Nemocnice v Listové

Seděla jsem na lavičce a doopravdy se mi ulevilo, Nao vypadal, že se ze všeho dostane a až ho pustí ven, tak ho vyzpovídám! Všechno mi bude muset říct, i já mám spoustu novinek.. Pohledem jsem zabloudila k bělovláskovi a na tváři mi hrál široký úsměv. Přinesl mi čokoládu a já ho obdarovala dalším vděčným úsměvem.
"Víš, že když jsi starostlivý dokážeš být vcelku i roztomilý?" Podotkla jsem a pohled sklopila k hnědé tekutině v šálku, zatímco jí nechala trochu vystydnout.
"Děkuju.." Vypadlo ze mě, no pak jsem viděla, jak někdo Kamiho shání, neušlo mi mírně pozvednuté obočí a při slově ´sensei!´ jsem se div tou čokoládou nepolila! Tak to nešlo, Kamiho výraz, rozesmála jsem se na celé kolo!
"Whaaa, dospělej, trpělivej, zodpovědnej Kami! Že se mi to jen zdá?" Vyplázla jsem na něj jazyk a znovu se zasmála! Ten jeho výraz stál za všechno!

Nejprve jsem se podíval na Suki. "Aizawo, moc mě neštvi, ještě si to spolu vyřídíme!" zavrčel jsem, ale na ní jsem stejně nedokázal bejt zlej, což mi trochu kazilo image drsňáka, no nevadí.
Pak jsem se otočil na Shinjira a promnul si kořen nosu. "Podívej, moje zuby nech být, jasný?!" po tom co jsem v mládí nosil rovnátka, jsem měl zuby přímo výstavní! "Vždyť já stejně neumím učit, co ti asi tak dám?! Jsi co, genin?! Bože, za co..?" sarkasticky jsem se ušklíbl a zase se složil na židli. Představa tohohle všeho mě prostě.. děsila!

"Sem genin a co???? Rikam mam v planu tady stejne zustat do 18 a pak vzit kramle. Bohuzel jeste 2 roky tu musim zustat. Jde mi Taijutsu.ninjutsu to je horsi a co se tyce genjutsu tak to nestoji ani za zminku. " Nejak me ta predstava taky nedelala dobre ale co zivot je zivot. "A navic tohle reklamujte u Hokage a ne u me ja si to taky nevybral ale asi lepsi nez mit senseie co vecne maluje po monumentech. A chova se jako male dite." Odfrkl jsem . Jen tak letmo jsem se podival na Satsuki no nejak to ani neslo poznat. A cekal co znej vypadne dale.

Vzdychl jsem. Byl jsem docela naštvaný, jednak mi to nikdo neřekl a jednak jsem si právě shodil reputaci u holky, co se mi líbí pod bod mrazu. Copak já jsem nějakej učitel?!
"Jsem zvedavej, co tě já asi tak naučím.. ninjutsu nevedu, na genjutsu jsem levej a taijutsu.. u toho tě zabiju.. paráda!" bručel jsem si to spíš sám pro sebe, ale co jiného dělat. Ve skrytu duše jsem doufal, že se nějakým "omylem" něco stane a Hokage si uvědomí, že dávat mi studenty je fatální chyba! Protože jestli přežije mě, pak už asi všechno ostatní.
Přeci jen, ztrácet čas zrovna tímhle se mi nechtělo.. a zvlášť, pokud ten prcek neumí nic vyjímečnýho! Proto jsem vstal a celkem znuděně, s rukama v kapsách se na něj podíval. "Fajn.. tak se mrknem na to, co umíš.." povzdychl jsem si. Že by se mi chtělo, se tedy opravdu říct nedalo.

"Fajn konecne se neco deje. Jak sem rekl stiznosti jsou mireny na Hokage a ne na me ja za to nemuzu."
Pousmal jsem se ale to nejak pod maskou ani brylema neslo videt.Ted uz jsem jen cekal otazku ve stylu: Proc sakra nosis ty slunecni bryle.
Postavil jsem se a cekal kam zamiri nebo co se bude dit. Vsak sensei je on a ne ja. Ja ho nafasoval a ne sy vybral.

"Jojo, to už jsi říkal." odmával jsem to a vstal. Moc jsem si ho nevšímal, kde pak já, co nemělo dlouhý vlasy a sukni, to jsem moc detailně nestudoval. Kdyby se mi po cestě někde ztratil, asi bych ho ani nepoznal, ale komu na tom záleželo..
"Jdeme na cvičiště." rozhodl jsem nakonec a znuděně se protáhl. Pak jsem na kousek papírku, který jsem vytáhl z kapsy kalhot, napsal krátký vzkaz a spolu s klíčema ho podal Suki. Naklonil jsem se k ní a políbil jí na tvář.
"Večer tě čekám u mě.. chci zpátky ten šátek, bez něho nevypadám tak cool." ušklíbl jsem se zase svým běžným - jsem Bůh, kdo je víc- výrazem a vydal se tam, kam jsem nezamířil už pěknou řádku týdnů - na cvičiště.
Přesun

Nejak jesem mu uz neodpovidal a pomalu se vydal za nim na cviciste. No co nemel jsem v planu se vykrucovat ale taky sem se chtel uz vybyt.Za to cekani na cvicisti co trvalo tyden tak to me namychlo.
(presun)

Musela jsem se Kamimu prostě smát, on a dostat tým, to je za trest! Ale ne jenom pro něj, chudáci ti jeho studenti! Když odešel, já jsem se postavila a zahodila prázdný kelímek od čokolády do koše. Musela jsem odsud už vypadnout, Nao je v dobré péči a já si ho najdu potom, potřebovala jsem se prospat, kvůli nervům jsem nespala už pár dní. Ale vypadalo to, že všechno bude dobré, tak jsem si oddechla. Pousmála jsem se a stiskla klíčky v dlani, domů jsem jít nehodlala.
S potutelným úsměvem na rtech jsem se vydala pryč, prohlížející si číslo napsané na papírku.
(Přesun)