Pohoří smrti

First topic message reminder :

Název není zrovna příjemným místem, které by lákalo, aby jste se sem vydali. Už jen název odrazuje, což je první výhoda, ale málokdo se sem odváží kvůli strmým skalám, širokým průsmykům a rozlehlým prostranstvím mezi skalami. Pohoří smrti poskytuje, ale skvělý úkryt a poklidné nerušené trénování nových schopností nebo soubojů. Chcete trénovat genina? Jděte jedině sem. Poblíž pohoří se nachází řeka, která slouží jako zásoba pitné vody, ale také se zde dá trénovat manipulace s chakrou.

Podíval jsem se po všech přítomných, nejvíc jsem teď ale pohled zaměřil na vyšší hodnosti, pohledem se vrátil i k Senninovi.
"Dostalo se mi informace, že v horách je tábor, kde drží obyvatele i pár Shinobi z Kumogakure. Naším cílem je samozřejmě je osvobodit. Ptám se, máte nějaké nápady na to, jak je osvobodit? Půjdu já a ještě několik lidí, někdo ale musí strážit i vesnici." Střelil jsem tentokrát pohledem po všech, takhle mise bude riskantní a na vlastní riziko.

Čekal jsem na vhodnou příležitost kdy budu moct zase promluvit a docela mně lákala nabídka na osvobození vlastních lidí. Rozhodně jsem se chtěl přihlásit, a proto jsem hned zvolal " Já půjdu. Mým mečům se neubrání ani jeden z nich. Bude tak mise snažší a pokud tam bude nějaký šermíř, budu zapotřebí. " Jakmile jsem domluvil tak jsem položil dlaň přes všechny tři katany a čekal jsem na verdikt kageho. Avšak v koutu své duše jsem zaslechl jakýsi hlas. Byl to hlas minulosti nebo to byl opět jen Hachibi, který se snažil provokovat? To jsem nevěděl, ale v tu chvíli jsem se za sebou ohlédl do dálky.

"Mě je to vcelku jedno, stačí říct a budu hlídat vesnici nebo mlátit nějaké blbečky po šišce" zahučím a raději než bych vypouštěl další slova ze své huby si zapálím další cigaretu.

To jsem zvědav, kam půjdu.... genini asi zůstanou doma... plus nějaká chůva... meh, snad to nebudu já... létají slova v hlavě... nakonec se jen zašklebím a vypustím kouř z úst.

Přemýšlel jsem kam bych chtěl jít. Přece jen sem jenom genin a nejspíš mě tam Raikage nepustí, ale nechci se ve vesnici nudit. Sedl jsem si na svůj oblíbený kámen a ještě chvíli jsem přemýšlel. Pak jsem se nadechl, že konečně promluvím a tichým hláskem jsem řekl: "No...rád bych šel do akce Raikage-sama, ale jestli by vám to vadilo, klidně zůstanu ve vesnici." . Měl jsem trochu trému mluvit před Raikagem.

Jihori

"Já tu zůstanu" pípl jsem, ale asi to stejěn nikoho nezajímalo. Do akce jsem nechtěl jít, bylo to moc nebezpečné a prý jsem pro vesnici cenný.

Všechny přítomné jsem si prohlédl. Moc jich tu nebylo, jen, co byla pravda.
"Bohužel, Genini zůstanou ve vesnici, což neznamená, že to nebude tak důležité. Dokonce mám i pro tebe Senfai úkol.." Podíval jsem se na něj.
"Najdi a přiveď mi sem Mukutushiho Ururu.. Bude se potulovat někde v úkrytu. Potřebuju ho tady.." Kývnul jsem na něj, protože to bylo důležité a potom se podíval na Jihoriho.
"Ano přesně tak, zůstaneš tady. Je to moc riskantní mise a nemůžu si dovolit ztratit další lidi a dávat na tebe přitom pozor.." Možná to bylo kruté, ale tohle vyžadovalo rychlost a přesnost. Nakonec jsem se podíval na Zora s Kyoshim.
"Vy dva půjdete se mnou. Zoro pro tebe to může být dobrá zkušenost do budoucna, uvidíme, jestli se někdo uvolí v případě nebezpečí projevit" Podíval jsem se na něj, moc dobře věděl, jak jsem to myslel. Narozdíl od Jihoriho měl pár zkušeností za sebou a tím, že bude umět ještě víc, bude moct Jihoriho učit.

Úkol, který mi Raikage dal se mi celkem taky líbil. Zasalutoval jsem a pak se rozeběhl směrem ven z Pohoří. Zastavil jsem se na místě, kde byl dobrý výhled do okolí a rozhlédl se kolem. Díval jsem se, kde by se mohl ten Mukotushi schovávat a všiml jsem si tří míst- Nějaké restaurace,nějakého malého městečka a nemocnice. Nejblíž asi byla ta restaurace, tak sem se vydal tam.
/Přesun

Čekal jsem na rozkazy a mé čekání se nakonec vyplatilo. Byl jsem vybrán do týmu s Raikagem. Měl jsem možnost nabrat další zkušenosti přímo v boji. Soupeřit možná i se silnějšími protivníky a najít sílu k jejich porážce. To byl můj hlavní cíl. Neúspěch se vylučuje, to bych tam raději zůstal a bojoval bych do chvíle dokud by mi neusekali všechny končetiny. " Rozumím. Hned jak jsem přijde ten co zde ještě chybí tak můžeme vyrazit. Raikage-sama, máte představu proti jaké síle vlastně stojíme? Jen to jen nějaký zbytek nebo organizovaná armáda? "

Cigareta neúprosně mizí a mezitím Raikage zvolil první členy výpravy, samozřejmě i mne, pousměji se škodolibě, potáhnu si z cigarety.

"Dobře, po čase protáhnu tělo v boji... ale ten počet" nezvykle na mě se zamyslím, obočí létá vzhůru a opět klesá dolů, jak usilovně přemýšlím, myšleno oprašuji prach z mozkových závitů.

Po nějaké chvíli se ozvu zase "Když tak můžu udělat volavku... nalákat na sebe co nejvíc hajzlíku a Vy ze skrytu osvobodit zajatce... já blbouny odlákám co nejdále" zazubím se jako nějaký žralok.

Spokojeně jsem si to štrádovala údolím. Ač místo bylo nehostinné, nebezpečné a docela i děsivé, já měla na rtech úsměv a spokojeností jsem si div nepískala. Kdepak, neměla jsme strach, hnala mě touha konečně ho poznat... jeho, hrdinu, tátu!
Maminka se vždycky divila, po kom jsem zdědila tu ocelovou vůli zvládnout vše, co si zamanu, po ní určitě ne. Teď jsem si byla skoro 100% jistá, že ona schopnost pochází z genů otcových. Byla jsem na něj tak hrdá, že se mi chvěly konečky prstů, jak moc jsem byla natěšená ho konečně spatřit na vlastní oči. Toho hrdinu z pohádek!
Přilákaly mě tlumené hlasy z přilehlé části údolí, prošla jsem bez okolků blízkým houštím a vynořila se u blízkých osob. Bylo jich tu, alespoń na mě, celkem dost. Jak ho jenom poznám..? Byla jsem tak zaslepená touhou ho najít, že jsem ani na minutu neuvažovala o tom, že by to mohli být třeba nukenini... dětská naivita!
Přišla jsem pěkně až k ninjm a slušivě zamrkala. "Dobrý den, hledám Raikageho, neviděli jste ho prosím někdo?" prohlížela jsem si všechny ty pány kolem.

Když jsem domluvil, bylo nějakou chvilku ticho dokud se nezjevila mladá osoba, která se ptala na šéfa.

To jsou dotazy, když vlastně stojí pár metrů od Raikageho... pomyslím si.
Nakonec se usměji a prstem ukážu na Raikageho "Tady" vyloudím ze sebe a raději si potáhnu z cigarety a dál se této situaci nějak nevěnuji... je to nuda.

Podíval jsem se nejdříve na Zora.
"Upřímně, mám jen malou představu. Není to armáda, proto si myslím, že nepotřebujeme mobilizovat síly. Je tam vězněna menší skupina, ale i to je pro nás prioritní. Musí to být rychlé, někdo udělá humbuk, to udělám já. Ale Kyoshi není to špatný nápad s tou volavkou. To bude tvůj úkol a můj. Úkol Mukutushiho a tvůj Zoro bude nenáadně osvobodit hvězdy a hlavně rychle a tiše zabít nepřátele, kteří je budou strážit. Nejhorší starost mi dělá, že to jsou vesničané, dostat je odtamtud nepozorovaně bude ten nejtěžší úkol. počkáme ještě na jednoho člena a potom - " Zmlkl jsem a podíval se na tu dívčinu, co přišla.
Nezná snad Raikageho?

Jihori

Uklonil jsem se a řekl: "Ano, pane..." Pak jsem pokrčil ramena a šel jsem si opět sednout na zídku. Nic jiného tu dělat nemůžu.

Normálně bych Kyoshimu slušně poděkovala, no v téhle situaci..
Přetočila jsem zrak na Raidona, obrovský, ramenatý muž s tváří zjizvenou a vážnou. Byl tak pětkrát větší do všech stran než já, ale představoval přesně to, co jsem si za ta léta z příběhů své matky vysnila.
Rozzářily se mi oči. Byl tolik podobný té osobě, kterou jsem si představovala. Hrdost a neskromná pýcha vyzařovali z jehovzezření, stejně jako notná dávka autority. Někteří by snad z toho zavalitého muže měli strach.. no já určitě ne!
"Tatí!!" vykřikla jsem nadšeně a objala ho. Sahala jsem mu sotva do pasu. "Jsem Yumi, tvoje dcera. Chceš sušenku..?" hned jsem zvedla pytlík a s šiokým úsměvem jsem mu hned nabízela.

Tady se řešila důležitá debata, když v tom mě to děvče objalo. Mě, Raidona, hrozivého Raikageho! Víc potupy jse snad nezažil a ještě to, co říkala. Odstrčil jsem ji od sebe.
"Tatí?!" Obočí mi zacukalo.
"Nemám dceru.." Podezřívavě jsem si jí přeměřil, někoho mi připomínala, ale to bylo nemožné.
"Nemám žádné děti.." Podotkl jsem, chladně a odtažitě. Možná to bylo kruté, ale nebyl to snad výraz strachu? Ne, já se přece nebál malé holky.. Nebo spíš, své minulosti. Vypadala jako ona, jako Taki, ale to bylo už tak dávno. Musel jsem se tehdy rozhodnout, buďd vesnice nebo ona. Zvolil jsem si vesnici a opustil ji.Vesnice a vesničané pro mě vždycky byla prioritou, nad vším.

Když ta malá holčička řekla ona slova, malem jsem smíchy vyplivil cigaretu z úst, zadržel jsem smích a zamyslel se "vážně"


"Gratuluji šéfe" vypadne ze mě, držím se co to dá, ale škubající koutky úst prozrazují, že mám namále.

"Ale ano, řekla mi to moje maminka, než umřela.. moje maminka Taki." ne, že by mě jeho chování nějak odradilo. Jasně, byla jsem pořád dítě, ale bylo i jasné, že když za váma jen tak přijde cizí člověk a oznámí vám tohle, jste trochu rozhození, takže jsem taťkovi hodlala dát spoustu času, aby sina mě zvykl.
"Říkala, že jsi poslední rodina, kterou mám a musím tě najít. A já tě našla." zase jsem se usmála. Možná vypadal hrozivě, možná mě odstrčil a vážil se odtažitě... ale já jsem už věděla, že není takový, jakým se dělá.. jinak bych přece nebyla na světě!

Stále jsem jí sledoval s nedůvěřivým pohledem. Ale ten smích vedle mi neunikl, takové podkopávání autority! Potom jsem střelil ultra vražedným pohledem po Kyoshim, že kdyby pohled zabíjel, ten už by tady dávno nebyl. Aby ho nenapadlo se smát nebo ještě něco říct, jinak si ho podám, ručně stručně!
Říkala něco o Taki, ta podoba tam byla, ale to bylo nemožné, řekla by mi to. Ale její slova, takže zemřela.. Na tváři nebyla vidět lítost, nebylo tam nic. Věděl jsem, že jsem nejspíš její jediná rodina. Ale v těhle časech jsem se musel starat o vesnici, o své Shinobi, nesměl jsem zklamat, nesměl jsem polevit. Nesměl jsem mít slabiny.
"Možná jsi moje dcera.. Ale já nevím, co ode mě čekáš.. Dělej si co chceš"

Jen málo komu se povedlo mě rozhodit, jen málo lidí mě dokázalo šokovat, no musela jsem uznat, že jemu se to povedlo dokonale.
Zůstala jsem na něj koukat jako vyvoraná myš. Vážně řekl něco tak, tak... krutého? To je mu úplně fuk, co jsem mu řekla? Je mu jedno, že jsem jeho vlastní dcera, nemám už nikoho jiného..? Nebyla jsem na tohle chování zvyklá, maminka se o mě vždycky tak dobře starala a zahrnovala mě láskou..
"Ale, ale.." marně jsem hledala slova, kterými bych mu vysvětlila svou situaci. "Já.." špičkou boty jsem začala vrtět nohou v hlíně, sklopila jsem oči. "Nemám kam jít." jako by se rozzářené slunce zatáhlo černým mrakem. "Zničili náš dům, při tom útoku.. a ten shinobi, co se o mě staral po maminčině.. prostě potom, se nevrátil z mise.."

Už jsem se z té rodinné aférky nemohl držet zpět. Tohle se zkrátka nedalo, i když jsem byl většinou neutrální tak tahle věc mi prostě nedala a musel jsem se začít smát. Přitom jsem si dal ruce křížem. " Haha. To se povedlo. Gratuluji k dceři Raikage. Jako by vám z oka vypadla " Pořád jsem se smál. Nejspíš si to pak pořádně slíznu, ale i na mně tohle bylo moc. To její Tatíí mně totálně odrovnalo. Chvíli jsem měl při tom smíchu zavřené oči s přirozeným úsměvem když jsem se smál. Potom jsem otevřel oči a sledoval i ostatní a raikageho. Nebyl jsem jediný koho tahle situace dostala.

Raději se uklidním, nechci, aby si Raikage udělal z mojí hlavy boxovací pytel.

"Tak ji pošleme do vesnice ne? Moc toho nezkonzumuje, třeba se bude hodit... na úklid nebo tak něco" prohlásím, probudilo se ve mě sociální cítění, jak podivné.

Poškrábu se na temenu hlavy "Ale samozřejmě máte poslední slovo Vy, Raikage" dodám a raději si zacpu ústa další cigaretou.

Sledoval jsem tu dívku, nemohl jsem tomu uvěřit, proč mi to tajila? Možná proto, že jsem jí opustil. Ale proč jí potom posílá za mnou a hází mi jí na krk? Možná to nebylo fér, nemohla za to. Ale to, co jsem jí říkal bylo pro její vlastní dobro. Nikdo by nechtěl mít za otce mě. Neumím být na lidi milý, laskavý. Jsem Raikage, lidé ke mě mají chovat úctu a respekt. Kdybych si přiznal, že se můžu změnit. Získal bych slabinu a nepřátelé jí v momentu využijí, rozmetají i ten kousek Kumogakure, co zůstal a já opět zklamu všechny, kdo ve mě věřili. Zatnul jsem ruce v pěst, to se prostě stát nesmí. Proto ten chlad a odtažitost.
"Při útoku zničili domy všech. Útočiště najdeš v horách, jako my všichni. Nemůžu se k tobě chovat jinak jen proto, že říkáš, že jsi moje dcera.." Porozhlédl jsem se, všichni mě sledovali, nevěřícně kroutili hlavy, proč zraňuju malou holku. A já jen povolil stisk pěstí.
"Nemůžu ti zaručit, že se budu chovat jako otec.." Odmlčel jsem se.
"Ale můžu ti slíbit, že dokud tu budu, budeš v bezpečí.."
Stejně, jako zbytek Kumogakure. Konečně jsem v očích neměl ten chlad, alespoň na malou chvíli.
"Poptej se v restauraci, servírka by tě měla zavést do utajeného sídla. Ale otcovskou lásku ode mě nečekej, dokázala jsi mě sama najít, dokážeš se taky se svým životem vypořádat.." Měli jsme tu vojenskou poradu, tyhle problémy jsem sem nesměl tahat, to dořešíme potom. Potom jsem se podíval na Zora.
"Máte snad ještě někdo z vás něco na srdci nebo konečně začneme?" Chladný přísný hlas, jestli nechtěli skončit pod sutinami, mohli držet zobák.
Kyoshiho nápad mě zarazil jako klín do země.
"Když už nám tu měknete, můžete si ji vzít pod křídla vy sám, Okado.."

Huba mi spadne málem, až na zem "Ehm, no... to by nešlo, nejsem zrovna vzor pro dospívající..." řeknu útrpně.

"Spíš mi měkne mozek, ale šanci má dostat každý, i já ji dostal, a to jsem byl zmetek a hajzl první třídy" vzdoruji mírně, ale raději, už to nebudu nějak hrotit, kašlu na to, co mi potom, raději držet hubu... potáhnu si z cigarety... mlčím jak hrob.

Nelíbilo se mi, jak se všichni posmívají. Já to brala jako životní cíl, který se mi splnil. A oni se tomu smějí! Nakrčila jsem nosík a otočila jsem se na Kyoshiho. "Nejsem žádná uklízečka, jsem už genin!" zabručela jsem naštvaně. Nesnášela jsem, když mě někdo nebral vážně.. i když se mi to stávalo poměrně často.
Ze špatné nálady mě ale vytrhl otcův hlas. I kdyby se mu třeba pohnul jediný vlas, poznala bych to a jeho oči..
"Hai, Oto-san!" usmála jsem se zářivě, protože pro mě to znamenalo jasná souhlas. Uznal mě, uznal mě jako dceru.. a to mi pro začátek čekalo. Jasně, čekala jsem poněkud.. vřelejší přijetí, ale i z tohohle jsem byla nadšená.. už jsem nebyla sama. "Nebudu tě obtěžovat, budu trénovat a jednou ti pomůžu ochránit vesnici!" usmívala jsem se. Jasně, naivní dětský sen.. ale tak jsem to prostě cítila.
Nakonec, po dlouhém pohledu na něj, jsem mu zamávala a rozeběhla jsem se zpět do vesnice.
(Přesun)

Chvíľu nám trvalo,kým sme sa dostali na miesto, kde sa nachádzala skupina shinobi z Kumo vedenál Raikage. Možno nás už videli, ako sa k nim približujeme, no ja som sa neponáhľal. Veď mi hádam už neujdú, keď som už tu. Akonáhle sme sa priblížili až k nim, otočil som svoj pohľad na Raigake, ale Neprehovoril som, pretože som čakal, že on na mňa ja tak spustí jeden z tých jeho nudných dlhých monológov.