Ichiraku ramen

Jemu to teda fakt nepáli. Pomyslel som si, zdalo sa že som to musel povedať rovno, aj s ďalšou časťou svojej myšlienky. Znamená to, že ty a ja sme rodina. Usmial som sa aj s privretím očí už bez nervozity, ale skôr hlavne s tou zvedavosťou na jeho reakciu. Ešte kým niečo stihol spraviť, natiahol som ruku po paličky v mojej miske od rámenu, a dal som si už studenú dávku z neho.

Konečne sa schuti najem! V hlave som mal iba túto myšlienku, keď som prichádzal k Ichiraku. Dosť som zvýšil tempo chôdze keď som už bol pri Ichiraku ramene. Už som bol pri ňom, pri mojej spáse. Potom som si uvedomil bolestivú popáleninu na chrbte, ktorá bol zakrytá vrstvou obväzov, takže som vyzeral ešte väčší ako normálne. A ešte ten škaredý škrabanec cez moje celé líce. Dúfam, že z toho nebude jazva... Pomyslel som si aj keď som vedel asi výsledok. Vstúpil som do Ichiraku ramenu. Zdra... Ani som nestíhol dokončiť pozdrav, keď som videl ako Raiken s Naom v náručí zmizli. Čo sa stalo? Preblesklo mi hlavou a zadol si vedľa Yoshia. Zdravím. Tentokrát som pozdrav už povedal. Prosím vás jeden veľký rámen, veľa mäsa, zeleniny, no jednoducho veľký, na môj hlad. S milým úsmevom som si objednal. Tak ako sa citíš? Opýtal som sa Yoshia a opäť som sa usmial, pričom som si uvedomil bolestivú ranu na tvári, a tak sa s úsmevu stale nepodarená grimasa.

Keď som si obzeral jeho obviazané ruky, vedel som, že to nebude rozhodne v pohode. Navyše keď som videl ako vznikli tie zranenia. Ako som sa mu pozeral na ruky, tak mi medzitým doniesli rámen. Prikývol som na znak vďaky a povedal som si ,,Itadakimas,,. Keď som bol už v polovici, tak som si utrel ústa a spýtavo sa pozrel na Yoshia. Videl som čo všetko si odniesli tvoje ruky, tak to asi nebude v poriadku. A čo sa týka toho škrabanca na tvári, ako môžeš vidieť, nevyzerá moc dobre. A chrbát... Čistá popálenina... Miestami až spálenina... Povzdychol som si. A navyše môžeš byť ku mne úprimný, keď máš obväzy tak podľa mňa človeku nie je moc do smiechu, alebo sa mýlim? Zahľadil som sa s vážnym pohľadom na Yoshia, ktorý však netrval moc dlho, pretože ma hlad opäť prilákal k miske s rámenom.

"Uhm... to asi ne..." odpověděl tiše Yoshio, ale na Chokuchiho znova nepohlédl...
"Ale neboj se, já se dám do pořádku jen, využíval jsem trochu více ruky, než jsem měl. No a ty popáleniny vznikli především při přenosu čakry na ostatní. Nějak jsem to ještě pořádně nedocvičil..." Povzdechl si tak lehce Yoshio, ale pak se znovu tak trochu pousmál a pohlédl na mohutného shinobiho vedle sebe...
"Ale, člověk se nad tím musí tak trochu pousmát protože ví, že něco udělal pro svou rodnou vesnici, ochránil ty, na kterých mu záleží a ještě navíc přežil, nemyslíš?" Rozzářil se jako sluníčko a pak se znovu odvrátil....
"No a jak vidím, jsi na tom asi mnohem hůře, než já.... Asi to dost bolí co?" Otázal se s litostí Yoshio a sledoval obvázanou ránu na jeho tváři....
Teď možná už bylo docela logické, že tak pomalu jedl a více méně jen někdy něco nabral a vložil do úst. Asi jej totiž ty ruky ještě dost bolely a nějak s nimi nedokázal vykonávat obvyklou činnost.... Nikomu to však na první pohled nemohlo vůbec dojít, jelikož to opravdu skvěle maskoval tím svým neustálým klidem a zamyšlením...
Ale stejně to šlo poznat, když jej déle někdo sledoval... Musel jej však alespoň trochu znát...

Dojedol som prvý rámen, obbjednal druhý a otočil na Yoshia. Tak dúfam, že sa s tými rukami dáš čo najskôr dokopy, lebo popravde, bavila ma naša spolupráca a bol by som rád, keby sme všetci traja boli v jednom tíme. Skonštatoval som a pustil sa do druhého rámenu. Keď sa nad tým človek zamyslí, tak to dáva zmysel. A čo sa týka tých, na ktrorých mi záleží zatiaľ moc nie je, pretože väčšinna rovesníkov sa ma bála. Ako som rozprával, spomenul som si na sľub, ktorý som dal tomu Yamanakovi, čo nás uniesol. To že som ho nesplnil som považoval sa osobné sklamanie na plnej čiare... Celkom dosť to bolí, ale koniec koncov, každý sme si z toho súboja priniesli nepekné rany. Hovoril som s dlhšími prestávkami, keďže som medzitým jedol, mimochodom vynikajúci, rámen. Za krátku chvíľu som dojedol aj druhý rámen a čakal na tretí. Musím sa krotiť. Napadlo mi, keď som čakal čo mi povie Yoshio.

"Pokusím se..." Pousmál se jemně Yoshio a stále ještě neměl dojezený ten svůj rámen a to Chokuchi už načal druhý a to tu byl o hodně dříve, než on...
Zase se nad tím musel jen tak jemně pousmát...
"Ty si asi pěkný jedlík co? Jak se tak na tebe dívám..." Uculil se špinavý blonďák a pak se trochu zasmál...
Samozřejmě, že to nemyslel zle, ale rozhodně v dobré. Také to na něm šlo vidět. Naštěstí...
"A jistě budeme.... možná." Dodal ještě Yoshio k své první větě...
"No a pokud se tě báli, tak jsou hloupý. Lidé se po většinu času bojí toho, co neznají a čemu nerozumí nebo nechápu. Tak to bohužel je a vždy bude a přitom k tomu není důvod..." Mrkl na něj tak šibalsky Yo a jako vždy se tak zářivě usmál.
Takový přátelský byl vždy a neměl to v plánu měnit. Byl společenský, i když měl rád svůj klid. No a alespoň si s někým mohl dobře popovídat, takže...
"To jo, některé však nejsou jen vnější..." Zareagoval náhle na Chokuchiho poslední větu smutně Yoshio. Především, když se rozpomněl na toho Sakuna z klanu Yamanaka. Z JEHO klanu...
Tak lehce si povzdechl a potom na mohutného shinobiho vedle sebe znova pohlédl.
"Tak snad se ti to brzy zahojí..." Snažil se Yoshio rychle odvést téma a pozornost někam jinam. Přidal k tomu ještě malý úsměv, aby celou tuto situaci zamaskoval. Tedy, alespoň trochu...
Stále jej totiž trápila ta myšlenka, kdo za to mohl a z odkud vlastně pocházl a rozhodně to vypadalo, že tak rychle se jí nezbaví. Bohužel...

Musím doplniť energiu a pri tých ľudoch čo nás zobrali, som skoro zomrel od hladu. A znovu som sa pustil do rámenu. Po chvíľke aj ten bol vo mne. Ták, najedený by som bol, bod 1 z môjho programu splenený. Nahlas som uvažoval. Čo budem robiť ďalej? Pokračoval som v úvahe. Popravde by som mal trénovať, od otca vypýtať zopár zvitkov s technikami a pracovať na sebe. Ale sa mi teraz moc nechce byť sám. Dokončil som úvahu vo svojej hlave. Čo také máš teraz na pláne, Yoshio? Opýtal som sa ho so zvedavým pohľadom. Dúfal som že nič, jednoducho som sa chcel iba s niekým porozprávať.

(Omlouvám se, byl jsem na víkend pryč a dříve jsem napsat nemohl)

"Neboj, já to chápu. Jen, u nás v rodině málokdy takto jíme, takže jsem trochu překvapený, ale... vidím, že jsi dost statný shinobi, takže se ani nedivím, že musíš pořád doplňovat dostatek jídla a pití" Zasmál se Yoshio a podíval se na svůj nedojezený rámen.
Lehce zvedl hlavu a pohlédl na muže, jež rámen prodával.
"Uhm, omlouvám se, ale asi už svůj rámen nedojím. Nějak dnes nemám hlad. Gomen..." Lehce se usmál a pak vzal peněženku, jež mu zde nechal Raiken a znovu promluvil...
"Zaplatím za toho hocha a muže, co tu byli před tím. Pak samostatně zaplatím ještě za sebe, jestli by to bylo možné..." Znovu ten jeho příjemný a milý úsměv.
Mezitím se Chokuchi mluvil tak sám pro sebe nebo spíše, přemýšlel nahlas.
Až po chvíli teprve zase promluvil na Yoshia a mezitím, než ten pán vyřídil ostatní zákazníky a jeho platbu, tak se zase zaměřil na Chokuchiho...
"Popravdě... nic moc. Teď nemám zrovna, co dělat a... co se týče trénování a učení nových technik, pro tuto chvíli nemám moc možností, takže mám vlastně volno..." Usmál se na něj zářivě Yoshio. V tuto chvíli by mu klidně dělal i partnera pro jeho trénink, s kterým by mohl trénovat. Zkutečně teď neměl, co dělat, takže...

Presne to isté hovorím všetkým! Zasmial som sa s ním tiež. Keď sa Yoshio ospravedlnim za to, že nevládze dojesť rámen som premýšlal, čo s tým urobím. Kašlať na to. Pomyslel som si a pritiahol k sebe rámen. Jedlom sa nemá plytvať. Zasmial som sa opäť a pustil do zbytku rámenu. Nerobil mi obzvlášť veľký problém, takže za chvíľku som pokoril aj ten rámen. Proste som si ho musel dať, pretože som sa rozhodol pre plán s tréningom a keď nemá čo Yoshio robiť, tak mi hádam pomôže s trénigom. Nejak ho tam zapojím. Pomyslel som si a začal kutrať po peňaženke. Mám štastie. Preblesklo mi hlavou, keď mi vyšlo presne na dva rámeny. Super. Presne to vyšlo. Nech sa páči, je to presne. Povedal som s úsmevom pánovi, ktorý nás obsluhoval. Ešte zrealizovať môj plán. Yoshio môžem sa ťa niečo opýtať? Keď nemáš teraz nič na pláne, tak čo by si povedal na to, keby si mi pomohol s trénigom? Neboj sa, nebude to nič náročné. Len teraz idem preč, a za takú hodinku by sme sa stretli na cvičisku. Môže byť? Budem ti veľmi vďačný. Dopovedal som a vybehol z Ichiraku. Keďže som ho nenechal odpovedať, tak som nedal moc na výber. Dúfam, že otec bude mať zvitky, ktoré potrebujem (Baika no Jutsu, Bubun Baika no Jutsu, Nikudan Sensha). Bude ich mať, určite ich pre mňa schoval. Pomyslel som si a pridal na tempe, nech som doma čo najskôr.
-Presun-

"Čas na tréeening !!" Zakričala som na plné hrdlo, keď som utekala ulicami Konohy k miesto, ktoré bolo v Konohagakure asi najbližšie k môjmu srdcu a ešte bližšie k môjmu žalúdku. Pri vstupe som rukou rozhodila dvere a v momente som naskočila na jednu zo stoličiek hneď pred pultom. Bola som čo najbliźšie aby mi to jedlo stihol podávať.
"Josh josh ! tréning tréeening !" Opakovala som ako malé decko a len som sa uškrnula na predávača. Ten sa ma ani nespýtal čo chcem a v momente mi doniesol plnú misku rámenu s kuracím mäsom. Zjedla som ju pomaly skôr, než ju stihol položiť predo mňa a už som si pýtala ďalšiu. Započula som od neho niečo v štýle *dnes máš teda kondičku* Len som s nadčením začala prikyvovať a žrala som jednu misku za druhou. Bolo celkom zvláštne, koľko sa toho do môjho tela zmestilo.

Vedľa mňa už stála menšia kôpka prázdnych misiek od rámenu. Pochopiteľne som konzumovala ďalšiu a s plnými ústami som sa len pozrela na chlapíka, ktorý ma oslovil. Aj by som sa usmiala ale to by mi z úst vypadlo dosť.. jedla.. Len som prikývla a pár krát som prežula a následne prehltla sústo.
"Oi oi starčeku !! Máte tu nového zákazníka ! Prvá miska je na mňa !" Zakričala som na neho, páč sa zrovna nachádzal v zadu, keďže som su zožrala všetky zásoby ktoré teraz musel dovariť. Vyliala som do seba zvyšný obsah misky a utrela som si ústa.
"Phuuuf, ešte tak tri a som plná." Povedala som si a pošúchala som si brucho. Následne môj pohľad spočinul na toho chlapíka. Veselo som sa na neho zazubila.
"Oooi fellas, ako sa voláš ? Jaa som Kiwi, ako to ovocie. Také to zelené a šťavnaté." Uškrnula som sa a čakala som na jeho odpoveď.