Pohoří smrti

First topic message reminder :

Název není zrovna příjemným místem, které by lákalo, aby jste se sem vydali. Už jen název odrazuje, což je první výhoda, ale málokdo se sem odváží kvůli strmým skalám, širokým průsmykům a rozlehlým prostranstvím mezi skalami. Pohoří smrti poskytuje, ale skvělý úkryt a poklidné nerušené trénování nových schopností nebo soubojů. Chcete trénovat genina? Jděte jedině sem. Poblíž pohoří se nachází řeka, která slouží jako zásoba pitné vody, ale také se zde dá trénovat manipulace s chakrou.

Taku

Dobrá, jdu na to. Chvilku koukám na ta lanka a přemýšlím, který shuriken bude pro mě výhodný. Vyberu jeden, který napíná lanko relativně vysoko a kříží se jen na několika místech. Pak shuriken opatrně vyjmu a lanko na něj začnu navíjet jako na cívku. Opatrně postupuji skrz opičí dráhu a vymotávám lanko, až stanu na druhé straně. Pospíchej pomalu, říkával vždy otec... prohodím směrem k mistrovi a podám mu klubíčko drátu, ze kterého koukají 4 hroty.

Taku

Můj otec je velmi moudrý muž pane, spousty mě toho naučil. Na odpověď ani nečekám a vydám se zpět. Zvolím cestu, kterou jsem si už vyčistil od jednoho lanka a na konci svolím stejný postup výběru. Opět vezmu ten co je pokud možno nejvýš a s nejmenším počtem křížení. Když s ním dorazím asi do půlky, zjistím že dál se z toho já asi nevymotám. Jsem nucen se o pár metrů vrátit a zvolit trošku jinou cestu, ve výsledku ale druhé klubko odevzdávám rychleji než to první. Mám pocit že se to zlepšuje...

Jednu hodinu som prechádzal cez maličký lesík smerom k horám vedľa Kumogakure. Ale prestalo ma to baviť. Som zvyknutý na rýchly pohyb a vyučený nikde sa nezdržovať. Preto mi je proti srsti na niekoho čakať tak dlho. Nakoniec sa rozhodnem, že som Zorov charakter neodhadol správne, a už za mnou asi nedôjde. Bol na to práve najvyšší čas, pretože som vychádzal z lesa a vstupoval do pustej doliny medzi strmými pohoriami. Nezdržoval som sa prechádzaním cez úzke priesmyky vrchov a skrátil som si cestu cez strmé skaly a skalnaté chodníky. Smeroval som priamo do stredu doliny, kde pramenil potôčik. Celou cestou som sledoval a pozoroval, či ma náhodou niekto nesleduje a možno aj preto, že je táto dolina tak rozľahlá som nikoho nenašiel. Nakoniec som sa utáboril, na jednom peknom opustenom mieste, kde by som mal snáď kľud na tréning. Pri potoku som nazbieral pár väčších kameňov a založil si ohnisko. Nemal som pri sebe žiadny spacák, ani nič podobné, tak som bol nútený si spraviť dočasný príbytok z prírodných zdrojov. Dokonca som nemal ani oceľové lanko. Ako povraz som si uplietol silnejšie steblá trávy a postaval si provizórny stan z konárov a lístia papradí. Nakoniec som založil oheň, sadol si na zem a doprial si chvíľku na nostalgické spomienky.

Podíval jsem se po ostatních, chopili se své práce a já byl rád, že mám v řadách takto ochotné a skvělé Shinobi, jak budoucí, tak přítomné. Potom jsem se přísně podíval na Jihoriho.
"Takže za prvé, musíš si něco uvědomit. Nejsi jen schránka. Jsi stejný jako každý jiný Shinobi, akorát máš v sobě něco, co nikdo jiný nemá, proto jsi pro vesnici velice klíčový. Budu ti pomáhat s tím, abys Nibi zvládnul a stejně tak, aby ses naučil několik technik. Takže, víš něco o bijuu, kterého v sobě chováš?" Zeptal jsem se ho hned, zatímco nespokojeně mlaskl. Přemýšlel jsem.
"Fuuton bohužel neovládám, takže se budu muset poptat Shinobi ve vesnici, jestli ho někdo nevlastní.."

Taku

Vyrazím potřetí cesta tam už mi nečiní problém. Jak drátků ubývá a moje dovednost se zlepšuje, odvažuji se čím dál tím rychleji. Na druhém konci znovu vyberu nejvýhodnější drátek a vyrazím. Asi ve druhé třetině řeky se zaseknu a chvilku přemýšlím jak dál, protože ať udělám krok kamkoliv, dotknu se drátku. Pak mě ale něco napadne. Ustoupím o pár kroků, rozběhnu se a vyskočím co nejvýš. Zároveň s tím trhnu za drátek a to mě přesune o dva metry dál, čímž se můj problém vyřeší. Dopadnu na hladinu a dojdu zbytek. Odevzdám drát a čekám jestli bude mít mistr nějákou připomínku.

Kývám hlavou s cigaretou v ústech jako kyvadlo hodin, když chlapci došla síla tak se zazubím, až mi málem cigareta vyletí z papuly.

"Na začátek to není věru špatné, ale ještě to bude chvíli trvat" řeknu jako nějaký mentor, kterým se svým předchozím životě můžu být stěží xD.

Kopnu do zdi a chvíli ji hypnotizuji "Otázka, jaký styl boje chceš provozovat... na blízku, na dálku... chceš používat zbraně nebo jen házet techniky?" zeptám se, prstem začnu šťourat do zdi.

,,Spíše používat techniky.Možná občas hodit nějaký shuriken nebo kunai,či Fūma Shuriken.A bojovat nejlépe i na blízko i na dálku." vydechnu ze sebe a pozoruji svého senseie.

Zašlápnu cigaretu a znovu se podívám na mě prozatím svěřeného mladíka "Univerzální... Ti to mají nejtěžší, tedy pokud tedy nepřevládne jeden prvek" řeknu kantorsky.

"Raiton, je výborná podstata co se týče rychlosti a útoku, jen si dávat bacha na obranu, Raiton Tě ovšem moc nenaučím" zašklebím se a promnu si nos, po chvilce si odplivnu.

"Mám doton a katon, až se naučíš lépe ovládnou chakru ve svém těle, někde vyžebráme u někoho svitek, asi od šéfa" zabručím a pohlédnu směrem k šéfikovi a jeho svěřenci.

Taku

Vrátím mu klubka a usednu na zem. Zatímco on ke mě hovoří, já se v tichosti modlím a čerpám síly. Shunshin? O tom jsem slyšel, ale nikdy jsem to neviděl. Bude mi ctí toto umění studovat...

Po chvilce odpočinku se rozhodnu znovu zkusit chodit po té zdi a vyjít až nahoru. Začnu se pořádně soustředit a vykročím pravou nohou na zeď.To sem ještě zvládl.Jakmile jsem ale udělal druhý krok,zase jsem spadl.Zkusím to znova a znova dokud neudělám i 3.krok.Pak už to šlo líp a já udělal i 4. a 5.Zbýval mi už asi jen metr k tomu,abych se dostal nahoru.Udělal jsem 5 kroků a konečně i 6..Mysel jsem že už padám ale nohy mě stále drželi.Pak jsem vítězným lehkým skokem sedl na vršek zdi a podíval se na západ slunce.Byl to překrásný pohled se dívat na tu rozhlehlou krajinu při západu slunce.Dokonce jsem zahlédl i Kumo,ale nebyl na ni moc hezký pohled,když je taková ,,zruinovaná".Pořádně jsem si užíval ten krásný pohled na krajinu a odpočíval.

"No, jde to...jde" hodnotím výkon Yamamota, lehce se začnu protahovat, což může vypadat i komicky.

"Zatím, než se začneme učit nějakou konkrétní věc, tak si můžeme probrat jinou" usměji se podivně.
"Taijutsu, tedy aspoň základy na nějakou tu sebeobranu..." prokřupnu si prsty "Proti nějakému znnalci na taijutsu sice šance na přežití malá, ale všechno se hodí a počítá" protahuji se jako líná kočka na slunci.

/Jedu pracovně do Olomouce a asi tam zkysnu, až do večera... takže posty až od 21:00 ... /

Opatrně seskočim dolů ze zdi a otočím se k senseiovi.,,Takže teď budeme cvičit taijutsu?" zeptám se a vrátím svůj kunai,který sem používal při tréninku,zpátky do kapsi.,,Mám jich málo takže s nimi nesmím plýtvat." pomyslím si když ho tam vracím.

Jihori

Nad jeho slovy jsem se trochu zarazil. Odpusťte, pane, ale Nibi je jediná bytost, které jsem za celý život věřil, kromě senseie. Ozvala se jen několikrát, ale vždy to bylo v nepříjemných situacích a dokázala mě popohnat. Buď jsou ostatní bijuu jiní nebo máte zkreslené představy...
Poslední větu jem řekl velmi váhavě, bál jsem se jeho reakce, přeci jen jsem zpochybnil jeho slova.
Pak jsem se zamyslel a podíval do země. Snažil jsem si vzpomenout na vše, co mi sensei říkal.
Nibi nebo Matatabi je dvouocasý démon, který má podobu modré kočkovité šelmy s černými znaky. Je velmi mrštný a využívá rychlost a katon, nebo alespoň jeho techniky. Jako každý bijuu je i on velmi silný a ovládá démonické techniky. Někdy se s ním snažím mluvit, ale nevypadá to, že by chtěl odpovídat. Někdy mi předhazuje následky toho, co jsem udělal, a nutí mě tak k lepšímu výkonu. Ale to už e dlouho nestalo. Myslím, že nechce zasahovat do mého soukromí stejně jako já nechci zasahovat do jeho, pane.

Podívám se na něj "Jen tak zlehka" potutelně se usměji a cvičně si párkrát kopnu do vzduchu.
"Jestli chceš můžeme i tvrdě, ale nechci mlátit dorost hnedka v první lekci" poznamenám a provedu sérii výpadů na neviditelného protivníka.
"Taijutsu, základ, potřebuješ jen tělo" srazím pěst s dlaní druhé ruky.
"Jsem zastáncem úsporného taijutsu... tedy co nejrychleji zlikvidovat soupeře... což obnáší útoky na citlivé části těla... ledviny, některé klouby... koleno je můj favorit, kořen nosu, genitálie a podobně" lehce se rozdýchám a máchnu rukou a krájím vzduch.
"Nějaké dotazy?" zeptám se ještě.

,,Ne pane" řeknu a zašklebím se.,,Zatím mi stačí lehčí cvičení.V taijutsu nejsem úplný profík." dodám ještě a podrbu se s úsměvem za hlavou.Pak dám ruce do pěsti a postavím se do bojové pozice.,,Takže ledvniy,některé klouby,kořen nosu a genitálie" opakuji abych si to lépe zapamatoval.

Usměji se a postavím se do víceméně volného bojového postoje "Taky jsou dobré rány na solar, či přesně na bradu" poznamenám než vyzvu pohybem ruky Yamamota k útoku.

"Nejlepší obrana je útok, tak pojď" zahučím a čekám výpad mladého ninji.

Zadívám se bojovně na senseie a aniž bych si rozmyslel taktiku,tak vyběhnu proti němu.Dva metry před Kyoshi-senseiem vyskočím,ve vzduchu pořádně švihnu nohou aby nabrala větší rychlost a sílu a pokusím se ho kopnout do nosu.

Zbrkle, ale netvrdím, že v jeho věku jsem byl lepší... spíš bych máchal nějakou zbraní... bleskově proletí hlavou při výpadu Yamamota.

Dřepnu si a noha která mi měla z obličeje udělat rozšlápnutý pomeranč neškodně proletí nad mojí hlavou, bleskově se zvednu a ustoupím pár kroků zpět.
"Zbrklé, kopy ve výskoku nejsou efektivní pokud sám nejsi rychlý jako blesk" rychle komentuji útok kterému jsem se celkem snadně vyhnul.

"Snadno vykrytelný, jednoduché vyhnutí, zranitelnost při pomalém provedení" vyčtu mínusy jim předvedeného pokusu o útok.

"Znovu, lépe" vyzývám Yamamota k novému útoku na mou osobu.

Na pár dní jsem se ztratil na horských cestách a přežíval z toho co jsem si ulovil. Došel jsem k místu kde bylo několik lidí z čehož jsem poznal jen Raikageho a Jihoriho. Přišel jsem s klidem a rukou položené na mé kataně s neútočným záměrem. Byl jsem mezi svými i když to bylo zrovna vedlejší. Nevěděl jsem kam jít když je vesnice prázdná tak se tu zdržím. Přijdu blíž k Raikagemu. " Už tu byl ten maskovanej? Od vesnice jsme se rozdělili a říkal, že jde do hor. " S pozvednutým obočím čekám na jeho odpověď.

Po senseivě vyhnutí sem dopadl na obě nohy.Chvíli mě poučoval a pak zase vyzval k útoku.Tentokrát jsem si to pořádně promyslel.Při tom přemýšlení jsem si všiml dalšího člověka,který přišel k Raikagemu.Teď jsem ho ale nepodezíral,protože kdyby byl nepřítel,neoslovoval by Raikageho.Doufal jsem že i senseie to na chvíli vyvedlo z míry a já mám šanci zaútočit.I kdyby ne tak stále mám nějakou šanci na úspěch.Z kapes si vyndám čtyři shurikeny a hodím je po senseiovi,aby odlákali jeho pozornost.Po chvíli ještě než se dostanou k senseiovi se proti němu rozeběhnu i já.Jakmile budu blízko u něj,pokusím se mu dát pěstí jednou rukou do obličeje a druhou do břicha.V případě že by obě rány zachytil se mu pokusím podkosit nohy.

Vcelku nečekaný útok čtyřmi shurikeny mě docela zmátl, protože jsem nedovolil použití zbraní, ale což... třem jsem se vyhnul a poslední jsem chytil mezi prsty jako mouchu.

Takže útoky na hlavu, břicho ... natočil jsem se bokem a nechal jsem rány dopadnout, tělo absorbovalo rány a nastala poslední fáze Yamamotova útoku, proti jeho jeho pokusu o podkopnutí jsem sám vyrazil kopem proti jeho noze, rána jej vychýlila a já zas poodešel zpět.
"O zbraních jsme nemluvili, hlavně když okolo jsou i jiné lidé" zabručím.
"Mě to sice nevadí, ale někomu by mohlo" poznamenám s úšklebkem v tváři.
"Taijutsu raději budeme trénovat jinde, moc lidí... nějaké dotazy, chceš něco dělat?" zeptám se a ihned zapaluji si další zmačkanou cigaretu vylovenou někde z útrob šatstva.