Leknínové jezero

Zastavila jsem se až u jezera, které přímo lákalo svým klidem.
Samota tu byla téměř samozřejmostí. Kromě několika lidí z Kamenné sem nechodil nikdo. Kousek před břehem jsem si sundala boty a pak jsem se po vodě vydala k jednomu z větších kamenů na jezeře. Posadila jsem se na něj, prsty si hrála s množstvím papírků.
Tentokrát jsem z nich skládala zvláštní loďky a pokládala jsem je na hladinu.
Když se jeden z mých lodí zastavila o lekníny, jen jsem povzdechla. S mojí povahou bylo těžké něčemu plně uvěřit. A když jsem tomu uvěřila, neuměla jsem se toho vzdát bez slz.
Zaklonila jsem hlavu a ještě jednou skousla rty.
Tohle zvládneš.
Možná se mi mělo podařit přesvědčit o tom sama sebe.
Jako další jsem poskládala jen papírovou růži. Držela jsem ji v dlaních a měla chuť jí místo pouštění po vodě zmačkat.

Byla jsem sama celé dny.
Celé dny jsem tam seděla, dívala jsem se na vodní hladinu. Odcházela jsem jenom domů a pak jsem se zase vracela sem. Téměř měsíc nebylo dne, kdy by se pod hladinu jezera nepotopila alespoň jedna z mých papírových lodí. Nebo leknínů. A nebo jednoduchých růží, z nichž jsem si právě jednu zasunula do vlasů.
A pak jsem vstala a vydala jsem se pryč. Se spoustou věcí jsem se stále nesmířila.
Ale musela jsem teď brát realitu takovou, jaká byla.

(Přesun)

Zůstávala jsem u jezera.
Bylo dnes podivně tiché. Jako kdyby umlklo. Teatrálně jsem povzdechla, pomalu přešla po břehu k jednomu ze stromů. Kdyby začalo pršet, jeho rozložitá koruna by mě chránila před deštěm. Lehla jsem si na trávu. Večerní rosa příjemně chladila. Nepotřebovala jsem spát, jen odpočívat. I přesto jsem ale zavřela oči. Doufala jsem, že se tu třeba objeví Naoki. Nestihla jsem mu pořádně poděkovat. Ale těžko říct, co bych řekla. Koutky úst mi na chvíli cukly do jemného úsměvu, než se vrátily k obvyklému výrazu. Nikdo netušil, jak moc jsem se změnila.

Doběhla jsem až k samému jezeru. ,, Tak tady mám cvičit?" překvapeně a udýchaně jsem se podrbala na hlavě. Všechno mi tu připadalo velké. To ale nebylo zvláštní, bylo by divné, kdybych s e tu cítila stísněně. Lehla jsem si na zem a jakoby nic jsem začala dělat sedy lehy. Je to pro mě rutijní záležitost, takže to vypadalo jakobych spíš relaxovala. Krásný večer. prolétlo mi hlavou. Postupem času mě myšlenky přivedly k hloubání o záchodech. Přemýlala jsem si myslí, jak vylepšit systém toalet u nás doma.

Prudce jsem se posadila.
Zaslechla jsem kroky a později i slova. Rty mi znovu cukly do úsměvu, v hlavě se mi vybavilo pár vzpomínek. Taky jsem nejraději cvičila tady. Pomalu jsem se přikradla blíž k ní.
"Pěkný večer," zavrněla jsem a přeměřila jsem si ji pohledem. Ještě jsem ji tu neviděla. Nejspíš dělala Geninské zkoušky v době mé nepřítomnosti.

Rychle jsem se posadila. ,,Dobrý." odvětila jsem s jemným úsměvem na rtech. ,, Snad jsem vás nevyrušila." zdvořile jsem odpověděla, i když jsem si v duchu říkala, že kdybych jí vyrušila, tak mi to stejně nejspíš neřekne. S lehkým lišáckým úsměvem jsem si ji prohlédla. Nejsem odborník, ale ta bude stát hodně vysoko. znalecky jsem si pokývala hlavou.

"Snad jen překvapila. Příliš lidí tu netrénuje," odhrnula jsem si neposlušné havraní vlasy z čela. "Jak se jmenuješ?"
Zaujalo mě, že si vybrala pro večerní trénink právě tohle jezero a tím mne zaujala i ona. Byla jsem zvědavá na její jméno, jestli mi něco bude říkat alespoň klan.

,, Aha. " mavla jsem si pred nosem rukou. Dnes vecer bylo kolem jezera spoustu komaru. ,, Jsem Satu Mai, ale jestli by se vam to libilo vic, rikejte mi Komai." Pozvedla jsem koutky do mirneho usmevu. ,, A vy jste?" Tazave jsem se ji podivala do tvare.

"Satu Mai, hmm... ," trochu mne překvapilo, že mi jméno klanu nic neříkalo, ale co se dalo dělat. Jen jsem se mírně pousmála, když jsem zaslechla její otázku.
"Orion Mizuki," prohodila jsem. Můj klan byl v Kamenné známý. I po světě, dalo by se říct. Díky znakům zcela identickým s Orochimarovýma, které si příslušníci Mizuki Ichizoku kreslili kolem očí. I já jsem je měla, jako vždy. Stejně tak bledou pleť. Kupodivu mi ale poslední dny zářil na tváři úsměv. Samotnou mne to překvapilo. Kdo by řekl, jak moc mě dokáže vláda krvelačného Tsuchikage změnit. Nejspíš k lepšímu.

,, Hmm..." zabručela jsem si trochu pro sebe a z žabí perspektivy jsem si ji prohlížela. Mizuki...hmm, trochu mi to něco říká. Nikdy jsem se moc nezajímala o ostatní klany. Nepotřebovala jsem to k ničemu, tak proč se o to taky zajímat. Matka by mi akorát řekla, abych si z nich vzala příklad a otec by jako vždy pokýval hlavou a odešel za bratrem hrát v karty. Jen tak stranou jsem se uchechtla s trochu znuděným obličejem.

"Trénuješ tu sama, kde máš senseie?" otázala jsem se zamyšleně.
Pohled jsem na chvíli zvedla k obloze. Zdálo se mi, že se blíží déšť.
Pramen havraních vlasů jsem mezitím zcela zaměstnaná tmavnoucími mraky, namotala na prst.

Orol, po chvíľke krúženia nad dedinou, zosadol na menší ker neďaleko od Orion. Na nohe mal pripevnenú správu s pečaťou Tsuchikage, hoci bol odomňa.

Pre Orion:

Nani?
"Promiň, musím jít," promluvila jsem po chvíli nepřítomně k mladší dívce. Myšlenky už jsem měla úplně jinde.
Pokud je Toshio ze hry, mé sliby nejsou platné...
Na tváři se mi objevil na chvíli překvapený úsměv.
Tsuchikage-sama se konečně vrací...
Vyrazila jsem pryč. Čas oprášit staré známosti.

(Přesun)

Než jsem stačila odpovědět, byla pryč. Chvilku jsem se bez výrazu v obličeji dívala někam do dálky a potom sama pro sebe zamumlala ,, Měla bych si asi zajít na nějaký vysoký místo pro přiřazení do týmu." Protáhla jsem se jako kočka a lehkým krokem jsem se vydala v dál. (Přesun)