Hlavní brána

First topic message reminder :


Vstupní brána do Kumogakure.
Otevřená je pouze přes den, večer se pevně zavírá a jsou posílené hlídky. Místo je strážené 24 hodin denně, pravidelně se střídajícími hlídkami v různém intervalu.

Brána je přes den hlídaná jednotkou ANBU (3 lidé) a jedním chunninem, jako rychlou spojkou. V noci je hlídka posílena o dva chunniny, kteří chodí i na obcházky.

Vesnice je také celá chráněna bariérou na kterou dohlížejí ANBU, takže kdyby se kdokoli snažil do vesnice proniknout a nebo se do ní snažil probojovat hned by to na příslušném Velitelství plném senzibilů, zjistili.


Při vstupu do vesnice je nutno odevzdat všechny zbraně a nahlásit důvod návštěvy, popřípadě předat povolení od svého Kage. Vstoupit do vesnice bez ohlášení se u brány je nesmyslné, nastává okamžité stíhání a vetřelec se trestá.

„Řekněme, že mi dvakrát nevadí,“ odpověděla jsem mu s úšklebkem a pečlivě jsem ho pozorovala, zvlášť, když se vydal směrem ke mně. Tenshi po mém boku se nakrčil a začal vrčet, ale to už nás minul.
Nechala jsem ho ujít asi dva metry, než jsem luskla prsty a před ním se po celé délce ulice objevila ona stará známá stěna, hrající všemi odstíny modré, která se nahoře sklápěla směrem k nám.
Pak jsem rychle složila jednoduchou pečeť pravou rukou a u mých nohou lehce popraskala země. „Snad se nebudeme prát,“ zeptala jsem se s andělským výrazem na tváři a několikrát jsem na něj zamrkala, když jsem pohlédla přes rameno.

Povdechla jsem si. Vážně? Jako vážně? A já dneska neměla náladu se s nikým prát. Jenom jíst čokoládu, pít čaj a strávit večer u tepla krbu... Svěsila jsem hlavu a znovu si povzdechla.
Jakmile se kolem roznesla mlha a on mi laskavě oznámil, co že to je, rozpadla jsem na lístky irisu a poskládala se dobrých patnáct metrů nad místem dění. Samozřejmě jsem nevisela jen tak ve vzduchu, pode mnou se poskládal dráček velký tak akorát na to, aby mne udržel ve vzduchu.
Tanshi se dole rozeběhl do míst, kde byl čistý vzduch a já se jenom zajímala o to, jak se proti methanolu asi brání ta bílá vrána.

Upírala jsem pohled svých kočičích očí na vránu (straku xD) a chytla se za jeden osten na drakově šíji. Drak se uhnul dozadu, ale nestihl to včas, takže mu vodní ostří proděravělo tělo a uřízlo pravou přední nohu. Klesl o několik stop níž, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Zvedla jsem ruku a kolem Kaie se začalo oběvovat a lepit se na něj a straku značné množství modrých okvětních lístků. Začaly se mu stáčet kolem hrdla a věznit mu ruce. Pletly se i jeho strace před oči a ztěžovaly jí mávání křídel.
Seskočila jsem z draka na jednu z vyšších budov, kde jsem dopadla na všechny čtyři a natáhla ruku ve které se mi poskládal meč. Tak pojď...

Když se jich začali zbavovat, lusknutím prstu jsem nechala rozpadnout a zmizet všechny lístky, abych se jimi nemusela nijak zvlášť zabývat. Potom jsem jenom zvedla obočí a sledovala, jak se rozhodl Kumo systematicky ničit. Vzhledem k tomu, že ta mlha stále přetrvávala, stráže u brány byly už pravděpodobně docela mimo. Ale z toho se bude zodpovídat později.
Kolem mne se utvořila kopule z lístků, kterou jsem po složení několika rychlých pečetí překryla stěna z dotonu. Ne, že bych čekala nějaký velký užitek. Hlavní bylo, že jsem na chvíli nebyla vidět, čehož jsem využila, vytvořila květinový klon a sama se - opět - rozpadla na lístky irisu. Jestli to obrana dlouho nevydržela, alespoň na moment to bude vypadat, jako že tam stojím a pak se snažím dostat pryč od nebezpečí.
V naprosté tichosti jsem se poskládala za ním a přiložila jsem mu zezadu na krk svůj meč. Pod námi vesele řádilo peklo. Docela pěkný ohňostroj.
„Myslím, že by to stačilo,“ zavrčela jsem. Zatímco jsem v pravé ruce držela meč, levá se mi obalila jakousi rukavicí. „A řeknu to jen jednou,“ dodala jsem ještě a zavrtala mu špičku zbraně hlouběji.

Ušklíbla jsem se a sotva se znovu zhmotnil, vrhla jsem se dopředu, chytla ho pod krkem a strhla ho dolů ze straky. Sotva jsme dopadli, přišpendlila jsem ho k jedné z budou.
Okamžitě se kolem něj obalily lístky a po složení rychlé pečetě jednou rukou se k nim přidaly i jedovaté a trnité šlahouny. Sotva se ho dotkly, začal mu do těla pronikat smrtelný jed. Připoutaly mu ruce k budově a zamezily mu používat pečetě.
Položila jsem mu meč ke krku a zatlačila. Vážně už jsem ho měla dost.

Ušklíbla jsem se a jedním rychlým pohybem protla klon mečem ještě než mne stihl chytit. Mezi ním a mnou jsem vytvořila bariéru, aby mne nezasáhlo cokoliv, z čeho byl klon vytvořený. Opět jsem se vrhla za ním.
Mohl uskočit jak daleko chtěl, ale po poskládání pečetí ho začaly poutat ony jedovaté šlahouny ve spojení s lístky.

Dorazil jsem k bráně ale nikdo mě nemohl vidět jelikož když jsem byl v její blízkosti a viděl jsem co se děje použil jsem Rai no Hokou a jako blesk jsem letěl až ke Kaiovi který mě neměl šanci zpozorovat.V té rychlosti jsem udělal pečetě na Raite a pěst jsem si obalil v Raitonu. Kai mohl po chvíli ucítit velký náraz na své tváři který ho poslal na výlet do nejbližší zdi.Postavil jsme se kousek od Ayame "Impozantní přehlídka síly ale nemysli si že ti jen tak projde že mi ničíš bránu a ohrožuješ moji zástupkyni."Potom jsem se podíval na Ayame "Měla by ses stydět že ti dal tak zabrat" vrátil jsem se zpět ke Kaiovi "Takže co jsi ode mě potřeboval?"

Když se objevil Tatsuo, zavrčela jsem a tiše na sebe zanadávala. Věděla jsem, že jsem nepředvedla zrovna nejlepší výkon a Tatsuova věta mi vážně nepomohla.
Nechala jsem meč rozpadnout a zhluboka jsem se nadechla.
„Krása,“ zapředla Shi, když přiběhla a začala se rozhlížet kolem. „Sklapni,“ zavrčela jsem na ni a vysloužila jsem si tak naštvaný pohled. Jasně, mohla jsem být milejší, ale byla jsem na sebe naštvaná. Dost naštvaná.
Vydala jsem se k bráně, respektive jejímu pozůstatku, abych našla Tenshiho.

Prišiel som do Oblačnéj podstatne pozdejšie než ostatní. Chytil som sa za hlavu a premýšlal som nad tým čo sa práve udialo. Moja rýchlosť je teda otras povedal som si unaveným hlasom a vydal som sa do ulíc.

Mal by som za pracovať na svojej technike... Po týchto slovách v hlave som ruku pevne zovrel v päsť. (Presun)

Zrovna jsem zmizel ze cvičiště tomu magorovi, když jsem spatřil na nebi zajímavý ohňostroj. A to byl důvod proč jsem zamířil okamžitě a rychle k bráně. Nebyl žádný důvod se zdržovat, pokud vesnici hrozilo nějaké nebezpečí byl jsem připraven jí bránit. Když jsem dorazil podíval jsem se trochu udiveně na našeho kageho a celou sešlost. Vypadalo to, že to má zcela pod kontrolou. proto jsem se opřel nedaleko o zeď a vyčkával jsem, kdyby mě omylem bylo potřeba. V což jsem ke své lítosti nemohl předpokládat.

KLON 1

Chtěl jsem promluvit ke Kaiovi ale nakonec jsem se jen s vážným pohledem podíval na Ayame "Okamžitě přijd ke mě.Vem sebou Kaie a nikoho jiného."na chvíli jsem se odmlčel a potom jsem pokračoval "Také vezmi poklady.A za žádnou cenu se nenech sledovat a nikoho opakuji nikoho krom Kaie neber sebou." vypadalo to jako kdybych chtěl říct ještě něco ale klon se najedou proměnil v blesk a bylo ticho.

Ta zajímavá shinobi, lépe řečeno bezpochyby jounin vypadá dost ztrápeně. Někoho hledá mezi troskami. Navíc se zde objevil kage s tajemnými slovy a pak tu byl ten chlápek. Ne rozhodně se mi nelíbil. Proto jsem na něj vrhl zamračený vážný pohled a bez dalších problémů jsem začal většinou jednou rukou odhazovat zatraceně dost velký šutry a pomáhal hledat. K mému překvapení jsem nenašel shinobiho, ale velkého tygra. To mě dost překvapilo, nevěděl jsem že je to Tenshi. To že Ayame musí hledat právě jeho mi došlo ve chvíli kdy na ní promluvila ta překrásná tygřice. Vždy jsem měl rád šelmy a vyrůstal jsem v přírodě, proto mě rozzlobilo toto o moc víc. Opatrně vyhrabu tygra ze sutin a i když je to u tak silného chlapíka jen od pohledu přímo směšné, seberu tygra jako nic ze země skoro něžně a položím ho na velký kámen. Vytáhnu obvazy a pokud je potřeba zastavím mu krvácení a pečlivě ho obvážu. Pak se podívám na Ayame a zeptám se.
"Mohl bych ho vzít na ošetřovnu, pokud souhlasíte..." Naše oči se střetnou a já vyčkám na další pokyny. Na toho druhého se ani nepodívám, jen stěží odolávám chuti pořádně ho popadnout pod krkem a vymlátit z něj poslední kousky vzduchu.

"Ach tak, moje dobré způsoby ti nejsou po chuti. Možná bych měl přijít k tobě domů a udělat ti z něho kůlničku na dříví aby ses tu cítil jako doma." Zavrčím v odpověď a přesunu ledabyle tyčku od lízátka z jednoho koutku úst do druhého.
"A nebo by si panáček rád vyzvedl pořádné poučení osobně? Třeba bys získal respekt k téhle zatracené vesnici..."
Při tom se narovnám a tak vynikne moje dokonalá postava, která už od pohledu varuje. Navíc mě teď opravdu naštval, nejen že si jen tak přijde ničit naší vesnici, zraní toho nebohýho chlupáče, ale ještě si tu hraje na velkýho pána.
Opravdu moc rád bych mu ponořil svou pěst do žaludku, předtím jsem to v sobě potlačoval, ale nyní už mi je jedno co si o mě bude Ayame myslet. Jsem totiž od přírody jednoduchej člověk, pokud je něco správnýho pak to udělám a pokud má někdo problém a mě se to nelíbí, rozhodně nemám problém mu to říct.

Opravdu zajímavý ubožák, tak jsem ho alespoň viděl já. neměl vesnici, neměl přátelé a myslel si že má víc. Ten kdo se u jeho slov šklebil jsem byl já.
"Takže bezdomovec, to je o moc lepší. Původně jsem myslel že zde dělá problémy nějaký silný shinobi." Pohyb rukou v odmítavém gestu, jasně jsem mu dal najevo že jsem se spletl.
"Žádný shinobi zde ale není, pokud jsi ztratil svou vesnici ztratil jsi sám sebe."
Když se zmíní o bráně rukama obepíšu tohle celé okolí.
"A ty si myslíš že vesnici tvoří tyhle slabé zdi a rozpadlá brána?" Můj pohled ho jasně označil za absolutního hlupáka.
"Opravdové zdi tvoří každý shinobi téhle vesnice a dokud zde bude poslední z nich, žádný nepřítel je nedokáže zbořit. Nějaká bezvýznamná ďoura ve světě mě nezajímá pokud její hradby záleží pouze na její síle, pak je rozhodně odhodlaný shinobi rozboří." Moje slova ho rozhodně musela vyvést z omylu. Já už měl v celé věci dávno jasno. Bylo jasné že sám sebe pokládám za pořádný sloup v opravdové zdi Kumo. Ať by řekl cokoliv, nic by nedokázalo prorazit mou cestou ninji, tím odhodláním jsem se rozhodně netajil a on to musel poznat.