Kancelář Tsuchikage

"Prozatím ne," rozesmála jsem se.
"Je už pozdě, ale zítra by se možná něco už našlo," dodala jsem. "Minimálně mi někdo bude muset znovu přinést pití."

Shiki

"Aby vás jednou někdo takhle neotrávil, Tsuchikage-sama." řeknu klidně a znovu zmizím. (přesun)

Sanji Mizuki

Došel sem před budovu Tsuchikage a strážné sem požádal o "audienci" u Tsuchikage. Jako důvod jsem jim zdělil zařazení genina do týmu, i když se jim to moc nezdálo, pustili mě do čekárny.
Chvilku sem tam seděl a neměl sem se k tomu abych zaklepal na dveře.
Jak jí to asi vysvětlím?... Co si o mě potom pomyslí, když zjistí, že žiju? Bude mi dávat za vinu to co se stalo rodičům? Ah... možná nebyl dobrej nápad sem chodit... Ale moje nápady většinou nebejvaj dobrý.
Pomyslel sem si a došel ke dveřím. Zhluboka sem se nadechl a zaklepal.
Očekával sem že něco štěkne ke dveřím a pak bude nepříjemná.

Konan, Konan...
Zaslechla jsem zaklepání.
Moc ti to trvá... Už bys měla být zpátky.
"Dále," přerušila jsem ostře myšlenky a hadíma očima jsem se pozorně zadívala na dveře.
Kdo zase...

Sanji Mizuki

Vešel sem dovnitř se sklopenou hlavou, aby nebyli vidět moje modré oči, které měli stejné zorničky, jako ty Orion. Značky kolem očí sem nakreslené neměl, takže to mi celkem pomohlo.
Tsuchikage-sama, přišel jsem vás požádat o zařazení do týmu... Řekl sem, zavřel sem za sebou dveře a uklonil sem se.
Před osmi roky jsem opustil vesnici, hned po tom co jsem ukončil akademii. Nelituju toho, ale rád bych se vrátil, žil tu a pracoval jako genin v jednom z týmů.
Řekl sem a potom zvedl hlavu, abych se jí podíval do jasně žlutých očí a narovnal sem se.
Sám sem ji téměř nepoznal... jak by mohla ona poznávat mě?...

"Hmmm..." vzala jsem do ruky složku s týmy.
Až poté jsem se podívala jak vlastně vypadá.
Ty oči... Takové ale nemůže mít nikdo, kdo není z našeho klanu.
Pozorně jsem poslouchala jeho poslední slova.
Před osmi lety?
Na tváři se mi objevil menší úsměv.
"Pojď blíž," dodala jsem a postavila jsem se. Očekávala jsem, že se zastaví až těsně přede mnou.
Ty oči, ty oči...

Sanji Mizuki

Udělal sem několik pomalých kroků dopředu, s pohledem pořád upřeným na Orion, až dokud sem se nezastavil těsně před ní.
A ťed... Záleží na tom, jakou má náladu... Pomyslel sem si trochu nejistě, protože byli jen dvě možnosti, jak se teď mohla zachovat a jedna z nich se mi opravdu nelíbila.

Chvíli jsem si ho jen mlčky prohlížela než jsem pomalu zvedla ruku.
Možná to vypadalo, že ho chci uhodit, ale já měla jen v plánu mu trochu rozcuchat vlasy.
"Takže Genin," teatrálně jsem povzdechla. "A jsi si jistý, že to zvládneš, když za těch osm let absence bude úklid v sídle na tobě až do konce života, hmm?"
Naklonila jsem hlavu na stranu.
"Nekreslíš si znaky kolem očí?"
Pak ho má někdo poznat...

Sanji Mizuki

Má dobrou náladu. Pousmál sem se, ale úsměv mi hned zmrznul.
Ale... to snad... to nemyslíš vážně Orion. Nemůžu sám uklízet celý sídlo, to je jako bych měl uklízet celou vesnici! Doživotí za osm let je celkem nepřiměřený, to uznej...
Řekl sem, ale zněl sem spíš pobaveně, než vystrašeně. Pravděpodobně bylo nemožné se tomu vyhnout.
Potom sem se neudržel a Orion sem objal. Promiň... ze znaků mi slzej oči. Pokusil sem se o žert, ale situace byla pro mě příliš vážná, než abych se mohl smát vlastním vtipům.
Chyběla si mi... Můžeš mi to vůbec někdy odpustit? Řekl sem a odtáhl se od ní. Přece jen to byla Tsuchikage. Nemohl sem se ale přestat dívat se jí do tváře. Hledal sem ta nějaké výčitky, zlobu, nenávist, nebo něco podobného, nic sem z ní ale nemohl vyčíst.

"Můžu," dodala jsem zlomyslně. "Když budeš uklízet sídlo. Genin má přece víc času než Tsuchikage.."
Skvěle. Další člověk, kterého můžu využívat. Už mi chyběl.
"Znaky si namaluj," rozesmála jsem se. "Jakmile to uděláš, začne ti trénink s..."
Na chvíli jsem se zamyslela.
"...S mojí osobní ochrankou."

Sanji Mizuki

Genin trénuje, Tsuchikage si váli šunky u stolu. Řekl sem s úsměvem a mírně při tom vycenil zuby a odkryli se dva nápadně velké špičáky, což by náramně postrašilo pár děcek, dávalo to takový zvířecí dojem. Potom sem založil ruce na prsou.
Když si vybavím naše prostory... Jop, myslim že mě chuť na tvoje odpuštění přešla.
Řekl sem provokativně a pokejval uznale hlavou. Potom sem zavřel levé oko a z kapsy sem vytáhl malou kulatou krabičku, otevřel sem jí a nabral sem z ní fialovou barvu na palec a začal sem pečlivě kreslit znak na levé oko. Potom sem to samé udělal na pravém oku a krabičku schoval.
Tvoje ochranka má čas na to trénovat geniny? Doufám že mi nehodláš poskytnou nějakou protekci.

Natočila jsem na prst havraních vlasů a znovu obešla stůl ke své židli, abych se posadila.
"Cokoli pro ty, kteří nás jednou nahradí," dodala jsem zamyšleně.
A pokud to se mnou takhle půjde dál...
"Jmenuje se Reina Kana. Žena, která tě bude trénovat."
Když si namaloval znaky, spokojeně jsem kývla.

Sanji Mizuki

Oh, jistě, nahradím tě na ty tři roky, o které seš starší že? Ne, to fakt ne, děkuju. Řekl sem pobaveně.
Když zmínila, že mě bude trénovat žena, tak sem se usmál.
Riskuješ, že ti budu demoralizovat ochranku Orion.
Potom sem se k ní naklonil.
Moc to s tou prací nepřeháněj. Půjdu uklidit, aby si neřekla, že sem nezodpovědný necita a pak se budu hlásit u nového senseie, když mi řekneš, kde jí najdu.
Řekl sem, počkal sem si na odpověď a potom sem se otočil k odchodu.
Neber to všechno tak moc vážně Orion, nebo se ti začnou dělat vrásky. Uvidíme se pozděj, zatím ahoj. Mávl sem jí s úsměvem a vypadnul z kanceláře. (přesun)

"Zkus cvičiště," poradila jsem.
Na zbytek jeho slov, obzvláště zmínku o vráskách, jsem se tvářila dost kysele.
Za takovou chvíli jsem ho stihla nakazit sarkasmem?

Na stole zůstala zapečetěná obálka se jménem členky mé ochranky.
Kvůli průvanu se pár papírů pokusilo o změnu místa, ale díky těžítku neurčitého tvaru se jim jen jemně zavlnily konce. Zmizela jsem.

Reina Kana:

došli jsme spolu k budově a vešli dovnitř a já zaklepala na kancelář a jako obvykle vešla dovnitř. Vevnitř ale nikdo nebyl. "Kde je?" trošku jsem sebou trhla v malé panice

"Netuším." rozhlédnu se po kanclu, hledajíc stopy vniknutí.

vstoupím dovnitř a také se dívala kolem, neviděla jsem stopy po souboji nebo tak. Musela odejít sama. Přistoupila jsem ke stolu, jestli tu nenechala vzkaz. Byla tu dodělaná práce která byla třeba jen uklidit. Ale všimla jsem si dopisu pod těžítkem a na něm bylo mé jméno. Zamračila jsem se a otevřela to a četla. Kabonila jsem se čím dál víc blížíc se konci. "Shiki." šeptla jsem

Zamyšleně přejdu k Reině a podíváme se jí přes rameno čtouc dopis.

"Sakra kam šla? Co budeme dělat?" podívala jsem se na něj

"Dostala jsi to na starost...asi nechce abychom zjištovali kam šla. Ale musíme se tu o to tady postarat. Což znamená, vyřešit situaci s Konohou a Kumou." podívám se na ní. "Ale rozhodnutí je na tobě."

"Samozřejmě že ano. Jen....já v tomhle nejsem zběhlá, ty si profesně lepší jak já." řekla jsem mu. "Určitě máš nějaký nápad jako vždy že jo?" prosebně jsem se na něj podívala

"Mám určitou představu. Jde o to, že náš Shinobi zaútočil na Konohu. Chce to je udobřit, asi vím jak." usměju se.

"Nenecháš mě v tom samotnou?" odložila jsem dopis.
"A co máš v plánu?" vzala jsem ho za ruku a stáhla ho na gauč aby jsme to v klidu probrali

"Nenechám. Vezmu někoho sebou a vyrazím rychle do Konohy urovnat to. Napadlo mě, nějakou techniku výměnou za mír. Myslím, že Konoha by stála o naší techniku létání. Vzhledem k tomu jak na tom vesnice je...válku si nemůžeme dovolit." usadím se a zapřemýšlím.