Sídlo ROOT

First topic message reminder :


Mají sem přístup jedině členové.

Pozvedla jsem obočí.
Myslím, že o tom jsme se už bavili. K takovému privilegiu je potřeba důvěra a tu ty momentálně nemáš. Kromě toho. Když na tebe ta pečeť tedy nebude fungovat, nemáš nejmenší důvod jí odmítnout.
ANBU byly stále ve střehu, kdyby se o něco pokusil.

No já se toho nebojím, jen se mi nelíbí představa bezúčelně potetovaného jazyku. To je celé.
Mírně jsem se usmál. Mé zuby se tak před jejíma očima znovu transformovaly do původní formy.

Pokrčila jsem rameny.
To je ovšem hloupé stanovisko. Co to vzít tak, že ty si necháš dát pečeť, která na tebe podle tvých slov stejně nepůsobí a já se pro změnu nebudu šťourat v tom, co máš v sobě? Prozatím.
Nedala jsem na sobě znát jakoukoliv reakci, když se jeho zuby proměnili zpět.

Nejsi ty nějaká posedlá moji skrytou silou?
Mírně jsem se usmál, ale potom můj obličej ztratil emoce.
Ale on je to mezi vámi asi vzájemné. Když ho budu citovat. Řekl, že by svými tesáky nejraději rozcupoval tebe. Z tvé vydry si udělal peněženku a tady pány z Anbu, měl jako malý zákusek.
Odmlčel jsem se.
Evidentně jste si padli do oka. Nebo to je tím, že chová nenávist k tvému klanu.

Milé zvířátko, poznamenala jsem suše.
A k tvému klanu nenávist nechová? uchechtla jsem se.
Mimo to jsi mi stále neodpověděl na otázku.

Kdo ví. Já už nejspíš nejsem nadále Hoozuki. Nemá už žádné spojení s klanem.
Řekl jsem zamyšleně.
Lhal bych kdybych tvrdil, že mě má v lásce. Na druhou stranu se mu nedivým. Má k tomu nenávidět Hoozuki klan pádné důvody.
Řekl jsem rovněž suše.
Klidně to můžeš zkusit. Uvidíme co to udělá.
Pobaveně jsem se usmál.

Naklonila jsem hlavu na stranu.
Fajn, pak tedy vyplázni jazyk, zamyšleně jsem si ho prohlížela.
Taková změna, jen tak z čista jasna?

Vyplázl jsem jazyk a čekal co se bude dít.
No tak mi si stejně nalezneme cestu. O to se neboj.
Démonický smích.
Já, ale možná ani nechci. Mě ta pečeť nevadí. Stejně bych ROOT nezradil. Možná na to časem přijdou i oni sami. Do té doby budeme mlčky žít ve stínech.

Poskládala jsem pečetě a přiložila mu ruku jak nejdál to šlo. Zasyčelo to a na jazyku se mu objevila pečeť. Nedalo by se říct, že se teď cítil nějak příjemně. Konec konců, byla to prokletá pečeť. Odstoupila jsem a pousmála se.
Hotovo, poznamenala jsem a čekala, jak bude reagovat.

Když mi na jazyk vložila pečeť roztáhli se mi zorničky jak při světloplachosti.
Trochu se mi začala motat hlava a můj žaludek taky nebyl zrovna štěstím bez sebe.
Nakonec jsem to ustál a mírně pobledlý se na ni podíval.
No to jsem cítil.
Řekl jsem s mírným úsměvem. Žaludek se mi však nadále kroutil jako o život.

Nevypadalo to, že by to 'tetování' bylo pro něj zas tak neškodné. Zamyšleně jsem se na něj podívala.
Den, dva ti asi nebude zrovna nejlépe, měl by sis odpočinout.
Dala jsem pokyn ANBU, aby ho pustili.
Takhle by jsi toho asi moc nenatrénoval. Nedej bože, kdybych tě poslala na misi, ušklíbla jsem se.

Nejsem zase taková chudinka. Už jsem zažil mnohem horší chvíle. Tohle mě nijak neochromí.
Když mi uvolnili ruce. Dal jsem si ránu do břicha a hned bylo po nepříjemném svíjení žaludku.
Tak už jsem OK. Takže mi je jedno co mi dáš.
Řekl jsem již s naprostým klidem a vypadalo to jako by se nic nestalo.

Jedno obočí mi vylétlo nahoru. Neřekla jsem k tomu však ani slovo.
No, tak pojď za mnou, kývla jsem a vešla do sídla ROOTu a zamířila chodbami kamsi do jeho hlubin.

Jen jsem kývl jako rozloučení, na ostatní a potom ji mlčky následoval do útrob sídla.
Co to asi bude?
Nevím, ale chci už někoho zatraceně zabít!!!

Došla jsem k jedněm velkým dveřím a zastavila se u nich. Na moment jsem se obrátila na Toshira.
Jak už jsem tedy řekla, teď tě na misi posílat vážně nebudu, otevřela jsem dveře a za nimi byl velký sklad převážně ANBU oblečení. Většina tady byla ještě z doby, než jsem ROOT převzala a bylo to tu dobře udržované.
Takže tvým momentálním úkolem je najít něco, co ti padne, chápala jsem, že to není zrovna nějaký odvaz, ale i kdyby měl nakrásno hned jít na misi, musel by se stejně stavit tady.

No dříve nebo později bych sem stejně musel zajít. Tak se do toho dám.
Mrkl jsem na ni a pustil se do probírání věcí. Bylo toho tam opravdu hora. Boty jsem našel relativně rychle. stejně jako opasek a masku. Vesta, triko, kalhoty atd. Už bylo najít mnohem obtížnější. Přeci jen jsem nebyl zrovna prcek. Po chvíli jsem, ale všechno našel a v úhledném komínku si to nesl v náruči k Roce.
Tak myslím, že mám vše. Nebo v to alespoň doufám.

Maska:

Přikývla jsem.
Už to tak vypadá. Nad výběrem masky jsem se musela pousmát. Zdálo se, že si vybral tu nejhrozivější, jakou našel. Kývla jsem mu ať jde za mnou a vydala se chodbami dál. Za chůze jsem se k němu obrátila.
Říkal jsi, že máš kde bydlet, že?

Všiml jsem si jak se pousmála nad mou maskou.
Něco se ti na té masce nezdá?
Nemyslel jsem to špatně, ale zajímalo mě to.
Následoval jsem ji mlčky chodbami. Potom mě překvapila svou otázkou.
No teď bydlím ve vile Mizukage, ale nevím na jak dlouho. Nevadilo by mi nějaké vlastní bydlení. Kdybych měl soukromí.
Mluvil jsem klidným až melodickým hlasem.

Zamyšleně jsem pokývala hlavou.
Fajn, kdyby to bylo nějak akutní tak se ozvi. V Kiri je naštěstí dostatek ubytoven... obrátila jsem se a pokračovala dál. Po nějaké době jsme došli až k mé kanceláři. Otevřela jsem dveře a vyzvala ho ke vstupu.

Vešel jsem dovnitř a svou ANBU uniformu jsem si zatím ukryl do batohu.
Tak co bude následovat nyní?
Řekl jsem s mírným zaujetím a díval se jí do očí.

Sedla jsem za stůl a povzdechla si.
Myslím, že by jsi si měl zatím odpočinout. Ať už to přiznáš, nebo ne, před chvílí si dostal pečeť a před tím všechen ten rozruch, nemohlo tě to nechat nepoznamenaného.

Sedla jsem za stůl a změřila si ho pohledem.
Myslím, že by jsi si měl zatím odpočinout. Ať už to přiznáš, nebo ne, před chvílí si dostal pečeť a před tím všechen ten rozruch, nemohlo tě to nechat nepoznamenaného.

Netvrdím, že to nebylo vyčerpávající, ale nejvíc zabrat dostal ten co žije ve mě.
Usmál jsem se.
Možná si tedy dám odpočinek. Stejně musím jít za Shirio. Tedy za mizukage.
Odmlčel jsem se a čekal zda bude mít ještě nějaké doplňující rozkazy, nebo informace.

Chvíli jsem si ho prohlížela, ale nakonec jsem jen přikývla.
Běž. Kdyby jsi něco potřeboval, víš kam jít, dodala jsem ještě.

Rozumím. Tak já tedy vyrazím.
Mírně jsem na ni kývl hlavou a zamířil ke dveřím. Otevřel jsem a potom za sebou tiše zavřel. Vyrazil jsem stejnou cestou jako jsem přišel pryč. Když jsem se dostal k mostu. Potkal jsem tam několik dalších členů ROOTu. Pozdravili jsme se lehkým náznakem ruky a já poté zamířil na povrch a ulicemi pryč. (přesun)