Sídlo Tsuchikage

"Takže konečne padá podozrenie na mňa." Skonštatoval som možný cieľ jej vety keď prišla. "Chvíľu sa mi páčilo, že len Kiyoko a Faito vedeli kto vlastne som, mohlo by to tak ostať keďže práve tam vnútri vyslovili moju filozofiu o tom, že by sme nemali nikoho podozrievať, ale predsa," nedokončil som vetu a zložil si kapucňu, "všetci zabudli na niekoho s tak nezradičnými zbraňami ako je toto?" Spýtal som sa a vytiahol zo zeme karty ukazujúc jej ich. "Ale dosť kecania o sebe, ty si sa k tomu tiež najviac nevyjadrovala." Odbil som jej vetu, ktorou začala rozhovor, alebo skôr môj monológ, aspoň to tak mohlo vyzerať, keď som sa rozrozprával.
"Mám na teba niekoľko otázok. Prvá," začal som znova.
"Čo sa tu dopekla stalo kým som tu nebol?" Hovoril som takým kľudným tónom, že slovo "dopekla" mohlo vo vete úplne zaniknúť. Teraz som samozrejme nemal na mysli zničenie dediny a to ostatné, to sa stalo pri mojom návrate a mal som celkom prehľad. Svet sa zmenil. Mal som na mysli ľudí. Faito a Kiyoko, Aitenn a Miko, mal som pocit, že len Noriko a Kashike ostali viac menej rovnaký ako boli.

Dívala jsem se na jeho karty a zároveň mluvila.
"Proč si myslíš, že ti zrovna já na to dokážu odpovědět? Byla jsem pryč po celou dobu války a vrátila se sem potom co mi přišla zpráva o zničení Iwy." otočila jsem se na něj.
"Každý se podezřívá je to nejistota, sama se bojím, že mi i vlastní učitel přestane věřit. Ale ty karty pokud by byly schopné výbuchu, jakože asi sou jinak by jsi mi je neukazoval, tak by nezanechali nějaké stopy, že?" pohrávala jsem si jen tak s pramínky vlasů vyčuhujíc z pod kapuci a upírala na něj zrak.
"Kdo vlastně jsi ani tě neznám!"

"Na tom kto som nezáleží. Volám sa Saikoro a žil som v Iwe dosť dlhú dobu. To je jediné čo potrebuje ktokoľvek vedieť." Odpovedal som a pokračoval. "Bol som preč dlhšiu dobu ako ty Noriko a to, že si tu nebola počas vojny som nevedel. Preto myslím, že by si mi vedela povedať aspoň niečo." Vysvetlil som.
"Moje karty odpáliť bohužiaľ ešte nedokážem, je to celkom škoda, ale pre trochu dôvery, naši učitelia sú najlepší priatelia a poznám ich dosť dobre na to, aby som si bol istý, že či už dedinu ani nás nezradia."

Kashike

Po Mikově monologu se začnu smát. Nepokrytě se směju. Odpad co moc přemýšlí a zraňuje lidi? Bože můj, to je povedený... tys... tys to vážně řekl? To je mazec. Odpotácím se k jednomu kameni, kde sednu a popadám dech. Uffff... na tohle už jsem starej. Teda řeknu vám, kdybych si měl vybrat tak budu radši odpad co moc přemýšlí a zraňuje lidi, než neodpad co přemejšlí málo, je blbej jak cesta do práce a lidi nezraňuje. Když se uklidním, párkrát se zhluboka nadechnu a prohlédnu si všechny přítomné. Myslím že by bylo moudré tuhle sešlost rozpustit, než si protrhnu plíce. Zrádce stejně neodhalíme, nemáme podle čeho, tak budeme holt čekat na náhodu.

Faito

Ráně jsem neuhnul. Pořád se bije jak ženská... pousmál jsem se a podíval se Aitenn do očí: Když jseš si tak jistá, kdo to není, řekni mi, kdo to je. Všichni máme stejnou šanci na to být zrádci. Až na to, že Noriko, Saikoro a Miko o nás nic neví, protože byli po dobu války pryč. Ty pracuješ v nemocnici a když o tobě Kiyoko prohlásí že nejsi zrádce, věřím ti. Kashike...i kdyby Kashike byl zrádce, neuděláme nic. Zbývám já a Kiyoko. A já nejsem ten, kdo chodí v henge do vesnice na výzvědy a přesto nepřinesl skoro žádné informace. Prober se, Miko! Zkus hodit minulost za hlavu a přemýšlej trochu objektivně...Stejně vím, k jakému závěru dojdete a jestli mě chcete zabít, radši půjdu sám a vezmu s sebou tolik nukeninů, kolik budu moct...

Už jsem mu chtěla odpovědět, říkala jsem si, že jsem ho jednou letmo zahlédla. Takže je to student Faita. Pan kolega. Ale prudce jsem se otočila na jounina. Nechtěla jsem uvěřit tomu co řekl.
"I ty co jsem přinesla do nemocnice dnes ráno?" překvapeně jsem zamrkala. Podívala jsem se na Saikora a pak na ostatní.
"Nějaký nápad teď pane kolego?" pořád jsme byli u vchodu nejblíže my dva.

Kashike

Mikovo vyskakování jsem se pro tentokrát rozhodl ignorovat. Je to jen odrostlé děcko co dostalo zbytečně moc síly, nemůže za to...běží mi hlavou. Otočím se na toho strážného. No to je teda radost... zase. Tak se tam jdeme podívat, třeba najdeme nějáké stopy. Kdo jde se mnou?

"Já jdu." přihlásila jsem se hned a počkala až ke mě Kashike přijde.
"Jdeš taky nebo tu budeš se svým učitelem?" houknu na Saikoka

Faito

Jestli myslíš, že teď padnu na kolena a začnu se omlouvat, jsi na omylu. Víš proč? Protože to tu stejně nikoho nezajímá. Tuchikage je zdrcená a nějaká omluva od někoho, koho opustila, ji teď opravdu nenadchne. Urovnej si důležitosti jednotlivých věcí, Aitenn. A ty, Kiyoko, nám řekni, co přesně řekl ten muž, který se zjevil nahoře a tys mu vysekla uctivou poklonu. Musel to být někdo mocný...nebo někdo, komu jsi dlužníkem. Co přesně ti řekl?
Pak začal jednat Miko. Skvěle...konečně se někam posunem... Aitenn jsem si tedy přestal všímat a doufaje, že si nás nikdo moc nevšímá, Také jsem ji chytil za ruce. Díval jsem se jí do očí unaveným pohledem. Potřeboval jsem, aby něco řekla, aby alespoň naznačila, že je ještě pořád s námi. Že ví, co musí udělat.

Noriko som ani nestihol odpovedať a prišla ďalšia otázka. Postavil som sa a prišiel za Kiyoko a Faitom, pričom som im obom položil jednu ruku na rameno.
"Nech sa stane čokoľvek, musíme držať spolu. Faito nieje bezcitný, ale príliž uvažuje, to však nieje chyba. Keby sme boli všetci ako Miko nedostali by sme sa nikam, ale tým zložený z niekoľkých Faitov by tiež nebol úplne ideálny. Jeden potrebuje podržať, lebo mám dojem, že jeho psychický stav sa za posledné roky trošku zhoršil a tomu jednému treba poriadnu vraziť." Keď som hovoril posledné slová hodil som nenápadne hlavou smerom k Mikovi. Usmial som sa na nich a potom pozrel na Kiyoko a objal ju. "Nevzdávaj to a Faitovi všetko povedz, nech už sa medzi vami stalo čokoľvek musíme vyriešiť našu situáciu a na to musíme na chvíľu hodiť za hlavu minulosť."
Keď som skončil svoj motivačný preslov obrátil som sa späť k Noriko a vyšiel za ňou von. "Idem s vami." Oznámil som a nasadil si kapucňu späť na hlavu.

"To byl velice promakaný proslov ten si vymýšlel sám?" ušklíbla jsem se poprvé za tu dobu co jsme tam byli a napodobila jsem a vic si kapuci přirazila do hlavy a otočila se za Kashikem.

"Nie, zašiel som si za právnikom až do Kagetsu no Sato a ten mi ho napísal, čo myslíš?" Vtip bol možno trošku nevhodný vzhľadom na to, že už len názov tej dediny mohol vzbudiť ďalšie podozrenie smerom k mojej osobe, no nezáležalo mi na tom a keď som to hovoril tiež som sa pousmial. Už som len čakal, na to, že vyrazíme.

"Kagetsu no sato? Co je to za vesnici?" zbystřila jsem. Zas tak informovaná jsem nebyla.
"Nepůjdem napřed?" navrhla jsem

"Děkuji za to, že jste se mne zastali, ale nepouštějte se s nimi do křížku k ničemu by to nevedlo." Položila jsem Aitenn ruku na rameno. "V henge po vesnici nechodím kvůli výzvědám, ale kvůli ochraně vás všech, to už jsem ostatně říkala. Ten muž, kterého jsme potkali v horách je ve světě shinobi velmi vážený pro své schopnosti a vědomosti, je mou poviností prokazovat mu náležitou úctu a vaší ostatně taky." Trošku jsem se zamračila a postavila se před Aitenn, aby to nevypadalo, že se za ni schovávám. "Proč bych měla opakovat, co mi řekl, když to říkal nám všem, takže jste ho museli všichni slyšet, pokud jste poslouchali." Hodila jsem trochu káravý pohled po Kashikem, jeho přehnaná reakce na Mika se mi moc nelíbila. Nepřišlo mi tu vůbec nic k smíchu a už vůbec ne, když se donesly další špatné zprávy. "Klid, nadechni se a pověz mi, kdy se to přesně stalo, viděl jsi tam někoho?" Klekla jsem si před něj a snažila se ho uklidnit a dostat z něj alespoň nějakou informaci.

Kashike

Vstanu a dojdu trošku blíž. Pak oslovím toho muže klidným hlasem: Zaveď nás tam, rád bych se na to místo podíval.

"Môžeme." Povedal som a vykročil pomaly vpred, toho shinobiho už som nezačul, v podstate to povedal aj veľmi potichu keďže bol vyčerpaný a to, že by na mňa ukázal som nezaregistoval pretože nemám oči na chrbte.
Keď už sme boli ďalej začal som hovoriť. "Cestou sem som si odchytil jedného, vlastne neviem či to bol nukenin, alebo niaky pešiak, ale celkom sa rozrozprával."
Vydýchol som. "Nanešťastie to neprežil. Bolo to smutné, ale keby som ho nezabil a nezbavil sa bez stôp jeho tela, nielen, že by ho zabili keby sa vrátil, ale by aj našli mňa a keďže som s vami tak aj vás a to som nemohol dovoliť."
Rozhliadol som sa či nikto nepočúva a potom pokračoval.
"Povedal mi zopár faktov, napríklad, že tam vraj násilne odvádzali obyvateľov dedín a je to v zhnutí sídlo mnohých zlodejov a nukeninov. Vraj sa tam všetci ľudia boja o svoj život a to aj loajálny shinobi, ak ich tak môžem nazvať, keďže predpokladám, že zriadenie dediny bude rovnaké ako veľká časť jej obyvateľstva. Smola je však v tom, že viac nepovedal neviem ani polohu, vlastne nič len pár holých faktov."
Na chvíľu som sa smutne odmlčal a len sa díval pred seba počúvajúc ticho.

Už jsme odcházeli to co se dělo za námi jsme neslyšeli.
"To je zajímavý. Mohl si ho dotáhnout sem aby řekl co ví." zauvažovala jsem.
"Kde ty si byl v době války?"

"Počas vojny som sa zašíval mimo diania." Povedal som potichu a vzdychol si. "Bol som príliš slabý a psychicky na dne." Tá predstava z minulosti, posledných pár rokov nebola moc príjemná a čím som sa vracal viac k odchodu z Iwy tým to bolo horšie, lebo tá doba bola ako epicentrum výbuchu. "Presnejšie som sa potuloval po území Kumo a Iwy, potom čo som si užil posledné chvíle s rodinou..." posledné tri slová som povedal s čistým smútkom v hlase a takým tlmeným tónom, že by to mohlo človeka s príliš citlivou povahou dohnať k slzám.