Nemocnice v Listové

pro Shijin Hyuuga Thu 13 Sep - 20:01

First topic message reminder :

Nemocnice v Listové - Stránka 5 Konoha_Hospital

Nemocnice, která je moderně vybavená a připravená i na nejhorší zranění.
Jsou tu velmi dobří doktoři a milé sestřičky.
(Nemocnice již není zpoplatněná!)

pro **Akasuna no PiliKKa** Wed 13 Feb - 19:20

Stála jsem tiše v rohu a jen vše s úsměvem pozorovala. Jak se lidé střídají u lůžka toho kluka, jak se všichni šťastně usmívají a cítila jsem jakýsi pocit úlevy. Neznala jsem ho, ale věděla jsem, že pro mnoho lidí mnoho znamená a tak jsem byla ráda, že jsem také mohla někomu pomoct. Usmívala jsem se.
Doufala jsem, že někde najdu Yo, chtěla jsem se zase vrátit domů, přece jen... Akio a Daichi tam byli sami a já se o ně docela bála.
Překvapilo mě ale, jak byl ten kluk aktivní. Když spadl na zem, jen jsem se ušklíbla... to bylo jasné! Jenže pak řekl mé jméno..

pro **Kaori Senju** Thu 14 Feb - 14:46

Usmiala som sa na Naa a rozstrapatila mu rukou vlasy. Nie, čo by malo byť? Všetko je úplne v poriadku... V skutočnosti ale nič nebolo v poriadku...Musela som stále myslieť na bračeka, dúfala som, že mu nič nie je...A že sa vráti živý a zdravý. Bez neho som sa cítila tak osamelo...Nemal ma kto otravovať, kresliť po mojej tvári na Monumentoch...
Síce tu bol Nao, ktorý ma tiež veľmi rád hneval, ale...Teraz je temná doba, nebude mať na to čas. Vedľa mňa sa objavila Kori a upierala na mňa tie veľké oči, ja som sa len usmiala a poškrabkala ju po hlave. Vedela som, že aj jej je za Hiroshim smutno, veď boli takí dobrí kamaráti. A bola mi dôkazom, že Hiroshi žije. Aspoň to ma teraz upokojovalo.

pro **Yoko Ayme** Thu 14 Feb - 18:26

Chtěla jsem jít zkontrolovat Daichiho a vešla jsem tam přesně ve chvíli, kdy se ho doktoři pokoušeli oživovat.
Proboha.
Pili byla stále na tom sále, už už jsem jí chtěla zavolat, kdy se medikům podařilo Daichimu nahodit zpátky puls.
"Bude v pořádku?" Zeptala jsem se vyděšeně, řekli, že neví, jak je to možné, ale je zpátky a měl by být v pořádku, teda, chvilku si pobude v kómě. Rozhodla jsem se o tom říct Pili, ale ta byla teď na sálu, nějak jsem nevěděla, co dělat, potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky a tady jsem si teď připadala naprosto zbytečná. Rozhodla jsem se skočit pro rámen, přijít na jiné myšlenky, a třeba až se vrátit, budou zase všichni v pořádku. Jako obvykle jsem se pousmála a vydala se pryč.
(Přesun.)

pro **Raiken Namikaze** Thu 14 Feb - 18:33

Nejakú chvíľu som postával stále na mieste, a ani ma nehlo. Nakoniec som sa ale otočil, a vyšiel na chodbu. Z toho rámenu asi nič mať nebude, navyše keby mu aj nejaký doniesli...no, proste nemocničná strava, kto by to jedol? (xD) Rozhodol som sa doniesť Naovi origoš rámen, zároveň bude príležitosť prísť ho pozrieť v lepšej situácii, teraz tam bola Hokage, a mal som taký pocit, že budú aj spolu s Kazekage niečo preberať. Takže prísť neskôr bude lepšie. S vydýchnutím, že to dopadlo dobre, som vykročil po chodbe preč, vyrážajúc do Ichiraku. Teraz, už s úsmevom na tvári.
Presun

*****

Vrátil som sa doprevádzajúc aj Yoko naspäť do nemocnice. Vstúpil som dnu, kde som Yoko počkal. No, tu sa už hádam nestratíš. Len niekam odskočím, a ak budeš pripravená, ukážem ti najrýchlejší spôsob dostávania sa niekde. Usmial som sa, nemohol som ani trošku tajnostkársky sa zatváriť, a vykročil som za Naom. V izbe, ako som aj predpokladal, bola stále Hokage. Zrejme stále niečo preberali. Takže potichu iba kývol prítomným, rámen položil na stolík vedľa Naovej postele, a zase sa vyparil von na chodbu. Nechcel im tam načúvať...aj keď trochu ho to zaujímalo. No to je jedno, vrátil sa napokon k východu z nemocnice, tu sa oprel a začal čakať.

pro **Yoko Ayme** Fri 15 Feb - 22:27

Dorazila jsem do nemocnice nastejno s Raikenem a hned se vydala k Daichimu a Akimu, vedle každého z nich položila rámen a vydala se za Pili, ani já tam nechtěla rušit, ale tohle jsem jí říct musela.
"Abys mi tu neskolabovala hladem Pili-chii.." Podala jsem jí rámen s poloúsměvem.
"Já jen, abys neměla starost, na chvíli se půjdu potulovat po Konoze, něco musím vyřešit. A.. ještě by ses měla jít podívat do pokoje č. 14.." Nemohla jsem jí říct narovinu kdo tam je, ona na to přijde, na chvíli jsem uhnula očima, ale už by měli být v pořádku! Ale stejně, musela to vědět, že jí neposlechli a teď leží na pokojích.
Potom už jsem je nechtěla rušit a z toho sálu jsem odešla, dorazila jsem až k Raikenovi.
"Tak to jsem na ten nejrychlejší způsob zvědavá.." Tázavě jsem nadzvedla obočí a založila ruce v bok.

pro **Raiken Namikaze** Fri 15 Feb - 22:36

Čoskoro tu bola už aj Yoko, takže som sa otočil k nej, a chvíľu som rozmýšľal. Nó, nerád by som citoval otravnú vetu, ktorá sa skladá na tom "zvedavá", ale to je otrepané, takže to radšej ani nepoviem. Mávol som pobavene rukou, ktorou som ju rovno jemne chytil za zápästie. Ešte som na ňu ale varovne pozrel. Bude to len sekunda, ale žalúdkom by ti to pohnúť nemalo. Poznamenal som ešte, načo som už iba raz žmurkol, a obaja sme sa odtiaľto proste vyparili preč, len tak jednoducho zmizli a nezanechali sme tu ani žiadnu stopu...

Presun

pro **Akio Sakkaku** Sat 16 Feb - 17:04

Dlhé dni na prístrojoch, na izbe sa v kóme kde bol aj Daichi, ocitol aj iný chlapec, s rovnakou diagnózou. Ležal som tam už tretí deň v kóme a prebrať som sa nedokázal. Doktori nedokázali stále určiť prečo som v kóme, prečo nevstávam. Skúšali operácie, rôzne vyšetrenia ale nič sa nedialo. Lekári sa nádeje ale nevzdávali, bol som zo Suny a práve keby som umrel v prítomnosti Kazekage... Mne však nič nebolo, hlboký spánok spôsobený silným Genjutsu presílením. To ktoré ale prvé oko otvorím, to je neznáme pre každého. Ak teda vstanem.

pro **Akasuna no PiliKKa** Sat 16 Feb - 20:15

Všimla jsem si Yoko. Spokojeně jsem se usmála a vzala si ramen. Ne, že bych měla hlad, ale nejedla jsem několik dní a mohlo by to vypadat divně, tak jsem si krabičku otevřela a chtěla si strčit do pusy jedno sousto, když znovu promluvila. Ruka mi zůstala nepřirozeně viset ve vzduchu, jak jsem nechápavě civěla na svou blon´datou sestřenici. Nechápala jsem, co mi vlastně řekla, nebo spíš, proč mi to řekla! Její chování bylo ale natolik divné, že jsem hned odložila misku a vydala se dlouhou chodbou pryč.
Minula jsem několik dveří, až jsem našla ty správné. Zaklepala jsem, ale nikdy neodpovídal. Chtěla jsem odejít, ale nakonec mi to nedalo, to ten Yočínky výraz. Tiše jsem pootevřela a jen malinkou nahlédla dovnitř. Viděla jsem jen bílou místnost, postel a někoho v ní. Otevřela jsem tedy docela, vstoupila do pokoje a zůstala zírat jako opařená. Přece... tohle nemůže být...
Bleskurychle jsem našla nejbližší sestřičku a donutila ji dát mi karty obou kluků. Krve by se ve mě nedořezal.
Vrátila jsem se zpět do pokoje a složila se na studenou podlahu mezi postelemi. Bylo mi hrozně.. Mé vlastní dítě a dítě, které jsem pokládala za své, tu leželi vedle sebe a jen přístroje dávali najevo, že oba žijí. Tak nezvyklé ticho..
Nejhorší bylo, že jsem nemohla nic dělat. Sedět a čekat, jestli se něco změní.. co jsem to za matku?
Tiše jsem se dívala do zdi, jen sem tam obhlédla jeden z bledých obličejů...

pro **Daiki Ayme** Sat 16 Feb - 20:29

Pohľadom som prechádzal po izbe a sledoval každého kto je v miestnosti. Hokáge, Kazekáge, Satsuki a Kami, nakoniec aj Yoko a dokonca prišiel aj Raiken s pravým a nefalšovaným rámenom z Ichiraku. Krvi by sa mi nikto v tú chvíľu nedorezal. Miloval som ten rámen! Po roku som ho konečne aj mohol mať! Chcel som sa pustiť do jedla keď som zahliadol tieň v očiach blondýnky, ktorý sa preniesol do očí Kazekage. Tá odišla, a nie veľmi veselá. No nevrátila sa. Ten tieň, to sa mi nepáčilo. Na protesty Hokáge som sa odkryl, nechal bosé nohy zľahka dopadnúť na chladnú zem, a pomalým krokom som sa vydal chodbami za Kazekage. Až som zahliadol čo sa stalo. A to aj mne vyrazilo dych. Dve malé deti ležali v kóme na posteliach, Kazekage medzi nimi, na zemi, so slzami na krajíčku a zúfalstvom v očiach.
„Kazekage?“ Ozval som sa po chvíľke ticha, ona mi zachránila život, dlhoval som jej toho veľa a naskytla sa príležitosť aspoň z časti splatiť dlh. Pomalým a kolísavým krokom som k nej podišiel. Nevedel som aký vzťah má s chlapcami, ale z jej očí bolo jasné že silný. To som vedel, moja špeciálna vlastnosť. Vidieť dobro v každom, vidieť v očiach ich pocity, a donútiť ich staviť si na mňa. Ruku som zľahka položil na jej plece a pousmial sa. Úsmev hovoril, že to bude dobré, nech mi verí.. Nikto tu nebol a ona potrebovala oporu. Preto som ostal s úsmevom stáť na mieste, s rukou na jej pleci. Ako strážny anjel, ktorý tu je vždy pre ňu. Potrebovala to. Nepoznala ma, ale, trochu ma za tie dni spoznala, snáď som možno zle dúfal že sa mi začne zverovať ale, jedno v tom úsmeve bolo. Malá iskra nádeje. Všetko bude v poriadku!

pro Daichi Akasuna Sat 16 Feb - 20:43

Dlouhou dobu jsem tam zůstal nehybně ležet. Na mém obličeji bylo několik hadiček a jedna s krví, která se do mě dostávala, aby nahradila ztrátu. Po nějaké chvíli jsem začal vnímat vše kolem sebe, včetně vůně, kterou jsem znal moc dobře. Nemohl jsem ale otevřít oči, ani se pohnout. Najednou jsem cítil opravdu podivnou chuť v puse, kterou jsem neměl rád a docela dost dobře jsem jí znal. Z koutků úst mi začala vytékat krev. Bylo to jen dobře, protože mi píchli nějakou tekutinu, která by měla pročistit mé tělo od toho prachu, který jsem nadýchal a že ho nebylo málo. Hrozilo že mi zkolabují játra nebo ledviny. Zdravotní sestřička mi krev pomalu utírala, byla to normální reakce. Po chvilce se toho ale začalo mnohem víc shromažďovat a já jsem se tou krví div neudusil. Jak mi jí začalo přibývat, strašně rychle jsem si sednul se zavřenýma očima a krev jsem doslova zvracel. Nebyl jsem schopen slova, ale hned po tom, co jsem tu krev vyzvracel jsem se nakláněl na bok, ale to už mě sestřička chytla a položila zpátky do původní pozice. Byla to pouhá reakce, jakoby se mé tělo hýbalo samo. Když mi dala teploměr, aby zjistila jestli mám i dobrou teplotu, ani nemohla věřit svým očím. Měl jsem 42 °C, divila se že ještě žiju. Nikdo nevěděl jak se mi to stalo, protože to i Akio zkolaboval a nikdo jiný nevěděl kde jsem. Byla pravda že v tom prostoru už velmi dlouho nikdo nebyl a bylo i možné, že tam byl vzduch otrávený, nějakým lehkým jedem, aby se nepřítel ke kameni nedostal a neodešel s ním jen tak, já popravdě nevěděl co to bylo za kámen, proto jsem měl jen pech. Bylo to trošku až úchylné, když mi ta sestřička stále utírala krev z úst, ale jinak bych asi zakrvácel polštář. Já měl stále před sebou temnotu, ale najednou se něco stalo. Asi se mi zdál sen. Byl tam otec stojící přímo na místě, kde jsem byl já, u toho kamene a něco tam četl, ale já nechápal co, protože na tom kameni nic nebylo. Ve snu jsem k němu stál zády a oslovil jsem ho. On se otočil, ale jeho oči měli rudou barvu...Sharingan. Chvilku jsme se na sebe tak dívaly a ok ukázal přímo na můj náhrdelník klanu Uchiha. Nechápal jsem to, ale nakonec jsem si to vše uvědomil, nebyl jsem až takový pako! Sen se rozplynul a já jsem opět velmi rychle sednul a otevřel jsem oči. Můj tep byl zase o něco rychlejší, byl jsem poměrně dost vyděšený a neuvěřitelně zmatený. Ty hadičky jsem ze sebe doslova házel. Sestřička si stoupla bokem, protože nechápala jak jsem v tomto stavu schopen nějakého pohybu, reakce byly normální, ale pohyb z vlastní vůle nečekala. Já jsem od sebe tu debilní duchnu odhodil a stoupnul jsem si na zem, při čemž jsem se dost zakymácel a hlava se mi začala motat jak na kolotoči, když ho pustí naplno. Snažil jsem se koukal kolem sebe a slyšel jsem pouze ozvěnou. Motal jsem se tam jak starej nalitej puboš a koukal jsem se kolem sebe. Pak jsem si uvědomil, jestli mám náhrdelník, tak jsem rychle hmátnul na krk a byl tam. Nevšiml jsem si tu nikoho, ani té sestřičky, prostě nikoho. Šel jsem směrem ke dveřím, které se mi trošku rozplývaly před očima, protože jsem viděl mlhavě.
"Ks! Musím pryč...musím to vidět." Žvanil jsem to stále dokola a ke dveřím jsem se stále víc přibližoval.

pro **Akasuna no PiliKKa** Sat 16 Feb - 20:53

Zvedla jsem oči. Nevnímala jsem nic, kromě monotónního pípání, jako by teď nezáleželo na ničem jiném. Trhla jsem sebou, když se mě dotkl, nevšimla jsem si ho.
Nedokázala jsem ho v první chvíli nikam zařadit, stěží jsem dokázala pobrat, že na mě někdo mluví, ale nakonec jsem si přece jen vzpomněla. "Ty jsi Nao, že..?" dívala jsem se na něj, cukali mi koutky, jak jsem zadržovala slzy.
"Měl by jsi odpočívat..." odvrátila jsem zrak a prsty přejela po Daichiho malé tvářičce. Mlčela jsem, ale cítila jsem, jak se třesu. Dívala jsem se s jakýmsi zklamáním v očích na svého syna a nedokázala se zase uklidnit, jak mi velela moje funkce.. to prostě nešlo..
"Řekla jsem, ať zůstanou doma.." zamumlala jsem tiše. "Věřila jsem, že jsou velký kluci a dají na sebe pozor..." znělo to, jako bych mluvila z velké dálky, tak.. nepřirozeně uměle. "Byl jsi v akutním stavu, musela jsem odejít... nevěděla jsem... netušila.. že půjdou taky.. měli být doma, koukat na televizi a dělat nepořádek... měli být v bezpečí..." třásla jsem se a nemohla to zastavit.
Když ale Daichi udělal tu podivnou věc, chvíli jsem sice jen zírala, to je pravda, pak jsem ale vykřikla jeho jména a snažila se ho zadržet. Ani já nechápala, co dělá. "Broučku..?"

pro **Daiki Ayme** Sat 16 Feb - 21:03

Sledoval som ako sa mi tu Kazekage rúca pred očami. Triaška, zadržovaný plač. Tak silno ho držala, až prišlo do plaču mne. A to sa aj dostavilo keď mi zvlhli oči, cítil som silné bodnutie viny. Keby, keby som nepotreboval pomoc, ono by sa to nikdy nestalo?.. Je to snáď že jej dieťa umiera pred jej očami moja vina?.. Začala ma zožierať vina.
„Kto tu potrebuje odpočívať ste vy..“ Pozeral som na telo toho malého chlapca. Nechápal som čo sa stalo ani dialo, len ako sa sestrička snaží zahnať teplotu. Čo sa to dialo? Keď začala rozprávať o tom ako mali byť v bezpečí, srdce mi trhalo a trhalo. Bola to moja vina! Musel som predsa niečo urobiť.
„Budú v poriadku, nie je to vaša vina, hlavne sa neviňte! Kto čakal že pôjdu za vami, taký malí, to nečakal nikto. Hlavne..Sú z vami a v bezpečí budú tiež. Je to moja..“ Nedopovedal som, pretože sa mi zlomil hlas. Takúto vinu som v sebe nepociťoval dlho. Chápal som ju, keby tak na posteli ležal nejaký môj priateľ, rodina. Keby tam bol Raiken alebo Satsuki, asi by som to neprežil. Panika? Áno tá prišla!
„Máme.. máme najlepších lekárov v celom Shi..Shinobi svete, budú v poriadku. Kaori, potrebujú Kaori. KAORI!“ Zreval som na chodbu keď sa jeden z nich pohol a mne padol kameň zo srdca. Ostal som v izbe a sledoval to. Musia byť v poriadku, vina padla na mňa. Hádzal som nechápavý pohľad z Daichiho, na sestričku, potom na Kazekage, znova na Daichiho a znova na sexy sestričku..

pro Daichi Akasuna Sat 16 Feb - 21:10

Horečka byla poměrně vysoká. Přibližoval jsem se ke dveřím, aspoň jsem si to myslel, protože ty byly stále daleko a i když jsem k nim šel, zdálo se mi to jako bych šel celý den, nekonečná bolest v nohou. Dveře se ke mě přibližovaly a zase oddalovaly, byl to účiněk toho co mi daly do těla, aby se mi pročistila krev a orgány, bylo to něco hroznýho. Z úst mi snad celou cestu tekla krev, ale já šel stále dál. Když už jsem se chytnul kliky, uslyšel jsem velmi známí hlas. Otočil jsem se ale nemohl jsem tu osobu zaostřit, oči mě nehorázně pálely a měl jsem navíc trošku zamlženo, ale ten hlas jsem poznal. Opřel jsem se o kliku a zhluboka jsem dýchal. Mé zmatení bylo až neuvěřitelné, jako bych se narodil v 18. století a probudil se o několik tisíc let znovu a nevěděl absolutně vo co kde GO.
"Mami...?" Zeptal jsem se zmateni a oči jsem si protíral a zároveň přivíral, abych viděl lépe, ale nešlo to. Jak jsem se o tu kliku opíral, dveře se najednou otevřely a já jsem se nehorázně lekl. Takto mimo jsem nikdy nebyl. Před očima se mi stále objevoval ten stupidní šutrák a a zeď. Začal jsem se třást a zůstal jsem nehybně stát. Měl jsem z toho trauma. Nakonec jsem jen prudce zakroutil hlavou a jak jsem se třepal jsem se začal i pohybovat jak opilej.
"Já to nevidím....protože na to nemám oči, potřebuju vědět co to je...potřebuju to vidět co tam je..." Mlel jsem to stále dokola a z očí se mi najednou začaly stékat slzy a já jsem si je jen protíral.

pro **Kaori Senju** Sun 17 Feb - 20:12

Keď Pili odišla do druhej izby, sadla som si na chodbe na lavičku a len tak sa dívala do blba. Nechcela som ju rušiť...Nao tam šiel za ňou...Ruky som si zaborila do vlasov a pohľad zabodla do zeme. Musela som stále myslieť na Hiroshiho, neuveriteľne mi chýbal. Čo si tu len bez neho počnem?
Po nejakej tej chvíli ma Nao zavolal...Znelo to dosť naliehavo, tak som neváhala a tryskom sa tam rozbehla. Zrejme sa niečo stalo...Vtrhla som do miestnosti a zrak uprela na malého chlapca, ktorý mi pripomínal skôr psychopata než normálneho človeka. Zrejme potreboval pomoc. Vzala som ho do náručia a vrátila späť na lôžko...Bolo mi ľúto Pilli, zrejme ten chlapec bola jej blízka rodina, možno syn...A úprimne som ju chápala. Pretože moja sestra Mai mi bola tiež ako dcéra. Pilli som položila ruku na rameno...Nebojte sa, všetko bude v poriadku... Preniesla som povzbudivým hlasom a otočila sa na Naa. Prosím odveď odtiaľ Pilli... Pekne som ho poprosila...

pro Daichi Akasuna Sun 17 Feb - 20:24

Stál jsem tam utírajíc si slzy z očí a skoro nic jsem neviděl. Ucítil jsem už jen to, jak mě někdo vzal a to se mi nelíbilo...já jsem nechtěl ležet! Začal můj panický záchvat pláče, takže jsem kopal nohama a mlátil jsem jí, nevěděl jsem kdo to je, ale máma to rozhodně nebyla, to bych poznal. Nedělal jsem to schválně, měl jsem nějaký záchvat, prostě ŠOK! Byl jsem tak strašně upřený na ten šutrák, že jsem se z postele slezl a rozevřel jsem oči, které jsem měl celé od slz, navíc jsem viděl rozmazaně. Krev mi z úst začala téct ještě víc, proto jsem jí stále plival. Rozhlížel jsem se vystrašeně kolem sebe a měl jsem před sebou stále záblesky té zdi a šutráku. Už jsem to nevydržel a po zdi jsem sklouznul do čupu a rukami jsem si zajel do vlasů a zhluboka dýchal, nejspíš se u mě začala projevovat klaustrofóbie, nebo spíš tvořit. Takto jsem tam chvilku seděl, až jsem pořádně zatřásl hlavou a znova jsem si stoupnul, ale to už mě sestřička pevně držela a mě popadl amok.
"Pusťte měěěě!!! Áááá....nechte mě bejt! Mami!" Opět panika, ale tentokrát už taková, že jsem se sestřičce vymknul a snažil jsem se jí uhodit, ale ruce jsem měl obě zasádrované. Když jsem jí uhodil, teda já nevěděl koho jsem uhodil se mi začali tvořit neskutečně rychle slzy, protože jsem myslel že mi ta ruka upadne. Já absolutně neměl šajna kde jsem, co tu dělám. Měl jsem v hlavě jen to místo, na které jsem se chtěl dostat.

pro **Daiki Ayme** Mon 18 Feb - 9:22

Pociťoval som zvláštny pocit, a dokonca som chvíľkami cítil aj strach keď som sledoval ako sa Daichi vzpiera. A tiež pohľad do strhanej tváre Kazekage. Až mi prišlo naozaj do plaču, zložil som krátku pečať a vytvoril 2 identické klony, ktoré sa vedľa mňa vytvorili zo vzduchu. Tenký ale teplý priamenok krvi okrášlil moju tvár, mal som odpočívať a nie hneď deliť čakru ktorej som nemal na rozdávanie. Ja ako originál som jemne chytil Kazekage, podvihol ju, akoby bola krehký predmet, a zatiaľ čo klony ostali vo vnútri s Kaori keby potrebovala pomoc, sestrička to totiž s ním už nezvládala, ja som pomaly vyviedol Pil na chodbu.
„Bude v poriadku, obaja budú nemajte strach. Kaori je asi najlepší medik, možno lepší než legendárna Tsunade.. Budú v poriadku..“ Utešoval a ubezpečoval som ju po celý čas, čo sme boli na chodbe, pričom som sa pokúšal ju jemne tlačiť na lavičku aby si sadla a nešla do vnútra. Bolo to hrozné čo robím, bolo to predsa jej dieťa, mne samotnému z toho bolo zle. Teraz bol ale chlapec v rukách Kaori, a jedného som sa nebál, že sa mu niečo stane. Radšej som upokojoval Kazekage a pomáhal jej.
„Veľa vám toho dlhujem.. Keby bolo niečo čím by som to vám mohol splatiť.. Povedzte..“ To že jej poviem všetko čo viem bolo jasné, ale tiež som jej bol zaviazaný už naveky.

pro **Akio Sakkaku** Wed 20 Feb - 11:34

Nad zlatými pieskami v púšti, sa jasne zdvíhalo červené krvavé slnko. Jeho lúče zľahka dopadali na rozpálenú zem, podmáčanú rovnakou červenou tekutinou, akej bolo aj slnko. Krvavé stopy naznačovali nedávnu ohromnú bitku, ktorá by sa mala ospevovať v piesňach. Bola to však zabudnutá bitka, na ktorú si nikto nespomínal, lebo ju nikto neprežil. Až na jednu osobu. V diaľke stáli posledné tri osoby, jedna sa opierala o druhú, a neďaleko nich.. Posledné čo som v tomto kómatickom sne videl boli oči. Divné červené oči. Plné zloby, nenávisti, túžby po moci.. Mangekyou Sharingan. Môj klan úzko spätý s klanom Uchíhov.. Sen skončil ale ja som nevstával. Hrudník sa mi nadvihoval, klesal ale moje oči ostávali zatvorené. Genjutsu ktoré mi ukazovalo celú históriu klanu, všetky tajomstvá techník, tajomstvo oka, Genjutsu, nekončilo.. A ja som spal ďalej. Neschopný sa prebrať, lebo ani ten najlepší medik nevedel o Genjutsu obaľujúce môj mozog.

pro **Kaori Senju** Wed 20 Feb - 16:20

Ďakujem... Šepla som, keď Nao predsa len Pilli odtiaľ odviedol. Chvíľu som nič nerobila, len sa dívala na oného chlapca, ktorý bol zrejme v šoku...Ale z čoho? Čo mu tu, v Konohe, mohlo spôsobiť taký šok? Chudák chlapec...Bol tak mladý.
Pristúpila som k nemu a jemne ho pritlačila k lôžku, ale tak, aby som mu neublížila. Upokoj sa, som tu s tebou...Všetko bude v poriadku. Snažila som sa ho upokojiť. Potom som sa otočila na medikov, len tak postávajúcich neďaleko. Takže, odoberte mu krv a pošlite na analýzu, kto vie, či mu v krvi niečo nekoluje. Ten chlapec dobre nevyzeral, krv mu tiekla z úst...Vnútorné krvácanie, musela som ho ihneď zastaviť, aby sa neudusil. Ty... Ukázala som na jedného medika. Mi budeš dodávať chakru, nemám jej dosť, keďže som o ňu prišla pri liečení Naa. Medik prikývol, pribehol ku mne a rukou sa dotkol môjho ramena. Cítila som, ako do mňa prúdi chakra...Hneď mi bolo lepšie. Druhý medik zatiaľ chlapcovi odobral trochu krvi a zmizol.
Tak poďme na to... Povzdychla som si a pritlačila chlapcovi ruky na hruď, obalené zelenou chakrou. Vložila som do tej techniky viac chakry než inokedy, aby sa liečenie urýchlilo...Yuki, treba mu okamžite znížiť horúčku...Vieš, čo máš robiť. Yuki som kedysi učila ja sama, bola to výborná medička...Prikývla a zmizla, za malú chvíľku sa vrátila i s fľaštičkou akejsi látky. Bol to liek, určený presne na zrazovanie teploty...Pomáhal i pri vysokých teplotách. Yuki ju vpichla chlapcovi do krvi, dúfala som, že látka bude rýchlo účinkovať...Do Shosenu som vkladala čoraz viac a viac chakry. Medik, ktorého som poslala s krvou na analýzu, sa vrátil a podal Yuki papier, ktorá keď si ho prečítala, tak sa zamračila. Test je pozitívny. Vytvorím protijed, jed nie je príliš silný, takže to nebude problém. Vyhlásila a ja som letmo prikývla, že súhlasím. Po čele mi stiekla kvapka potu. No ták chlapče, ty to zvládneš...Si silný... Bol potrebný chirurgický zákrok, ale dokým bol v šoku, nemohla som ho uspať. Bolo by to príliš riskantné...Dúfala som, že sa upokojí čo najskôr...

pro Daichi Akasuna Wed 20 Feb - 16:36

Jakmile jsem ucítil, že mě někdo pevně drží, vzpíral jsem se. Její slova mě ale na chvilku uklidnili, ani nevím proč, ale bylo to tak přesvědčivé...Snažil jsem se zklidnit, ale srdce mi stálo tlouklo strašně rychle. Jakmile jsem se dostal opět na postel, z očí mi jen stékaly slzy a já jsem se díval do stropu. Celý jsem se třásl, ale už jsem nevyváděl tak moc, jako před tím. Ty injekce docela boly, proto jsem jen ciknul a ležel.
"Okaa-san..." Oči se mi začínaly zavírat, ani nevím proč, bylo mi stále nějak blbě. Pomalu se mi zavíraly oči, ale tlukot byl stále rychlí, asi jsem se uvnitř ještě stále neuklidnil. Než jsem úplně usnul, chytnul jsem si svůj náhrdelník klanu Uchiha a usnul jak pařez.

pro **Kaori Senju** Wed 20 Feb - 17:06

Táákže, ľudia...Pripravte sa na chirurgický zákrok! Prosím, Aki, vezmi to na chvíľku za mňa. Aki poslušne prikývol, pribehol k lôžku a miesto mňa liečil chlapca. Šlo mu to oveľa pomalšie, než mne...Odbehla som do vedľajšej miestnosti, kde som si umyla ruky, navliekla si rukavice a obliekla sa do plášťa. Vlasy som si zopla do chvostíka, aby mi zbytočne nezavadzali, ale s ofinou som schválne nič nerobila. Vrátila som sa späť do miestnosti, a prikázala Akimu, nech odtiaľ zmizne...Zostalo pri len pár medikov, ktorí mi budú asistovať. Takže...Zaspal sám, malo by to byť v poriadku. Avšak nechcela som nechať nič na náhodu, a tak sme ho na chvíľu nehali inhalovať rajský plyn...Takto by sa do konca operácie zobudiť nemal. Tak poďme na to... Použila som techniku Chakura no Mesu, ktorá mi dokonale nahradzovala skalpel, a rozkúskovala ním jeho tričko, aby mi nezavadzialo.
Yuki, ktorá sa už vrátila i s protijedom, mu ho vpichla do tela...Takže jeho stav by sa mal viditeľne zlepšiť. Veľmi dobre som vedela, čo robím a pokiaľ sa tento zákrok podarí, onen chlapec by mal byť zdravý ako rybička. Percento, že sa to nepodarí, bolo veľmi malé, takže sme sa ničoho neobávali. Bez použitia chakry by operácia trvala niekoľko hodín, ale s použitím chakry nám to trvalo niečo vyše dvoch hodín.
Nakoniec som mu už len vyliečila, samozrejme s pomocou druhých medikov, rezné rany, ktoré som mu spôsobila presne pri operácii, aby som sa dostala tam kde som chcela. Zvládli sme to...Ďakujem vám za pomoc a chakru... Pousmiala som sa na druhých medikov, a hlavne na Yuki, ktorá mi bola celý čas najväčšou oporou. Vrátila som sa do vedľajšej miestnosti, kde som si rýchlo vyzliekla trochu zakrvavený plášť a rukavice. Vlasy som si znova rozpustila a patrične si ich upravila, aby som nevyzerala ako po výbuchu. Mala som z toho celého dobrý pocit. Bola som však nehorázne unavená...Potrebovala somsa vyspať.
S miernym úsmevom na perách som vošla späť do miestnosti s oným chlapcom. Spať bude ešte zrejme dlho...Hlavná vec, že je v poriadku. Teda mal by byť...Dúfala som, že naša snaha nevyšla nazmar. Jeho stav sa však nezhoršil, takže by malo byť všetko v poriadku. Jemne som ho pohladkala po líci. Vedela som, že si dosť silný na to, aby si to zvládol. Raz s teba bude výnimočný shinobi. Pousmiala som sa. Možno ma počul, možno nie...

pro Shinjiro Fri 22 Feb - 19:21

Pomalu jsem se dosel do nemocnice a a sel si doplnit veci do lekarnicky. No co nekdy se to delat mohlo. Mezitim co jsem cekal nez mi prinesou nejake zakladni leky sedljsem si na lavicku a vecemene jsem zacal nahlas premyslet. "Kami Atsushi, To se snadno rika akorat jak mam asi vedet kdo to sakra je??????! Kdyz jsem ho v zivote nevidel." To uz bylo behem nekolika dni podruhe co my nekdo hnul zluci no co muzu delat. Povzdechl jsem si. Ale to uz my prinesly veci co jsem potreboval. Zbalil je do lekarnicky a pak usedl na lavicku a tam jen tak sedel a premyslel. No na ubytovnu se mi nechtelo a hledat zase Senseie po cely vesnici taky moc ne.Tak sem tam tak sedel a premyslel kde by vubec mohl byt.

pro Kami Atsushi Fri 22 Feb - 19:28

Hodiny ubýhali, Suki jen tak postávala, nebo posedávala na chodbách, nebo v pokoji a já jsem pomalu přestával vědět, co tu vlastně dělám. Jedno jsem ale věděl, nemohl jsem jí tu jen tak nechat a prostě odejít.
Když už mi z dlouhého sezení dřevěněli nohy, zvedl jsem se a prošel chodbou až na druhou stranu oddělení. Měl jsem hlad, ale v nemocnici jsem se nevyznal, a bůh ví, jestli bych ještě někdy tohle patro našel, a tak jsem jen koupil v automatu dvě čokolády a zase se s nimi vrátil zpátky.
Suki seděla a zírala před sebe, byla bledá a malátná, taky zřejmě pořádně unavená. Posadila jsem se vedle ní. "Nic lepšího jsem nenašel.." pousmál jsem se povzbudivě. Doufal jsem, že jí to udělá radost.
Když jsem tam tak usrkával horkou tekutinu, zaslechl jsem své jméno. Otočil jsem se a díval se na toho kluka vedle sebe. V životě jsem ho neviděl.. nebo jsem si to alespoń nepamatoval..
"Hej, můžu vědět, proč o mě mluvíš, prcku?" rozvalil jsem se na židli.

pro Shinjiro Fri 22 Feb - 19:40

Byl jsem zahlouban v myslenkach no ale to na me nekdo promluvil. A ja se silene lekl ze jsm malem zustal prilepeny na strope. Jakmile jsem se vzpamatoval tak jsem jen odpovedel. "Pokud jste Kami Atsushi Tak ano. Jste muj novy Sensei." Rekl jsem a poskrabal se ve vlasech a potom si posunul slunecni bryle na nole jelikoz mi mirne sklouzly ale do oci mi videt nemohl.

pro Kami Atsushi Fri 22 Feb - 19:47

Zacukalo mi obočí. "Prosím?" nechal jsem šálek šálkem a otočil jsem se na něj. To jako vážně myslel to, co řekl? Já jsem.. sensei?! JÁ?!
Mimoděk jsem si vzpomněl na Daikiho, kdyby tohle slyšel, asi by mu praskla bránice! Přesně tohle mi věštil, ale já tvrdil, že je to nemožné.. a teď mám stálou holku a studenta!
Kami, kámo, co se ti to stalo?!
"Promiń, ale to bude omyl.. žádnej normální člověk by to nemohl udělat, zkus se zeptat Hokage a určitě.. Hokage.. to mi určitě udělala za ten odchod, mrcha jedna!" vyskočil jsem na nohy a začal pochodovat po chodbě.
"No.. hele nic proti, ale ty nemůžeš bejt můj student, pravděpodobně bych tě zabil, nejsem moc trpělivej člověk, chápej, tohle není dobrej nápad."

pro Shinjiro Fri 22 Feb - 19:57

"No tak to je smula ja se pouze ridim tim co mi rekla Hokage. No moc na vyber nemam. Darovanemu Senseii na zuby nehled. Mimo to kdybych mel na vyber tak uz par let nejdem tady a vratim se domu. Ale nejak to mi jestwe par let nehrozi takze si moc nevyberu."
Jeho reakce me celkem pobavila ale co ja si jej nevybral.Proste jsem jej nafasoval.Takze sem to moc neresil. A nejak mi neco rikalo ze i kdyzs se chci vratit tam kde jsem vyrustal ze stejne to muj domov nebyl. Akorat ja palice dubova stale bojoval stim co jsem citil. A vlastne ani jsem nevedel proc. Mozna proto ze kdybych veril tomu co citim by asi znamenalo ze muj zivot byl jedna velka lez.

pro Sponsored content

Nemocnice v Listové

Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové

Re: Nemocnice v Listové