Dům rodiny Akasuna

First topic message reminder :

Vešel jsem do domu a zavolal "Jsem doma!"

Zatřepala jsem víčky. Promnula jsem si oči a posadila jsem se. Ložnice?! Zamrkala jsem. Jak jsem se sem dostala? Byla jsem v kanceláři... svezla jsem nohy na podlahu. Bolela mě hlava. Asi jsem usnula a někdo mě sem donesl... nejspíš! Vstala jsem. Byla jsem unavená. Rozhodla jsem se, že dnešek strávím v posteli! Vešla jsem do koupelny a schodila ze sebe oblečení, vešla do vany a napustila si ji plnou s pořádnou pěnou. Labužnicky jsem se vykoupala a v ručníku vešla do ložnice. Oblékla jsem si krátkou noční košilku, rozčesala si vlasy... měla jsem hlad. Zvedla jsem se a rozešla se do kuchyně. Když jsem míjela obývák, všimla jsem si někoho v křesle. Ostražitě jsem k němu došla, až potom mi došlo, že je to Daiki. Spal... "Kawai!" uniklo mi, při pohledu na jeho roztomilou, klidnou tvář. Klekla jsem si před něj, prsty jemně schrnula vlasy, co mu spadali do čela. "Daiki-chan... vstávej, budou tě bolet záda." lehce jsem se opřela rukama o jeho kolena a nahnula se k němu, chtěla jsem zjistit, zda pořád spí...

Mírně jsem škubl hlavou dozadu a pak prudce otevřel oči "Dan-!" Zasekl jsem se. To, co jsem viděl před sebou, rozhodně nebyl ten obří růžový Dango knedlíček, co mě před cvhilkou honil v ulicích Suny. Ne, už nikdy nebudu na noc jíst Dango! Pořádně jsem si prohlédl dívku před sebou, než jsem svůj momentálně nefunkční mozek zařadil znovu do provozu. Ne, opravdu mi to ráno nemyslí!
Usmál jsem se na osobu před sebou. "Dobré ráno Pili-chan!" Zazubil jsem se na černovlásku a dal si ruce za hlavu, přitom mi v zádech bolestně luplo. Nebudu už spát v sedě!
"Snad jsi spala dobře. A doufám, že to byla tvoje ložnice. Nějak jsem v noci vpadl do prvních dveří, co byly po ruce, abych náhodou spící Růženku neprobudil a neschytal květináčem po hlavě.." Vyplázl jsem na ní jazyk a až pak si uvědomil, jak blízko stála. Na nic nemysli, víš jak to pak dopadá!

Pousmála jsem se. "Hned po ránu takového vtipu!" s pomocí, kdy jsem se opřela o jeho kolena jsem se zvedla. "Děkuji, byla... už ani nevím, jak ta ložnice vypadá, spím spíš v kanceláři... dáš si něco k snídani? Palačinky? Vajíčka? Lívance?" pousmála jsem se a poodstoupila jsem kus od něj. Zastrčila jsem si pramínek vlasů za ucho.

"To je snad povinností Kage?" Usmál jsem se na ní, a pak jsem vstal a všiml si jejího oblečení. Nedalo mi to a radši jsem pohled odvrátil od jejích štíhlých nohou k jejím modrým očím.. Připadala mi tak nějak roztomilá, hodně se za těch několik let změnila. Vyrostla, vyspěla.. Radši jsem své myšlenky přesunul k její otázce.
"Palačinky?" Pozvedl jsem obočí a koutky úst mi zacukali pobavením. "Pokud mi je nepřipálíš.." Rýpnul jsem si a díval se na ní zeshora. Vychutnával jsem si tu chvíli, že jsem konečně vyšší!

Založila jsem si ruce v bok a koukala na něj, sice ze spodu, ale o to přísněji. "Takhle se mluví s Kage?! I kdyby byli připálené, byli by ode mě, tudíš bys je nábožensky snědl a byl bys plný blaha, že ti Kazekage uvařila!" vyplázla jsem na něj jazyk, ale hned se zase usmívala. "Neboj se... mám dva čtyřleté děti, Ruki miluji palačinky, dělám je obden... nebo jsem je alespoň dělala..." povzdechla jsem si. Dívala jsem se na jeho klidnou, usměvavou tvář a zmocňoval se mě smutek, měla jsem toho za těch pár týdnů moc, chtělo se mi ho obejmout, zachumlat se do jeho objetí, cítit měkkost jeho mikiny a konečně si zase na chvíli připadat normálně! Zavrtěla jsem hlavou a odtrhla od něj pohled. Rozešla jsem se do kuchyně. "Máš rád jahody?"

"Jak si přejete, Milosti.." Předklonil jsem se a hned se zase narovnal, abych mohl jít za ní. Neustále jsem se přitom poškleboval. Věděl jsem, že už dávno nejsme děti, že se všechno tak strašně moc změnilo. Ale přesto, přesto všechno i když už jsme dospělí, někdy se prostě člověk musí pobavit, jinak by se z toho dle mého názoru pomátl. Zavrtěl jsem hlavou nad těmi myšlenkami a vešel za ní do prostorné kuchyně.
"Jahody? Pokud nebudou kyselé.." Usmál jsem se a jakmile se otočila k lince, vzal jsem z věšáku vedle dvě zástěry. Přišel jsem k ní zezadu a přehodil přes ní roztomilou bílou zástěrku a na krku jsem jí zavázal. Sám jsem si jí vzal také, i když mi byla poněkud.. malá..
"Dobrá budou palačinky, ale mám tři podmínky.." Usmál jsem se na ní.
"Za prvné budeš mít tohle kolem pasu ať vypadáš aspoň jako kuchař.." Zasmál jsem se. "Za druhé, budu to vařit s tebou, i s mým perfektním kuchařským talntem.." Zašklebil jsem se ironicky a pak výhružně zvedl prst. "A za třetí! Nebudeš mi to vymlouvat!" Vyplázl jsem jazyk a pak se jall hledat ledničku.

"Pořád si musíš stěžovat!" povzdechla jsem, ale to už jsem cítila jak mi zavazuje zástěrku s králíky. Chtě nechtě mi znachověli tváře. Tak blízko... "Ehmmm..." vyslechla jsem jeho podmínky. "Takže... za prvé souhlasím, ta košilka byla dražší než tahle kuchyń, za druhé.. hasicí přístroj je za dveřmi do sklepa a za třetí... tobě odporovat nejde!" pousmála jsem se a vyndala mouku. Vysypala jsem ji na vál, nabala ji do hrsti a foukla mu ji do obličeje. Práše se rozletěl a skončil mu na nose. Usmála jsem se. "Jdeme na to!"

Jen jsem na ní vyplázl jazyk a dál se šibalsky usmíval. Pak jsem se zamračil na mouku, co se právě uhnízdila na mé tváři. Rukama jsem jí setřel, ale stejně mi to bylo k ničemu. Nabral jsem na prst také mouku a přiblížil se těsně k ní. Prstem jsem jí na čelo moukou naznačil slovo baka, ale doufal jsem, že si toho nevšimne. Pak jsem odstoupil a z lednice vyndal vajíčka a postavil je na stůl. Jedno jsem nakřápl, ale jaksi.. Skončilo na podlaze přímo na.. Pilčině noze! A sakra.. Zatvářil jsem se jako andílek a snažil se ten detail ignorovat.
"Tak ještě jednou.." Na druhý pokus se mi to opravdu povedlo. Na vaření budu anti-talent.. Pomyslel jsem si a doufal v přežití.

Sotva mi vajíčko káplo na nohu, plácla jsem se do čela, čímž jsem se zbavila mouky, o nápise nemluvě, o tom jsme neměla ani ponětí. "Zlato... ty se drž ninjutsu a najdi si nějakou šikovnou a hlavně trpělivou holku!" zaprosila jsem a vzala mléko. Zuby jsme utrhla roh a obrátila ho do mísy, jenže mléko vystříklo a přistálo Daikimu na mikině. "Ehmmm..." kuňkla jsem a zacukali mi koutky rtů. "Gomene Daiki-chan!"

Usmál jsem se a pozorval ji, ale pak jsem si všiml, stále se zvětšujícího fleku na mé oblíbené mikině!
"Tak za tohle mi jí pěkně vypereš!" Vyplázl jsem na ní jazyk a špinavou mikinu si svlékl a zahodil ji někam vedle. Pak jsme popadl mísu s mlékem a vajíčkami a vzal vařečku s úmyslem to celé nějak zamíchat. Ovšem nevšiml jsem si dalšího vajíčka na podlaze a jakmile jsem se k Pilice nalonil, nohy mi po něm uklouzli a celá mísa skočila na.. Piličiném obličeji, o vlasech nemluvě.
"A jéje. Zřejmě se přidám k jednotce rychlého nasazení. Jo, to asi bude nejlepší.." Zazubil jsem se a snažil se zadržet úsměv, který se mi rýsoval na tváři a také nezadržitelnou katastrofu, která se neodvratně blížila.

"Emmmm..." zvedla jsem ruce. Těsto mi kapalo z tváří, z vlasů... cítila jsem jeho sladkou lepkavost úplně všude. Schlédla jsem. Moje nejdražsí a nejluxusnější košilka vypadala jak po setkání s mixerem. Rukou jsem setřela velký kus těsta z obličeje, sladce se usmála a než se nadál rozmazala jsem mu jej po obličeji. "Teď jsme si kvit zlato!" zazubila jsem se. "Bože.. tady to zase vypadá... poj´d se radši umýt!" zatáhla jsem ho za tričko a dotáhla ho do koupelny. Vzala jsem sprchu a namokřila jsem si vlasy. Sledovala jsem blon´dáčka jak stojí opodál a jako obvykle se škebí. Dostala jsem super nápad. Vzala jsem sprchu, otočila ji a začala na něj stříkat.

Jakmile na mě dopadli první kapky vody, nijak jsem nereagoval, ale když už jsem měl mokré celé kalhoty a vlasy, začal jsem to vnímat. "Ty! No počkej!" Zasmál jsem se a rychle k ní přiskočil. Dostala se díky tomu, až ke stěně. Zablokoval jsem jí všechny únikové cesty a ruce jí dal těsně vedle hlavy. Vzal jsem za sprchu a otočil jí proti ní, takže jí stříkala do obličeje, na vlasy, kamkoliv. Jenže jsem byl hodně blízko, takže logicky stříkala i na mě.
"Paráda, taková sprcha hned po ránu neuškodí.." Ušklíbl jsem se a s činností nepřestával. Až po chvilce mi došlo, v jak situaci se nacházíme. Sprchu jsem oddálil od jejího obličeje, abych si jí lépe prohlédnul. Mokré černé vlasy se jí lepili na obličej. Sundal jsem ruku ze zdi vedle jejího obličeje a odhrnul jí ty mokré prameny vlasů za ucho. Pak jsem ruku zase vrátil a ignroval ten fakt, že jsme mokří až na kost. Sprcha tekla proudem dál. Nechci vidět ten účet za vodu..

Zhluboka jsem dýchala, hrudník se mi divoce zvedal a dával mi tak pořád vědět o mokré látce, lepící se mi na tělo. Dívala jsem se mi do očí. Vnímala jsem zurčení vody, jeho přítomnost, zimu, která mi šla přes bosá chodidla od chladných dlaždiček. Rukou jsem mu rozcuchala vlasy, čímž se kolem znovu roztříkala voda. "Jsme horší než jako malý! To totiž přišla babička a nařezala nám... te´d už jsem dospělý, měli bychom sami vědět, kde jsou hranice..." zamumlala jsem s lehkým úsměvem. Zatáhla jsem ho za promočené tričko. "Jsme jako dva hasiči po požáru!"

"Já vím.. Možná bychom měli jít uklidit tu kuchyň, ne, měli bychom se jít převléci!" Řekl jsem vážně a díval se na své promočené tričko. Z vlasů mi stále odkapávala voda, ale to mi bylo upřímně jedno. Šibalsky jsem se zašklebil. Díval jsem se jí do očí a nakláněl se pořád blíž k jejímu obličeji. Snažil jsem se ignorovat ten varovný signál, který mi neustále hučel v hlavě. Bohužel bezúspěšně. "Pili, znáš mě už tak dlouho, že by jsi měla vědět, že pro mě jsou hranice něco.. co vždycky rád a bez varování překračuji.." Ušklíbl jsem se a přesunul se k jejímu uchu. "Jako hasiči? Ne, my jsme ještě horší. Hasiči po požáru, aspoň nemusí platit účet za vodu..." Znovu jsem se usmál a odtáhl jsem se kousek dál od jejího obličeje dál. Co já s tím účtem pořád mám? Protočil jsem panenkami a ani si nevšiml toho, že jsem sprchu upustil na zem a tak nám voda stříkala jenom na nohy.

Znovu jsem rapidně zčervenala, znovu jsem zrychleně dýchala, ale tentokrát to mělo jinou příčinu. "Já-já..." koktala jsem. Na zemi už byli slušné dva centimetry vody, když jsme se konečně natáhla a vypnula kohoutek. "Takhle by jsme se chovat neměli..." oznámila jsem hlasem Kageho, ale uvnitř sebe... něco mě na tom přitahovalo... zhluboka jsem dýchala a zírala přitom na jeho boty, napůl ponořené dovody.

"Já vím.." Vydechl jsem a sklopil oči k zemi. "Máš pravdu, jsme dospělí a tak dále.. ale nevím. Za těch 7 let jsem si myslel, že bavit se, je už pro mě cizí slovo, ale dávno jsem se rozhodl, že tím, že se schovám za masku dospělého nc nevyřeším. Vím, že jsou tu jistá pravidla, respektuji je, ale někdy.. Někdy mám chuť dělat něco bez toho, aniž bych toho později musel litovat.." Znovu jsem se usmál a nevydržel mít dlouho vážnou tvář. Znovu jsem se na ní podíval. "Ano, nedívej se tak. Moc přemýšlím a to u mě přeci není dobré, že?" Mrkl jsem na ní a znovu se zašklebil.

Prsty jsem se dotkla jeho tváře a pohladila ho. "Jsi pořád stejný... snílek jako když jsi byl dítě... tebe nezlomí nic, ani anbu, ani svět shinobi... zůstań takový.. svět potřebuje víc takových floutků!" pousmála jsem se a políbila ho na tvář. "Poj´d, půjčím ti něco na sebe, nebo mi tu nastydneš!" pomalu jsem prošla kolem něj, jen mi chodidla čvachtala o mokrou zem.

Pousmál jsem se. "Fájn, ale pochybuju, že se případně do tvé košilky vejdu.." Ušklíbl jsem se té představě a pak jsem přikývl a vyšel z koupelny.
Přešel jsem přes zaneřáděnou kuchyň a vyhýbal se kluzké podlaze. Došel jsem až ke schodišti. Tentokrát jsem nemusel chodit poslepu, protože bylo celkem světlo.

"Jsi pako!" zhodnotila jsem a došla do ložnice. Otevřela jsem skříň. Vynadala jsem tričko a kalhoty a podala je Daikimu. "Jsou Neurovi, snad ti to nevadí..." pousmála jsem se a sama šla hledat, co bych si tak mohla vzít já.

Vzal jsem si od ní věci a usmál se. Cítil jsem se divně, ale lepší než být v mokrém, stejně mi to do zířka uschne! "Já ti dám pako.." Ušklíbl jsem se a hodil jí mokré kalhoty i s trikem na hlavu, převlékl jsem se otočený k ní zády a pak jsem se pousmál. "No, mohl bych tu zůstat, ale taky bych si mohl vysloužit i horší přezdívky než pako, takže se převleč a já se klidím uklidit tu kuchyň.." Ušklíbl jsem se a sešel po schodech dolů. Uklízet? Ne, koštátka se ani nedotknu!

Pousmála jsem se. Stáhla jsem ze sebe košili a oblíkla se do obyčejných šatů. Potom jsem sebrala jak své, tak Daikiho oblečení a v koupelně je hodila do pračky. Fakt, že šlapu po kotníky ve vody jsme zcela okatě ignorovala. V kuchyně jsem viděla jak Daiki "uklízí" a tak jsme z mrazáku vyndala pizzu, strčila ji do trouby a rozvalila se v obýváku na gauči. "Nech to být.. on to někdo uklidí!" zakřičela jsem na něj a hodila si nohy na stůl. Zavřela jsem oči.

Škubla jsem sebou. "Néééééé!" zanaříkala jsem. "Někdo je v kanceláři. Musím tam jít... Daiki-chan, půjdeš se mnou, mám pro tebe jednu misi a ráda bych ti ji dala oficiálně!" zvedla jsem se a usmála se na něj. "Pak si můžeme skočit třeba na ramen! Pozvu tě!" mrkla jsem a s klíčky v ruce se vydala do kanceláře.

"Jo, to minule mě stálo celé úspory!" Ušklíbl jsem se. "Misi? Pro mě? Je fakt, že bych se znovu potřeboval procvičit, ale to si musím vzít výbavu, počkej chvilinku.." Řekl jsem a vletěl do koupelny.. Triko a kalhoty stačily mezitím uschnout, tak jsem si je vzal zpátky na sebe, vešel jsme do obýváku, kde jsem si vzal si z gauče v obýváku brašničku s výbavou a v neposlední řadě zkontroloval i masku ANBU.
Vše tam, kde má být..
Spokojeně jsem se usmál. Ukořistil poslední kousek pizzy a došel za Pili ke dveřím. "Táák a s chutí do práce.." Dloubl jsem jí do zad a tak jí vlastně vystčil ze dveří ven, na parné sluníčko.
(Přesun)

Vešel jsem do domu a byl rád, že jsem ho našel. A to ho vidím podruhé v životě!
Nějak se mi podařilo otevřít dveře. Jasně, máme tady čekat, ale nemáme klíče. No co, ty dveře se nějak opraví.. Ušklíbl jsem se a sledoval poničený zámek. Jo, měl bych se živit jako zloděj, to by mi šlo..
Vešel jsem do místnosti, která měla být zřejmě obývák. Ano, byl to obývák. Sedl jsem si na křeslo. "Zřejmě chceš znát všechny podrobnosti, jak tě znám?" Usmál jsem se a podíval se na právě příchozí Yoko.

Vešla jsem do domu za ním. "Tohle se Pilice líbit nebude, ale to by tě stejně nezastavilo, co?" Zeptala jsem se při pohledu na rozbitý zámek. Vešla jsem do tak známého domu a zacítila tu známou vůni všude kolem. Musela jsem se usmát. Vešla jsem do obýváku. "Ano, pěkně od začátku. Odešel jsi a nic jsi neřekl. Nevěděli jsme, co se s tebou stalo.." Zamračila jsem se na podlahu pode mnou a sedla si na pohovku vedle.