Kancelář Tsuchikage

Zvedla jsem hlavu.
Čekání na odpověď mne ukolébalo do melancholie nicnedělání.
Papíry jsem měla vyřízené. Jediné, co zbývalo, bylo střetnutí.
Připravíme občerstvení? Ne!
Pohodlněji jsem se opřela.
"Dále," dodala jsem pak konečně a doufala, že na mě není znát nevyspání.

Ve chvíli, kdy zazněl pokyn ke vstupu vzal stále ještě značně provlhlý Roka za kliku a otevřel dveře. Za nimi se nacházela stále tatáž kancelá s toutéž osobou, Byť nyní vypadala o dost unaveněji, než prve. Zklamání.
Roka vešel dovnitř a nepřítomně přejel rukou po jednom ze svých tlumoků na místě, kde ho propálila cigareta. Pak ale zvedl hlavu, zahleděl se na Tsuchikage a usmál se.
"Přišel jsem vám říct, že odcházím, protože..." na okamžik se zamyslel, ale pak hned zase pokračoval.
"... jsem měl pocit, že by se to mělo, máte zajímavé znaky okolo očí a jste pravděpodobně nejmocnější člověk v okruhu minimálně dvou kilometrů."
Roka si prohrábnul vlasy, na kterých rosa také zanechala své stopy.
"Tak," dodal ještě a kývnul hlavou, jakoby si to sám schvaloval.

Když vešel, kývla jsem na znamení pozdravu.
"V pořádku," dodala jsem po jeho slovech. "Samozřejmě vás tu nemohu držet, i když by mi nevadilo, kdybych vás ještě mohla využít v některé z misí."
Vzala jsem automaticky do ruky jeden z papírů, který mi právě přinesli, ale letmý pohled stačil na to, abych ho zase odložila. Nenesl odpověď, na kterou jsem čekala.
"Tak tedy doufám, že se vám tu líbilo a ještě nás navštívíte."

Roka nadzvednul obočí.
"To jako, že byste potřebovala vyplít záhonek? Nebo snad chytit kočku?" uchechtl se. Narážel pochopitelně na svou oficiální hodnost. Konec konců, on vlastně nikdy ani jiné mise, nežli podobného rázu nedělal.
Roka si promnul čelo.
"Normálně bych vám řekl, že to s mým návratem nevidím dvakrát pravděpodobně... za stávajících okolností vás ale opravdu nejspíš ještě navštívím. A pak se možná dostane i na plevel."
Roka na ní mrknul a zvedl ruku k pozdravu.
"Takže nashle."
Byla jen otázka pár vteřin, nežli za sebou zavřel dveře a pár minut, nežli zmizel i z budovy.
(přesun)

Koutky úst mi cukly do mírně sarkastického úsměvu.
"Je fakt, že podobných misí není nikdy dost," prohodila jsem. Když se otočil, nezbývalo než opětovat pozdrav a sledovat, jak se za ním zavřely dveře.
Skvěle. A teď je znovu čas čekat na odpovědi...

Konečně oknem prolétl sokol, kterého jsem předtím posílala.
"Hodný chlapec," hbitě jsem ho zachytila. Odpověď z Konohy. Stručná, výstižná. Konečně. Na tváři se mi objevil menší úsměv, když jsem se pustila do odepisování.
Přitom jsem pověřila jednoho z právě příchozích Geninů menším úkolem. Potřebovala jsem sokola, který poletí hned do Konohy. Nový dopis jsem pak pečlivě připevnila a pustila jsem ho z okna. Právě včas, protože chvíli po jeho odletu se drobně rozpršelo. Klesla teplota, zvýšila se intenzita deště. Pohodila jsem tmavými vlasy. Okno, i když dovnitř pršelo, jsem nechala otevřené. Konečně čerstvý vzduch. Nakonec jsem se i posadila na parapet. Kapky deště mi dopadaly na kůži. Zaklonila jsem hlavu a nechala jsem je dopadat i na krk. Měla jsem pocit, že tu brzy usnu. Milovala jsem déšť.

So kanceláře vlétl sokol a málem narazil do protější stěny. Naštěstí včas přibrzdil, otočil se a zarazil se až na stole Tsuchikage. Zelenáč.
Na noze měl připevněný vzkaz s pečetí Kumogakure.

Spoiler:

O zeď kanceláře se mi málem rozpláclo něco malého, pokrytého peřím a...
Sokol?
V první chvíli jsem uvažovala nad vrabcem nebo sýkorkou, takže zjištění, že má jít o majestátního dravce mě mírně šokovalo.
Rozhodně je.. Roztomilý?
Naštěstí zvíře svou reputaci napravilo, když mi přineslo dopis.
Na tváři se mi objevil menší úsměv. Nechala jsem poslat pro dalšího sokola, tentokrát pro toho z naší vesnice, který by měl hbitě donést dopis identický s tím, který jsem dnes posílala do Konohy. A až si ten Oblačný sokol odpočine, odletí za ním svým vlastním tempem a beze vzkazu.
Pršet na chvíli přestalo. A jelikož i vzkaz byl pryč, měla jsem volno.
Postavila jsem se, protáhla a zamířila pryč. Už dlouho jsem nebyla v sídle a potřebovala jsem se prospat lépe než při vysedávání na parapetu, které mi bolestí připomínaly moje záda.

(Přesun)

Dorazila jsem do kanceláře.
Byla jsem z místnosti značně nesvá. Nikdy jsem neseděla v křesle Kage. Neočekávala jsem, že zastupovat budu zrovna já. Možná to bylo tím, že jsem byla u jezera, když požádala ty dva o doprovod. Přece jen jsem se odhodlala a posadila jsem se. Nic po mě zatím nežádali a tak mi nezbývalo než čekat až se Tsuchikage vrátí a doufat, že se u toho neobjeví žádné problémy.

Došla jsem do kanceláře.
Za cestu domů se mi na tváři vystřídaly všechny výrazy, které mohly vyjadřovat vztek. Rozrazila jsem dveře, ale ještě jsem je nezavírala.
"Co si myslíte o Midotsuchim? Mám ho prohlásit nukeninem hned nebo počkat až se zase pokusí zničit nějakou vesnici a tím zničí naši?" vyjela jsem na jeho studentku v mém křesle.
Počkala jsem, až Konan vstane.
"Udělám to hned," odpověděla jsem si vzápětí sama. "Reino, tvým úkolem bude zanést dopis do Kumogakure, Konan, ty půjdeš do Konohy."
A doufám, že už se nestalo něco, za co by Kamená musela zaplatit.
"A pokud potkáte jeho, řekněte mu, ať se sem už nevrací."
Konečně jsem se trochu uvolnila, když jsem se posadila do svého křesla.
"Je mi to líto, ale svázal mi ruce. Nemám jinou možnost," cítila jsem, jak to ve mě vře. A jako Kage jsem neměla možnost to něčím kompenzovat. Musela jsem jediné, udržet svou vesnici nad vodou.

"Ale... Já..." spěšně jsem vstala, aby se mohla posadit.
Zhluboka jsem se nadechla.
"On to tak určitě nemys..."
Myslel, Konan, myslel a... Já to vím.
Skousla jsem spodní ret. Počkala jsem než Tsuchikage dopsala dopis, který jsem měla nést a rozběhla jsem se ven. Zase pršelo. Alespoň to dokázalo smýt slzy z mých tváří. Rozpadla jsem se na lístečky, svým způsobem jsem letěla. Do patnácti minut jsem měla být v Listové.

(Přesun)

Konan zmizela dřív než jsem stihla cokoli říct.
Jako vždy si vše brala osobně. Ale důležité bylo, že nesla dopis, který jsem těsně předtím dopsala.
Je mi to líto, drahá. Varovala jsem ho a přesto zmizel.
Otočila jsem pohled k Reině a čekala jestli něco řekne nebo jestli si i ona vezme list, aby mohla zamířit do Kumo.

VZKAZ:

nechala jsem plášť kage na křesle a vzala si dopis.
"Dobrá tedy." uklonila jsem se a odešla (přesun)

vrátila jsem se zpět objevila jsem se v krystalu v kanceláři s odpovědí od Raikage .
"Madam." podala jsem jíodpověĎ


Vážená Tsuchikage-dono,
děkuji za zprávu, nechám své oddíly aktualizovat knihu hledaných.
Nanadaime Raikage, Ayame Takahashi

Přečetla jsem si odpověď.
"Skvěle, děkuji," kývla jsem, ale vzápětí se mi na tváři mihl stín.
Konan se už měla vrátit.
Ale to by nebyla ona. Nejspíš je zase v depresi.
"Konan si zaslouží volno," povzdechla jsem. "Víš, jak byla na bývalého Kage fixovaná. Vadilo by ti převzít na čas její tým?"

"Víte moc dobře jaká já jsem na děti Lady. Je to na Vaši zodpovědnost." pousmála jsem se uličnicky.

"Už nejsou děti," pokrčila jsem rameny. "Bude to pro ně zajímavá... Zkušenost."
Na tváři se mi mihlo cosi podobně zlomyslného.

"No jak myslíte znáte mě. Takže kdo je to a kde je najdu a co bude naše mise?"

Podala jsem jí kartu týmu.
"Ještě se, tuším, neučili chodit po vodě, takže by to jako mise mělo stačit a určitě se budou potulovat někde v ulicích. Fotky těch dvou jsou v kartě."

"hm hezký, takže děti." mávla jsem kartou na ní a nechala zde svého klona
"Jako ochranka Vás nesmím opustit." řekla jsem a já ty děcka odešla hledat (přesun)

Shiki Karasu

Jako stín jsem se vynořil před kaceláří Tsuchikage. Zaklepal jsem a po vyzvání vešel. "Má zranění jsou již v pořádku, Tsuchikage-sama. Čekám na další rozkazy." zahlásím obvyklým, nic neříkajícím hlasem, přičemž se postavím do pozoru.

Vzhlédla jsem.
Pořád jsem měla náladu mírně pod psa.
"Hmm..." pohodila jsem tmavými vlasy. "Tak mi přines něco k pití. A dvě kostky ledu, prosím."

Shiki

Na místě zmizím a oběvím se za několik málo vteřin, se sklenicí džusu a podám jí ho. Pod maskou se mírně ušklíbám.

A koktejl nebude? A paraplíčko?
"Děkuji," odvětila jsem spokojeně.
"Chceš ještě nějakou práci?"
Při vyslovení poslední věty se mi na tváři objevil šibalský úsměv.

Shiki

"No, moje kuchyně by vás pravděpodobně stála žaludek. Takže pokud pro mě nemáte jinou misi, půjdu." odvětím a čekám zda mě propustí.