Sídlo ROOT

First topic message reminder :


Mají sem přístup jedině členové.

Atsushi


Cesta byla trochu delší , ale překonal jsem jí asi v rekordním čase.Nějakým zázrakem jsem se dostal až do sídla ROOTu.Chvíli mi to trvalo ale Roku jsem nakonec našel." Roko....Ryuu tě volá kvůli....té misi....chce vás seznámit s plánem....a...sraz je...na monumentech.... " řekl jsem celý zadýchaný.

Podívala jsem se na malého pejska. Katashi mi o nějakém říkal, takže jsem se nedivila, ale to jméno...
Ryuu... jaká ironie...
Nebyl ale čas na přemýšlení, rychle jsem vstala a zamířila do postraní místnůstky.
Chvilku.
Ani ne za tři minuty jsem vyšla ven v 'plné polní' a s maskou na obličeji.
Fajn, pojďme, ještě jsem se zadívala na pejska.
Chceš vzít? na ramenou jsem sice už měla Chikako, ale pro někoho takových rozměrů se místo najde vždycky.

Atsushi


" Ne....má práce zde skončila.... " řekl a v obláčku dýmu zmizel.

Hodila jsem to za hlavu a vyrazila. Mohlo mě to sice napadnout, ale... každý máme slabé chvilky.
(přesun)

Dorazila jsem do sídla a zamířila rovnou do své kanceláře. V malé místnůsce po její straně jsem si našla nějaké civilní oblečení včetně bot. Opatrně jsem vyměnila obvazy na nohou a posadila se za stůl. Na chvíli jsem si potřebovala odpočinout. Po chvíli jsem začala vyřizovat nějaké papíry ležící na stole.

Už zase jsem seděla za stolem. Byla jsem opřená o židli a dívala se do stropu, protože papíry už byly všechny vyřízené. Nohy jsem měla už více méně ošetřené, přece jen, ROOT měl i pár mediků. Nebyla to žádná sláva, ale počítala jsem, že by to tak do tří dnů mohlo být v pořádku, když si ještě navíc budu v chůzi pomáhat... můj pohled zalétl k holi opřené o stůl. Malinko jsem si odfrkla. Potřebovala jsem na chvíli vypadnout z kanceláře. Civilní oblečení už jsem měla na sobě, takže jsem se jen postavila a uchopila hůl.
Tak, už jsem zase o něco blíž klasickému schématu vůdce ROOTu. Už jen ty roky mi chybí, ušklíbla jsem se a opíraje se o hůl vyrazila do Kiri.
(přesun)

Dorazila jsem do sídla a posléze i do pracovny.
Kam jsem se to dopracovala... někam, kde je světlo čtyřiadvacet hodin a když od tuď výjdu jednou za týden, jsem ráda.
Ušklíbla jsem se. Ano, nezařídila jsem si ještě pořád byt a to byla chyba. Nyní jsem musela Hiraka zvát na jídlo - které scháněl on - do své kanceláře, která rozhodně nebyla dělaná za účelem útulnosti. Rozhodně ne pro obě strany. Povzdechla jsem si, ještě jednou jsem vše přejela pohledem, zavřela všechny dokumenty pěkně do šuplíčků a ty nejdůležitější zamknula. Hirakovi jsem věřila. Ale.... ale! Už tu zase pracovala ta moje paranoia. Jedna z věcí, kterou mi ROOT dal. Povzdechla jsem si a položila plazmový míček za stůl. Poskládala jsem pečetě na kuchyiose a bouchnula rukou o zem. Myslela jsem přitom na míček a hypnotizovala jsem ho pohledem.

Přikývla jsem.
"Ano, naprosto dokonalé. Přírodní prostředí, útulno, jen si pomyslet," ušklíbla jsem se.
"Bohužel, asi ztrácím fantazii. To bude tím, že tu v posledním měsíci trávím naprostou většinu svého života," rozhlédla jsem se po šedivých stěnách a malinko se oklepala. Nakonec jsem si jen povzdechla a přisunula k němu křeslo, kdyby si chtěl sednout.

Rozhlédla jsem se po stěnách.
"No, já bych řekla, že se to ode mně tak nějak.... neočekává, vysvětlila jsem.
Už tak jsem byla dost jiná, než předešlí vůdci ROOTu. Kdyby jsem si ještě vymalovala kancelář, měla jsem vážnou obavu, že by to s některými staršími členy seknulo. Nějak mi nedošlo, že on neví kde je. Teda aspoň by neměl.

Povzdechla jsem si.
"Od té doby, co na tom, jak vypadám a jak se chovám, záleží, jestli se dožiju zítřka," řekla jsem prostě.
Ano, ROOT byl velmi dravé a chladné prostředí. A dokázala jsem si představit, že kdyby jsem se začala chovat, tak jak se cítím, nebo tak vypadat, zbavil by se mě velmi rychle, ať bych byla silná sebevíc.

"Až ke kořenům," povzdechla jsem si.
"A věř, že mě to zrovna dvakrát netěší."
Přítáhla jsem si židli, která tady normálně byla pro "hosty", takže byla lehce upravená. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem jí nenabídla jemu. Řemeny na opěradlech a nohou jsem velkoryse ignorovala a kývla hlavou ke křeslu, které jsem mu už před chvílí přisunula.
"Neposadíš se?"

Podívala jsem se na něj a nadzvedla obočí.
"Protože chci chránit vesnici... a hlavně meče. A jiná cesta, jak to momentálně dělat není."
Povzdechla jsem si a znovu kývnula na křeslo.
"Tak posadíš se, nebo ne? Neboj, nekouše, to umí jen tohle, poklepala jsem na židli a ušklíbla se.

Chvíli jsem se dívala, jak se na mě kouká a pak už jsem to nevydržela. Rozhodila jsem rukama do vzduchu.
"No, co je?!" připadala jsem si nesvá.

Odfrkla jsem si.
"Baka no Hiraku," přimhouřila jsem oči a zkoušela napodobovat jeho pohled. Nakonec jsem se na něj ale jen zazubila. Chtěla jsem, aby toho nechal.

Rozesmála jsem se.
"Ale no tak... nechceš tohle doufám dělat s celou zdí."
Pobaveně jsem ho pozorovala, ale byla jsem ho připravená zastavit, kdyby se pokusil hodit další.

Zakroutila jsem hlavou a ač jsem měla na tváři pobavený výraz, pokusila jsem se skočit vpřed a chytit mu obě ruce.
"Nic takového! Nechceš doufám mít na svědomí nějakého chudáka, co to tu pak bude oškrabovat?"