Nemocnice v Listové

pro Shijin Hyuuga Thu 13 Sep - 20:01

First topic message reminder :

Nemocnice v Listové - Stránka 4 Konoha_Hospital

Nemocnice, která je moderně vybavená a připravená i na nejhorší zranění.
Jsou tu velmi dobří doktoři a milé sestřičky.
(Nemocnice již není zpoplatněná!)

pro **Akio Sakkaku** Fri 8 Feb - 9:44

Trvalo hodnú chvíľu než som spolu s Daichim dorazili k nemocnici. Sám som ani nechápal ako som sa tu dokázal dostať, ešte s Daichim v náručí. Našťastie som sledoval zraneného človeka, ktorý sem zamieril. Vo chvíli keď som vstúpil na prah dverí, oči sa mi zahmlili a ja som stratil dočasne zrak. Jediné čo som v túto chvíľu ešte dokázal bol výkrik:
„Doktora..“ Hlesol som, dúfal som že na chodbe bude niekto, načo som sa v bezvedomí spolu aj s Daichim skácal na zem. Odpadol som, upadol som do kómy, Sakkaksého spánku. A kto vie kedy sa preberiem. Bez čakry, s totálne zakrvaveným okom akoby som často využíval Amaterasu som ostal ležať na dlážke bez pohybu. Snáď Daichi bude v poho..

pro **Daiki Ayme** Fri 8 Feb - 9:50

Od podania protijedu sa môj zdravotný stav zlepšoval. Prinavrátilo sa mi normálne dýchanie, teplota ustúpila, a rany sa začali zaceľovať. Krvácanie ustalo ne bol tu stále jeden problém. Môj spánok, aj ja som bol v kóme, od vyčerpania, a tiež vďaka jedu a zraneniam. Dostal som sa na hranicu smrti, tak ako na hore Myouboku. Klinická smrť, tak sa to volalo, celú minútu som bol totiž mŕtvy. Kto vie čo by sa stalo keby som nemal Gamakichiho. Asi by som bol už dávno mŕtvy. No aj tak som žil, len som čakal, kedy sa prebudím. Mal som mnoho informácií ktoré som musel podať ako Hokáge, tak aj Kazekage. O Kissu, o Oto, o všetkom.. Pretože si mohli myslieť že ma napadol Raikage, a to by vyvolalo len vojnu..

pro **Yoko Ayme** Fri 8 Feb - 13:34

Když se mi omuvil, jen jsem se posumála a mávla nad tí rukou, pak jsem ho nechala pokračovat v hledání, sama jsem někoho hledala a vůbec nemohla najít. Až pohled na Rakena sedící před těmi velkými dveřmi od sálu. Došla jsem sem, nakoukla dovnitř a vážně, Pili tam byla a pohled na toho chlapce a starostlivé tváře všude kolem..
Ale nehodlala jsem jít dovnitř, byla bych tam platná asi tak jako mrtvýmu zimník.
Místo toho jsem se podívala na Raikena, možná jsem něco povzbudivého chtěla říct, ale sklapla jsem ve chvíli,kdy jsem na chodbě zaslechla výkřik. Podívala jsem se tím směrem.. A na chodbě byl Akio a Daichi.
"Proboha!" Ujelo mi, když jsem zahlédla v jakém stavu jsou! Byli to jen malí kluci..
Rychle jsem k nim rpřispěchala. Medici se mezitím začali sbíhat, ti, co zrovna nebyli u Naa vevnitř.
"Co se stalo?" Otázka, na kterou už odpověď teď ani od jednoho nedostanu. Medici je okamžitě převezli na pokoj a začali se o ně starat, ujistili mě, že budou v pořádku, ale nevypadali zrovna přesvědčivě. Vylezla jsem ven z pokoje..
Tohle až se dozví Pili, bože, co dělali..
Zbělala jsem jako křída.. co vůbec dělali v Konoze?!

pro Daichi Akasuna Fri 8 Feb - 13:45

Celou dobu jsem byl v bezvědomí s neuvěřitelně rychlím tlukotem srdce, ještě stále jsem ten velký nával nezvládal, ale Akiovi jsem byl vděčný. Když mě donesl až do nemocnice v takovém stavu, nic jsem nedělal, s rukami jsem hýbat nemohl, dýchal jsem špatně, protože jsem to ani moc nezvládal. Z rukou mi tekl proud krve, ztráta byla moc velká, takže jsem zblednul. Když se o mě začali medici starat, byli docela dost zaskočení tím, že s tak rychlím tlukotem srdce ještě dýchám. Prozkoumali mi mé doslova dodělané ruce, měl jsem několik zlomenin, kůži prodřenou až do kosti a píchly mi do žil krev, protože jsem trpěl nedostatkem. Taky mi dali na ústa přístroj, který mě měl přizpůsobit a postupně jsem měl dýchat normálně, ale nějaký čas to ještě potrvá. Oni se ale na mě dívali jak na někoho, kdo sem zároveň patří a zároveň je to vyhnanec, neviděl jsem je, ale bylo mi to jasné, protože mi nějaký z mediků sahal na můj talisman, chtěl jsem mu dát ránu, ale hýbat jsem se nedokázal, vůbec to nešlo, jakoby mě mé tělo neposlouchalo.

pro **Akio Sakkaku** Fri 8 Feb - 14:06

Zároveň ja, na rozdiel od Daichiho, som bol úplne v poriadku, tak sa aspoň na prvý pohľad zdalo. Jediné čo sa nedalo vysvetliť bolo moje krvácajúce oko, pričom nebolo ani možné určiť prečo, z lekárskeho hľadiska som bol totálne fit. Akoby mi nič nebolo, až na vyčerpanie čakry. To by ale nespôsobilo to čo sa mi stalo. Prečo som bol v kóme, a prečo som sa nechcel zobudiť. Dalo by sa tiež povedať, že ma niekto nechcel nechať zobudiť, a zároveň sám som sa nechcel. Moje druhé ja ma držalo v tomto stave, inak by mi prebratie ublížilo. Nedalo sa ani tu z lekárskeho hľadiska povedať prečo spím, ale pri prehliadke môjho klanu by to bolo jasné. Genjutsu, ktoré obaľuje môj mozog v hibernácii. Proste som spal, a nedalo sa určiť kedy sa zobudím.. a aký budem po zobudení.

pro Satsuki Aizawa Fri 8 Feb - 14:52

Sledovala jsem počínání Hokage i Kazekage. Doufala jsem, že se jim podaří Naa uzdravit. Pohled na něj v tomhle stavu mě ničil, viděl jsem ho po několika měsících, snad i roce a takhle?!
Jakmile Kazekage a Hokage dokončili svou práci a zbyli jen medici, co Naa ošetřovali, sledovala jsem teď už jeho klidnou tvář, vypadal lépe, i když stále se neprobudil. Vypadal jen jako kdyby spal..
Kamiho oporu jsem teď potřebovala, ale na chvíli jsem se vymanila z jeho objetí, krátce se pousmála než přešla k posteli na které Nao ležel a přisedla si na pelest, v tichosti jsem ho pozorovala, než jsem ho vzala za ruku. Říkávalo se, že lidé v kómě vás vnímají a slyší, za pokus to stálo.
"Baka.." První slovo co ze mě vypadlo, nebylo moc povzbudivé, ale takhle jsem mu říkala pořád. Choval se tak, aby se všichni ostatní měli dobře, chtěl být pro ostatní světlem, přál si, aby byli všichni šťastní i za cenu svého života. Obětovat se pro ostatní, i mě několikrát zachránil život.
"Vrátíš se po jaké době a v tomhle stavu. Cos vyváděl? Zase jsi někde někoho hrdinsky zachraňoval? I ty blázne.." Zavrtěla jsem hlavou, i když mě neviděl.
"Pamatuješ jak jsem ti jednou říkala, aby ses nikdy nevzdával? Abys našel smysl, cíl svého života a šel za ním stůj, co stůj? Že jen ti nejsilnější se dokážou s úsměvem odrazit od dna zase nahoru? Doufám, že si na ta slova pamatuješ. Několikrát jsi mě zachránil, je na čase ti to zase oplatit. Nevzdávej se, pořád ještě jsou tady lidi, kterým na tobě záleží. Čekáme na tebe Nao, na tvůj hřejivý úsměv a slova, která vždycky povzbudí.." Krátce jsem se odmlčela.
"Byl jsi a vždycky budeš můj nejlepší přítel, tak nezapomínej na slib, který jsi mi daroval. Že nepadneš a nezastavíš se dokud si nesplníš sen.. Vrať se k nám prosím, nenechávej nás tu. Ještě ti musím nakopat zadek v zájemné souboji.." Krátce jsem se usmála.
"Vím, že mě slyšíš Nao. Máme o tebe starost, všichni. Tak se prostě seber a probuď, čeká na tebe celý svět, ne čekáme na tebe my.. Vrať se k nám" Vstala jsem a krátce ho políbila na čelo. Byl můj nejlepší přítell, týmový parťák, nemohla jsem si připustit, že bych ho kdy měla ztratit. Pustila jsem jeho dlaň, otřela si slzy a chystala se k odchodu, měl by odpočívat.

pro **Daiki Ayme** Fri 8 Feb - 16:59

Tma a hmla. Tmavá a hustá hmla sa tiahla obzorom. Nikde nebolo vidno nič, ledva som videl seba. Už som sa netriasol, už som necítil chlad, už ma nič nebolelo. Bol som pokojný, nič už nebolelo. Nič som necítil. Nevnímal som, jednoducho som zľahka našľapoval dopredu, ďalej a ďalej sa dostávajúc do stredu hmly. A predsa som niečo započul. Tichý hlas, nerozumel som, nevedel som identifikovať komu patrí. Potom znova, znova iný, tak známy. Akoby som ho počul takmer každý deň. Striedalo sa to, počul som iné a iné hlasy, tak som ich sledoval. Hmla hustla.. Nič som nevidel, len tmu. Necítil som už chladný dotyk hmly na mojej pokožke, necítil som svoj rýchlo sa pohybujúci tlkot srdca. Nevedel som že práve som umrel, a pokúšajú sa ma oživiť. Skončilo to, moje poslanie, všetko. Nevnímal som, nespomínal som si. Nevedel som kto som, len som kráčal. Kto som? Prečo som a čo je moje poslanie? Kráčal som. To jediné som robil, proste som kráčal dopredu, sám nevediac prečo. Proste som kráčal do tmy, hlbšie a hlbšie.. Už ma nič nepútalo zo svetom, moja duša sa pomaly presúvala do zabudnutia.
„Baka!“ Ozvalo sa tichom. Nič som nepočul, necítil, nevidel, len to slovo. Baka. Prečo? Prečo som to počul? Snáď už predsa nie je nikto, kto by to povedal. Som sám, nikto tu nebol.. Padal som, padal som hlbšie a hlbšie, na zem, už som nevládal chodiť. Necítil som si telo, ale hlas áno. Čo sa deje?
„Blázne..“ Znova sa ozvalo tichom a tmou. Začal som vnímať. Pocítil som trhnutie pravým kolenom. Padol som, ale na kolená. Necítil som koleno, ale aj tak som dokázal vstávať. Čo to slovo znamenalo? Bolo to kúzlo? Donútilo ma zastaviť sa. Alebo to bol ten hlas? Zdal sa tichý, taký, vzdialený a predsa blízky. Ozývalo sa to z tmy. Ale prečo to slovo? Čo to znamenalo? Bol som to snáď ja? Nevedel som.
„Nevzdávaj sa..“ To slovo ma doslova udrelo. Rozšírili sa mi zreničky, chápal som slovu ktoré som počul! Nevedel som čo to znamenalo, ale niečo vo vnútri mňa mi hovorilo aby som vstal a kráčal späť. Nechápal som tomu odkiaľ viem, aby som kráčal späť, ale proste som to urobil. Pomaly som vstával, z kolien som sa dostal do stoja. Znova som sa postavil, začal som cítiť chlad na pokožke. Začal som vnímať pocity, začal som byť ale dezorientovaný. Cítil som ťažké točenie hlavy, napínalo ma a bolo mi zle. Cítil som bolesť, no nezastavoval som sa.
„Nepadneš, nezastavíš..“ Znova sa ozvali slová a tentoraz som chápal ich význam. Znamenali veľa, znamenali aby som šiel vpred, do tmy. Ťahalo ma tam, akoby ma niekto viedol. Akoby.. Niekto držal moju ruku a šepkal mi cestu do ucha. Môj anjel strážny.. Môj najlepší priateľ. Prvý a večný.. Satsuki. V tme som rozpoznával jej hlas. Viedol ma do tepla. Cítil som to na pokožke. Cítil som ako sa otepľuje, cítil som ako rany prestávajú bolieť. Stále však to bolelo, stále som veľa veciam nechápal. Nevedel som kto som ani čo sa deje. Teraz som mal v hlave len jej meno. Satsuki ma ťahala temnotou, k lepším zajtrajškom. K úsvitu ktorý dodáva nádej. Veril som tomu, aj keď tma bola stále rovnaká, veril som že na konci je svetlo. Vždy ma viedla, nevedel som ako som to vedel, ale veril som tomu ako ničomu inému.
„Vráť sa k nám..“ A po týchto slovách to prišlo. Šedá daždivá záclona hmly sa rozpustila a ja som to uvidel. Čo..? Biely breh.. a za ním, nádherná zelená krajina, zaliata úsvitom. A tam som uvidel. Uvidel som moje poslanie. Na zelenej tráve, v slnkom zaliatej krajine stáli oni. Moji priatelia. Raiken. Yoshio. Killunia. Kami. Kiwi. Kaori. Hiroshi. Kirito. Konoha. Celá. A za ňou, za celou dedinou, stála Pilikka. Yoko. A za nimi celá Suna. Potom tam stál Raidon a Kensei. A za nimi celá Kumo. Iwa. Kiri. Všetky aliančné dediny. Daiki. Každý potulný Shinobi ktorých som stretol. Shinobi z každej dediny. Shinobi svet. Usmievali sa a mávali, aj keď väčšinu som nepoznal. A vtedy som si zazrel na pravé plece, kde stála osoba ktorá ma viedla. Satsuki. Usmievala sa so slzami v očiach. Smutná a šťastná zároveň, mi dala pohlavok. V tom momente som pochopil svoje poslanie. Chrániť ich, ochrániť všetkých. Nastúpiť na post Hokágeho, spojiť dediny a vytvoriť mier ktorý môj dedo sa pokúšal vytvoriť tiež. Sľub ktorý dal, prešiel na jeho priameho potomka. Nevzdať to, kým svoj cieľ nedosiahnem. Vtedy keď sa ma pokúsila Satsu pustiť, nemohla. Moja ruka sa slabo a kŕčovito zovrela, stisla jej ruku, chabo, no pocit aby neodchádzala z toho sálal všade po nemocnici.
„Kým si nesplním sen.. Ja proste neumriem... Prinesiem svetu mier.. stanem sa Hokágem..“ Tiché a slabé slová sa ozvali nemocničnou izbou. Pomaly som otváral oči, a tvár sa mi skrivila do grimasy ktorú by nikto nečakal. Do úsmevu. Hrejivý a povzbudzujúci úsmev, z ktorej sálala radosť, sila, a hlavne život. Ostal som ležať na lôžku, viac som sa nehýbal, oči ostali otvorené a úsmev na mieste. Bol som späť.

pro **Kaori Senju** Fri 8 Feb - 21:06

Dívala som sa na Hiroshiho ako na psychopata. Ale...Ale... Myslela som si, že to je len ďalší z jeho vtipov, i keby som bola veľmi rada, keby v takejto situácii si tie vtipy odpustil...Keď som si ale všimla ten jeho výraz, pochopila som, že to nie je žiadny vtip. On to myslí vážne! Nie, nikam ťa nepustím...Najmä nie v tejto dobe. Si môj brat, nemôžeš len tak odísť! Zamračila som sa naňho. Nechcela som odišiel. Čo ak by sa mu niečo stalo? Nikdy by som si to neodpustila.
Bol síce šibnutý a niekedy to dokonca vyzerá, že ho neznášam, nikdy to však nebola pravda. Nechoď! Čo by som tu len bez teba robila? Prudko som ho objala...Vedela som, že sa naša dedina rozpadá. Mamka nežije, ocko sa kto vie kde fláka a teraz Hiroshi...Chce odísť. Čo ak sa ani nikdy nevráti? Tak čo potom? Už teraz na mňa doliehal pocit samoty. Kto ma bude rozveseľovať počas neuveriteľne nudných dní strávených v kancli? Nikto...Zostanem sama spolu s Mai, s ktorou ale veľa času bohužiaľ netrávim. Človek by si povedal, však čo, však mám kamarátov nie? Áno, mám ich, ale tí mi rodinu nenahradia...

pro Hiroshi Senju Fri 8 Feb - 21:24

Stál jsem tam bez pohybu, nevnímal jsem okolí kolem sebe, jen jsem se díval na Kaori. Nechtěl jsem jí nijak ublížit, ale já tu jen tak zůstat nemohl, musel jsem cvičit, takto jsem tu byl k ničemu a kdybych tu zůstal, nesoustředil bych se. Jen jsem si povzdechnul a taky jsem jí objal.
"Heh...si Hokage, mám pocit...že to beze mě nějaký čas zvládneš." Stisknul jsem jí o trošku víc a hlavu zabořil do jejich vlasů a pak jsem se vrátil do normálního postoje. Nevěděl jsem co mám dělat, nechtěl jsem jí tu nechat samotnou, ale já odejít prostě na nějaký čas musel.
"Jestli chce...nechám ti tu Kori, bude mi na tebe a Mai dohlížet, tak nebudu mít aspoň strach, že se vám něco stalo." Usmál jsem se na ní a vlasy jí z obličeje trošku odhrnul, aby lépe viděla, ta její ofina jí snad zakrývala celí obličej.
"Navíc....je čas poznat svět....hledat informace, některé by se ti možná mohli hodit..." Ani jsem to nestačil doříct a kouknul jsem se na její vystrašený výraz, co by si tu asi beze mě počala.
"Vrátím se...snad si nemyslíš, že vás dvě bych na tomto světě nechal samotně, že ne?" Usmál jsem se a vedle mě se už objevila Kori, která se na mě hodně zamračila. Vůbec se jí to nelíbilo, měla na mě vztek, už jen kvůli tomu, že opustím vesnici, prostě mě ignorovala a koukla se na Kaori, poněkud jemným úsměvem.

pro **Kaori Senju** Sat 9 Feb - 12:01

Dívala som sa naňho takým smutným pohľadom. Nechcela som, aby odišiel...Pripomenulo mi to mňa, keď som bola trochu mladšia. Odišla som s Majstrom na pár rokov, aby som zosilnela. A nebolo to nič ľahké...
V to dúfam... Keď som si spomenula, že za chvíľku zase budem musieť ísť do kanclu a pracovať, tak som div na mieste neskolabovala. Nie, Kori si vezmi so sebou...Nech má na teba kto dať pozor. Pousmiala som sa, skôr to bol len taký nevydarený pokus, a potľapkala ho rukou po pleci. Potom som sa naklonila ku Kori a poškrabkala ju za uškami. Bola neuveriteľne zlatá...Kiara asi nebude dva krát nadšená, že Kori idíde. Však boli také dobré kamarátky!
Dobre, tak pokiaľ chceš ísť, choď...Nemám právo ťa tu nasilu držať, aj keď som tvoja staršia sestra. Si už dospelý, je to tvoje vlastné rozhodnutie. Znova som ho objala, bude mi tu veľmi chýbať.

pro Hiroshi Senju Sat 9 Feb - 12:39

Usmál jsem se na ní. Byl jsem rád, že to chápala, nechtěl jsem aby kvůli tomu byla nějaká smutná, já se totiž vrátím, i když nevím za jak dlouho to bude. Měl jsem nejen v plánu cvičit, ale sbírat pro ní i nějaké důležité informace. Bral jsem si vzor kdysi bývalého Hashimara, byl pro mě nejen vzorem, ale i hrdinou a já jsem měl v plánu zesílit, jak nejlépe to šlo. Taky jsem jí objal, bylo to už lepší než před tím, cítil jsem se i líp, že se budu moci odreagovat. Měl jsem ale strach, že kdyby někdo napadnul vesnici, nedozvím se o tom, proto jsem se tu přeci jen rozhodl Kori nechat.
"Gomene...ale Kori ti tu i tak nechám. Je jediná, která se ke mě dostane nejrychleji, kdyby se tu náhodou něco dělo. Dokáže mě vycítit a může ti podávat o mě informace." Usmál jsem se na Kori, ta se jen mile na mě koukla, věděla že to nemyslím zle a toto byl moc dobrý nápad. Nejen že to byla nejlepší panteřice, ale taky velmi dobrá bojovnice, takto jsem měl aspoň klid a jistotu. Trošku jsem se od ní už odtáhnul, už bylo na čase vyrazit pryč. Kori mi podala potřebné věci, které se sem přesunuli spolu sní. Měl jsem vše co potřebuji. Naposledy jsem se kouknul na Kori, tím svým rozhodujícím výrazem a byl jsem na odchodu. Když jsem pomalu šel, ještě jsem na ní vztyčil palec nahoru.
"Víš, doufám že až se vrátím...Dokážu ochránit nejen tebe, ale stát se stejně silným jako byl Hashimara...tak zatím." Mé tempo se zrychlovalo a mířil jsem už rovnou se všemi věcmi k bráně.

~Přesun~

pro **Raiken Namikaze** Sat 9 Feb - 17:19

Okolie som už prestával vnímať čoraz viac a viac, stále vrhajúc pohľad buď na zem, dvere od sály, alebo na svoje vlastné ruky, ktoré som mal aj trochu chladné. Možno preto, lebo tu na chodbe až také teplo ani nebolo. A ani som nebol teplo oblečený, ako vždy. Lenže, teraz aby som sa zaoberal zimou? Nato som bol až príliš v strese z toho, či Nao dopadne dobre. Nič iné ma asi teraz ani nezaujímalo, nemalo asi ani čo. Preto sa mi ešte aj veľmi darilo nevšímať si kohokoľvek. A to aj Kaori s Hiroshim, ktorí boli na chodbe nie práve veľmi ďaleko odo mňa. Rozhovor sa dal počuť, ale nie v mojom prípade. Nevnímal som ich, ako by boli len vzduch. Vnímal som proste len dvere, ktoré sa pár krát už aj otvorili, ale v týchto prípadoch nešlo o "vyhlásenie", ako to dopadlo. Preto som mohol stále dúfať, že to bude pozitívna správa. Ak by nebola...no bohvie, čo by to so mnou spravilo. Asi nič príjemné...

pro **Kaori Senju** Sat 9 Feb - 19:15

Z očí míi vyhŕkli slzy, nemyslela som si, že lúčenie je tak ťažké. Musela som ho ale nechať ísť, aj keď som nechcela...Zostala som sama, síce len dočasne, ale aj tak. Zbohom... Kývla som mu rukou a sadla si na lavičku, pričom som Kori hladkala po hlave. Nikoho som si nevšímala...Nakoniec som vstala a až vtedy som si všimla, že tu sedí Raiken. Nemáš sa čoho obávať, Nao bude v poriadku. Pousmiala som sa, pričom som si rukou zotrela slzy.
Bola som nenormálne unavená, nie len že som dlho nespala, dlhé používanie Shosenu ma pekne vyčerpalo. Je to dosť náročná technika. Cítila som sa zvláštne...Ako prázdna škrupinka.
Iný človek by povedal, že sa mám tešiť z Naovho prežitia. Ale ja som to nedokázala...Nie teraz. Hiroshi... Do očí sa mi drali slzy. Bála som sa oňho, nie že by bol neschopný, ale teraz bola obzvlášť ťažká doba. Môžeš ho už ísť navštíviť, pokiaľ chceš, ale len na chvíľku...Nao potrebuje odpočívať. Snažila som sa na Raikena usmiať, ale veľmi sa mi to nevydarilo.

pro Satsuki Aizawa Sat 9 Feb - 21:13

Chtěla jsem se otočit, nechat ho odpočívat, pustila jsme jeho dlaň, ale už jí ze sevření nedostala, někdo mě křečovitě sevřel, prudce jsem zvrátila hlavu zpátky a podívala se na Naa, rozšířila jsem zorničky překvapením, jako kdybych to nedokázala pochopit... Měl otevřené oči a to, co říkal!
On mě slyšel? Doopravdy?
Do očí se mi nahrnuly slzy, jedna po druhé mi stékala po tváři dolů, ale na rtech mi hrál úsměv, byl to úsměv radosti a slzy štěstí a úlevy. A když jsem na jeho tváři viděla úsměv.. Byl zpátky.
"Nao! Nao ty žiješ!" Radostný výkřik, který se změnil v šepot opakující jedno slovo stále dokola. To, že žije bylo jako balzám na mou duši a uzlík nervů se začal povolovat, sevřela jsem jeho dlaň pevněji.
"Díkybohu.." Zamumlala jsem a jen ho sledovala, než jsem ho objala, ale ne prudce, nechtěla jsem mu ublížit.
"Už mi to prosím nikdy.. nedělej!" Vzlykala jsem mu na rameni, ale doopravdy, byla jsem šťastná!

pro **Daiki Ayme** Sat 9 Feb - 21:31

Začínal som rýchlo naberať vedomie. Silná čakra klanu Uzumaki, a moja nezlomná vôľa, nebolo sa čomu čudovať že som dokázal opätovať objatie, aj keď by som toho ešte nemal byť schopný. K niečomu aj poslúžila moja choroba. Hyperaktivita.
„Chýbala si mi..“ Zašepkal som, hlasno som ešte nechcel rozprávať, nie že by som nemohol, proste som nechcel kaziť situáciu. Oči som na chvíľu zavrel, oprel sa o jej rameno a takmer jej znova zaspal na ramene, keď sa Suki trochu pohla, a vtedy som si uvedomil že príliš rýchlo naberám energiu. Ani nie keď pri tom ako ma objala, stisla aj prístroj, ktorý dodával adrenalín do môjho tela, a mne sa začali rozširovať zreničky.
„Myslím že ma porazíš aj tááááááááááááák!“ Začal som pomaly a šepkom, ale posledné slovo som už zreval. Ani sa niet čomu diviť keď moje telo presiahlo hranicu energie. Adrenalín, prehnalo sa to. To som už neudržal, na prvý pokus som vyskočil z postele ako guľový blesk, pričom paplón pristal vyvedenej Satsu na hlave, a s revom som začal pobehovať po izbe, s úplne stiahnutými zreničkami.
„Musííím ja musíííím! Povedať niečo.. Káááágom! Musíš.. Musííííš! Kaoriii! Piliii!“ Zreval som znova, keď som doslova vyvalil dvere, keď som nimi prebehol a po chodbe som okolo zničenej Kaori a Raikena prebehol, pričom som stihol zamávať a ďalej som si to mieril uličkami až .. neviem kde, ale keď sa ozvalo na chodbe rozbíjajúce sa niečo, bolo jasné že som vrazil do vozíka s jedlom, prevalil sa, a ostal ležať. Prečo? Pretože na tom stolíku ležal rámen, a práve sa nachádzal na mojej tvári.. kto by sa hýbal? Áno, ja ten strelený Nao, ktorý bol vrcholne otravný a stále deckom. Bol som späť. A moja neschopnosť tiež. A hlavne, som bol majster číslo jedna v prekvapení okolia!

pro **Kaori Senju** Sat 9 Feb - 22:10

Tvárila som sa dosť zúfalo, už teraz mi Hiroshi chýbal. Taktiež som sa oňho neuveriteľne bála. Pri spomienke naňho sa mi slzy drali do očí. Chvíľu som nutkaniu rozplakať sa ako malé dieťa odolávala, po chvíli sa už slzy nedali zadržať. Potichučky som sa rozplakala, slzy mi tiekli po tvári a dopadali na zem. Pristúpila ku mne Kori a oblizla ma po tvári. Ja som ju len objala, hlavu som si oprela o jej krk...Bola mi teraz jedinou útechou, jediným dôkazom, že Hiroshi žije.
Po nejakej tej chvíli ktosi vyletel von z miestnosti, ja som len zdvihla pohľad a od prekvapenia až otvorila ústa. Bol to Nao! Páne bože! Sa chce zabiť alebo čo? Vyskočila som na nohy a prudko sa za ním rozbehla, Kori hneď za mnou. Kým som ho našla, prešla pekne dlhá doba. Zastavila som sa prudko pred Naom, ruky som si založila na hrudi a dívala sa na neho veľmi zvláštnym pohľadom. Nao...Prosím, vráť sa do izby, tvoje telo ešte nie je úplne regenerované! Modlila som sa, aby sa nezačal hraž na nepočujúceho.

pro **Raiken Namikaze** Sat 9 Feb - 23:04

Bolo to zvláštne, Hokage som vnímal, ale taktiež len dosť slabým štýlom. Skôr len tak, ako keď niekto počúva mamu, ktorá vraví čo máte robiť, a pritom je počúvajúca osoba zažratá do nejakej činnosti, takže z toho veľa nezaregistruje. Čo hovorila mi došlo až o chvíľu, ale namiesto okamžitého vstania som sa pozrel na Kaori. Plakala, pričom objímala Kori. Bolo mi jej ľúto, ale než som čokoľvek stihol spraviť, vyrušil ma krik zo sály. Hlas mi bol známy, až príliš známy. Hlas niekoho, o koho sa tu väčšina obáva. Hneď nato sa dvere sály otvorili, a dotyčný vyletel do chodby a bežal ňou až do zatratenia, rovnako rýchlo ako som sa ja hnal sem. A od prekvapenia som stále nevedel, čo robiť. Kaori sa hneď dvihla, a vybrala sa za ním, zatiaľ čo ja som stále neveriacky čumel smerom, kde Nao utekal. Až po chvíli som opatrne začal kráčať až som došiel tam, kde Nao ostal po zrážke s vozíkom rámena. Ostal som stáť trochu opodiaľ, a doteraz som prekvapene kukal na Naa. Takú energiu...hneď po operácii...to som ešte teda nevidel!

pro Satsuki Aizawa Sun 10 Feb - 14:22

Jen jsem se na Naa usmála, ale když vyletěl z postele, zděsila jsem se, jestli jsem mu něco neudělala! Vyletěl jak čertík z krabičky a já se na chvilku zamračila, ale než jsem stačila cokoliv říct, vyřítil se z pokoje a ty zvuky, no to znamenalo jediné, udělal parádní bordel!
"Nao! Nao proboha uklidni se!" Vyběhla jsem za ním na chodbu a střetla se i s Hokage, před chvílí byl na pokraji smrti a teď? Je jak naspeedovaná veverka. Jen jsem zavrtěla hlavou, ale široce se usmála..
Nao, blázen je zpátky..

pro **Daiki Ayme** Sun 10 Feb - 15:00

A ja som nehral hluchého, proste som všetko ignoroval. A mal som dostačujúci dôvod. Aj keď som ležal uprostred chodby, rozbitý v kope šrotu čo bolo niekedy nemocničný vozík na rozvážanie jedla.. Ale keďže sa všade okolo mňa povaľovali rámeny, a nie hocijaké ale priamo z Ichiraku.
„Ja som v nebi..“ Bolo jediné čo zo mňa mohli dostať. Energiu som mal hlavne vďaka adrenalínu, ale ten pomaly vyprchával. A aj keď mi začalo pomaly ťažšie pohybovať sa ako vždy pri spojení s mojou hyperaktivitou a Uzumaki čakrou, som proste vystrelil zo zeme a zastavil sa až pred výborom, ktorý ma sledoval.
„Kaoríííííííí, rááád ťa znova vidím! To si nečakala, keď som nakopal a zachránil veľkého Raikagééého!“ Bez nejakých výčitiek som ju proste objal, nevnímal som že bola Hokáge, že tiež bola moja Senseika. Že na chodbe stojí aj Kazekage a jej doprovod, nevnímal som to. Adrenalín robil svoje, a kým sa ja skľudním..
„A aby si vedela je stráášne starý..“ Zašepkal som jej, akoby som spriadal sprisahanie, a takto sa otočil s výkrikom jeho mena aj k Raikenovi, ktorého som objal, to isté a znova urobil so Satsuki, otočil sa a objal aj Kazekage, ktorá tam hlavne stála kvôli jedu ktorý zo mňa dostala. Potom som sa vrátil k vozíku, kde som sa usadil.
„Tak dlho som nemal rámen.. Dáme si nie?“ Zdalo sa že sa ukľudňujem, konečne som sedel bez pohybu v tureckom sede a zazeral na práve zohriaty rámen. Po pozvaní účastníkov k jedlu som začal každému podávať misky, sám som si jednu otvoril, pretože som bol pacient tak by to skončilo v mojej izbe tak či tak, a pustil sa s radosťou do jedla. Vyzeral som.. No ako som mohol vyzerať, rámen bolo niečo na čom som bol závislý a nemal som to rok! Na hore som musel jesť chrobáky, žaby a rôzne hnusotiny! Prišiel ale problém, a to že moje telo nevydržalo moje rýchle reakcie.
„Do prdele..“ Ozval som sa, keď som stratil cit v každej končatine tela, a zvalil som sa neschopný pohybu na zem. To boli muky! Tak blízko rámenu a ani som sa ho nedotkol! T.T

pro **Kaori Senju** Tue 12 Feb - 15:02

Nadvihla som jedno obočie, čo to len do Naa vošla. Odrazu ma objímal, ako koeby som bola jeho plyšový macko. Ale, Naóó! Prestáň! Zháčila som sa, fetoval alebo čo? Však ja zistím, kto tu zás prepašoval marišku! Nakopal a zachránil Raikageho? Začudovane som sa naňho pozrela a prudko ho od seba odstrčila, nemala som náladu na takéto...Povedzme verejné prejavy. Odrazu sa rozbehol k Raikenovi atď. a objímal každúho v okolí. Čistý psychopat...Malo snáď naňho vliv to morfium? Či ozaj fetoval marišku? A čo ja mám s tým, že je starý? Prehrabla som si unavene vlasy a pokrútila hlavou. On fakt občas nie je normálny. Mala som síce radosť z toho, že je živý a zdravý, ale momentálne som to veľmi neprejavovala, keďže som bola zdrvená kvôli odchodu Hiroshiho. Bože, Nao, vráť sa do izby! Zamračila som sa naňho, keď nám podal rámeny a sám sa do jedného chcel pustiť. Odrazu padol na zem ako vrece zemiakov. No, čo? Konečne sa ti vybili baterky? Kľakla som si k nemu, vzala ho do náručia a odniesla ho späť do izby, kde som ho položila na posteľ. A tu budeš odpočívať...Žiadne premávanie sa hore dolu! Zdvihla som varovne prst, ešte by si viac ublížil!

pro **Raiken Namikaze** Tue 12 Feb - 17:45

Iba som s ako takým údivom sledoval, čo Nao stváral, až nakoniec musel byť opäť odnesený Hokage do postele. Ja som sa vtedy ešte len nejako snažil vstrebať informáciu, že je zdravý a živý, a k tomu si aj poriadne uvedomiť, čo tak rýchlo spravil. Dalo by sa tak povedať, že som si jeho objatie ani...nezapamätal. Nie, nevnímal, to je lepšie povedané. Pomaly som sa otočil, a začal som kráčať za Hokage. Zastavil som sa na prahu dvier od izby, pohľad som zapichol na Naa, a už aj s celkom rozšíreným úsmevom som ho sledoval. To, ako som bol Kazekage a Hokage vďačný, sa nedalo ani opísať...

pro **Yoko Ayme** Tue 12 Feb - 18:25

Opřená o zeď ponoená do vlastních myšlenek. Vyrušilo mě z nich až něco, co proletělo chodbou jako kulový blesk. Vzhlédla jsem a zahlédla blonďáčka, zjevně dost hyperaktivního pobíhat sem a tam. Plného energie, vyřítil se ze sálu kam byla povolána Pili.
Nevypadá, že by před chvílí ležel na smrtelné posteli..
Napadlo mě, ale nebylo to nic ve zlém, zahlédla jsem na tváři všech přítomných místo smutku a obav jen úsměv, asi byl pro ně hodně důležitý. I to donutilo mě k širokému úsměvu. Nechtěla jsem ale tohle setkání rušit, tak jsem šla zkontrolovat Daichiho s Akiem, s povzdechem jsem zjistila, že jejich stav je neměnný, i když budou prý v pořádku, aspoň trochu se mi ulevilo, ale znamenalo to, že se v Konoze zdržíme. Potom jsem už jen se znovu posadila a sledovala jestli není něco s čím bych mohla pomoct, i když v nemocnici jsem byla prd platná.

pro Satsuki Aizawa Tue 12 Feb - 18:28

Upřímně mě Naovo chování od srdce rozesmáálo, slzy byly ty tam, hlavně, že on byl zpátky. Vešla jsem za ním na pokoj, sledovala jeho hašteření s Hokage a byla ráda, všechno se vracelo do normálu. Zajímalo mě, co se stalo, doufala jsem, že to všechno Nao poví, ale toho spíš víc než to zajímal teď rámen, jak typické!
Povzdechla jsem si a s úsměvem zavrtěla hlavou, než se odebrala ke Kamimu.
"Díky, žes tu byl se mnou.." Pousmála jsem se na něj a stiskla mu ruku, hodně mi teď pomohl, zatímco sledovala, jak Naovi z těla vyprchal adrenalin.
To je páčko tohle, vážně.

pro **Daiki Ayme** Tue 12 Feb - 19:18

Energia, ktorú som doteraz mal, zmizla tak rýchlo ako prišla. Adrenalín v tele vyprchal, a moje telo bolo prevezené Kaori naspäť na izbu do postele. Neznášal som nemocnice, neznášal som ležanie, neznášal som liečenie. Nerád som sa liečil, proste to bola ukážka slabosti.
„Sensei..“ Ozval som sa po chvíli a opätovne nabral ako vedomie, tak aj otvoril oči. Naopak, bolesti a iné veci pomaly vyprchávali. Usmial som sa na Kaori, ktorú som oslovil a čakal kým zaujmem jej zmysli. Zdalo sa že ju niečo trápi, videl som to na nej.
„Stalo sa niečo?“ Predsa som sa spýtal, chcel som nejako pomôcť a bolo mi to jedno ako. Musel som, toľko som jej dlhoval, preto som aj podstúpil to čo som podstúpil. Potreboval som to povedať jej, tak isto aj Kazekage ktorú som videl pri vybehnutí. Týkalo sa jej to priamo, keďže som vedel o jej vzťahu k Ichibiho Jinchuurikymu.
„Sensei.. Môžete prosím zavolať Kazekage a spolu tu prísť? Potrebujem vám niečo povedať. Čo som zistil a čo chcem urobiť..“ Nakoniec som to zo seba predsa len dostal. Musel som. Kým nebude neskoro, Raikage sa už isto pripravuje a keďže som to niekomu prekazil, tak pôjdu možno aj po mne, alebo Konohe.

pro Daichi Akasuna Tue 12 Feb - 22:32

Ležel jsem tam nevnímajíc okolí kolem sebe. V nose jsem měl nějaké hadičky a v žilách jehlu, do které se napájela krev, kvůli tomu, že jsem jí hodně ztratil. Netrvalo to dlouho a můj stav se čím dál tím víc zhoršoval. Medici se domnívali, že jsem několik hodin nejen trpěl nedostatkem kyslíku, ale vdechoval jsem i prach a to mohlo být velmi nebezpečné. Ten přístroj, co ukazoval můj puls začal slábnout a medici se sem seskupili. Byli chytří a jejich předpoklady byly správné. Jelikož puls stále klesal víc než si mysleli, juseli zakročit. Nějakou tu dobu mě tam dávali první pomoc a další věci, ale když přístroj ukázal znamení na to, že u mě není žádný puls, začali poměrně panikařit. Vzali takové dva přístroje, co vysílali proud do mého těla, aby se mi puls opět objevil .
Mezi tím vším jsem se objevil v bílém prostoru a uviděl otce, který se na mě mile usmíval, jak to kdysi dělával.
"Daichi? Co tu děláš?" Jeho úsměv zmizel a díval se na mě jaksi sklesle. Já to ale nevěděl, ani kde jsem ani proč tu sem. Díval jsem se nevěřícně na něho a pak mi stékla slza z oka a já jsem se jemně pousmál.
"Oto-san...Jak to že jsi...ty jsi..." Ani jsem to nestačil doříc, i když by z toho asi nic nevzniklo, no a otec už měl ruku u mého srdce, kleknul si a usmál se na mě.
Tvůj čas ještě nenadešel synu...rád jsem tě viděl, ale nedávej si na spěch...Máš skvělou rodinu, a mě mrzí, že jsem ti celé ty roky lhal. Jen doufám, že při našem dalším setkání, což doufám že bude za dlouho, ti budu moci vše vynahradit..." Řekl opravdu klidným tònem a pořádně mi stisknul na srdce, docela tk bolelo. Toto nebylo jednou bylo to mnohem víc krát a mě se to bílo pomalu vytrácelo před očima a začal jsem miít zase černo. Kdo ví, jak jsem jen dlouho zůstal bez pulsu, oni to ale nevzdávali.

pro Sponsored content

Nemocnice v Listové

Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové