Leknínové jezero

"Asi ano." vyrazím tím směrem trošku rychleji. KDyž jsem jen pár metrů od něj což už si mě musel všimnout, zjistila jsem, že je to on a píská si?
"Sanji?" oslovila jsem ho

Sanji Mizuki

Ani sem si nevšiml, že někdo přišel. Jednak to bylo kuli tomu, že sem si zpíval tu melodii a jednak kuli tomu, že sem prostě nebyl trénovaný na to, abych zjistil, jestli mě někdo sleduje nebo ne.
Ani sem nemusel otevřít oči abych věděl, kdo to je. Přestal sem si popěvovat.
Ahoj Reino... Proč si přišla?

"No měla jsem strach, aby se ti něco nestalo a taky jsem ti chtěla představit Shikiho, bude tě trénovat." podívala jsem se na Shikiho, aby mi trošku pomohl

"Čágo." řeknu prostě. Rozhovor o tréninku počká.

Sanji Mizuki

Reino... Čet sem ten dopis. Nemusíš si se mnou dělat starosti. Jelikož se ten závazek týká mě, tak tě toho sprošťuju. Nejsem si tak uplně jistej tim, čim chci bejt. Mě se nic nestane, protože nemám nepřátele a o sebe se postarat dokážu sám, už od desíti, děkuju ti.
Můžu se živit jako kovář, nemusím být shinobi, mám na vybranou a to je něco, co většina lidí nemá... Chvilku si tudle výsadu ponechám.
Řekl sem spokojeně a jenom sem se trochu zavrtěl na studené zemi. Těšilo mě, že mi přišla představit svého přítele, ale nijak extrémě sem netoužil ho vidět, takže sem ani neotvíral oči.

"Sanji." sedla jsem si vedle něj "Je mi líto co se stalo, nikdo to netušil. Ale já nenechám shinobiho, který už od deseti let maká, aby to jen tak zabalil. Shiki je skvělý ANBU a dokáže tě vycvičit při nejmenším v to, co je on. Já moc trénovat neumím. Sice nemáš nepřátelé, ale vesnice je má, a ti se nebudou starat jestli jsi nebo nejsi shinobi." dívala jsem se na něj a mluvila částečně vážně částečně konejšivě

Sanji Mizuki

Tvrdě makám? To soudíš podle jizev? Ne.... neumim skoro nic... chtěla si po mě abych hodil kunaiem... naposled sem to držel v ruce před deseti rokama v akademii... Henge, Bunshin... to všechno sou pro mě už jen názvy, ty techniky sem léta nepoužíval... Nejsem ninja, protože neovládám ninjutsu... Taky bych mohl říct, že nejsem genin, protože neumim genjutsu, ale to by byla trochu blbost.
Zasmál sem se, protože co se týče teorie, tak sem si toho z akademie pamatoval dost. Co se týče praxe... nezkoušel sem, kolik sem toho zapomněl.

"Shinobi se nehodnotí podle počtu jutsu které zná. Ale podle vůle. Vůle zdokonalovat se, vůle chránit vesnici a její obyvatele. To z ná činí shinobi." řeknu klidně.

"tak proto by jsme to měli oživit nemyslíš? S Taijutsu ti můžu pomoc i s fyzičkou, s ostatním ti poradí Shiki. Ale vzdát to hned? Myslím, že by to tvou sestru nepotěšilo." šťouchla jsem do něj

Sanji Mizuki

Jistě... taky jí zřejmě nepotěšilo, když sem zmizel před osmi lety, mě zase nepotěšilo, že zmizela ona... teď sem na řadě zase já, abych ji nepotěšil.
Řekl sem, ale vlastně sem to ani tak vážně nemyslel, protože to byl nesmysl. Kdyby všichni dělali todle, tak by se svět brzo zbořil.
Když do mě ale šťouchla, tak mi nepatrně cukla levá ruka, která vystřelila k té Reinině, kterou mě šťouchla s úmyslem ji chytit, ale byl to jen takový tik, rychle sem ruku stáhl zase zpátky. Jen sem zavrčel a snažil se dát najevo to, že nemám rád když do mě někdo jen tak šťouchá. Budu rád, když mě tady necháte o samotě... Jezero je velký, tak se nemusíme všichni mačkat na jednom kousku. Kdybych si to rozmyslel, vyhledám vás a vaši štědrou nabídku využiju. Prozatím zbohem.

"Ten tik mluvil sám o sobě Sanji, nebuď tu dlouho, večery jsou chladné." postavila jsem se a podívala se na Shikiho, jestli k tomu má co říct

Zakroutím hlavou a otočím se k odchodu.

sklopila jsem hlavou a odcházeli jsme oba (společný přesun)

Sanji Mizuki

Shinobi jo?... Pomyslel sem si a vytáhl sem nohy z vody. Ještě chvilku sem zamyšleně ležel a potom sem se pružně vyšvihnul nahoru. Odepnul sem si katanu ze zad a položil sem ji na zem.
Opsal sem přední nohou půlkruh kolem sebe a postavil sem se do postoje, kdy sem měl váhu na zadní(pravé) pokrčené noze a přední nohu(levou) sem měl volně položenou na zemi a jen mírně pokrčenou. Levou ruku sem měl pokrčenou v pravém úhlu, prsty natažené a špičky prstů mi mířili na pomyslného nepřítele, dlaň sem měl natočenou směrem k sobě. Pravá ruka měla také natažené prsty, ale byla pokrčená a opírala se o můj solar.
Potom jsem se rychle napřáhl pravou rukou tak, že sem dal dlaň za levé ucho a seknul sem tou rukou proti protivníkovi. Při tomto pohybu se mi vystřídali nohy a nyní sem měl pravou nohu a ruku ve předu a levou nohu pokrčenou vzadu, zatím co levá ruka byla u solaru.
Takhle sem se začal pohybovat a otáčet a velice rychle sem malíkovou hranou sekal na krky pomyslných nepřátel kolem. Občas sem nesekl, ale místo toho se se uhnul imaginárnímu útoku, nebo jsem ho odklonil. Poté jsem k sekům zapojil ještě rychlé kopy z přední nohy, které sloužili k proniknutí obranou nepřítele a k jeho odstrčení, nebo útoku na orgány.
To byl můj první bojový styl beze-zbraně. Skvělí proti mnoha nezkušeným nepřátelům, které je nutné okamžitě vyřadit z boje.
Procvičoval jsem si tuto techniku dokud se neochladil tak, že mi to začalo být nepříjemné a světlo mi poskytoval jen velký bílý měsíc a pár hvězd.
Sebral sem ze země katanu a vyšplhal sem do větví jednoho stromu, kde sem se uvelebil a hodlal sem studenou noc zaspat. Neměl jsem v plánu se vracet do sídla. Dnes určitě ne. Bylo tam moc palčivých vzpomínek, navíc už jsem tam dávno neměl svůj pokoj.

Sanji Mizuki

Ráno sem se probudil dost brzo, takže sem začal tím, že sem se vysvlékl do spodního prádla a šel sem se smočit do jezera.
Po poměrně studené koupeli sem chvilku počkal než oschnu, znovu sem se oblékl a začal sem s klasickými protahovacími cviky. Jmenovalo se to Tanec hada a páva a měl celkem deset úrovní. Sanji zvládal sedm úrovní, ale další tři pro něj byli příliš obtížné a zdálo se, že člověk s páteří, žebrama a klouby tyto cviky prostě nemůže zvládnout.
Úkol Tance hada a páva bylo posouvat svoje končetiny, natahovat je a provlíkat tak, aby to bylo co nejvíce bolestivé a co nejvíce to omezovalo pohyb. Když jsem byl nakonec v pozici, ve které mě táhly všechny svaly v těle a nemohl sem řádně hnout žádnou končetinou, úkolem bylo co nejrychleji se narovnat. Jediný způsob byl ten, že sem musel opakovat celé cvičení, ale pozpátku a co nejrychleji.
Úrovně na sebe navzájem nijak nenavazovali, lišili se obtížností a počtem cviků, takže já sem dělal rovnou sedmou úroveň, která měla něco kolem dvouset padesáti pohybů. Nejprve sem pomalu pohyboval rukama, dával jsem je za záda, různě sem s nimi kroutil do všech směrů, všechno pomalu a s největší opatrností. Potom sem přešel k protahování nohou, nejprve to byla chůze, při které jsem měl široce rozkročené nohy a přesouval sem při chůzi váhu z levé nohy na pravou a pokrčoval jsem je. Když už jsem chodil tak nízko, že to byl skoro provaz(při změně směru rozštěp), postavil sem se na jednu nohu a tu duhou jsem si "hodil" za krk. Potom jsem pokrčoval nohu, na které jsem stál až dokud sem se neposadil a nedal sem si za krk i druhou nohu. První nohu, kterou jsem si dal a krk jako první jsem teď uvolnil a postavil sem se na ní, takže sem si akorát prohodil nohy. Celou dobu sem udržoval rovnováhu rukama. Potom sem se postavil na obě nohy. Protahovací část byla u konce a teď nadešlo "proplétání se" a v sedmé úrovni jich bylo hned několik, protože nešli všechny svaly protáhnout "jedním cvikem".
Začal jsem se tedy různě kroutit a proplétat a zase rozplétat, dokud jsem neměl docvičeno. Cviky byli velice bolestivé, nejhorší bylo protahování zad, při kterém sem měl udělat most, dát nohy za krk a za nohy zaháknout ruce, abych je měl za zády a nutili mě se prohýbat... byla to vlastně páka na obratle, ramenní a loketní klouby a kyčle v jednom.
Cvičení zabralo zhruba dvě a půl hodiny, protože sem dlouho zůstával v jednom z pohybů, ale nakonec sem byl dokonale protažen, byl jsem pružný, rychlý a kdybych stál k někomu čelem, jen pár centimetrů od něj, byl bych schopen ho kopnout koncem chodidla do hlavy jen tak, že bych prostě vysoko zvedl koleno a napnul nohu.
Po cvičení se ale ozvalo kručení v břiše. Sakra... dyť nemám nic k jídlu... Pomyslel sem si nabručeně. Zajímalo mě, co budu dneska dělat. Napadlo mě, navštívit sídlo klanu, ale tudle myšlenku sem ihned zavrhnul. Jednou sem tam zajít musel, ale rozhodně ne teď.

Sanji Mizuki

Po zbytek dne jsem trénoval svoje Kenjutsu. Procvičoval jsem si ovládání svého meče, jak správně z výpadu přejít do krytu, z krytu do rychlého útoku, jak zahájit protiútok, když mě nepřítel tlačí zpět, jak tlačit zpět nepřítele a různé kombinace, které sem měl naučené a dělal sem je už automaticky.
Poté jsem přidal složitější prvky, které se zprvu zdály spíš jako frajeřinky, ale když se člověk z horního krytu protočí pod mečem, jednou rukou zablokuje soupeři ruku a pak sekne, je to smrtící.
Nadále jsem pokračoval tak, že sem do série seků a krytů zapojoval i kopy, údery kolenem, nebo loktem.
A tak se den chýlil ke konci a začalo se stmívat. Už delší dobu sem si uvědomoval, že takhle prostě fungovat nemůžu. Celej den sem neměl v ústech jídlo, dokonce ani pití, protože se mi nechtělo pít tu vodu z jezera.
Jako kovář se neuživim, protože nemám dílnu ani nástroje... nemám peníze do začátku, je to nesmysl... Budu se muset zapojit do procesu... protože jinak umřu na podviživení... Nemám povahu na to něco někomu krást... Teď už ne...
Pomyslel sem si a vzpomněl sem si na dobrotivost lidí, kteří mi dávali najíst, když sem putoval přes Zemi Země a na to, co mě učil mistr.
Do sídla se vrátit nemůžu... vinili by mě ze zmizení Orion a vyptávali by se...Ještě na to nejsem připravenej... Žebrat už taky nebudu... takže co teď?
Pomyslel sem si a najednou sem si vzpomněl na Reinu.
To nee... Ne, nemůžu k ní jít škemrat, to je blbost. Nějak to zaspim...
Pomyslel sem si, lehnul sem si pod strom a zavřel sem oči. Dneska to vypadalo na dlouhou noc, protože kručení v břiše mi moc nedovolovalo usnout...

Jen tak jsem se nepozorovaně procházela. Byl klid a jezero pokojně šumělo. Klid kolem rušilo jen nějaké jakoby škruňkání. Hmm, buď někdo snědl hodně čočky nebo má hlad. Mírně jsem se usmála. Rozhlížela jsem se kolem. Moje povaha mi nejdřív přivedla na mysl, že bych toho člověka mohla trochu mučit, ale moje vychování mi to vyvrátilo a vyvolalo vě mněspíš pocit pomoci onomu ubohému. Šla jsem stále po zvuku žaludečních procesů a došla ke stromu. ,, Že by ten strom?" ohromeně jsem se na něj podívala.

Sanji Mizuki

Pootevřel sem jedno oko, ale nikoho sem neviděl, ten někdo byl asi na druhé straně stromu.
Trochu pozdní čas na procházku, nemyslíš? Už je večer a todle není moc bezpečné místo... v noci tu straší... Přece jen jsem mluvící strom, to je snad už pádný důkaz ne?
Řekl sem a musel sem se ovládat, abych se nezačal smát. Neměl sem v plánu ji klamat dlouho, jen ji trochu poškádlit, protože mi přišlo, že sem skoro usínal a ona mi to překazila.

Zvedla jsem jedno obočí. Zadumaně jsem se podívala na strom. Nejdřív mě jeho odpověď zaskočila, ale můj rozum rázně zamezil dětské najivitě. S úsměvem jsem ho obešla. ,, Ale kdybych se tu teď neprocházela, nemohla bych ti pomoci." usmála jsem se. Trochu neslušně jsem neznámému civěla přímo do obličeje.

//Sanji má 190, ale nemam to napsané v charakteru, moje chyba =) jinak Sanji leží na zemi pod tím stromem

Sanji Mizuki

Ahoj. Řekl sem a opět sem pootevřel jedno oko. Promiň, ale nemohl sem si pomoct.
Usmál sem se a když řekla něco o pomoci, překvapeně sem zdvihl obočí. Nepovídej. A jak by si mi chtěla pomoct? Neříkej, že s sebou táhneš velkou vepřovou kejtu, ještě teplou a k tomu hromadu rejžovejch koulí a čistou vodu...
Zasmál sem se, ale na to mi souhlasně zakručelo v břiše a smích mě přešel.

(Promiň, moje chyba, špatně jsem si přečetla tvůj post , ale hold 130 cm udělá s výškou svý XD Napravím to)

,,Je!, ahoj." upomenula jsem se. Zapomínat takhle na vychování. pokárala jsem se v duchu. Zasmála jsem se. ,,No, to zrovna ne. Ale mám u sebe čtyři buřty a balík sucharů." Moje máti ze mě chce mít chodící dělovou kouli. dodala jsem k tomu v duchu s trochou sarkasmu. ,, A jestli chceš, můžu ti věnovat i mé oblívené dango." všechno jsem to vytáhla z různých kapes mého oblečení a položila před něj.

Sanji Mizuki

Trochu sem pootevřel pusu a pak sem se posadil. Najednou mi došlo, jak je malá a tak sem se i postavil a když mi byla jen kousek nad pas, tak se mi na tváři rozzářil úsměv a zase sem si sednul. Promiň... já jen...
Nevěděl sem jestli mam bejt překvapenej z toho, že mi nabízí svoje jídlo, nebo se usmívat nad její výškou. Ale ta výška... prostě mi to přišlo strašně super, ani sem nevěděl proč.
Vlastně sem nikdy nepotkal nikoho tak...dobrosrdečnýho, kdo by nabízel cizímu člověku svoje jídlo, jen pro to že mu nahlas kručí v břiše.
Nejdřív mě napadlo říct, že sem nepotkal nikoho tak roztomilýho, malýho, nebo hustýho, ale to nevyjadřovalo přesně to co sem chtěl říct.
V... vážně si můžu vzít? Řekl sem a podíval sem se mlsně na buřty.

Ještě mu z těch cviků vyhládne. usmála jsem se nad jeho počínáním. ,, Nemusíš se omlouvat, není za co." mávla jsem rukou. Taky že neměl za co, já bych udělala to samý. ,, Vlastně je to jen proto, že mi dělá dobře, když mi někdo děkuje." zasmála jsem se. ,, Ale taky mi dělá dobře, když někomu můžu pomoct." Zase jsem se musela trochu škodolibě zasmát nad jeho pohledem směrem k buřtům. ,, Můžeš." pokývala jsem hlavou a pobýdla ho k jídlu.

Sanji Mizuki

Děkuju ti mockrát, vážně si mě teď zachránila. Řekl sem a vzal sem buřt a začal sem ho pomalu jíst. Když sem ten buřt dojedl, tak sem na tu dívku hodil takový tázavý pohled... Jeden buřt pro někoho jako sem byl já nic nebyl, ale u mi nekručelo v břiše.
Vadilo by ti, kdybych si vzal ještě jeden?
Todle bylo už trochu neomalený, ale měl sem pořád hlad. Pokud byla odpověď kladná, vděčně sem se pustil do druhýho buřtu. Další sem už ale neměl v plánu sníst, musel sem si uchovat trochu slušnosti a ohleduplnosti, přece jí nemůžu sníst všechno jídlo.
Děkuju ti mockrát, vážně si mi pomohla. Myslím, že bych asi jinak neusnul... To bylo to moje kručení slyšet až ve vesnici a zavedlo tě sem?

,, Ber si, co hrdlo ráčí." spokojeně jsem se dívala na to, jak si vychutnává buřta. ,, Můžu jen s jistotou říct, že bylo slyšet až už padesát metrů od tebe." zasmála jsem se. ,, Vážně ti stačilo jen to málo?" podezřívavě jsem se na něj podívala. Člověk chce být slušný a nikdy nevíte, jestli toho potom nebude litovat a on vypadá opravdu vyhladověle, měla bych z toho špatný pocit, kdyby se kvůli své slušnosti pořádně nenajedl.