Kancelář Tsuchikage

"Mám se omlouvat?" mírně jsem pozvedla obočí. "Ale chápu. Nepotřebujeme teď ostrá slova, ač musím poznamenat, že se nám skvěle daří a podlehli bychom jen kdyby zaútočily obě vesnice najednou."

"Uznávám, že je to dobrý nápad, ale zároveň nevím, co z toho budeme mít. Minule jste se objevil před válkou, kterou teď podle mne naše vesnice nemá zapotřebí," povzdechla jsem. "Je to rok a nejsem si jistá, jestli není příliš brzo na přilévání oleje do ohně. Nehledě na to, že původní svitky získaných technik bude Konoha požadovat zpět."
Na chvíli jsem pohledem střelila k oknu.
"Zůstanete po událostech ve vesnici nebo odejdete?" otázala jsem se ještě zamyšleně. Bylo předem jasné, že udělám, co navrhl. Možná proto jsem se už posadila za stůl.
"Diktujte, máte-li ohledně setkání speciální přání či důvod."

"Popravit?" pozvedla jsem obočí. "Věřte mi, že pokud se o to pokusím, dám Hokagemu jasně najevo, že by ho čekala další prohraná válka. A že už bychom nedopustili, aby se Konoha znovu obnovila."
Poprvé jsem z jeho úst slyšela svůj nynější titul. Děsivé. Položila jsem pero.
"Diktování není vhodné," dodala jsem a postavila jsem se. "Můžete to napsat i sám, máte mou plnou důvěru a nevěřím, že byste zvolil cestu, která by Kamenné nějak uškodila. Navíc máte víc zkušeností než-li já, umíte zprávu lépe zaobalit."
Přešla jsem k oknu a znovu jsem se vyhoupla na parapet.
"A prosím, tituly mezi námi snad nejsou vhodné. Kdybyste mi nepředal svůj post, byl byste stále Tsuchikagem vy."

Teatrálně jsem povzdechla.
"Pak byste měl počítat s tím, že mi napsání zprávy bude chvíli trvat."
Líná Kage! Tsuchikage-dono? Ex-Tsuchikage-dono?
Zůstala jsem na okně. Zjevně jsem se k zapsání zprávy neměla.
"Měl byste se trochu uvolnit. Pokud se nepletu, ještě nevíte, že vaše studentka je již Jounin? Až se vrátíte, bude dopis odeslaný a vše připravené k setkání. Ale minimálně týden, pokud mám jako Kage rozhodnout, byste měl pobýt ve vesnici. Kamenná je přece krásná, musela vám alespoň trochu chybět."

"Ne, vlastně ne. Je stále Genin," rozesmála jsem se. "Musela jsem znovu promíchat týmy. Často měnil týmové partnery, po vašem odchodu mi to nevycházelo. S Konan se rozdělili hned po vašem odchodu. Popravdě nějakou dobu ani nebyla shinobi, nedostavovala se do služby. Pak se vrátila, ale přišlo mi, že neuznává týmovou spolupráci."
Musela jsem se sarkasticky ušklíbnout.
"A teď to vypadá, že díky vlastní snaze bude sensei svého týmového partnera."

"Reino, slyšela jste," věnovala jsem jí jemný úsměv jen chvíli potom, co jsem opětovala Midotsuchiho pozdrav a co odešel.
"Ocenila bych, kdybyste se za mnou zastavila do týdne, to už bude jasné datum setkání Kage. Dnes můžete jít."
Zadívala jsem se na dveře.
"Další!" zavolala jsem dostatečně hlasitě na to, aby to bylo slyšet.

uklonila jsem se "Lady Tsuchikage." řekla jsem vstala a odešla ven z kanceláře (přesun)

Přede dveřmi se z papírových lístků zformovalo moje tělo.
Bylo to jednodušší než si dát práci s vycházením všech schodů. Můj pohled zabloudil k dívce na lavičce před kanceláří. Jemně jsem se na ni usmála a kývla na znamení pozdravu. Když se z kanceláře ozvalo pozvání ke vstupu, opřela jsem se vedle dveří. Měla jsem času dost a koneckonců jsem potřebovala jen nahlédnout do jedné z karet.

"Sensei je samozřejmostí, jen s týmovými partnery tě budu muset pravděpodobně zklamat. Složení týmů není definitivní a možná se ještě bude muset měnit," zadívala jsem se do papírů, mezi kterými jsem nakonec narazila na její kartu. "Kimiko Kyoshi, že? Tvá sensei bude Itako Konan. Týmoví partneři Teji Kuho a Kei Kamizuru."
Ale mohu je dát oba k ní? Jsou pokročilí.
Na pár vteřin jsem se zamračila.
Nesedí mi to, už zase. Ještě bych k ní mohla dát Hikari, ale ta je zvyklá na vlastní tým.
"Prozatím ale budeš se svou sensei trénovat sama," prohlásila jsem po chvíli a vzala do rukou kartu Konan.
"Tohle je ona," dodala jsem a ukázala kartu Kimiko. Hodnost Jounin, zaměření na Ninjutsu/Hijutsu a věk 20 let.

"Není zač, pěkný den," její energický přístup se mi líbil.
To bylo hodně rychlé...
"Další," vykřikla jsem ještě a čekala, kdo vstoupí.

Takže to je ona? Vypadá to, že teď už žádné karty vidět nepotřebuji.
I proto jsem na další výzvu ke vstupu nezareagovala a jen jsem se mírně pousmála směrem své nové studentky.
"Těší mě, Kimiko," dodala jsem, když jsem si ji pořádně prohlédla.
Ještě před rokem bych byla na jejím místě. Jak se mám chovat teď? Jak by se choval Midotsuchi-sensei?
"Chtěla jsem se jít zeptat na své studenty, ale vypadá to, že již není třeba. Tak co si najít nějaké klidné místo, kde bys mi o sobě něco prozradila?"

"Cvičiště je dobrý nápad," snažila jsem se na tváři udržet přátelský úsměv, i když jsem byla značně vyvedená z míry. Shinobi by neměl dávat najevo, když je nesvůj. Tak jsem to nedělala. A přitom byl zvláštní pocit mít vlastní tým potom, co se ty mé tolikrát rozpadaly. Tentokrát už jsem ale nehodlala připustit, aby se historie opakovala.
"Můžeme rovnou začít se cvičením a když ti to půjde, tak tě pak pozvu na Dango."

Vydala jsem se po schodech jen kousek za ní.
Sledovala jsem, jak se chová. Bezstarostná, milá. Byla jsem ráda, že mám takovou studentku.

(Přesun)

Když jsem zaslechla, jak se kroky vzdalují, došlo mi, kdo musel stát přede dveřmi.
Ať žijí náhody.
Díky prázdnu před kanceláří jsem se mohla pustit do psaní dopisů, ale ještě předtím jsem chvíli hleděla do map. Tradiční bylo setkání v Zemi Železa, ale to jsem vyloučila hned. Potřebovala jsem něco, co pro mě bude nejvhodnější. Na druhou stranu s vlastní zemí jsem nemohla počítat, Kage by nedorazili.
Teatrálně jsem povzdechla a zabodla do mapy špendlík kamsi doprostřed Takigakure.
Detaily se doladí.
Pak už jsem začala psát a nakonec k sobě zavolala někoho s našimi sokoly, kteří nosili zprávy. Připevnila jsem listy, aby se s nimi během cesty nic nestalo a nechala jsem posly letět.
A nezbývá než čekat...

Po tak trochu líné procházce vesnicí a jedné cigaretě (protože ta ranní je vždycky nejlepší, bez ohledu, na denní dobu) stanul Roka pod schody oné velké budovi, které už jednou šlapal a které se mu najednou ani náhodou nechtěli šlapat po druhé. Zvláště, když tušil, že v další vesnici to nebude o nic jiné.
Nakonec přesvědčil sám sebe do prvního kroku a z toho se pak už tak nějak vyvrbily ty další.
Během pomalého stoupání do schodů, protože stejně jako před tím, ani teď nebylo kam spěchat, si zapálil ještě jednu cigaretu (protože druhá ranní cigareta je vždycky skoro tak dobrá, jako ta první, bez ohledu na denní dobu) a začal přemýšlet nad tím, jestli měl vůdce Kusagakure před kanceláří taky tolik schodů.
Nemohl si vzpomenout - zrovna dvakrát často tam nechodil.
A tak mu v tom příjemném zadumání, spojeném s cigaretovým opojením, cesta nahoru nakonec docela utekla a on stanul před dveřmi, před kterými už jednou stál a tentokrát byl nucen hodit špaček na zem, protože okno bylo zavřené. Při vzpomínce na Raikage ho aspoň před zaklepáním kopnul do kouta.
Pak zvednul ruku a jednou razantně klepnul. Nechal zvuk doznít a potom udělal to samé ještě jednou.
Osamělé rány měli nakonec daleko silnější náboj, nežli zběsilé rytmy, které byli na dveře jeho rukou vyťukávány normálně.