Dům rodiny Akasuna

First topic message reminder :

Vešel jsem do domu a zavolal "Jsem doma!"

"Stále stejně zvědavá.." Ušklíbl jsem se. "Fajn, ale pak mi zase ty řekneš, proč tě PiliKKa objímala, jako kdyby se blížil konec světa.."
Pak jsem si povzdechl a pustil se do zjednodušeného vyprávění.
"Musel jsem odejít, po msrti matky to bylo pro otce těžké. Toulali jsme se po vesnicích a po pár letech zemřel i otec. Já.. zřejmě jsem chtěl na všechno zapomenout a odešel jsem k ANBU. Chtěl jsem se zbavit všech citů, ale bezúspěšně" Pohrdavě jsem si odfrknul nad tou vzpomínkou. "Pak mě to tam jednoduše nebavilo a vrátil jsem se zpátky sem. Potkal jsem PiliKKu, povyprávěl jí tento příběh a pak potkal tebe.." Dokončil jsem poslední větu a upřel na ní pohled. "A co ty? Co má malá Yoko-chan vymýšlela?" Usmál jsem se.

"To mě mrzí Daiki.. Tvůj otec.." Zmlkla jsem a radši změnila téma. "Já? Byla jsem v Konoze a trénovala. Nejsi už jediný, kdo využívá železný písek. Já ho pužívám také, i když jen obyčejný písek.. Jsem Jinchuuriky Shukaka.." Spíš jsem to konstatovala, než, abych na to byla nějak hrdá. "Musela jsem ho v Konoze s velkou pomocí Hokageho nějak dostat pod kontrolu a podařilo se mi to.. Stala jsem se ANBU, ale přesto jsem žádný výcvik neabsolvovala. Možná, že jsem o krůček blíž ke svému snu.. Možná.." Pousmála jsem se. "Hodně věcí se změnilo Daiki. Ale jsem ráda, že jsi tady. Konečně budeme po tolika letech spolu, že? Zase my tři. Doteď jsi pamatuju, jak jsme vždy rozčilovali paní prodavačku, protože jsme jí stále z trhu kradly pomeranče a všelijaké nesmysly.." Usmála jsem se. "Co ty Daiki? Stále stejný kluk, kterým neotřese nic a stále si bude zakládat na svém egu a schopnostech?" Rýpla jsem si, ale pak jsem se usmála.

"Hai, PiliKKa mi o tom říkala. Říkáš Konoha, že? Tak někdy porovnáme síly.." Ušklíbl jsem se. "Stále ten samý sen? Jak jsem říkal, něco se prostě nezmění.." Na chvilku jsem se zamyslel a při její poslední poznámce jsem se zamračil. "No dovol.." Dodal jsem naoko uraženě. "Víš, že mít zdravé ego, je náhodou zcela v pořádku?" Vítězně jsem se usmál a pak dodal. "Stále pro mě budeš ten tvrdohlavý prcek!" Vyplázl jsem jazyk a spokojeně založil ruce na hrudi.

Doběhla jsem k domu, chtěla použít klíče, ale stačilo do dveří strčit a ty se otevřeli. Nany?! "Kdo to... DAIKI?!" Zakřičela jsem do domu. "Jestli je ten zámek tvoje práce, tak tě ZABIJU!!" Křičela jsem rozběsněně. Vešla jsem do obýváku, kde oba seděli, ale když jsem je tam tak oba viděla, všechna zlost mě přešla. S úsměvem jsem položila před každého misku s ramenem, lahev saké i balíček danga. Z kuchyně jsem přinesla skleničky, hůlky a mísu na knedlíčky a hodivše svitky na sedačku jsem se zhroutila vedle nich. "Konečně doma!"

Zaslechla jsem křik z chodby a podívala se na Daikiho s výrazem alá já ti to říkala.
"Arigato!" Poděkovala jsem, když se přede mnou náhle zjevila mísa rámenu a Dango. Zašklebila jsem se na oba dva a měla sto chutí se začít chovat zase jako ta malá Yoko. Nakonec jsme se jen pustila do svého ramenu.
"Jako za starých dobrých časů.." Usmála jsem se a pohledem sjela každého z nich. Vyrostli to určitě, ale.. Ne, uvnitř nich se nic nezměnilo!

Pustila jsem se do svého ramenu. Byla jsem hladová a unavená, ale spokojená. "Yo-chiii!! Povídej, já chci vedět jak bylo v Konoze, jak to dopadlo, co ten útok? Kde je Fu? Co se vlastně stalo?" otázky ze mě létaly, jako z kolovrátku a já nemohla ztichnout.

Pohledem jsem šlehnul po Yoko škleb jí oplatil.
"Páni, tady si Kazekage žije.." Ušklíbl jsem se a snědl první Dango knedlíček. "Umm, PiliKko v kanceláři jsme to nedokončili, co ty dvě misi? Myslím, že vy dvě si toho máte hodně co říct a já vím, co si teď myslíte.." Usmál jsem se. "Ale i flákači jsou občas hyperaktivní. Takže sem s těma misema a nechám vaše holčičí drby na později.."

Pohlédla jsem na Daikiho a usmála jsem se. "Jsi jako malé dítě!! Takže.... mise jedna - dostaneš tým, mise dvě... slyšel jsi někdy o Elementárních kamenech?" strčila jsem si do pusy nudle a labužnicky kousala.

Jen jsem seděla, vychutnávala si tu úžasnou chuť rámenu a v duchu se pousmívala. Daiki a sensei? To si nedokážu představit.. Nevím ani proč, ale ta představa se mi zdála komická!
Pak jsem počkala, až si to spolu vyřídí. Piličiny otázky mohu zodpovědět později. Času je dost..
Usmála jsem se a odložila prázdnou misku na stůl společně s hůlkami.

Tým?! V mysli mi blikalo pouze tohle jediné slovíčko. Totálně mě odzbrojila. Až po chvilce jsem ze sebe sotva vysoukal souvislou větu. "T-Tým? Já a sensei?" Podíval jsem se Pilice do očí jestli to myslí vážně, ale byla až překvapivě klidná. Byla jsem v pasti. "Tak fajn.." Rychle jsem to přešel a drmolil dál. "Ale k té druhé misi, o tým se stejně budu starat až po té misi. Ale stále budu plnit povinnosti ANBU i senseie, nechci vyjít ze cviku.." Ušklíbl jsem se, ale pak se zamračil, což byl znak toho, že se snažím přemýšlet. "Elementární kameny? U ANBU se o tom těsně předtím, než jsem odcházel hodně povídalo. Kolovali různé povídačky, ale znáš mě, pověry a drby mě nikdy moc nebrali" Nevinně jsem se poškrábal ve vlasech. "Ale zřejmě to bude součástí mise, co?" Moc dobře jsem na tu otázku znal odpověď. Dal jsem si ruce za hlavu a prohlížel si strop, apoň tak jsem se přinutil pořádně vnímat všechno okolo a vstřebávat jednotlivé informace.

Ukázala jsem na něj hůlkami. "Tým ti prospěje zlato! Nejen, že se ty děcka naučí něco od tebe, ale ty se naučíš něco od nich!" pousmála jsem se. "Samozřejmě budeš dál anbu, s tím se počítá jsi jeden z mála, komu v anbu věřím!" odložila jsem dojedenou mističku. "Pokud jde o tu druhou věc...Ano, já si do nedávna myslela, že jde jen o historku, ale anbu přinesli zprávy, že nějaká žena kameny našla a dokonce ovládla jejich moc... dost špatné, uvážíme-li, jak strašnou mohou ty kameny způsobit škody! Když jsem se o to více zajímala něco jsem našla." vytáhla jsem dva svitky a starou zaprášenou knihu. Ukázala jsem prstem na jeden z řádků. "Ta kniha mluví o prvním senninovi... zde se vyskytuje informace, že chceš-li býti jako kámen silný, hledej v horách Ishi no Kuni. Myslím, že kámen země je tam!" podívala jsem se na něj. "Dostaneš tým anbu a půjdeš se tam poohlédnout!" vzala jsem si jeden knedlíček.

Zasmál jsem se nad její poznámkou, ale pak jí už vážně poslouchal. Takže, je to pravda? Ty zvěsti nelhaly....
Ušklíbl jsem se a zamyslel se. "Ty kameny nebudou nic dobrého, pokud po nich půjde každá vesnice a navíc ta žena.." Zmlkl jsem a vzápětí si něco uvědomil. "Takže po mě chceš, abych ten kámen země získal a přinesl do Suny, že? Pokud ho najdu. Nebo chceš jen zapsat místo, kde se nachází? To by jsi tam neposílala mne" Zamračil jsem se, ale jak jsem znal PiliKKu určitě nechtěla, aby jí někdo něco vyfouknul před nosem.
"Fajn, zřejmě nebudeme jediní, kdo po něm půjde. Ještě dnes s ANBU vyrazíme z vesnice, nebo tam ten kámen už vůbec být nemusí. Říkáš hora Ishi no Kuni? To je pěkně daleko. Spoj se prosím s ANBU a řekni jim, že se sejdeme za 10 minut u brány.." Usmál jsem se a vstal. Zkontroloval jsem ještě všechnu výbavu. "Dejte mi tady na sebe pozor, ano?" Zahrál jsem si na váženého staršího brášku a znovu se na obě zašklebil.

"To víš, že jo ty hrdino!" ušklíbla jsem se. "Kdyby jsi ten kámen našel pak ano, přines jej,, nechci ho nechávat ve vesnici, stala by se terčem útoků, hned jak by se rozkřiklo, že tu kámen je... ale to budeme řešit až tu bude! Daiki... posílám tam tebe protože tě znám, tvou povahu, tvůj charakter... ten kámen je nebezpečný, je to ohromná síla a stačí málo a ovládne tě! Protože tě znám, vím, že se nenecháš zlákat! Bu´d prosím tě opatrný, nechci o tebe přijít hned, jak jsi se vrátil!" upřímně jsem se na něj usmála. "ANBU budou čekat u brány, spolehni se... takže... zlomte vaz veliteli!" usmála jsem se. Potom jsem pomocí Kaze no Suna poslala vzkaz do ANBU velína. "A co budeme dělat my?" otočila jsem se na Yo.

"Jasně, chápu.." Usmál jsem se. "Přijít? O mě?" Zašklebil jsem se na ní. "Do zítřka jsem tu jako na koni! Však mě znáš, nenechám si ujít tuhle zábavu." Ušklíbl jsem se. "Moc to nepřežeňte, dámy.." Šlehl jsem pohledem po skleničkách se Sakém. Pak jsem se otočil na PiliKKu a mírně jsem se uklonil. "Spolehnětě se na mě, Kazekage-sama.." Se smíchem jsem se znovu narovnal a odešel jsem ke dveřím. Zvedl jsem ještě ruku na pozdrav a pak odešel z domu a nemusel se ani namáhat dveře zavírat.. Díky poničenému zámku, by se stejně nezavřely. Sám pro sebe jsem se ušklíbl a odešel.
(Přesun)

Vrtěla jsem nad ním hlavou, ale v pořád jsem se usmívala. Znala jsem ho moc dobře, věděla jsem jak dobrý je ninjam, a že pokud dávám misi jemu, je předem úsměšná! Mírně jsem kývla když zvedl ruku a dívala se, jak mizí za dveřmi. "Kašpar jeden... chyběl tu!"

Smála jsem se celé téhle situaci, která se přede mnou odehrála. "Zvyky od dětství mu zřejmě zůstali..Malý Daiki, ale celkem vyrostl" Řekla jsem a strčila do úst první Dango knedlíček, který se naskytl po ruce.
"Táák Pili-chii! Když jsme osaměli, chci slyšet všechno! Všechno co se tu dělo! Víš, jak moc se mi stýskalo? Takže to všechno pěkně rychle vyklop" Zazubila jsem se na ní.

Podívala jsem se na ní a dlouho ji mlčky sledovala. "Vyrostla jsi, Yo-chii!" pousmála jsem se, ale pak vstala. Déšť...? Odhrnula jsem záclonku a dívala se na maličké kapky smáčející suchem vyprahlou zem. Nádhera! Miluji, když v Suně prší! "Nemáš chu´t na piknik?" pootočila jsem se na ni s úsměvem.

Dívala jsem se na PiliKKu, jak odrhnuje záclonku a pak uslyšela to rytmické bubnování kapek do okenních tabulek.
Už bylo na čase! Usmála jsem se. Nestávala se tak často, že by v Suně pršelo a proto byl ten pohled tak fascinující.
"Piknik? Jasně! Ale pod podmínkou, že tam strávíme hoodně dlouhou dobu, máme si toho, co říct!" Usmála jsem se a jala se hledat nějaký proutěný košík, do kterého bych naházela nějaké jídlo. Pokud byl stále tam, kde býval, najdu ho snadno. Leda, že by PiliKKa udělala drastický úklid, ale.. Ne! Nad tím nápadem jsem zakroutila hlavou. Pořádek a práce Kageho? To prostě nejde smíchat dohromady. Usmála jsem se, došla do chodbičky, kde jsem odněkud za skříní vytáhla velký proutěný koš. Pyšně jsem ho postavila na stůl a pobrukovala si jednu písničku, která se mi v souvislosti s košíkem vybavila. "Tradá!" Řekla jsem nakonec.
"Pamatuješ? Vždycky jsme s ním s babičkou chodili sbírat ty bylinky na okraje útesů, protože tady moc vegetace není. Pak jsme se museli vzájemně zachraňovat, protože dosáhnout na tu bylinku byl nadlidský úkol a s babičinými zády.. Ale nakonec jsme si vždycky za odměnu dali na písku svačinku. Á stále mi chybí ty dokonalé koláče!" Mezitím, co jsem se ubírala svými představami se venku rozpršelo naplno. Až pak mi něco došlo.. "Etto.. Pili? Kam chceš jít, když venku prší?" Zeptala jsem se a zase se vrátila z představ o koláčcích na zem.

Dívala jsem se na ní a usmívala se, jako pitomoučká panenka. Bylo mi dobře, cítila jsem se bezpečně, naplněná energií, jako by se s těma dvěma vrátili všechny díly skládačky mého života. Jako bych znovu viděla obraz okraje Suny, naší starou babičku, její šedé vlasy a vůni sladkého a bylin, které tak často používala, jako bych viděla Daikiho otce, statného muže, jenž nám všem třem zvládal nahrazovat otce, hrál si s námi a pomáhal nám, viděla jsem i Daikiho matku, krásnou, blonďatou ženu, která nás zasvěcovala do tajů ženství. V neposlední řadě jsem viděla nás - malou blondýnku, vypadající tak nevinně, čistou jako anděl a přesto s tak velkým vnitřním žárem, starší černovlásku, věčně otrávenou, ale vysmátou a potom chlapce výškou nejmenšího, zato ale povahou nejodvážnější! Musela jsem zavrtět hlavou. Už nejsem malá holčička, oni vyrostli také a naše dětsví se rozplynulo. Už jsme dospělí!
"Půjdeme do skleníku... právě tam rostou durmany a orchideje, je na ně krásný pohled..." odpověděla jsem skoro nevnímajíc. "Yo? Jsem ráda, že jsi zpět!" dodala jsem po chvilce.

"Durmany a orchideje? Páni!" Uklouzlo mi, ale jala jsem se povídat dál. Nevěděla jsem proč, ale jako kdybych teď potřebovala neustále dokola mluvit.. O všelijakých věcech, o všech blbostech, které mi zrovna přišli na mysl. Už jsem v sobě nechtěla nic dusit. Aspoň ne teď . Usmála jsem se a znou pokračovala v tom dlouhém monologu.
"Dlouho jsem tam nebyla, naposledy, když jsem musela vyrobit ten jed do té nemocnice, byla to moje první mise. Musela jsem smíchat tu bylinku.. Á jak se jen jmenovala.. Ano už ví-" Zmlkla jsem a podívala na PiliKKu. Znovu jsem se usmála. "A já jsem ráda, že tu můžu být. Zde, kam opravdu patřím.." Odpověděla jsme jí, i když jsem věděla, že se mě na nic neptala. Popadla jsem Pili za ruku.
"Já vím, já vím, měli bychom si vzít děštník, ale čert to vem! Kdy se nám poštěstí, že uvidíme v Suně déšť? Málokrát! Tak jdeme! Směr skleník!" Zahlásila jsem a vzala do ruky už naplněný košík. Poté jsem vykročila ven. První dešťové kapky mi dopadli na tvář. Boty se mi nořili do vlkého písku a tak jsem si je sundala a kráčela v písku bosá. Podívala jsem se na PiliKku a radostně mi zajiskřilo v očích. I tohle byla věc, kterou jsme jako malé dělali nejraději. Lítali venku v dešti tak dlouho, dokud jsme neměli problém a babička nás nehnala do vany.. I přesto, že jsme dospělé, že jsme tak moc vyrostli.. I přesto všechno, jsem tohle tak moc chtěla udělat! Rozeběhla jsem se víc do deště a stále si pobrukovala melodii, která mi neustále zněla hlavou.

Sledovala jsem ji a musela se smát. Už jsem nebyla ani Kage, ani matka, ani žena... byla jsem zase malá holka, co je jí jedno kolik je na světě zločinu, jak nejlépe ochránit vesnici... byla jsem tu jen já a ona a tenhle okamžik a já si ho nehodlala nechat ničím zkazit. Napodobila jsem ji, vyzula si boty a vyšla do deště. Cítila jsem chlad, vlhké vlasy, které se mi lepili k obličeji, nastavenému objetí ledových kapek. Rozeběhla jsem se za ní. Ulice byli prázdné, bez jediného člověka, kdo by taky v tomhle počasí chodil ven...? Jen blázni a my dvě!

Došla jsem před dům a musela se pousmát při vzpomínce na onen rozbitý zámek. Ani klíče jsme vážně teď nepotřebovali.
Vešla jsem do domu a rostvítila v obýváku, abych viděla na schodiště.
"Pili? Já půjdu nahoru.. Pokud.. Pokud by jsi něco potřebovala houkni, ano?" Zeptala jsem se na ní a vystoupala prvních pár schodů do prvního patra.

"Uhmmm... Yo?" kuňkla jsem za ní. "Já mno... já..." vrtala jsem se nohou v podlaze. "Nebudeš spát dneska u mě?" zvedla jsem k ní pohled. "Když jsem byla malá a bála se pavouků a ošklivých snů o smrti rodičů, spávali jsem v babiččině posteli... vždycky jsem se cítila silnější... já... jsem dětinské..." zamumlala jsem s poloúsměvem a rozešla se do kuchyně, kde jsem dala do misky Fumimu a začala mýt nádobí.

Usmála jsem se. "Já vím a babička nás vždycky chlácholila. Dokonce nám ukazovala i skříně, že v nich opravdu nejsou duchové, ani kostlivci.. Byla skvělá. Občas mi její pevné objetí chybí.." Pak jsem přikývla a sešla po schodech za ní do kuchyně. "Jasně, budu spát u tebe. Myslím, že teď potřebujeme jedna druhou. Jen se skočím k sobě převléknout, ano?" Usmála jsem se, ale ještě předtím jí pevně objala.
"Všechno bude dobré, uvidíš. Zvládneme to. Vždycky jsme to zvládli.. Společně.." Odtáhla jsem se a znovu jsem se pousmála.

Odložila jsme houbičku i talíř a zůstala ve ztemnělé kuchyńce, naslouchaje zvukům nočního domu. Na jednu stranu tolik radosti na druhou tolik smutku. "Tak poj´d Fumi..." pousmála jsem se na štěně a vyšla do ložnice. Svlékla jsem si oblečení a bleskurychle se osprchovala. Oblečená v noční košili jsem vešla do pokoje. Pes už dávno oddychoval na Neurově části postele tak, jak byl zvyklí. Pousmála jsem se, vzala jsem ho do náruče a přestěhovala ho do nohou své části postele. Vlezla jsem si pod deku a zhasla lampičku.