Ichiraku ramen

Odložila jsem prázdnou misku s rámenem stranou a přemýšlela, jestli mi jeden stačí a nebo si dát ještě jeden, když v tom mě ze zamyšlení vytrhly nejrůznější zvuky, většinou to byly nadávky a bolestné úpění. Tázavě jsem nadzvedla obočí, než jsem odhrnula "závěsy" a mrkla se na toho, kdo se v blátě válel před Ichirakem. Neubránila jsem se zacukání koutků, ale snažila jsem se nesmát tak okatě. Nakonec jsem se rozhodla mu chudáčkovi dobitému pomoct, tak jsem vstala a natáhla k němu ruku.
"Myslím, že mou pomoc ještě uvítáš.." Podotkla jsem.

tak sem si tam ležel v bláte a pozoroval mráčky. Když se mi do mého zorného pole dostala nejaká ruka a hlas dívky která mi zjavne chtela pomoct. Ehm...díky za nás oba...ale leželo se tam pohodlne uchechtnul sem se a za pomoci její ruky sem vstal. A pokusil sem se ze sebe dát prvotní špínu dole, no moc to nepomohlo bláto je svine. Ale pak se se zašklebil na ní a spustil. Dekujeme ješte jednou...a gomene že sme vás vyrušili, nechteli sme já jen...já jenom bežel, chtel sem odbočiť, zrazu šmýýýk a bžum..a už sem ochutnával nejen bláto ale i dřevenú stavbu. když jí to všechno vysvetloval tak provádel rúzne grimasy a vše naznačoval jak to vše bylo, ruky mu lítali sem a tam a vypadal jako vrtulka z mixéru.

Pomalým krokem jsem se z Monumentů dotrmácel až sem, do stánku Ichiraku Ramen. Celkem jsem to tu měl rád, a to i přes to, že jsem to zde navštívil jen snad 2x. Když jsem vstoupil dovnitř, byla tu nějaká holka, kluk a Hiroshi. Těm dvěma jsem moc pozornosti nevěnoval a raději šel za Hiroshim. " Kdy si myslíš že si toho Hokage všimne? " optal jsem se ho. Celkem mě zajímalo co nastane, ale víc mě zajímalo spíš kdy to nastane. Nechtěl jsem totiž problémy teď. Spíš tak zítra nebo nejlépe vůbec. Doufal jsem, že Hokage nenapadne že jsem tam byl i já. Barvu jsem na sobě neměl - díky bohu - takže bych to mohl nějak ukecat. Třeba tak, že jsem se s Hiroshim potkal až zde.

Prochazel jsem kolem Ichiraku no k memu pobaveni tu byly oba dva vinici co si hraly na umelce. "No byt vama Sensei tak zdrham nekam hodne daleko. Jelikoz Hokage-Sama vasim vytvorem zrovna pobavena nebyla." Oprel jsem se o sloup steny a cekal na to co se tam semele. "na vasem miste bych si poridil dobrou zdravotni pojistku. No to spise pro oba dva." Dal si tam stal opreny o slou no ale vic jsem uz nerikal.

"Ste muj novy Sensei. Hold zrovna ja musim dostat nekoho kdo se chova jako dite." Prevratil jsem ocima no ale to nemohly ani vodet jelikoz pod maskou a brylema tezko. No ale pro me to byla vyhoda nikdo nevidel ani nemohl vedet co si myslym.

"No jestli to je vtip nevim taky sem v to doufal. No ale presneji rekla cituji: ""Priradila som ťa k môjmi "milovanému" bračekovi, istotne sa poteší, že ma ďalšieho žiačika." "Takze to na vtip moc nevypada. Pako co vecne maluje po Monumentech a naschval to je desna predstava." Rekl jsem vaznym tonem nejak me to netesilo ale rozkaz byl rozkaz.

" Proč myslíš?? o mně neví že jsem tam byl... pokud mě samozřejmě někdo nenabonzuje... " poznamenal jsem na Shinjirovy výpovědi o tom co bychom měli dělat. V klidu jsem si jedl ze své misky rámenu, ale to už Hiroshi jedl snad svou druhou nebo třetí misku. Zřejmě měl vážně hlad, takže to co bylo v Kanceláři. No teď se mu ani nedivím. Oslovení jsem se nedivil. * Takže dostal od Hokage za trest dalšího učně? Pěkné... ta chvíli bude mít kompletní tým * uchechtl jsem se při pomyšlení že by Hiroshi měl celý tým. " No pánové... pokud omluvíte... mám jednu věc na... vyřízení.. nebo spíš jdu zajistit to aby ta věc nebyla vyřízená... " řekl velice vážným tónem, jako by to byl ten největší Gentleman na světe a pak se začal smát. " Ale nedělám si legraci... vážně musím jít... až se ta bouře přenese, se vrátím... " řekl jsem teď už normálně. " Hiroshi.. díky za jídlo... a za nedlouho se snad ve zdraví a blahobytu uvidíme... a ty taky Shhh.....injiro... zatím " ještě jsem jim mávl a pak se trochu rychlejším krokem vydal k lesu okolo Konohy.

- Přesun -

Kdyz me chytl za tricko tak no celkem jsem byl v klidu byz jsem na takove jednani vceslu zvykly. "Az se budete Sensei chovat jako nekdo kdo si mou uctu zaslouzi potm ji ocekavejte ne drive. Ja v tehle preplnene dire plne lidi byt nechtel! Buhuzel na vyber moc nemam." Rekl jsem mu zcela vazne i tak sem to citil. Ve vesnicce co jsem zil drive mi bylo o poznani lepe.

"Tak já tě na té zemi klidně nechám.." Podotkla jsem a ušklíbla se, ale stejně ho na nohy vytáhla. Pak jsem jeho ruku pustila a posadila se zpátky na místo, zatímco poslouchala jeho vyprávění. Musela jsem se smát jeho gestikulaci.
"Dobře, dobře, chápu to. Tak už si něco dej, jinak, jsem Satsuki.." Představila jsem se mu a mile se usmála, zatímco si prsty hrála s okrajem černého šátku kolem krku, nedokázala jsem si pomoct.
Potom se do Ichiraku narhnulo spoustu lidí, Hiroshi, kterého jsem pozdravila kývnutím hlavou, Hokage, kterou jsem obdarovala lehkou úklonou a spoustu dalších lidí, které už jsem vůbec neznala. Ale stejně jako přišli, tak i po krátcé hádce odešli. Seběhlo se to moc rychle a navíc to nebyla moje věc, takže jsem se otočila na toho chlapce a čekala, co z něj za jméno vypadne.

Jó. jó dám si neco...teda né asi né..ponáhlam sa...a ja som Satsuki... podal jej ruku na znak zoznámenia no potom sa zarazil. Teda nie ty si Satsuki...a ja som Kiri...to....teda Kirito, ako spolu, normálne... keď som si tak v hlave zopakoval čo sa dialo okolo nás tak som si spomenul na Hiroshiho, nejakého ninji, ďalšieho a Hokage a...počkať Hokage?! Zrazu som sa otočil na päte a chcel som sa rozutekať preč. Ale vedel som že to je neslušné a tak som sa znovu otočil k Satsuki. Poklonil sa a spustil. Prepáčte ale musím ísť, tešilo ma slečna. potom sa znovu zvrtol a rozutekal sa ako neriadená strela preč.

/Presun

Přišel jsem ke stánku a kývl na staříka, který mě sice neměl moc v lásce, ale pozdravil mě taky. Svou červenající se dceru raději strčil do malé kuchyńky vzadu za místností.
"Pořádnej extra ramen!" opřel jsem se o pult a spokojeně se šklebil. Přemýšlel jsem, kdo by tu tak mohl vědět, kde bydlí. Svým způsobem jsem o ní nevěděl nic, jen její jméno... Aizawa..

"Kirito.." Pronesla jsem jméno chlapce, který se ze stánku vyřítil raketovou rychlostí, aniž bych mu stačila dát aspoň sbohem. No, netušila jsem, kdo to byl, ale přišla jsem si tak nějak, sama. Nao tady nebyl, vůbec jsem nevěděla, jestli žije, Hokage neměla čas a ten bělovlásek? Kde tomu je konec. I přesto jsem v prstech stále svírala látku černého šátku, který jsem nesundavala. Stařík mi vzal prázdnou misku a já ho zadržela se slovy.
"Dejte mi prosím ještě jeden.." Kývnul a já se porozhlédla, nevšimla jsem si, že v Ichiraku nejsem sama, ale že přišla jedna osoba, zaslechla jsem její hlas.. Prudce jsem se otočila, typicky bílé vlasy, arogantní, lehce zamyšlený pohled upírající před sebe, černé oči..
Zalapala jsem krátce po dechu.
On se vrátil?
Chvíli jsem byla překvapená, ale pak se zamračila a probodla ho vražedným pohledem, ne, tohle byla moje minulost, on byl moje minulost, pohled jsem přetočila právě na rámen, který mi stařík podal a mlčela.

Vzal jsem si misku, překvapivě slušně poděkoval, zaplatil a chtěl si vybrat nějaký pěkný stůl, kde bych měl výhled na všechny přítomné ženy, když jsem ji zahlédl. Skláněla se nad miskou, ale viděl jsem, jak po mě nenápadně pošilhává. Ušklíbl jsem se. Byla pořád tak krásná...
Udělal jsem pár kroků a bez dovolení si sedl naproti ní. "Kdybych tě hledal, nenašel bych.. a když nehledám.. podívejme, koho tu nemáme." podíval jsem se na ní, zatím co jsem si do pusy strčil nudle.
"Chyběl jsem ti?!"

Když si ke mě přisedl, probodla jsem ho dalším zamračeným pohledem a spustila prsty z jeho šátku, zatímco rozlomila hůlky. Nehodlala jsem se s ním bavit, co mě bylo do něho! Nic, náfuka jeden!
V mysli jsme ho obdarovala hezkými nadávkami, ale stejně mi to nedalo.
"Ani ne, bez tebe nám tu bylo líp, vlastně, pro ses vracel?" Probodla jsem ho očima, jasně, kecala jsem, pravdou bylo, že mi chyběl on i ten jeho sarkasmus, ale dát mu to najevo? Ani náhodou. Ale jedno bylo jasné, pořád mě na něm něco fascinovalo a přitahovalo, ty tajemné oči, a povaha, proč si vybírám vždycky bastardy?

Ušklíbl jsem se a pohodlně se rozvalil v židli. "Já ti ani nevím." pozvedl jsem hraně ramena. "Stýskalo se mi po tom šátku, co ho celou dobu žmouláš.." ušklíbl jsem se pohledem, který jsem dokázal jen já. Musel jsem se v duchu smát, protože přesně tuhle reakci jsem od ní očekával. Stejně, jako jsem já věděl, že tu noc to nebylo jen tak, bez zábvazků, věděla to i ona a já to z ní citil.