Hlavní brána

First topic message reminder :


Vstupní brána do Kumogakure.
Otevřená je pouze přes den, večer se pevně zavírá a jsou posílené hlídky. Místo je strážené 24 hodin denně, pravidelně se střídajícími hlídkami v různém intervalu.

Brána je přes den hlídaná jednotkou ANBU (3 lidé) a jedním chunninem, jako rychlou spojkou. V noci je hlídka posílena o dva chunniny, kteří chodí i na obcházky.

Vesnice je také celá chráněna bariérou na kterou dohlížejí ANBU, takže kdyby se kdokoli snažil do vesnice proniknout a nebo se do ní snažil probojovat hned by to na příslušném Velitelství plném senzibilů, zjistili.


Při vstupu do vesnice je nutno odevzdat všechny zbraně a nahlásit důvod návštěvy, popřípadě předat povolení od svého Kage. Vstoupit do vesnice bez ohlášení se u brány je nesmyslné, nastává okamžité stíhání a vetřelec se trestá.

Taku

Pistavil som sa z lavičky zobral som si všetky svoje veci videl som že z na festival ide viacej ľudí takže nebudem sám. Pomalým krokom som sa tam vybral aj ja prešiel som ceh hľavnú bránu a už som mizol v dialke ( Presun ).

Objavil sa pred bránou a všimol si Shoa ako zamyslene stojí. Divil sa pretože som čakal, že sa tu objaví aj s Hiroko, no ako sa pozeral po okolí, nevšimol si ju nikde. Prešiel k Shovi a prvé čo sa ho opýtal samozrejme nemohlo byť nič iné ako informácie o Hiroko. ,, Tak čo Hiroko?"

Senseie jsem si všiml, ihned když se dostavil do brány. Když jsem postřehl, že jde ke mně. Což se dalo očekávat. Podíval jsem se na něj, a když se mně zeptal kde je Hiroko, odpověděl jsem. " Zdravím sensei. Chtěl bych se omluvit, Hiroko nebyla k nalezení. "

Takže, naozaj tu nie je. Prešlo mu hlavou a potom bol vhílu ticho chvíľu. MOžno premýšlal nad tý, či na ňu čakať, alebo či sa jej niečo nestalo, No to bolo práve teraz nepodstatné. ,, Takže vyrážame bez nej?" opýtal som sa sám seba, nečakajúc odpoveď. Namiesto toho som bol znova chvíľu ticho. ,, Raikage nie je vo vesnici, ale ak by sme ju zase išli hladať startili by sme len ďalší čas. Takže ideme bez nej." Rozhodol nakoniec sa vydal sa smerom z Kumogakure.

Mírně jsem přikývl. "No nic ... takže vyrážíme bez Hiroko." Pomyslel jsem si a povzdechl si. "Takže je čas vyrazit" proletělo mi hlavou, ihned poté jsem se vydal za Mukotushim.
(Přesun)

Prošel jsem bránou a všichni mě vítali a ukláněli se."To přece nemusíte" zasmál jsme se a prošel jsem dál přitom jsem mával všem na pozdrav a rozhazoval kolem sebe květiny.(Přesun)

Jakožto chunnin následující svého raikageho jsem byl hned za ním a sledoval co se tu dělo. Bylo to poněkud nezvyklé takové uvítání i když to byl raikage, ale bylo to pro teď jedno. Pokračoval jsem tedy dál za ním. (přesun)

Před branou mě čeka šok. To snad nemyslí vážně. Pomyslela jsem si a odchytla si u brány jednoho ANBU, který mi předal hlášení a já se mohla s čistým svědomím vydat přímo k Raikagemu. (přesun)

S povzdechem přijdu jako poslední ruce složené za hlavou, dívaje se na oblohu. Stojím tak před bránou v dlouhém nekončícím záseku a jenom přesouvám tyčku od lízátka z pravého do levého koutku úst. nakonec mi dojde že sem tu zase sám,ve tváři se mi zjeví anime kapka a hluboce zklamán projdu taky.

přesun

Nedaleko brány se konečně objevila Miki. Nedalo se ani tak říct, že by za skupinkou "Raikageho věrných" zaostávala, jako spíš, že tvořila vlastní. Už jenom kvůli tomu, jaký pracovní název dala té první. Cestou nikam nespěchala a párkrát se i zastavila, přesto měla neodbytný pocit, že rozhodně nejde poslední.
Bez problémů prošla bránou a zadívala se na květiny, které se na druhé straně povalovaly po zemi. Chvíli přemýšlela, co to má znamenat, ale pak to nechala být.
(Přesun)

ANBU

Podíval jsem se na nově příchozího který byl zahalený v plášti."Stůj" přistoupil jsem k němu "Co potřebuješ?"

"Schůzka s Raikagem? Zajímavé.Odevzdej všechny zbraně tady u brány a já tě potom doprovodím aby jsi nedělal problémy." jakmile to dořekl čekal až Kai udělá vše co po něm vyžadoval.

Konečně jsem se dostala k vesnici. Nutno říci, že jsem se cestou 'trochu' zdržela, protože Shi dostala neutišitelnou chuť si jít zalovit. Trdičné následovalo hledání správného prostředí a pak sledování kořisti nevým jak dlouho.
Vzhledem k tomu, jak ráda si hrála nám několikrát uteklo cokoliv, co se pokusila chytit, jen aby to mohla chytit znovu.
Nakonec jsme se přece jenom dostali k vesnici. Shi, na které toho bílého moc nezůstalo, s sebou vláčela napůl rozsápanou srnu. Tenshi namísto toho nesl macatého zajíce, který mu naprosto stačil.
Tygřici ani trochu nevadilo, že za sebou zanechává krvavé stopy a v onom lese zanechala doslova hororové místo činu. Já jsem pro změnu na zádech nesla malou tašku s překvapením.
Když jsem dorazila k bráně, uviděla jsem nějakého muže v plášti se kterým se bavili ANBU. Přešla jsem proto k chuuninovi, který seděl v budce a většinou fungoval jako rychlá spojka. „Ahoj Purine,“ usmála jsem na černovláska. „Kde je Karasu?“ zeptala jsem se. Už dlouho jsem ho tu neviděla. Konkrétně od té doby, co se tu potulují samí ANBU. „Mám pocit, že si vzal dovolenou. Nemá rád, když se mu do práce někdo plete. Sušenku?“ nabídl mi nakonec. Potřásla jsem hlavou nad zvláštností a jedinečností tohoto muže. „Ne, díky. Mohl bys mu dát tohle?“ Podala jsem mu tašku s pěknou kořistí. „Vem si taky,“ nabídla jsem mu jednoho z ušáků, než jsem se otočila k Shi a Tenshimu a vydala jsem se do vesnice, než onen muž v plášti hodil několik kunaiů. Pouze jsem vztáhla ruku a zbraně zachytila bariéra z květin. Lusknutím prstů se se podobná stěna objevila před cizincem.
„Problém, pánové?“ Vydala jsem se k nim se zvednutým obočím. Cestou jsem sáhla do stěny s kunai. Zbraně jsem vytáhla a stěna se rozpadla. Došla jsem až k nim a všechny přítomné si přeměřila pohledem, očekávajíc odpověď. S kunai jsem si mezitím točila v pravé ruce.

Lehkým mávmutím ruky jsem propustila ANBU, aby se vrátili na své místo. Váhal. Vrhla jsem na něj ostrý pohled svých kočičích očí a krátce výhružně zavrčela. Po tom se konečně uvolil vrátit se na své stanoviště u brány, nicméně stále po nás pokukoval a ačkoliv to přes masku nebylo vidět, určitě se netvářil dvakrát nadšeně.
Pak jsem se znovu obrátila k muži před sebou. „Zaprvé, mladý muži, bych vás požádala, abyste se v přítomnosti dam choval slušně,“ zagestikulovala jsem směrem ke mně a Shi, která ovšem - celá od krve - jako dáma moc nevypadala.
„Zadruhé, zajímalo by mne, jak se jmenuje člověk, jenž se jal odevzdat své zbraně tak...kreativně,“ sladce jsem se na něj usmála a znovu zatočila kunai v pravé ruce.
„Shi, jdi se Tatsua zeptat, jestli o tom vážně ví,“ řekla jsem mezitím Shi v myšlenkách. Tygřice nespokojeně zavrčela, ale po chvíli - plné dohadování mezi námi dvěma - pečlivě uložila srnu na bezpečné místo a vydala se ke kanceláři Raikageho.

„A já si dosud myslela, že se to nevylučuje,“ ušklíbla jsem se na jeho poznámku o vražednách mazlíčcích. Snad ve stejnou chvíli, co se objevila ona krásná bílá vrána, Tenshi nechal zajíce u Shiiny srnky a zaujal místo po mém boku. Hrubým jazykem si olízl zakrvácené pysky a čumák.
„Bohužel, asi patřím mezi tu menšinu, jenž vaše jméno zajímá a která vás nepustí dál, dokud se ho nedozví. A jsem si jistá, že tak krásnou zbraň rád necháte v bezpečí u stráže. Ještě by se jí mohlo něco stát, kdyby ji někdo v nedůvěřivé Kumogakure považoval za hrozbu,“ řekla jsem klidně, stále s lehkým úsměvem na rtech.

Pokrčila jsem rameny. „Nebojte se, kvůli vám se zouvat nebudu,“ ušklíbla jsem se. „Na to mám příliš pohodlné boty,“ dodala jsem a mrkla na něj. Hádám, že žádný muž by kozačky na podpatku pohodlnými nenazval, ale to už nebyla moje starost.
„Dovnitř se dostanete až když přiběhne zpět můj vražedný mazlíček a potvrdí vaše slova ohledně dohody s Raikagem,“ uvědomila jsem ho a stále jsem ho nespouštěla s očí. Jenom když zarazil katanu do země, na okamžik jsem na ní mrkla. „A pokud budeme pokračovat takhle, budu ten nedůvěřivý občan Kumogakure já,“ zašveholila jsem jako by nic.
Pokud si myslel, že se přese mne dostane, byl na velkém omylu.