Kancelář Tsuchikage

Posadila jsem se za stůl.
Papíry se zašustěním skončily na hromádce přede mnou a mě nezbývalo než se pustit do jejich opravy. Zhluboka jsem se nadechla a zadívala jsem se na to množství. Času jsem ale měla zatím dost, nikdo neklepal.
Vytáhla jsem peru a kalamář, dávala jsem si na čas. Zkontrolovala jsem inkoust, abych mohla začít psát a samozřejmě abych nedělala kaňky. Pak už jsem se pustila do čtení první smlouvy. Jídlo. Nepodstatné. Doplnila jsem svůj podpis, titul a datum, abych se vzápětí pustila do další listiny. Otevřeným oknem mi do kanceláře proudil čerstvý vzduch, počasí bylo tak akorát.
Nemohla jsem pochopit, jak je možné, že už uběhl rok od mého jmenování.
Rty se mi nad tou myšlenkou zvlnily do úsměvu. Zvykla jsem se.

Budovu kage nebylo vůbec těžké najít. Kromě toho, že měla na sobě úplně parádní znak, který oznamoval, co že je vlastně zač, trpěli všichni Kagové bez vyjímky naprosto nestrategickými megalomanskými sklony, co se výšky budov, ve kterých sídlila jejich kancelář týkalo.
Když Roka stoupal do dlouhých shodů, přemýšlel, že to má možná i jiný důvod. Normální člověk si to prostě dvakrát rozmyslí, nežli půjde otravovat Kageho až na vrcholek těch vysokých schodů.
Naposledy potáhnul z cigarety, kterou mu zapálil "ohnivý" strážný a špaček vyhodil z příhodně otevřeného okna. Ke svému potěšení zjistil, že už je skoro nahoře. Zbývalo jenom pár schodů a byl skoro u kanceláře Tsuchikage.
Jeden, dva, tři, zaklepat.
Dveře byli podle zvuku kvalitní, povrch příjemný, ale k jeho zklamání nebyli téměř vůbec zdobené. Ten zvuk byl ale příjemný.
Znovu zvedl ruku a vyťukal na dveře tichý rytmus.
Hmm....

Zvedla jsem hlavu od papírů a pro jistotu jsem je zatížila těžítkem.
Přece jen okno bylo znovu otevřené a nechtěla jsem tu mít nepořádek.
"Dále," dodala jsem a čekala až osoba, která klepala, vstoupí.

Osoba, která zaklepala vstoupila.
A s ní i slabý odér cigaretového kouře, který nestihl ještě tak docela vyprchat. Dokonce za sebou i pro tentokrát zavřela dveře.
"Zdravím."
Pozvednul nedbale ruku a malinko se pousmál. Pak ruku spustil a chvíli stál beze slova. Ale ne zas tak dlouho, aby začala mluvit.
"Měl jsem se vám jít ukázat, takže pokud jste si mě již dostatečně prohlédla, tak bych s dovolením šel."
Ozval se po chvíli a naznačil nohou pohyb směrem ke dveřím.

Do citlivého nosu mě praštila už jen slábnoucí vůně cigaretového kouře.
Koutky úst mi při slovech cukly vzhůru.
"I já zdravím," opětovala jsem nejdřív pozdrav. "Předpokládám, že vaše jméno uvidím v dnešní zprávě hlídky u brány?"
Pozorně jsem si ho prohlédla.
Nepůsobil nebezpečně, ale zdání mohlo klamat. Každopádně pokud je zde, povolení mít bude.

Roka zase stáhnul nohu zpět, naklonil hlavu a zadíval se na Tsuchikage.
Nejen, že přivolává hady, ale i je připomíná. Zajímavé znaky okolo očí.
"Nepodložené předpoklady jsou nebezpečné. Řekl bych, že ale v tomhle případě budete mít pravdu," kývnul hlavou a podrbal se na rameni, které ho začalo z nepochopitelného důvodu svědit.

"Možná byste mi mohl své jméno prozradit hned," postavila jsem se a ještě pohledem zkontrolovala, jestli těžítko papíry drží.
"Nanadaime Tsuchikage, Orion Mizuki," představila jsem se pro jistotu i já a poté, co jsem ho probodla zamyšleným pohledem, jsem k němu natáhla ruku.

Došla jsem ke kanceláři Tsuchikage a zaujala místo vedle dveří, měla vevnitř někoho tak jsem nechtěla rušit a čekala jsem, já nebyla až ta důležitá

Červenovlásek se na ní pousmál.
"Ano, možná že bych mohl," poznamenal, ale když se představila nabídnutou ruku přijal.
"Roka Moji," představil se a hned vzápětí se sarkasticky ušklíbnul.
"Kusagakure no genin."

Na malý okamžik jsem pozvedla obočí.
Genin? Vskutku.
"A důvod vaší návštěvy?" otázala jsem se ještě. Hadím pohledem jsem přejela ke dveřím. Zvuk kroků prozradil dalšího příchozího.

Roka si prohrábnul vlasy a znovu se pousmál.
Konec konců, nelhal, chuuninské zkoužšky nikdy neudělal. Byla to zbytečná nuda. Povolení potulného shinobi tenkrát získal i bez nich a tak neměl žádnou motivaci je dělat.
"Turismus," pověděl Tsuchikage do očí to, co říkal všem a dál se při tom usmíval.

"Dobrá," jen jsem kývla. "Pak vám přeji, ať se vám ve vesnici líbí."
Neměla jsem se čeho obávat.
Nehodlala jsem podceňovat hodnost, důvod byl jiný. Všude, kam měl mít přístup, nebylo nic důležitého. Nic, co by se mělo skrývat. A pokud jsem si to pamatovala dobře, s jeho vesnicí jsme žádné problémy neměli.
"Je-li to vše, můžete jít."

Roka jen přikývl a pousmál se.
"Díky, bude. Alespoň nějakou chvíli," odvětil a otočil se na patě a zamířil ke dveřím.
"Přeju hodně štěstí a dlouhý život."
Prohodil ještě ve dveřích a zvedl ruku na pozdrav, jako prve, když vstoupil a zabouchl za sebou dveře nohou, ač se otevírali směrem do kanceláře, což byla činnost, kterou soustředěně cvičil po celý rok, během něhož se mu podařilo vyvolat nejeden záchvat smíchu.
Na chodbě stála opřená mladá žena. Kývnul jí na pozdrav a chvíli přemýšlel, že se jí zeptá, nemá-li oheň, ale nakonec to vyřešil, více méně naprosto neelegantním vytáhnutím nikotinových náplastí a následným naplácnutím jedné z nich na ruku.
(přesun)

Prudce jsem se otočila, ale nedala jsem na sobě jinak znát, jak mne překvapil.
Snad jen koutky úst mi cukly do úsměvu.
"Pěkný večer," začala jsem pozdravem potom, co jsem si ho pečlivě prohlédla. Už to byl rok. Ne, že by vše vymizelo, ale vytrácel se hlas i podoba. Bylo příjemné ho zase slyšet.
"Plánování útoků šlo vždy lépe vám," pokrčila jsem rameny. "Já stojím raději v pozadí. Připravuji síly. Věděla jsem, že se vrátíte."
Byla jsem v pokušení oslovit ho vlastním titulem a musela jsem se nad tím pousmát.

"Právě naopak," na tváři se mi objevil mírně zlomyslný úsměv. "Uvažovala jsem nad setkáním s někým mocnějším. S někým, kdo dá víc. Alespoň se říká, že se tu někdo takový objevil, naši nejlepší špióni už na tom pracují."
Jinton... Ovládnout jej bez jeho pomoci bylo těžké.

"Ochranka?" pohodila jsem havraními vlasy a pomalu jsem došla ke dveřím. "Ach, pojďte dovnitř," věnovala jsem Reině úsměv.
"Midotsuchi-dono, představuji vám jednoho ze svých nejschopnějších lidí."
Čekala jsem, že své jméno mu prozradí sama.
"O kom mluvím? Sama nevím. Nikdo o něm nic neví, ale povídá se, že je silnější než ti, kteří tu byli předtím a na které sotva stačilo pět Kage. Každopádně schůze je nejspíš dobrý nápad."

Vešla jsem dovnitř a napřímila jsem se, sklonila se na koleno a sklonila hlavu "LAdy Tsuchikage.....pane."
řekla jsem přísným hlasem "Reina Kana k vaším službám."

"To ani má, nezapomeňte, že jsem tenkrát byla generálkou," nadhodila jsem menší úsměv. "I když musím přiznat, že mi někdy pohledy konožských shinobi lichotí. Přisuzují mi víc schopností než mám, ač Jinton jsem ještě před nikým nepoužila."
Jen jsem zavrtěla hlavou.
"Proč se mě ptáte? Můžete tam jít kdykoli chcete a oni si vás ani nevšimnou."