Sídlo Tsuchikage

Chlad, tak by se dalo jedním slovem popsat všechno, co Kiyoko cítila jak duševně, tak fyzicky. Už tu nebyl nikdo, kdo by ji zahřál, když jí byla zima nikdo, kdo by ji povzbudil, zůstala sama v temnotě podzemí, pohřbená pod vesnicí, kterou nedokázala ochránit. I to kamenné křeslo, kolem kterého se svíraly její prsty vyzařovalo chlad, který jí pronikal pod kůží a pomalu, ale jistě znehybňoval její prsty. Vypadala zlomeně a v jejích očích chyběla jiskra, která tam vždycky byla. Ani se nehnula a leckdo by si mohl myslet, že už není mezi živými, přes ústa nosívala posledních pár let masku, teď ležela pohozená pár metrů od křesla a ve světle, které se odráželo od vodní hladiny byla jasně vidět rozšklebená jizva táhnoucí se od levé spodní čelisti pod uchem, až ke koutku jejích rtů. Prázdné oči se zabodly nepřítomným pohledem někam do tmy a v její mysli se neustále opakovalo posledních pár let. Bolest ze ztráty a její neschopnosti ochránit svůj lid ji naprosto zničila, stala se z ní troska a všechno co měla, leželo několik metrů nad ní v sutinách vesnice, kterou tak milovala. Pochodně zaplápolaly, když se sem chodbou prohnal ledově chladný vítr a rozházel Kiyoko rozpuštěné vlasy.

Kashike

Dovedu Noriko až sem. Můj pohled zabloudí ke křeslu, kde nehybně sedí postava. Zdravím tě Kiyoko... někoho nám vedu. Dlouho ztracenou duši.

"To nezní moc dobře." poznamenala jsem, ale podívala jsem se na postavu na křesle. Vypadala umučeně. Hodně zničeně. Pamatovala jsem si, že vesnice byla její život a přesto se snažila být svěží pro ostatní. Udělala jsem pár kroků k ní dopředu a dřepla si na jedno koleno a svěsila hlavu na znamení úcty.
"Lady Tsuchikage?" oslovila jsem jí jako bych se bála, že jí tím ublížím.

Faito

Prošel jsem tiše místností až k trůnu, při tom jsem lehce zavadil o Noriko, jako bych ji ani neviděl.
"Neutekl daleko..." řekl jsem tiše a hodil vak s ryo před Tsuchikage. Ani do očí jsem se jí nemohl podívat. Ještě pořád mě mrzelo to, co se stalo. Kdyby mě viděl Miko, asi by mě zabil. Lehce jsem se uklonil, prošel kolem Kashikeho a řekl tlumeně: "Nahodil bys mi rameno? Jednou rukou si nesundám zbroj..." Pak jsem, nečekajíc na odpověď šel do vedlejší místnosti.

Kashike

Když kolem prošel Faito a optal se mě na rameno, pokrčím rameny. Klidně, tyhle si budou mít o čem povídat. Otočím se a dojdu za Faitem. Tak který?

Faito

Můžeš hádát. řekl jsem a pravačkou jsem zahýbal jak hadrovou. Levačkou jsem začal rozepínat řemínek na pravém rameni. Je na tom čím dál hůř... řekl jsem s náznakem starosti v hlase. A kdes našel tuhle? Kývl jsem hlavou směrem k trůnnímu sálu.

Kashike

Povytáhnu obočí a pak mu začnu pomáhat s nárameníkem. Je mi to jasný... Neboj, Kage bude v pořádku jen co začnem s opravama a začne se sem vracet život. Jinak tu dívku znáš, i když já jí taky napoprvé nepoznal. Seděl jsem nad bránou, víš tam co vždycky, a ona mě napadla. Trošku jsme se servali ale pak jsem jí díky bohu poznal. Už jsem měl tasenou Rose...

Chodbou se začaly ozývat tlumené kroky, které se pomalu přibližovaly, až předemnou stály tři postavy. Pomalu jsem k nim zvedla svůj zrak a mlčky si je prohlížela. "Vás bych tu nečekala." Hlesla jsem místo pozdravu a pomalu se zvedla z křesla. Nebylo dvakrát pohodlné a já po pohodlí ani netoužila, prošla jsem kolem Noriko ignorujíc váček s penězi a zvedla ze země svoji masku, kterou jsem si nasadila na obličej, abych zakryla jizvu. "Vstaň, není tu nikdo, komu by jsi měla dávat najevo úctu. A Tsuchikage-sama? Ten titul mi nepatří, nezasloužím si ho." Stála jsem za ní a jakmile jsem domluvila, obešla jsem ji přiblížila se ke vchodu do druhé místnosti. Nevkročila jsem, zastavila jsem se na místě, jako by tam byla nějaká neviditelná bariéra, otočila se pomalu zpět k Noriko a posadila se na křeslo.

Faito

Kana...Má štěstí, žes měl zrovna náladu na hraní. Znám tu tvou smrt ve dvou krocích... zavrčel jsem a zakousl se do kusu hadru. Tak pojď...

Postavila jsem se a mlčky na ní zírala. Faita jsem též ignorovala, spíš mě zajímalo, chování té ženy o které jsem si myslela, že jí znám. Nevěřícně jsem jí sledovala jak chodila jako tělo bez duše. Měla jsem sto chutí jí připomenout kdo je, ale neudělala jsem to. Věděla jsem čí si prošla a možná kdybych tu bývala byla tak.... zhluboka jsem se nadechla a z ramen shodila těžký batoh.
"Přinesla jsem nějaké zásoby od naší rodiny. Byla to chyba odejít, ale vrátila jsem se, abych vám znovu pomohla vše obnovit." pronesla jsem vážným hlasem. Neskrývala jsem menší zlost, která mě na chvíli ovládla. Vlastně jsem čekala nějaké přivítání Kashike mě měl varovat, co mě tu čeká. Letmo jsem se ohlédla kam ti dva odešli a pak jsem k ní přistoupila blíž a vzala jí za ruku.
"Je mi líto co se stalo." hlesla jsem k ní a dívala jsem se jí do očí

Kashike

Jestli myslíš odjistit a hodit, tak to nešlo. Chtěl jsem zjistit co je zač. Sundám si rukavice a prohmatám Faitovo rameno. Pak nasadím tón zdravotní sestřičky. Neboj se, bude to strašně bolet jenom pár minut... a dlaní uhodím do hlavice kloubu, aby zapadla zpět.

Faito

Zakousl jsem se do hadru a i přes něj zaskřípala sklovina. Komplexem prošlo zaúpění.
"Dop*dele...připomeň mi, že slepák si mam nechat vyndat od někoho jinýho." vzdechl jsem, když jsem se trochu uklidnil. Pak jsem vstal, a s letmým "Díky" jsem odešel.
//přesun

Kashike

A až tě bude bolet zub, stačí říct, dělám je zdarma... prohodím když odchází a pak se vrátím k holkám vedle. Tak co dámy? Jak jste si popovídaly?

Jakmile se dotkla mé ruky, cukla jsem sebou a ruka se mi v její dlani zatřásla. "Za zásoby ti děkuji, můžeš je rozdat lidem ve vesnici, potřebují je víc než já." Vysoukala jsem svou ruku z jejího sevření. "Lítost není třeba, ty za nic nemůžeš." Odpověděla jsem jí tiše. "Víš moc dobře, že nepopovídali." Pohlédla jsem na Kashikeho a poté přesunula svou pozornost k nově příchozí. "Aitenn..." Zašeptala jsem, poznala jsem ji už z dálky, byla mým osobním světlem v téhle tmě.

Mírně jsem se otočila na dívku, kterou oslovila. Usmála jsem se na ní a pak se přesunula zpět ke Kiyoko.
"Neměla byste zavírat oči pro ty kteří Vás potřebují, přísahala jsem Vám věrnost, a hodlám to dodržet. Kdyby jste si chtěla popovídat stačí říct. Půjdu rozdat ty zásoby a pomůžu s výstavbou." usmála jsem se na ní
"Už Vás neopustím." vstala jsem a šla ke Kashikemu sebrala jsem batoh, mávla jsem na Aiten a pak vyšla ven abych se nadechla.

Kashike

Chjo.. vypustím ze sebe a vykročím ke Kiyoko. Takhle by to nešlo, trčíš tady v té díře už věky a pomalu se nám rozpadáš před očima. A já nejsem ten kdo se na to hodlá jen tak dívat... jednání pokračuje venku. Sehnu se a vezmu Kage do náruče, přičemž cítím jak je pohublá, neváží o moc víc než dítě.

"Co to děláš?!" Vyjekla jsem, když jsem se ocitla v jeho náručí. "Já nemůžu jít ven, zbláznil ses?! Jestli mě tam někdo uvidí, jsme mrtví všichni!" V očích se mi zračila neskutečná hrůza z toho, že bych ztratila i zbytek svých lidí.

Kashike

Tvoji lidé tě potřebují.. a tam nahoře jsme pány my dva s Faitem. Každý ví že kdo se nám připlete pod nohy, ten skončil. Nemáš se čeho bát. Vyrazím s ní ven a chodbou zamířím do skal. (přesun)

"Ale já tam nechci!" Bránila jsem se dál, ale nebylo mi to nic platné, protože jsem byla hodně zesláblá, nemohla jsem se mu vytrhnout, takže jsem nakonec musela své úsilí vzdát a smířit se s tím.
//přesun

Otočila jsem se na Kashikeho a musela jsem se pousmát. Vzpomněla jsem si na jeho slova. Pro něj jsou důležité činy a ne slova. Odolala jsem nutkání jít za nimi a místo to jsem se podívala na Aiten, hodně se změnila, ale ten její bojovný výraz ne. Usmála jsem se na ní a vyndala jsem z batohy jeden z menších balíčků a šla jsem k ní.
"Vem si to, je to základní balíček první pomoci, kdyby náhodou." mrknu na ní, podám jí to a vrátím se ke svému batohu a vezmu si ho na záda míříc do nemocnice. (přesun)

Faito

Když jsem doběhl ke zborceným tunelům kanceláře, potvrdily se mé domněnky. Doháje...To je pořád: Buďme tu, jsme tu v bezpečí... problesklo mi hlavou, ale na to nebyl čas. Ze zápachu jsem poznal, že šlo o výbušné lístky - každá jiná věc by alespoň trochu smrděla střelným prachem nebo popelem. U jednoho ze vchodů jsem nalezl skulinu a po prohledání okolí jsem začal s odklízením. Šlo to těžko, ale zkoušel jsem skulinu zvětšit alespoň natolik, aby se tam mohl protáhnout menší člověk.