Kancelář Tsuchikage

Přišla jsem před dveře Tsuchikage a zaklepala na ně. Ať už to mám za sebou. pomyslela jsem si mučednicky. Co budu dělat potom? Tak daleko jsem nemyslela. Hlavně abych měla pokoj od máti.

"ehm dále?" zvedla jsem hlavu.

Otevřela jsem dveře. Strčila jsem do místnosti hlavu a opatrně se zeptala; ,, Můžu na chvíli vyrušit? Je to ohledně zařazení do týmu." stále jsem projisotu stála venku s hlavou ve dveřích.

"jistě pojď dovnitř." usmála jsem se. "Zařazení do týmu? Viděla bych to, že by jsi trénovala se Sanjim Mizukim. Najdeš ho asi u jezera, že tě posílám, rozcvičte se a že tam přijdu." usmála jsem se na ní

Postavím se za Reinu, kývnu na nově příchozí a zašeptám Reině do ucha. "Pokud ti to nebude vadit, toho kluka bych sebou rád vzal do Kumo."

"tak vem i tu dívku jako misi, jestli mají být tým, tak je nebudu rozdělovat." řekla jsem s úsměvem

"To nemyslíš vážně, že ne." zhrozím se. "To by znamenalo, že pudu jako velitel týmu a ne ANBU." podívám se na ní.

"A když s tebou půjde ten hoch to nepůjdeš jako velitel týmu to půjdeš jako jeho učitel..... no jak myslíš?"

"Dobře. Vezmu je oba, ale ukázat se jiné vesnici bez masky. Aspon bude adrenalin." usměju se po chvíli.

"To zvládneš, až se vrátíš tak si s tebou ještě promluvím, hlavně opatrně." řekla jsem a usmála se na dívku. "Půjdeš s ním na misi."

Ztratila jsem všechna slova. Stála jsem tam jako kůl v plotě. A já se přišla jen zařadit do týmu. stekla mi kapička potu po čele a pousmála jsem se. ,, Ehm, dobře." kývla jsem ještě trochu zaraženě hlavou a čekala, co se se mnou stane.

"Dobrá. Nějak to tam zkusím provést." odvětím jí a políbím jí na tvář. Podívám se na dívčinu. "Tvoje jméno maličká?" mile se na ní usměju.

nechám si dát pusu a dívám se na SHikiho a tu dívku, líbilo se mi jak s ní jednal. Se zájmem jsem je pozorovala.

Maličká? zvedla jsem jedno obočí. ,, Jsem Satu Mai." odpověděla jsem s lehkým úsměvem. Tak tenhle člověk teď na mě, tedy na nás, bude dohlížet? při téhle myšlence se mi v hlavě hned objevila máti říkající mi; Jestli nám uděláš ostudu, dostaneš dvakrát tešší závaží a budeš trénovat i ve spánku! Otřásla jsem se při pomyšlení na její tvář s ďábelským výrazem.

"Já jsem Shiki. Těší mě." usměju se znovu a otočím se na Reinu. "Skočím pro něj a rovnou půjdeme. K véče bych si tentokrát dal to co minule, ano?" mrknu na ní a pomalu se otočím k odchodu. Kývnu na Mai ať mě následuje. (přesun)

,,Těší mě též." odpověděla jsem a oplatila mu úsměv. Hehe zašklebila jsem se a následovala Shikiho. Drby jsou základ mého života. ještě naposled jsem se ohlédla se šibalským pohledem a odešla. (Přesun)

"jasně jasně večeře." usmála jsem se a dál pracovala

odešla jsem z kanceláře hledat tým (přesun)

Došla jsem se Shikim do hlavní budovy a mířili jsme si to přímo do místnosti, kde takhle sídlila rada vesnice. Zaklepali jsme a čekali.

Rada

„Dál!“ ozvalo se jenom nepříjemným, chraplavým hlasem. Přes dveře nešlo rozeznat, jestli promluvila žena, nebo muž, ale jedno bylo jasné. Osoba nebyla v nejlepší náladě. Tón, jakým je vyzvala dále, byl prosycen podrážděností.
Po vstupu mohli návštěvníci vidět dlouhý stůl tvaru podkovy, za kterým sedělo pět starých lidí. Všichni propalovali příchozí nepříjemnými pohledy.
„Doufám, že máte dostatečně dobrý důvod, proč nás rušíte při schůzi. Narozdíl od těch flákačů, my pro vesnici něco děláme!“ vypravila ze sebe důrazně stařena sedící uprostřed. Její hlas přesně seděl k tomu, který je pustil dovnitř.

mírně se ukloním a hned je na mě poznat, že bych tu babiznu uškrtila
"Určitě se k vám již doneslo, že Tsuchikage Orion se někam vydala....svou cestou a ještě se nevrátila. Prozatimní velení vesnice jsem dostala na její příkaz já, ale já jsem se rozhodla přijít za vámi, jelikož by jsme měli mít pevné vedení." začala jsem svou řeč

"Jistě chápete, že absence Tsuchikage vystavuje vesnici možnému riziku vpádu ostatních vesnic. Proto jsme dnes tady." dodám ještě.

Stařena se zamračila. „Samozřejmě!“ zvolala chraptivě, ale dostatečně důrazně. Vyskočila na nohy a opřela se o stůl, aby to její staré nohy ustály. „Tsuchikage si někam odjede a my to teď musíme řešit!“
Starší souhlasně zamručeli a přikývli. Jak se zdálo, tato žena byla jejich mluvčí. A že v tom měla praxi. Vždy připravena hájit a podpořit starší. „Jenom rada vždy zůstane, za jakýchkoli okolností!“ Pro důraz svých slov se čiroce rozmáchla rukou. Následně si odkašlala, jako by jí po jejím výbušném monologu vyschlo v ústech.
„Tak zástupce Tsuchikage,“ poznamenala a změřila si Reinu pohledem. Následně si odfrkla. „Na Kage jsi příliš mladá. Nikdo nebude poslouchat takové pískle.“ Podívala se po svých kolezích. Přejela pohledem na muže, který přišel po blondýnce. „To je ale výběr. Koho máme v záloze?“ otázala se, ale znělo to spíše jako rozkaz. Nakonec si sedla, když nějaký chuunin přinesl hromadu složek a starší se jimi začali probírat. Většinu z nich nespokojeně házeli na zem. Několikrát se stalo, že papíry se znechuceným odfrnutím letěly z okna. Ze složek nakonec nezbyla ani jedna vyhovující.
„No, takže nám asi nic jiného nezbyde,“ řekla nakonec stařena, když si uhladila halenu. „Nedostatečné, ale co se dá dělat. Budeme si muset vybrat z vás dvou.“

s otevřenou pusou jsem na ně civěla. Bože a tohle nás má oddávat? To snad ne. Ale třeba si vyberou Shikiho. mrkla jsem po něm očkem

Stařena se znovu zvedla. Postupně všichni starší následovali jejímu příkladu. Upírali na ty dva zamračené pohledy. Kdyby i ty mohly zabíjet, už by neměli ani jednoho kandidáta na post Kage, protože Reina i Shiki by svezli na zem s propálenými dírami v hlavách.
„Ehm...“ odkašlala si mluvčí a opět si uhladila halenku. Ani na okamžik je však nespustila z očí. Pak se natáhla, sebrala hůl a se začala k nim belhat. Jeden ze starších ji následoval. V rukou nesl už na pohled těžkou bichli. Vypadalo to, že se chystá nějaký tajný a náramně složitý rituál, na jehož konci se určí budoucí Kage.
„Tento rituál je dlouho zapomenutý. Desetiletí se nemusel provádět, vůdce naší vesnice byl vždy jasný. Doufám, že to chápete,“ řekla slavnostním hlasem, ale ani to mu neubralo na podrážděnosti. Stařena odložila hůl a převzala knihu. Otevřela ji přesně uprostřed a zamračila se. Možná soustředěním, ale spíše proto, že si zapomněla brýle.
„Nyní se rozhodne,“ zachraptěla. „Postavte se čelem k sobě,“ navigovala je. „A teď...si dejte Kámen, nůžky papír.“