Sídlo ROOT

First topic message reminder :


Mají sem přístup jedině členové.

Povzdechla jsem si a protočila oči v sloup.
"Stačí přemalovat. Ale už toho nechej! Já myslela, že máš hlad?!" zasmála jsem se a dávala pozor, jestli netvoří další kouličky, abych mu včas chytila ruce.

Ušklíbla jsem se a spokojená s tím, že to zatím vypadá tak, že další kuličky už házet nebude jsem se zase posadila na tu ultra pohodlnou židli.
"Tak to nebudeš jíst asi ještě hodně dlouho," poznamenala jsem a povzdechla si. Zadívala jsem se do země, ale po chvíli jsem zvedla hlavu zase směrem k němu.
"Ty to nechápeš, co?"

Povzdechla jsem si.
"Vážně? A jak, když mě mizukage vyhodila?"
Zadívala jsem se do stropu.
"No dobře, možná by se to dalo brát i tak, že jsem dala výpověď, když jsem odmítnula splnit její požadavky, ale to je jedno, důsledky jsou stejné," ozvala jsem se po chvíli.

Přijmout dalšího senseie.
Řekla jsem jednoduše. Můj pohled směřoval dál do podlahy. Věděla jsem, že to jsou věci, o kterých Hiraku nejpíš nic neví. Stejně jako nevěděl, že jsem měla Samehadu. Ale taky to nebyli věci, o kterých by se mi snadno mluvilo.

Opřela jsem se do židle a snažila se tvářit normálně.
"Kdepak, to je dlouhá doba... tyhle věci, jsou staré. Teda, kromě toho vyhazovu. To už je dávno pryč," znělo to tak trochu, jako bych se snažila přesvědčit sama sebe. Svůjí fóbii z jakéhokoliv dalšího senseie, jako bych taky úplně přehlížela.Položila jsem si ruce na opěrky a zadívala se mu nejistě do obličeje.

Podívala jsem se na něj.
"Co mě tu drží? Co mě tu drží?!! zvyšovala jsem hlas.
Pak jsem se ale trochu uklidnila a uhnula jsem pohledem do strany.
Slib... slib kterým jsem dala sama sobě.

"Proč se trápím?" podívala jsem se na něj.
"Proto," rozprostřela jsem ruce, tak, jako bych ukazovala na lidi okolo mě, kteří tam ale nestáli. Jako bych tím chtěla označit celou Kiri.
"Nemůžu dopustit, aby se opakovalo to, co se stalo Lizzy-sensei! Slíbila jsem to sobě. Ne, slíbila jsem to jí! Ikdyž už byla mrtvá. Ochráním měče, ikdyby mě to mělo stát život."

Kývla jsem.
"Meče, šermíři... někdy je to spíš prokletí, než dar," povzdechla jsem si a chvíli pohledem zkoumala stěnu. Nakonec jsem se jím zase vrátila k němu.
"Legendární meče," dodala jsem ještě.

Využila jsem toho, že je blízko, naklonila se a malinko ho uhodila do hrudi.
"Baka! V životě bych ti žádný nedala do ruky, ani kdybych k nim měla přístup," odfrkla jsem si.

Podívala jsem se na něj a povzdechla si.
"Věřím. Jako jednomu z mála, ale..." zhluboka jsem se nadechla.
" Ty meče už musí zůstat v Kiri. Lizzy-sensei zemřela kvůli tomu, aby je sem všechny dostala!"
A já jsem jí zabila, problesklo mi hlavou.
To já jsem jí zabila! Jsem normální, obyčejný vrah!
Položila jsem si ruce na spánky a začala si je nervózně masírovat snažíc se přestat na to myslet.

Prudce jsem sebou trhla.
"Ne, nic!" vyštěkla jsem okamžitě. Pak jsem se trochu vzpamatovala.
"Nic se neděje, vůbec nic," řekla jsem již o poznání klidnějším hlasem, ačkoliv se trochu třásl.

Jakmile mi začal masírovat nohu zařvala jsem jako tur. Stále jsem jí měla ovázanou obvazy a popáleniny od lávy, které jsem na ní měla ještě nebyly ani zdaleka úplně zahojené. Rychle jsem mu jí vytrhla.
"Jestli mě něco trápí poznáš spolehlivě, ale že mám něco s nohou, toho si nevšimneš, zajímavé," neodpustila jsem si trochu sarkasmu a pomalu se vzpamatovávala toho nepěkného překvapení.