Leknínové jezero

Posadila jsem se na jeden z velkých kamenů uprostřed vody.
Okolo sebe jsem měla už obstojné množství jeřábů. Teď jsem přehýbala poslední papírek, se kterým jsem měla tohle v plánu. Samozřejmě jsem ho mohla složit s pomocí mysli, ale to bych jich tisíc měla během pár minut a já si s tím chtěla dát práci. Doskládala jsem a zvedla posledního k očím. Pak jsem se jen jemně pousmála a složila je do tašky. Velmi opatrně, abych je nezmačkala.
Po vodě jsem došla ke břehu a mírně lenivým krokem jsem zamířila pryč.

(Přesun)

Jezírko bylo překvapivě až kousek od Iwy a navíc skryté v údolí, takže se už Roka ani nedivil, že ho znají jen místní. Kolem se rozprostírala ničím nerušená příroda a jak se zdálo, nikdo kromě nich tu v tuhle dobu nebyl.
Opravdu je to tu pěkné, usmál se na Kimiko a znovu se zadíval na jezírko.
"Ty lekníny vytvářejí zajímavý vzor."
Pokýval hlavou a přemýšlel, co teď. První možnost, která ho napadla automaticky vyloučil. stále si nekoupil ten zapalovač.

Roka si moc dobře všimnul jejího pohledu a znovu mu zacukaly koutky. Rozběhl se směrem k jezírku a těsně před ním se odrazil a vyskočil vysoko do vzduchu. Za letu se obrátil, takže když dopadl na hladinu, už byl zase čelem ke Kimiko.
"Hádej," mrknul na ní a čekal, jestli zareaguje tak, jak čekal, nebo ho zase něčím překvapí.

Její počínání bylo jak jinak, než neobvyklé. Roka sledoval, jak se rozběhla, odrazila a měl neblahé tušení jak to dopadne. Když se z vody vynořila mokrá červená hlava, neudržel se a rozesmál se.
"Beze sporu," zazubil se na její vysvětlení a došel až k ní, hodlaje jí pomoct z vody, aby náhodou nepoškodila zdejší vzácnou flóru a hlavně znak, který tvořila.
"Hele, umíš ty vůbec chodit po stromech?" napadlo ho, když už tak přemýšlel nad zelení okolo.

Sice s ní zatím nestrávil tolik času, ale už měl neblahé tušení, co se stane, ve chvíli, kdy se rozběhla proti stromu. Následoval pád. Jak jinak. Roka sebou instinktivně cuknul, když dopadla, ale jí to, jak se zdálo nic neudělalo. Musel si připomenout, že se s ní seznámil tak, že jí viděl nabourat do zdi. Zatřepal hlavou a vrátil se zpátky do přítomnosti.
"Ukaž," přiblížil se až těsně ke Kimiko, shýbnul se a chvíli jí nehnutě zíral do obličeje. Pak se narovnal a vážně pokýval hlavou.
"Ano, ano, je to vážné, moc vážná nemoc," prohlásil nejvážnějším hlasem, který dokázal vyvinout a který si schovával výhradně na parodování.

I přes její roztomile vtipné zmatkování si Roka snažil udržet vážnou tvář.
"Ó, to je moc vážná nemoc," zopakoval a pokýval při tom hlavou.
"A nejhorší na tom, je že proti ní ještě nikdo nevynalezl lék!"
Nahnul se směrem k dívce, jako by jí hodlal sdělit tajemství.
"Říká se jí," na chvíli se pro efekt odmlčel,"zápal švindlu."
Mrknul na ní a vesele se zazubil.

Ve chvíli, kdy zjistila, že si z ní dělá legraci, nabyl její obličej náhlé touhy konkurovat barvou jejím vlasům a celé to vypadalo poměrně zajímavě. Čekal jak zareaguje a dostalo se mu odkašlání a naprosté změny výrazu. Její další věta ho rozesmála.
Narovnal se a podíval se na tu rudovlasou dívku, která se snažila úpěnlivě tvářit, že o ničem neví.
"Jistě, krásný den na učení se chodit po stromech, co myslíš?"

Roka se potutelně usmál a přeměřil si Kimiko pohledem. Pak jí obešel, aby se dostal ke stromu, ze kterého před chvílí spadla a přiložil na něj nohu. Vykráčel pár kroků nahoru a otočil se, aby na ní viděl.
"Hlavní na tom celém je, pochopitelně, soustředit čakru do nohou, konkrétně do chodidel. Není to ale zas tak lehké, jak to zní. Nesmíš jí tam mít totiž ani málo, ani moc, co se stane, když nastane jeden z těch případů, o tom ti povím za chvíli," pousmál se. Počítal totiž s tím, že v případě téhle neřízené střely uvidí oba dva případy v praxi.
"Být tebou, tak to ze začátku vezmu s rozběhem," mrkl na ní a ještě trochu zacouval, aby neměla tak lehké se k němu dostat.

To, co se Kimiko povedlo se opravdu jen tak nevidělo. Roka to vlastně neviděl nikdy. A nutno říct, že ho to rozesmálo.
"Musíš se narovnat!" Křikl na ní zeshora, protože jí nic jiného poradit opravdu nešlo a pak se přesunul na jednu větev, která ho pohodlně unesla a na kterou se mohl posadit.

Jak se zdálo, Kimiko dole praktikovala starou techniku zvýcí "pochval se, nikdo jiný to za tebe neudělá", ale to dělala nejspíš celý život. To udivují cí na tom bylo, že to fungovalo.
"Jeden krok, druhý..." počítal Roka s ní a hypnotizoval její nohy.
Bum!
Ze zdola se mu dostalo důvěrného oznámení o stavu v její dutině ústní.
"Ale za to ti to už začíná jít!" pokusil se jí povzbudit a čekal, jestli havárie jazyka ukončí dnešní chůzi po stromech.

Kimiko sice hlásila něco o tom, že se na to vybodne, ale tak zlé to očividně zas nebylo, protože chvíli na to se dala znovu do šplhání na strom. A že jí to šlo! Po třech krocích se zastavila a podívala se jeho směrem. Pak však soustředěně pokračovala dál. Vzhůru a vzhůru... až k první větvi, ke které došla.
"Vidíš, jak ti to jde!" zazubil se na ní ze shora a opět si stoupnul na kmen, rozhodnutý zamířit dolů k ní.

Zdálo se, že Kimiko je spokojená sama se sebou a tak, když se Roka zastavil vedle ní, nedalo mu to, aby se neusmál.
"Tak co, stálo to za to padání? " mrknul na ní a skrčil se, aby se dostal do její úrovně.