Sídlo ROOT

First topic message reminder :


Mají sem přístup jedině členové.

Pff... protočila jsem oči v sloup. Když už jsem měla botu dole, nehodlala jsem si jí znovu nandavat. Místo toho jsem si sundala i tu druhou.
Mně o tom něco povídej, řekla jsem nakonec smířlivě. Když jsem to vzala kol a kolem, nebylo zas tak špatné, že to udělal. To co mě nejvíc trápilo bylo zamluveno a já to mohla dál vesele dusit v sobě.

"Protože... prostě... tak!" Hodila jsem rukou do strany a podívala jsem se na něj stylem člověka, který se snaží něco zamluvit, ale ví, že mu to nejde.
Neřekneš mu to, co? Neřekneš, co by si o tobě myslel? Co by si asi tak myslel, kdyby to věděl?! svědomí se znovu ozvalo. Cuklo mi v oku a výraz se mi změnil na "velmi nervózní".

Ucukla jsem nohou.
Nee... počkej...
Věděla jsem, že to měl být nejspíš popud k zasmání, ale na to jsem byla až moc nervózní. Vůbec bych se nedivila, kdyby jsem začala potit studený pot.

Zavřela jsem pusu a zavrtěla hlavou. Tohle jsem mu prostě nemohla říct! Věděla jsem, že to nebyla tak úplně moje vina, ale stejně! Nebylo to v podstatě to samé?
Nemůžu to přece říct. Nemůžu mu to říct.

Zakroutila jsem hlavou.
To se ti nebude líbit... zamumlala jsem, ale víc ze mě nevypadlo. Vypadal opracdu přísně, ale já... jsem potřebovala ještě malou chvíli k odhodlávání.

Podívala jsem se do strany. A zhluboka se nadechla.
"Lizzy-sensei jsem zabila já," vypadlo ze mě mnohem tišším hlasem, než jaký by odpovídal nádechu.
"Vyzvala mě na souboj šermířů."

Pokrčila jsem rameny.
"Co já vím. Stal se z ní nukenin, jen aby získala všechny meče. A pak. Všichni umřeli... můj hlas se vytrácel do nejasného mumlání.

Podívala jsem se na něj a povzdychla si.
"Zabila jsem jí... ona byla moje sensei... to je něco jiného, než..." nakonec jsem to vzdala a jen jsem potřásla hlavou. Zdálo se, že to neumím vysvětlit.

Podívala jsem se na něj.
"Ty to zase nechápeš! Ona by vesnici nic neudělala. Nikdy. Ona prostě jen .... obětovala se, aby všechny meče byly v Kiri. Jenže kvůli tomu ukradla svitek, kde jich byla většina zapečetěná a pak.... a uměla šermovat se všemi!......" zdálo se, že jsem se ztratila ve vzpomnkách.

Ještě chvíli jsem tak sama pro sebe mluvila. Plynule jsem přecházela na útržkovité mluvení o Daisukem. Potom jsem se zase vrátila k Lizzy a pokračovala k Akihirovi, dokonce jsem se dostala až k Lily a nové Mizukage, většina z toho co jsem říkala byla ale útržkovitá a nedávala zrovna smysl. Nakonec jsem se jen chytila za nosní můstek
"Kde se to jen pokazilo?" zamumlala jsem.
"Jak to, že se mi už tři měsíce v kuse sype na hlavu větší a větší bordel?"

Odfrkla jsem si.
A co bych jako podle tebe měla dělat. Jak se před něčím takovým dá utíkat.
Zakroutila jsem hlavou. Měla jsem pocit, že si to všechno představuje moc lehce.

Zakroutila jsem hlavou.
"Milý Hiraku, to bych nemohla, ani kdybych chtěla. Meče totiž nemám u sebe já, ale Mizukage. A tím to hasne, pokud je chci chránit, musím zůstat v Kiri," pokrčila jsem rameny a maličko si povzdechla.

Vyvalila jsem na něj oči a ani se nehnula.
"Ty jsi se zbláznil!" prohlásila jsem rozhodně a ptřásla hlavou, jakobych tomu nemohla uvěřit.
"To si jako myslíš, že tam jen tak příjdeme, řekneme "dobrý den Mizukage, dejte nám meče," ona nám je dá a my pak odejdeme?!"