Leknínové jezero

Roka došel pomalu dolů ze stromu a s úsměvem se díval na to, jak se cachtá ve vodě. S oblečením, se vším.
"Nemáš zač," odpověděl jí normálním hlasem na zavolání a příliš se nestaral o to, jestli ho slyší. Najednou si tam na břehu jezírka připadal tak nějak... navíc. Chtěl se zase vrátit ke své práci. Ke svým starým dobrým znakům. A tak, když se znovu vynořila, zamával na ní a prostě pronesl.
"Měj se," pak se otočil a pomalu zamířil pryč.

Určitě, zase někdy, pousmál se Roka pro sebe, když mu zamávala a pak se, opět ponořen ve svém vnitřním světě vydal zpátky k vesnici. Hlavou mu plavaly různé symboly a znaky. A hlavně jeden nedodělaný. Kromě toho se mu v hlavě začínali rýsovat nové pečetě. Něco mu říkalo, že dnešní, den bude ještě dlouhý.
(přesun)

Dorazila jsem k jezeru a chvíli si sedla na břeh a dívala se do dálky. Pak jsem si z kapsičky vytáhla dva svitky z klanu Kana a začala se učit své nové techniky, abych to do srazu stihla.

Dorazila jsem k jezeru.
Jako vždy mne zaujal jeden z větších kamenů vprostřed hladiny. Mohla jsem k němu dojít po vodě, ale já přešla klidně po kamenech. Lekníny mezi nimi mi připomínaly všechny ty chvíle, které jsem tu strávila. Vždycky tu byl přesně takový klid, jaký jsem vyhledávala.
"Můžeme?" s jiskřícíma očima jsem se na něj zadívala a čekala, až začne souboj.

"Hmm..." tušila jsem, že by mi nepomohlo ani kdybych byla senzibil. Na chvíli jsem zavřela oči a koncentrovala chakru. Zvedla jsem ruce. Bůh ví, odkud se mi z rukávů vyhrnulo množství papírků. Systematicky jsem je rozmisťovala okolo sebe. Do výšky i do stran tak, aby nepomohlo, kdyby se skrčil. Čekala jsem, až papírky na něco narazí a postupně rozšiřovala okruh. Sama jsem měla oči stále mírně přivřené, lépe jsem se pak soustředila. Ruce se mi napůl rozpadly v papírcích.

Útočí přímo?
Přimhouřenýma očima jsem ho stále v nezměněné pozici sledovala.
Nic podezřelého. Kousek nad hlavou, kam by se jindy zvedly nyní chybějící ruce, se mi papírky začaly formovat do chakramu. Kruh, dalo by se říci obruč, se postupně roztáčel, aby se nakonec rozletěl proti kopii, aniž já bych se musela hnout. Stále jsem ale na určitém prostranství okolo sebe nechávala lístky, pro kontrolu každého pohybu, jenž by mě mohl ohrožoval.

Chakram přeletěl prázdný prostor, aby se vzápětí rozpadl na papírové vlaštovky.
Neuvěřitelně ostrými hranami papíru rozčísly vzduch a zamířily za kopií, kterou jsem stále pozorně sledovala. Trochu jsem zakolísala, když mě cosi chytilo za nohu.
Země, na to jsem zapomněla.
Nezbývalo než se rozpadnout se zcela.
Nad dalším tahem jsem přemýšlela dlouho, ale nakonec jsem se rozhodla zapojit do hry Kibaku Fuda, výbušné lístky. Ale ne velké množství, nechtěla jsem to zahnat příliš daleko.
Můj klon se zformoval z papírků na kameni vedle. Tvořený nejen z obyčejných papírků, ale i z těch výbušných. Natočil hlavu k vlaštovkám zvedl ruku výš, jako kdyby je vedl. Moje chakra se rovnoměrně rozptýlila do papírků, do kterých jsem se rozpadla, takže bylo těžké určit, zda je mé zformované já opravdu klon.

po chvíli jsem si všimla boje mezi tím mužem z kanceláře a shinobi z naší vesncie, natočila jsem se na ně a dívala se jak bojují, dlouho jsem se žádným zápasem nekochala

Na golema zezadu letěl můj chakram.
Prudce roztočený kruh by lehce přeřízl starý strom. Jak bude reagovat s tímhle jsem ale netušila. V té chvíli jsem si také všimla, že vlaštovky odrazil Midotuchi. Druhý. Jeden z nich tedy musel být klon. Problém byl, že jsem netušila který. Naštěstí ani on netušil, že to, na co útočí je pouze klon. A ten se pod úderem nerozpadl. Naopak. V místě, kam udeřil, se to jen hemžilo papírky, které se pomalu natahovaly po kataně, aby ji doslova obalily a stejně tak se papírky chystaly obalit i kolem senseiova těla. Netušila jsem, který je klon, takže jsem střílela naslepo. A kdyby se pokusil nějak uskočit, stejně mé druhé já čekala sebevražedná mise. Chystala jsem se na její epický výbuch. Neměl by nikoho zabít, tím jsem si byla jistá. Ale trochu bolet to mohlo, přičemž klon by mělo odhození a následný náraz zničit. Záleželo na tom, jak bude reagovat on.

Nepřehnala jsem to?
Golem ale stále stál. Při takovém popálení by ho přece už měl zrušit a uznat prohru, byl to jen tréninkový boj, nic až tak opravdového. Ta věc mě znervózňovala. Na jednu stranu tu sice byl, byl popálený a kdyby byl klon, byla jsem si jistá, že by se rozpadl. Na druhou stranu ten "druhý Midotsuchi" zmizel. A Golem zůstal.
A když bych já vytvořila klon a časem se s ním nějak promíchala, ani by nepoznal, že jsem já nepoznala... Konan, přestaň myslet tak zmateně!
Moje další kopie se zformovala a rozběhla se k němu.
"V pořádku?" zeptala se. Měla trochu zvláštní hlas. I mě už by, kdyby se ovšem znovu ukázala, stékaly po čele kapky potu. Chtělo to po mě příliš mnoho chakry. Dva chakramy byly na úrovni C, vlaštovky automatické, ale rozpadnutí se a klony byly dvě B-rankové techniky, které jsem udržovala zároveň. Naštěstí nebyla moje zásoba chakry malá a tak jsem doufala, že to ještě chvíli vydržím. Pomalu jsem začínala věřit, že jsem jen paranoidní a měla jsem místo klonu jít sama.
Ale ten golem...

Kópia spoločne s Golem~om zmizla, moje telo sa stalo viditeľným. Vzniesol som sa na zem vedľa Konan, ktorá ale nebola tá pravá. "Potupné! Bez Jinton~u nedokážem poraziť ani vlastnú študentku! Alebo žiak predčí učiteľa?" Pochválil som Konan, hoci som to nemal v úmysle. Bolo na mne vidieť, že sa za prehru hnevám.

Moje kopie se vypařila.
Papírky se ještě chvíli třepotaly ve vzduchu než se pomalu spojily do mé podoby. Opřené o nejbližší strom jsem zhluboka dýchala. Vlasy jsem měla rozpuštěné, hlavu mírně zakloněnou. Na tváři ale zvláštní úsměv.
"Ale.. Vlastně jste vyhrál," zhluboka jsem se nadechla. "Nehledě na to, že nemáte ponětí, jak tohle vyčerpává... Odpouštím vám ten odchod."
Další hluboký nádech prozradil, že bych se potřebovala napít.

Stav, ve kterém jsem tu viděla Konan mě nepotěšil.
Odevzdaně jsem povzdechla.
Bude to muset nějak přežít.
"Midotsuchi-dono, vyrážíme," prohodila jsem, když jsem se objevila za ním. "Schůze je již dnes a já bych tam ráda byla první."
Pohledem jsem narazila na Reinu.
"Vyrážíme!" zopakovala jsem trochu víc nahlas, aby mne slyšela a naznačila, ať jde ke mně.
Pak jsem se otočila na Konan.
"Budeš mě zastupovat," prohlásila jsem rozhodně. "Je mi jedno, jak to uděláš, aby ses udržela vzhůru, ale chci tě ve své kanceláři, po dobu, po kterou budu pryč."

Počkala jsem, dokud nekývly a ujistila jsem se, že oba, Reina i Midotsuchi, jdou za mnou k bráně. Konan jsem tam zanechala, ale předpokládala jsem, že během chvíle odejde do mé kanceláře, aby mě zastoupila po dobu nepřítomnost.

(Přesun VŠICHNI)

Ani nestihl reagovat na má slova.
Bylo mi to líto, ale povinnost měla přednost. Přece jen jsem tam ještě chvíli zůstala než jsem se trochu vzpamatovala z boje. Prvně jsem zamířila domů. Měla jsem trochu pocuchané vlasy a oblečení ve stavu, ve kterém jsem rozhodně nehodlala zastupovat Kage. Teatrálně jsem povzdechla.
Alespoň si dám do pořádku tým...

(Přesun)

Sanji Mizuki

Došel sem k leknínovému jezer a posadil sem se na jeho břehu. Založil sem si ruce za hlavu a záda sem si položil na zem a začal sem si pobrukovat nějakou melodii. Nevěděl sem, proč sem si na ni zrovna teď vzpomněl, ale pamatoval sem si ji z děctví. Byla to potichá melodie, kterou sem slýchával vždy před spaním. Oči se mi znovu trochu zaleskli, ale víc toho ze mě nevylezlo.
Říkáš že je čas si to prohodit jo?... Doufám že nezmizíš na osm let tak jako já... Teď si mě tu totiž neměla nechávat... ne po tom co sem měl takovou radost, že sem tě zase viděl po tak dlouhý době. Tsuchikage si jen tak nemůže odejít od svý povinností sestřičko. To je moje výhoda, žádný povinnosti nemám... Užij si to a vrať se brzy.
Pomyslel sem si s úsměvem, dál sem se koukal na nebe, chodidla sem měl ve vodě a pobrukoval sem si uklidňující melodii, která mělá krásný, dlouhý, zvučný, sytý tón.

první varianta ,která přicházela v úvahu, kdybych chtěla trucovat nebo být sama bylo právě Leknínové jezero. Dívala jsem se do dálky a až někde vzadu seděla postava
"Není to on?" ukázala jsem na stín

"Já ho ještě neviděl...takže to je otázka spíš pro tebe." odvětím tiše.