Sídlo rodiny Sonozaki

Jedná se o poměrně velký dům, který je kolem dokola obestavěn zdí, ve které je jen jedna hlavní brána. V domě jsou dvě patra a také něco na způsob podzemí, které se dá považovat i za úkryt díky složitému systému chodeb. Vchod do podzemí je skryt na zahradě a ví o něm jen členové rodiny Sonozaki. Momentálně nikdo v domě trvale nepobývá.

Sonozaki Ayu

Po delší procházce vesnicí jsme nakonec dorazili do cíle. Předpokládala jsem, že bude nejspíš už dost pozdě, ale nějak mi to bylo jedno. Nakonec...bylo příjemné potulovat se takhle pozdě vesnicí, obzvlášť, když jsem nešla sama. Přešla jsem před hlavní bránu, kde jsem se zastavila a otočila jsem se s úsměvem na Fujina.
"Tak, vítej ve svém novém domě" Zasmála jsem se a chvíli jsem ho pozorovala. Po chvilce jsem si uvědomila, že můj zrak na něm visí už dostatečně dlouho, tak jsem se otočila, otevřela jsem bránu a přešla jsem ke vchodovým dveřím, kde jsem počkala až dojde, aby mohl odemčít.

Chvíli to trvalo, než jsme se dostali ke svému cíli.. Což to mě vůbec nevadilo... Byla to opravdu pěkná a dlouho večerní procházka a navíc jsem ji nemusel provádět sám a to bylo samozřejmě ještě lepší... Měl jsem takové vycházky rád, ale až teď jsem si opravdu uvědomoval, jak to dokáže být příjemné, když vedle sebe někoho máte...
Nakonec jsme se však zastavili před větší bránou, která ukončovala naše tiché potulování...
Když se na mě Ayu s úsměvem otočila, taky jsem se celý rozzářil a úsměv jí opětoval... Tahle chvíle se zdála nekonečná a já si uvědomoval, že mě pořád sleduje... Měl jsem tendenci zase rudnou, ale byl jsem také moct zaměstnaný a to sledováním naopak jí... Nakonec si to však asi Ayu uvědomila a s ní i já... Přestali jsme se na sebe dívat a já ji hned po té následoval bránou dovnitř, až ke dveřím domu... Znova jsem se na ni tak hřejivě usmál a pomalu odemkl dveře. Bylo to dost divný, odemykat dveře cizího domu, domu, kde bych teď měl žít... Je opravdu hodná. milá a... a pěkná... navíc... ty její oči a vlastně celkový vizáš... ach.. hm... tak se vzpamatuj... musíš něco konečně říct... tak dělej!!... "Ehm... ještě jednou děkuji... za všechno... bez tebe bych asi teď nocoval venku... já... ehm... nechceš jít ještě na chvíli dovnitř? Ehm... je... je docela chladno a j.já... já bych třeba udělal čaj a něco ukuchtil... no..." Už jsem zase rudl a zadrhával se při každém slově... Nedokázal jsem ze sebe dostat pořádnou srozumitelnou větu... Božeee... ty si, ale matlal... proč jí zrovna nepozveš někam na večeři nebo něco?? Tak se sakryš vzpamatuj..."Ehm.. a-ale... j-jeslti nemáš čas... tak... já... možná někdy j.jindy... k-kdyby si chtěla... m-mohli bychom někam třeba zajít... no... j-je to na tobě.. ehm... " Celou dobu jsem se díval buď do země nebo někam stranou, protože opravdu jsem byl zase rudý jako rak a z toho, jak se nemůžu vymáčknout my bylo ještě víc trapně, než předtím... Ach... ty si beznadějný... teď ses úplně ztrapnil a rovnou to můžeš vzdát.... Jasně, že je to na ní ne?... Ach... to jsem zase něco zvrtal... Nakonec jsem se však odvážil zvednout pohled a podíval jsem se jí přímo do jejich pronikavých očí... Myslel jsem to upřímně, ale dost se mi to nepovedlo... Stejně jsem však už nedokázal uhnout...

Sonozaki Ayu

Stála jsem u dveří a sledovala jsem Fujina, jak odemyká dveře. Uvědomila jsem si, že z něj nemůžu spustit oči...ale uvědomila jsem si to, až mi pohled opětoval. Předtím jsem to brala pouze jako srandu...bavilo mě to, ale teď...Teď jsem se cítila jinak než před tím. Automaticky jsem uhla pohledem a cítila jsem, že červenám. Vlastně jsem ani nechápala proč.
Hauuuuu... Povzdechla jsem si a zase jsem zaměřila svůj pohled na něj. Zvláštní bylo, že vždycky když promluvil, tak se ten divný pocit, který vládl za ticha, vytratil. Trpělivě jsem ho poslouchala, vesele jsem se usmívala a rozplývala jsem se nad jeho roztomilostí.
Nikdy jsem se moc s ostatními nebavila, ale s ním jsem se cítila...tak nějak jinak...příjemně a přirozeně.
"Nemusíš mi pořád děkovat...Už jsem řekla, že jsem ti ráda pomohla...Jinak pokud jde o tvé pozvání...ráda ho přijmu, ale teď pár dní asi budu mimo vesnici." Pořád jsem se mile usmívala...Dalo se říct že jsem přímo zářila dobrou náladou.
"Etooo...já ti stejně chtěla ještě ukázat dům, ale vařit opravdu nic nemusíš. Večeřela jsem už doma...jinde doma." Zasmála jsem se a chtěla jsem jít dovnitř, když v tom jsem se zase zasekla v jeho pohledu. V těchhle chvílích jsem měla pocit, že mi nejspíš zamrzl mozek, protože jsem si to uvědomila vždy až po nějaké chvíli.
"Tak...pojď dál." Vypadlo ze mě nakonec a na tváři mi opět hrál ten milý úsměv.

Cítil jsem se teď trochu trapně, ale zároveň i příjemně. Stačilo jen, když se pousmála, jen když se na mě podívala a promluvila... prostě.... všímal jsem si každičkého pro někoho obyčejného pohybu, ale přitom pro mě úplně fascinovaného... Vůbec jsem se neuvědomoval, že se na ni stále dívám a ani nemrkám jako bych byl hypnotizovaný... Někdy jsem si všiml, že je na tom podobně, ale můj mozek to nedokázal zpracovat a nic si z toho vyvodit... Měl jsem teď všechny smysli jen pro ni... Opravdu jsem nevěděl, co se to se mnou děje, ale cítil jsem se prostě-- úžasně... hlavně, když byla se mnou... Pozdě jsme si uvědomoval, že už na mě znovu mluví a já absolutně nevnímám... "C-cože??!! Jo... ehm.. Hai.. tak.. dobře... ehm.. promiň..j-já...já se trochu.... ehm.. zasekl víš... " Nevěděl jsem, co říct, protože mě nijak nedocházel žádný nápad, jak se z této situace dostat bez lhaní..."Noo...víš... ehm... j-jsi... ehm... jsi... no.. jsi velmi pěkná víš? A já... já... ty tvoje oči.. ehm... trochu jsem se zahleděl... p-promiň..." Teď bych se nejraději propadl do země... Řekl jsem prostě zrovna to, co jsem si myslel.. nedokázal jsem to nějak obkecat... celý jsem zrudl a poprvé uhnul jejímu pohledu... Ten její radostný výraz mě ještě víc dováděl... k... prostě.. k... do ráje... jinak to asi popsat nešlo... A navíc... když se tak na mě dívala... Její poslední slova pro mě přišla jako záchrana před utopením a potopením se do věčných hlubin nejhoršího seznamování jaké bylo asi možné.. tedy... aspoň podle mě... Rychle jsem přikývl a věnoval jí jeden zářivý úsměv a zmizel v domu, kde jsem následně čekal, až vyjde i ona... Potřeboval jsem to jen nějak rozdýchat...Heh.. z takovou od tebe za chvíli uteče, protože si bude myslet, že si úplný výmaz... Ty fakt neumíš mluvit z holkami.. úplně to vždy po**áš...ach... Povzdechl jsem si...

Sonozaki Ayu

Pěkná? Na chvíli jsem u dveří ztuhla a evidentně jsem i zrudla, ale stejně jsem se cítila příjemně, i když poněkud...nepřirozeně a zvláštně. Stejně jsem se musela pořád usmívat. Možná to bylo tím, že jsem nikdy nikoho takového nepotkala a nikdo semnou takhle nemluvil. Cítila jsem se příjemně a byla jsem ráda, že jsem ho nějakou zvláštní shodou okolností poznala. Tahle atmosféra začínala být poněkud jiná, než před chvílí...Dokonce i já jsem to pocítila. Sice jsem nečekala, že řekne zrovna tohle, ale možná mě to i potěšilo...Sama jsem nevěděla, jak se vlastně cítím, ale radost jsem měla pořád.
Nejspíš jsem u dveří stála trošku dýl, než jsem měla v úmyslu. Jakmile mi to došlo, vklouzla jsem také dovnitř a zavřela jsem za sebou dveře.
"Etooo..." Zamyslela jsem se poněkud nahlas a okamžitě jsem zapoměla, co jsem to vlastně chtěla, když jsem se podivala na Fujina.

Čekal jsem, až vejde také dovnitř a mezitím se snažil nějak uklidnit, což mi šlo však velmi těžce... Neustále jsem se v hlavě vracel k ní a navíc k tomu, co jsem před chvílí řekl... Vlastně o čem jsem mluvil celou dobu... Ani jsem se nepoznával, ale... nebyl jsem si jistý, jestli teď vlastnost nelhat byla v tuto chvíli k prospěchu nebo ke škodě... A podle toho, jak jsem byl stále rudý, nervozní a nejistý, jsem se asi víc přikláněl k té druhé možnosti.... Vůbec jsem však nelitoval toho, že jsem s ní mluvil nebo ji tak náhodou při takové situaci potkal.. Opravdu jsem nečekal, že by dokázal někdo být tak přívětivý a prostě... a prostě mě... ještě jakoby cizího člověka, vzít do svého bytu a vlastně mě tam nechat přebývat...Heh... zkus si to zase nepokazit... prosím... zkus.. vždyť... je k tobě tak... hodná a... nezkaz si to! Znova!... Tloukl do sebe v mysli a snažil se pořád ještě uklidnit... Ale.. nějak to nešlo... prostě to nešlo... Byla tak... odlišná... jiná... prostě.. dalo se říct... vyjímečná a prostě mě zaujala a to už hned na první pohled...
Teď jsme si teprve uvědomil, že to Ayu ještě není... Už jsem chtěl nakouknout, ale to zrovna taky vešla a zavřela za sebou dveře, až jsem se málem lekl... Podíval jsem se jí znova do očí a do její tváře... Asi chtěla něco říct, ale... nakonec z ní ni nevyšlo a ze mě také ne.. hlas se mi jakoby zadrhl a já se jen utápěl v jejím pohledu.. Rudé tváře a takový ten plachý úsměv tomu dodával dost podivnou... atmosféru... Větší pramínek vlasů ji zrovna spadal do tváře a tak zarýval kousek toho pro mě teď dokonalého obrazu... Pomalu jsem natáhl ruku a odhrnul jí ho z obličeje pryč, abych zase viděl celý ten výjev... Hřejivě jsem se pousmál a zase už hleděl jen do jejich očí... Vůbec jsem si neuvědomil, že moje ruky a prsty, stále zůstávali na její tváři... Jakoby se tam přilepili a nechtěli se hnout a já ji přitom stále hleděl do těch jejich tmavých, teď úplně skoro do černa, očí...

Sonozaki Ayu

Stála jsem na místě jako socha...naprosto neschopná jakéhokoliv pohybu. Měla jsem pocit, jakoby někdo zastavil čas. Jediné, co jsem vnímala byl jeho spalující pohled a dotek...ten příjemný dotek na své tváři, který mě naprosto vyvedl z míry. Nebyla jsem schopná zareagovat vůbec nijak. Nedokázala jsem ani uhnout pohledem z jeho očí. Cítila jsem, jak se mi zrychlil tep a tluče mi srdce tak, že to muselo snad být i slyšet. Byla jsem naprosto mimo a dokonce ani hlavou se mi nehonilo vůbec nic...Jako by mi s tělem zamrzl i mozek.
Byl to pro mě naprosto zvláštní pocit...pocit, který jsem nikdy předtím necítila ani nevnímala. Vlastně jsem ani nevěděla, co se semnou děje, protože jsem nebyla schopná jakkoliv přemýšlet. Připadala jsem si spíš jak v nějaké hypnóze, protože jsem se v těchto omažicích nezmohla na nic jiného, než viset očima na těch jeho. V tuto chvíli pro mě neexistovalo nic jiného, než on. Což jsem si vlastně ani neuvědomovala...neuvědomovala jsem si vůbec nic.

Stále jsme hleděl do těch jejich očích, ve kterých jsem se doslova utápěl... Vůbec jsme si vlastně neuvědomoval, že moje ruka zůstala na její tváři a já se na ni stále dívám... Cítil jsem, jak se můj tep prudce zrychlil a to samé platilo i o dechu. Ze srdce jsem měl teď doslova tubo diesel... Nebylo to však tím, že bych se zase cítil nějak... ponížený nebo ztrapněný, ale... bylo to z toho, že byla v mé blízkosti... jen ona.. ta dívka, co mi nabídla skoro bez rozmyšlení střechu nad hlavou... cizímu člověku... svůj dům... ta, co mě dokázala dostat do nehorázných rozpaků a já díky ní udělal i to, co bych ani ve snu nevěřil, že udělám... pozval jsem ji někam... A teď moje ruka ji nevědomky pomalu začala hladit po tváři a jemně si hrát s její my vlasy a přitom moje oči stále byli v pity v těch jejích... To však teď nebylo podstatné.. nic okolo... ani to, že vlastně to byl spíše jako sen.. Byla tu teď jen a jen ona...
A mělo nastat další překvapení... I když to bylo něco, co bych v životě asi nedokázal, kdyby to byl někdo jiný... já se k ní pomalinku přiblížil a moje hlava se naklonila k té její... Druhá ruka ji chytila za tu její naproti a jemně ji stiskla... Naše tváře a rty se pomalu k sobě začali vlivem mě přibližovat, ale já nedokončil, co jsem chtěl... Nemohl jsem si to dovolit... Jen jsem se svým čelem opřel o to její a znovu ji teď už z velké blízkosti, pohlédl do těch jejích nádherných očí... Cítil jsem její jemný mátovo mentolový dech, který mě uváděl do úplného blaha, ale ten polibek jsem nechtěl dokončit... Nevěděl jsem, jestli můžu nebo ne... nešlo to prostě... Jen jsem takhle zůstával... s červení ve tváři a celým roztřeseným tělem díky tomu, co jsem teď prožíval... Bylo to fakt úžasný, i když nedokonaný... Bez ní jsem se odhodlat nemohl a ani bych to nedokázal...

Sonozaki Ayu

Má mysl se probrala až v okamžiku, kdy se začaly jeho rty přibližovat k těm mým, z čehož jsem byla úplně mimo a stejně jako předtím jsem vůbec nevěděla, jak zareagovat, takže jsem nereagovala nijak akorát s tím rozdílem, že můj mozek pracoval na plné obrátky.
Heeeee? Byla jediná moje reakce. Ani bych nestihla nijak zareagovat, protože jsem se pořád probírala z chvilkového transu, který mě zastihl před chvílí. V hlavě se mi sice honilo asi tisíc myšlenek, jak bych mohla zareagovat, ale nezmohla jsem se uskutečnit ani jedinou.
Věděla jsem, co se chystá udělat...Věděla jsem, jak se asi zrovna cítí...a neměla jsem to srdce ho od sebe odstrčit...Vlastně jsem ani nechtěla, jenže mozek říkal úplně něco jiného. Nemohla jsem se rozhodnout jestli se řídit city, nebo rozumem, tak jsem prostě nereagovala nijak a pouze jsem čekala, jestli to udělá, nebo ne. Kdybych se měla řídit svými pocity, tak bych ho nejspíš i sama políbila...popravdě měla jsem nezkrotnou chuť to udělat, ale můj mozek byl bohužel plně při smyslech a já jsem ho nedokázala ignorovat. Přímo bil napoplach, že tohle nemůžu, když ho neznám ani den...Byla jsem naštvaná sama na sebe, že nedokážu udělat to, co chci jen kvůli nějakým morálním hodnotám.
To očekávání mi připadalo jako nekonečná chvíle...až nakonec...neudělal to. Mrzelo mě to, ale věděla jsem, že by to nebylo rozumné, takže jsem mu nadruhou stranu byla i vděčná, že to nechává na mě...i když mi ho bylo zase trochu líto. Bohužel jsem se dokázala někdy až moc vžít do pocitů ostatních a tím pádem to ubíjelo i mě.
Pocítila jsem, jak se mě dotkl čelem a také jsme po chvíli pocítila jeho pohled. Teď jsem se mu z nějakého důvodu nedokázala podívat do očí. Můj pohled padl kamsi do prázdna a jen jsem potichu zašeptala.
"Gomenne...já....já nemůžu." a sklonila jsem zrak ještě víc. Bylo mi takhle blízko něj sice příjemně, ale věděla jsem, že bude nejvyšší čas odejít. Tahle situace...tahle atmosféra...Prostě tohle všechno už na mě bylo trochu moc a nedokázala jsem si představit, že by jsme se mohli v tuto chvíli zase normálně bavit. Pro dnešek jsme si potřebovali odpočinout evidentně oba dva.
"Já...já už musím jít." Řekla jsem mu a ustoupila jsem pár kroků od něj. Pořád jsem měla sklopený zrak a najednou...najednou jsem se otočila a vyběhla jsem ven...

Moje obavy se pomalu začali naplňovat... Vycítil jsem, že je to špatně... i můj mozek říkal to samé... Nikdy jsem se takhle nechoval, ale... tohle bylo prostě... neuměl jsem to popsat... bylo to opravdu něco vyjímečného a zároveň nečekaného... Strach však stále ze mě nemizel a už jen to, že můj pohled neopětovala, byl jasný náznak toho, že tohle nedopadne dobře... Na což jsem moje obavy potvrdili, jak potichu zašeptala...
Všechna ta nejistota, strach, to zoufalství... vše se rázem vrátilo.. Sám jsem začal pociťovat, jak se teď ona cítí... vžíval jsem se do ní a naplno si uvědomoval, co teď asi musí prožívat... Nedal jsem jí skoro žádnou šanci, nedal jsem jí možnost se ani víc poznat... prostě... nechal jsem jí vletět do těch všech pocitů a ona se v nich pomalu topila a já místo, abych jí podal záchraný kruh, tak jsem ji ještě víc táhl ke dnu a topil se s ní...
Možná by se to trochu zlepšilo, kdyby mi věnovala aspoň jeden jediný a třeba i poslední pohled... to se, ale nestalo... Řekla, že už musí jít a o kus ode mne odstoupila a přitom stále měla zrak sklopený k zemi... Když jsem jí tam viděl.... jaká byla zmatená a... dostal jsem takovou úzkost.. takovou.... cítil jsem... cítil jsem, že jsem jí teď ubližoval tím, co jsem dělal... cítil jsem, že... že díky mě teď byla... doslova... nemohl jsem to ani popsat....
Najednou se otočila a vyběhla ven.. Já rychle vyběhl hned za ní... to už však běžela dál... zastavil jsem se a natáhl k ní ruku a zvolal..."Ayu-chan! Já... omlouvám se! Promiň mi to! Já nechtěl!" Zavolal jsem ještě směrem k ní, než mi pomalu začala mizet z očí...."Omlouvám se..." Šeptl jsem sám pro sebe a v tu chvíli jsem už nedokázal sám držet rovnováhu a zády jsem sjel po dřevěném trámu, který držel střechu verandy a dosedl z těžka na zem... Chytil jsem se za hlavu a kolena si přitáhl, až k tělu..."Já... omlouvám se... promiň mi to Ayu... promiň mi to..." Znova jsem šeptl a schoval tentokrát halvu jak v kolenech, tak i v rukách, které jsem na nich teď měl položený... Všechno si zkazil ty idiote! Podívej, co si provedl... tohle je vždycky... pokud někomu neublížíš, tak ho raníš... všechno si dobabral a podívej, co si jí udělal... sakra... ubožáku... V duchu jsem si vynadal a na chvíli přestal vnímat znova okolní svět, ale už ne tentokrát kvůli ní, ale kvůli všem těm negativním pocitům, co na mě dopadli.. V myšlenkách jsem se stále vracel k ní...

Sonozaki Ayu

Běžela jsem...pořád jsem běžela a nechtěla jsem se zastavit. Pořád se mi v hlavě dokola přehrávalo, co se stalo. Čímdál víc jsem si uvědomovala, jak jsem mu teď ublížila...Dokonce jsem se ani nerozloučila...Jen jsem zbaběle utekla. Vyčítala jsem si, že jsem se zachovala takto...Mohla jsem mu alespoň něco říct a né jen takto skoro bezeslova utéct.
Moje doměnka se během chvilky potvrdila. Zaslechla jsem jeho hlas...zaslechla jsem, jak na mě volá a moc dobře jsem mu rozuměla. Jenže jsem se nedokázala zastavit. Ten tón jeho hlasu...tak zoufale se chtěl omluvit a dát to všechno do pořádku...Bylo mi naprosto jasné, jak se cítí a mrzelo mě to...bylo mi to tak strašně líto..a dávala jsem si to za vinu. Nemohla jsem se zbavit toho pocitu, že za to můžu já...že kvůli mě se teď cítí takto. V hlavě jsem měla naprostý zmatek a nejspíš jsem se cítila podobně jako on.
Nakonec jsem se na chvíli zastavila, až jsem si byla jistá, že jsem z jeho dohledu. Tahle situace se opravdu zvrtla skoro až v deprimující. Měla jsem velké nutkání vrátit se k němu, obejmout ho a říct, že se nic nestalo...Ale nedokázala jsem se tam teď po tom všem, jak jsem se zachovala, vrátit. Nejspíš pro něj bylo i lepší být teď o samotě.
"Gomenne..." Zašeptala jsem do větru, který se proháněl nočními ulicemi suny. Chtěla jsem vrátit čas...možná by to dopadlo jinak...ale kdo ví...možná bych se rozhodla stejně, ale alespoň bych takhle neutekla...Rozhodla jsem se, že ho teď nechám vážně raději o samotě a promluvím s ním, až se vrátím z Kemono. Naposledy jsem se podívala směrem, kde stálo naše sídlo a vydala jsem ze sebe utrápený povzdech. Otočila jsem se a vydala jsem se směrem k mému současnému domu a doufala jsem, že nikoho nepotkám. Chtěla jsem být sama...Chtěla jsem sebou plácnout do postele, usnout a nic neřešit, ale pořád jsem myslela na Fujina. Trápila mě představa, jak mu asi teď je...a trápila mě hodně. Nevím, co to zas semnou bylo, ale jen tak tak jsem zadržovala slzy a raději jsem okamžitě zmizela. Sice jsem nemyslela, že v téhle době někoho potkám, ale nechtěla jsem, aby mě takhle někdo takto viděl...
(přesun)

Cítil jsem se opravdu hrozně... Všechny ty pocity, co jsem zažíval před tím, se nedali s tímto srovnat... Vše se mísilo dohromady já opravdu nevěděl, na co se soustředit dřív. Moc dobře jsem si uvědomoval, jak jsem jí tím musel asi ublížit, jak se musela cítit, co teď musela prožívat... Bylo mi jí líto a zároveň jsem byl naštvaný sám na sebe... bylo mi ze mě doslova špatně... Všechno sakra bylo v pohodě... bylo to v pohodě! A já to musel tak nehorázně pokazit! Sakra! To nedokážu nic jiného, než všechno kazit! Proč! Proč! Proč! Proooooč!!!!... Zajel jsem si do vlasů a měl chuť si je začít trhat... Cítil jsem se jakoby do mě někdo vrážel tisíce jehel... Stále jsem si v hlavě přehrával ten obraz... ty její poslední slova... to, jak její pohled byl skloněný k zemi a pak už jen utíká pryč, pryč a mizí mi v té černočerné tmě a i když já volám... nezastavuje... běží dál a já ji ztrácím...
Vůbec jsem si to ani neuvědomoval, ale s očí se mi začali hrnout horké slzy, které po sobě zanechávali slané mokré cestičky, které mi na tváři, i když byla zakrytá, ihned zamrzávali... Bylo chladněji a chladněji a můj dech po chvíli začal tvořit ve vzduchu bíle obláčky teplé páry... Byli jsem na poušti... I když ve vesnici... Přes den tu dokázalo být nehorázné teplo, ale před noc... přes noc tu doslova mrzlo...
Moje tělo to vše pociťovalo naplno, ale mozek tu informaci nepřijímal... Stále byl zaměstnaný tím, co se stalo a zdálo se, že jsem teď opravdu mimo... Už jsem se celý klepal a rty mi začali modrat... vlasy, obočí i některé části kůže už byli pokrytý jakoby nějakou námrazou... Zuby mi drkotali a zdálo se, že v sobě nemám už skoro žádné vnitřní teplo.
K tomu ještě začalo foukat a vzduch se ještě víc ochladil... Byl jsem opravdu nalehko oblečený... Prostě.. jen nějaké triko bez rukávů, delší kraťase a spodní prádlo s boty a ponožkami + výbava... Já se však neměl rozhodně v plánu zvednout... Nechtělo se mi a ani bych to teď nedokázal... Přál jsem si, aby tu byla, aby se vše vrátilo a já tu teď byl s ní a mohl to třeba napravit... ale teď už to nešlo.. prostě to nešlo a tohle byla jedna z věcí, co mě nejvíce trápila... další byla, že jsem věděl, že jí to muselo také dost sebrat a všechno to byla jen moje vina... Jsem úplný tupec... úplný... já... neměl jsem to dělat... neměla... neměl... neměl...
Rád bych se teď za ní rozběhl a vše jí vysvětlil, ale už jsem nevládl skoro žádnou silou... Skoro ani svým tělem... Moje emoce mě absolutně ochromili a zima dodělal zbytek... Nemohl jsem teď vůbec nic dělat... jen si vše stále dokola a dokola vyčítat... Ublížil jsem jí.. ublížil... musí...musí být naštvaná a já... já ji ještě přivedl do takové situace... já... Zoufala jsem vydechl a naposledy ještě šeptl..."Gomenasai Ayu-chan..." Potom mě hlava klesla a já upadl do hluboké spánku nebo spíše nevědomí... Byl jsem z toho všeho prostě zničený a jelikož můj mozek nechtěl nic jiného přijímat, zimu absolutně ignoroval a ta spotřebovala moje veškeré poslední síly a prostě mě uvedla mimo sebe...
Na poušti sice byla zima, ale i tak se noc dala přečkat venku... sice z lepším oblečení, ale dala... Já už však nad tím nemohl přemýšlet... Teď už jsem své okolí nevnímal... Bylo jasné, že to bude mít asi nějaký následky, když jsem takhle lépe řešeno usnul na verandě, ale... já za to nemohl... Teď už jsem toho nedokázal více pojmout a nebyl jsem už schopný se ani někam přesunout... Musel jsem zůstat tady a taky zůstal... Moje poslední myšlenka patři Ayu... Ayu-chan a tomu jejímu zářivému úsměvu....

Kráčel jsem temnou nocí po dlouhé prašné a klikaté cestě. Kolem fučel ledový a silný vítr, který lopcoval stromy sem a tam... Neslyšel jsem skoro nic, kromě toho hrozného zkušení, které mi drásalo uši. Zrychlil jsem, abych se co nejrychleji dostal na konec...
Každý krokem se však cesta jakoby prodlužovala a prodlužoval a čím rychleji jsem šel, tím to bylo horší... Stále jsem však zrychloval a každým krokem se od svého cíle vzdaloval. Doslova jsem už běžel...
V tom jsem něco zahlédl... V hustém porostu stromů se něco mihlo... Jen nepatrný záblesk, ale já zaznamenal, co to bylo. Byla to hodně tmavá fialová barva... barva vlasů... Ty vlasy jsem poznával... *Ayu-chan...*
Okamžitě jsem se mezi stromy vrhl za ní. Větve byli ostré a hodně husté. Stačila jen chvilinka přetrvávajícího běhu a já byl celý doškrabaný, dořezaný a hlavně špinavý. Moje tempo však neustávalo. Viděl jsem před očima jen ten její záblesk vlasů, který se mi vždy na chvíli objevil a hned na to zmizel...
Utíkala přede mnou a já nevěděl proč... I když jsem si byl vědom, že jsem v lese, začal jsem na ni volat."Ayu-chan! Ayu-chan!! Prosím! Ayu-chan! Zastav se! Neutíkej přede mnou! Prosím! Chci s tebou jen mluvit! Ayu-chan!!" Ona však stále nezastavovala. Běžela dál a dál a čím dál tím víc se vzdalovala. Její vlasy mizeli a ona se pomalinku propadala do té černo černé tmy.
Moje volání bylo čím dál tím víc zoufalejší a tišší. Už jsem dál nemohl, nemohl... Moje bosé nohy jsem měl do masa rozedrané a krev z mých šrámů byla všude. Můj krok se stále zpomaloval a zpomaloval... skoro jsem necítil už ani své tělo. Z mých sytě zelených očí se spustili horké slzy, které proudem dopadali na zem pode mnou a mísili se s mojí krví. Nechtěl jsem se však vzdát a překračoval své hranice možností jen proto, abych ji neztratil z očí..
Najednou však zmizela... vše jakoby zhaslo a po ní nebylo vidu, ani slechu. Zůstal jsem v té mrazivě temné noci úplně sám, uprostřed nějakého lesa a už na konci všeho. Neměl jsem na to, abych se vrátil, neměl jsem na to, abych dále pokračoval. Moje poslední naděje se roztříštili jako skleněná miska, která narazí o tvrdý kámen. Kolena se mi podlomila a já dopadl tváři do mokrého a už krví a slzami zmáčeného listí... To byl konec... Z poslední zbytky sil jsme prstem do hlíny vyškrábal její jméno... jméno, které jsem celou dobu volal... Ayu-chan....

V tom jsem se prudce probudil. S těží jsem dýchal a skoro jsem nemohl popadnout dech. Tep mi byl jako o závod a zrak jsem měl silně rozmlžený.
Ucítil jsem strašný chlad po celém těle. Pokusil jsem se postavit, ale nešlo to. Byl jsem celý ztuhlý a to, co mě nemrazilo, to mě silně pálilo, jakoby na tom místě mi kůže hořela. Omrzliny jsem na těle už neměl a ani námrazu nebo tak. Bylo už skoro poledne a slunce silně pálilo a začínalo být pořádné horko. Moje tělo však bylo stále z té chladné noc úplně promrzlé. Celou noc jsem by skrčený do klubíčka a ani na chvíli se nepohnul. Teď jsem byl celý ztuhlý, špinavý a navíc moje vlasy vypadali jakoby je přejela sekačka. Na tváři šli vidět zaschlé potůčky slzí...
Trochu se mi ulevilo, když jsem zjistil, že všechno to předtím, byla jen strašlivá noční můra. Vzápětí mě však vůbec nepomohlo, když jsem si rozpomněl, co se minulou noc stalo. Celým mým tělem projel nehorázně nepříjemný pocit.... pocit ztráty, ublížení, samoty, viny a ten pocit, který bývá při zatracení lásky... Zatím jsem ho však nemohl k ničemu přirovnat... neznal jsem to, ale to mě bolelo asi ze všeho nejvíce...
Vypadal jsem jako úplná troska. Nechtěl jsem však, aby mě tu někdo takhle našel. Musel jsem se prostě donutit vstát a zalézt alespoň dovnitř.
Ani nevím, jak, ale nakonec jsem se tam dostal. Zabouchl jsem za sebou dveře, ale nezamkl je... nemělo to cenu... bylo mi jedno, jestli mě mohl někdo přepadnout nebo ne... teď by bylo vše úplně jedno...
Nohy jsem měl celé ztuhlé a tak stejně na tom byli ruce i záda s krkem. Byl jsem rozlámaný víc z té noci, než kdybych celý dne dělal na stavbě. Bylo mi opravdu hrozně, jak fyzicky, tak psychicky...
Nemohl jsem však stát celou dobu jen u dveří. Musel jsem něco dělat... nějak ji vyhnat na chvíli z hlavy, ale... když jsem byl v jejím domě... bylo to skoro z hola nemožné... Ale i tak jsem se nakonec odhodlal vydat se na průzkum celého sídla... Neznal jsem tu a chtě nechtě jsem musel zjisti, kde co je...
Pomalu jsem procházel tím velikým domem. Míhal jsem pokoj za pokojem, kuchyň, schodiště, chodby, jako bych byl duch. Nemělo to cenu... Nevnímal jsem ani, kde to jsem. Byl jsem nehorázně unavený, i když jsem předchozí noc spal... Z domu jsem nic nedokázal pobrat... Před očima jsem měl jen ji...
Najednou jsem se s trhnutím zastavil. Něco jsem zaregistroval... velmi zvláštní vůni, která mi byla povědomá. Vycházela ze zavřených dveří po mé pravici. Byl jsem si naprosto jistý, že už jsem ji někde cítil.
S novou myšlenkou, která mě aspoň na chvíli odpoutal od té, na Ayu-chan, jsem se ke dveřím otočil a pomalu na kliku položil svou ruku. Stačilo jen trochu zabrat a dveře se otevřeli...
Pomalinku jsem vešel do toho takového středně velkého, ale útulného pokojíku. Šlo vidět, že už tu dlouho nikdo nebyl, ale... ta vůně... byla všude.
Neměl jsem náladu zjišťovat, jak to tu vypadá... konečně jsem totiž rozpoznal, kde jsem ji cítil...Ayu-chan... Pomyslel jsem si a do očí se mi nahrnuli nové slzy... Už to na mě znova všechno přišlo... všechno naráz... nedokázal jsem s tím bojovat a ani nechtěl...
Pomalinku jsem se dostal k její postele a s hlasitým žuchnutím do ni spadl. Znova jsem nasál její vůni a pomalinku zavřel oči, abych si tu chvíli, co nejdéle užil.
Připadal jsem si teď jako bych byl s ní... bylo to... alespoň trochu uklidňující...
Nevěděl jsem kolik času mě to procházení zabralo a ani kolik je hodin... bylo mi to však jedno... Únava totiž na mě dolehla a já, ani nevím, jak... zase usnul... tentokrát však v její měkké posteli s jejím polštářem přitaženým k tělu a stočený do klubíčka... Byl jsem s ní... alespoň ve svých představách...

Sonozaki Ayu

Trvalo dlouho, než jsem posbírala zbytky odvahy, které ve mně ještě zbyly, a zamířila jsem na toto místo. Můj krok zpomaloval, jakmile jsem spatřila rodinné sídlo…Sídlo, ve kterém teď přebýval Fujin. Na chvíli jsem se zastavila a bojovala s myšlenkou, že se prostě otočím a půjdu pryč. Nemohla jsem to udělat. I teď jsem si vyčítala, že jsem minule tak zbaběle utekla bez jakéhokoliv rozloučení. Vydala jsem ze sebe zoufalý vzdech a udělala další krok dopředu.
„No Ták! Nebuď srab!“ Vynadala jsem si poněkud nahlas, i když to původně nebyl můj úmysl. Ayu, co jsi to za člověka?...Nejdřív ho raníš, utečeš a pak se nejsi schopná ani omluvit?! Hauuu…Jsem beznadějná…Povzdechla jsem si zlomeně. No ták, musím se mu jít omluvit…nechci, aby se trápil…a už vůbec ne, aby si to dával za vinu. Po dlouhém přemlouvání sama sebe jsme se nakonec nějakým způsobem dostala až před hlavní bránu, kde jsem zase zůstala stát a potřebovala se dál motivovat k tomu, abych vešla dovnitř. Co když…co když mě nechce vidět…Nemůžu tam přece jen tak vejít…Nebo můžu? Je to vlastně můj dům…Ale…Aaaaaa! Tak to by stačilo! Prostě se tam bojím jít…bojím se mu podívat znovu do očí…Ayu, jsi zbabělec…přiznej si to. Musela jsem se zasmát sama sobě, že nedokážu ani vstoupit do vlastního domu. Nakonec jsme asi po deseti minutách bránu otevřela a extrémně pomalým krokem jsem vystoupala několik schodů, nad kterými se opět zastavil veškerý můj pohyb. Můj zrak padal na kliku u dveří dostatečně dlouhou dobu na to, že by si někdo, kdo by mě viděl, mohl myslet, že jsem se nejspíš pomátla. Po vzpamatování jsme se plácla do čela, protože už jsem měla sama sebe poněkud plné zuby. Odvrátila jsem se od dveří, posadila jsem se na nejvyšší schod, kde se má hlava opřela o ruce, a zírala jsem bezúčelně do šera. Hauuu…Co mu mám vlastně říct?… Nemůžu tam jen tak nakráčet a dělat, že se nic nestalo…A zavalit ho tunou omluv je taky blbost…Probohaaaa! Seber se…To je takovej problém zaklepat? Schovala jsem si na chvíli obličej do dlaní a snažila se něco vymyslet. Nejspíš jsem tam seděla tak půl hodiny, ale stejně mě nic nenapadlo. V hlavě se mi pořád přehrávalo naše minulé setkání, což mi odvahu vstoupit dovnitř zrovna nepřidávalo. To se nedokážu ani omluvit někomu, na kom mi záleží? … Hauuu … Posmutněla jsem, ale nakonec jsem se donutila vstát a zaklepat. Mé první zaklepání bylo lehké, jemné…a naprosto neslyšitelné. Heh…ještě tišeji to asi nešlo…Připomněla jsem si ironicky a zaklepala jsem znovu…tentokrát normálně. Nějakou dobu jsem stála, čekala a snažila se zachytit jakýkoliv zvuk, který by naznačoval jeho přítomnost v domě. Dlouho se nic neozývalo a ani nic nenasvědčovalo tomu, že tam je. Třeba tu není…Co když odešel pryč?! Vyděsila jsem se a automaticky jsem se pokusila stisknout kliku. K mému překvapení bylo odemčeno a dveře se pootevřely. Přece by nenechal jen tak otevřený dům…Napadlo mě a opatrně jsem vklouzla dovnitř. Chodba i kuchyně a celé spodní patro vypadaly prázdně. Co když tu vážně není? To…to jsme mu opravdu ublížila natolik, že odtud odešel? Můj výraz mírně posmutněl při téhle myšlence. Ale ještě jsem to nevzdávala. Plná podivných pocitů jsem pomalu vyšla schody do dalšího patra a začala jsem se smiřovat s tím, že je pryč. Najednou padl můj zrak na pootevřené dveře, které vedly do mého pokoje. Vcelku mě to udivilo a tak jsem se pomalu přiblížila a nahlédla jsem dovnitř. Heh? Proletělo mi hlavou, když jsem ho spatřila. Potichu jsem otevřela pořádně dveře a vstoupila do svého pokoje. Pomalým krokem jsem došla k posteli a skoro jsme ani nedýchala. Vypadal tak zničeně a zároveň zranitelně, když spal. Ta předešlá událost se na něm nejspíš podepsala víc, než jsem vůbec tušila.
"Ah...co jsem ti to provedla..." Zašeptala jsem a vzápětí jsem si uvědomila, že to bylo řečeno nahlas. Nechtěla jsem ho budit, protože evidentně potřeboval spánek jako sůl. Pociťovala jsem za to všechno strašnou vinu pokaždé, když jsem se na něj podívala. Asi bych měla jít... Napadlo mě, ale pořád jsem se nemohla donutit k tomu, abych tento pokoj opustila.

Spal jsem bezesným spánkem a vůbec se nehýbal. Kdyby pravidelně potichu a jemně neoddychoval, asi by si mysleli, že jsem mrtvý. Nebylo se čemu divit... opravdu jsem se potřeboval pořádně vyspat a když je člověk unavený nebo zničení, z jeho spánku ho nevyruší ani další noční můry.
Najednou jsem se však malinko pohnul a zavrněl jako nějaké malé kotě. Vůbec jsem ani nevěděl, co mě donutilo se pohnout a nebo začít částečně vnímat. Bylo to jako... jako bych cítil její přítomnost, cítil, že mi je poblíž a sleduje mě... jako bych cítil ten její hřejivý pohled po celém těle. Přitom se však s ním ke mě nahrnuli zase všechny ty negativní pocity a hrozná úzkost, ale ne osamění... to už jsem necítil...
Moje rudé vlasy mi spadali do tváře a většinu jí zakrývali. Tvořilo to takový... zvláštní obraz, který by se dal asi jen těžko popsat.
Znovu jsem se malinko pohnul a zavrněl. Tentokrát se mi však zavlnili i víčka a malinko pootevřela. Přes vlasy teď šli vidět jen takové větší jakoby zeleně zářící čárky, tvořené mými oči. Bylo to opravdu zvláštní... Doopravdy to vypadalo jako bych se vzbudil jen díky její přítomnosti...
Moje oři se trochu zavlnili a pomalinku si to nasměřovali k ní. Zastavili se, až u její tváře... doslova jsem k ní teď vzhlížel...
Otevřel jsem pusu, ale žádný zvuk z ní nevyšel. Musel jsem chvilinku počkat... Po pár minutách jsem to zkusil znovu... tentokrát se to povedlo..."A-ayu-chan?..." Vyšlo ze mě velmi potichu."T.to se mi j-jen zdá?" Hned po té vyšla další otázka. Vypadal jsem teď dost zmateně, ale zároveň tak stále bezbraně... bez síly... bez naděje, která se však teď postupně začala navracet, pro mě tou představou, která však byla víc reálná, než jsem si myslel...

Sonozaki Ayu

Musela jsem bojovat s nutkáním utéct z pokoje, jakmile se začal převalovat. Při každém jeho pohybu jsem sebou mírně škubla, jako bych se bála, že se probudí. Snad jsem za tu dobu ani nemrkla...Můj starostlivý pohled spočíval celou dobu jen a jen na něm. Nemohla jsem si nevšimnout, že se jeho oči pootevřely, což způsobilo další škubnutí mého těla. Zarazila jsem se a hleděla jsem do jeho tmavězelených očí, anichž bych se jakkoliv pohla. Tahle strnulá pozice mi nejspíše nějakou dobu zůstala, než jsem si to pořádně uvědomila. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy promluvil. Předtím jsme na sebe celé minuty pouze zíraly bez jakéhokoliv pohybu.
Jakmile jsem znovu uslyšela jeho hlas, tváří mi projel naprosto nevědomky úsměv, ale pořád jsem se tvářila ustaraně a dalo by se říct, že i soucitně. Jen tak tak jsem zadržovala slzy, které se mi pod návalem všech těch emocí draly napovrch. Sice jsem se udržela, ale i tak můj pohled dostal ten skelný podivný výraz. Znovu jsem se usmála a instinktivně jsem si přejela dlaní přes jedno z očí.
"Hai...Jsem tady." Usmála jsem se a dál na něj zírala. Myslela jsem, že se na něj nedokážu podívat, ale opak byl pravdou. Spíše jsem od něj nedokázala odtrhnout pohled. Pravdou bylo, že se mě nervozita pořád držela jako klíště. Nevěděla jsem, jak se v této situaci zachovat, abych mu pomohla. Bála jsem se, že když promluvím a cokoliv řeknu, že mu tím zase nějak ublížím. Ale tak zoufale jsem se mu chtěla omluvit...Jen jsem čekala, až se trochu vzpamatuje.

Když jsem zahlédl ten její úsměv a skelný slzavý pohled, už jsem si byl jistý, že je opravdu tady. Stále jsem měl však takové rozmlžené vidění, ale přesto.... přesto jsem to věděl. Vše se mi jen potvrdilo, když konečně promluvila.
Vše se do mě nahrnula jako přívalová vlna, která sebou bere všechno, co se jí postaví do cesty. Pomalu jsem se čím dál tím víc a víc zaplňoval a jakoby se v tom všem topil. Znovu jsem pevně stiskl víčka k sobě a zadržel tak slzy, které se mi nahrnuli do očí. Bolelo to... bolelo to a to strašně... všechny ty pocity zase zpátky... viděl jsem... viděl jsem, jak její postavy mizí ve tmě a já na ni volám, ale ona se neotáčí... vzpomínal jsem si na ten sen a na to, jak jsem se v tom temném lese ocitli sám... úplně sám a bez pomoci... opuštěný, raněný, bez jakéhokoliv pocitu lásky, která by mu byla opětována...
Zároveň tu však byli i jiné pocity... radost... radost z toho, že ji zase vidí... radost z toho, že se vrátila zpátky a teď tu před ním stojí a nikam neutíká... cítil se teď... cítil, že teď není sám... někdo tu s ním byl... byla tu ona... byla tu a neopouštěla ho...
Pomalinku, ale z velkou námahou jsem se posadil do takového, improvizovaného tureckého sedu. Oči jsem měl stále semknuté u sebe a hlavu skloněnou úplně k zemi. Vlasy mě teď spadali přes obličej a zakrývali tak ty veškeré smíšené pocity, které se ve mě naráz odehrávali...
Nedokázal jsem vzhlédnout... podívat se jí do očí... nemohl jsem... nemohl jsem vzhlédnout k její tváři... Určitě... určitě byla naštvaná a... a nešťastná z toho, co jsem udělal... způsobil jsem jí bolest... hroznou bolest a vše jsem si dával za vinu já...
Bylo to tak dlouhé... tak dlouhé čekání, než aspoň částečně třes mého těla ustal a já byl schopná aspoň malinko pootevřít oči a zahledět se do matrace pod sebou... Trochu se uklidnit a... pořádně si promyslet, co říct. Bohužel... jen jak jsem oři otevřel, spustil se z nich proud slzí, které už nešli zastavit. Tekli mi po tváři a spadali v mnoha kapkách na postel. Nerad jsem před ní brečel, ukazoval, jak jsem slabý.... jak jsem... zranitelný... a vlastně... jaká jsem troska, která nedokáže nic zvládnout a vydržet... Nemohl jsem s tím však nic dělat...
"O-omlouvám se..." Vyšlo nakonec ze mě šeptem a s dalším vzlyknutím..."N-nechtěl jsem ti ublížit... o-op-opravdu... m-mrzí mě to... n-nechtěl jsem t-to... gomenasai, gomenasai, gomenasai..." Stále jsem opakoval a vzlykal stále víc a víc... nedokázal jsme skoro vlastně ani mluvit a spíš jsem to vždy mezi vším tím pláčem a slzami, která ze mě tekly proudem, prostě... vytlačoval..."U-už n-nechci, a-aby si o-odešla... n-nechci... p-prosím... j-já... n-nechci..." Vydal jsem ještě nakonec nejtišeji, jak to šlo a schoval tvář do dlaní. Nakonec jsem to prostě musel říct... musel... ale... věděl jsem... věděl jsem, že už mě nebude chtít vidět... nikdy... byl jsem si tím na 100% jistý...

Sonozaki Ayu

Bez hnutí jsem stála a čekala, až si v hlavě vše urovná. Stačil pohled na něj a mě bylo jasné, jak se cítil...jak moc ho to vzalo a jak ho to přímo ubíjelo. Nikdy bych nečekala, že v této chvíli spatřím jeho slzy. Tohle mě sebralo natolik, že jsem se už neudržela ani já a nechala jsem všem emocím volný průběh. Usmívala jsem se abrečela jsem zároveň. Mé pocity byly velice smíchané a já byla zmatená. Nedokázala jsem popsat své pocity...to jak se cítím...ale věděla jsem, co právě prožívá on. Já k tomu taky neměla daleko, ale snaha a odhodlání mu nějak pomoci...alespoň trochu mu to ulehčit, byly silnější, než to, abych spadla so svých vlastních emocí.
Omlouval se...omlouval se a přitom plakal. Drásalo mi srdce, když jsem celý ten obraz viděla...když jsem ho slyšela. Nemohla jsem zastavit ani svůj vlastní pláč...Jak bych mohla zastavit ten jeho? Nepřemýšlela jsem...vůbec jsem nepřemýšlela a úplně jsem zignorovala mozek. On byl teď důležitější, než všechno ostatní. Zpočátku jsem udělala nejistý krok směrem k němu a snížila jsem se natolik, aby můj obliček byl v úrovni jeho.
"To já se musím omluvit..." Zavřela jsem oči a pevně, ale přesto jemně jsem ho objala. Přitiskla jsem se co nejvíc k němu a nechtěla jsem ho pustit.
"Jsem tady...Nikam nejdu...Už nikam neuteču...slibuju." Řekla jsem jemným hlasem plným lítosti. Proud mých slz byl pořád silnější a dopadal na jeho triko. Nevnímala jsem nic, něž jen jeho. Přitiskla jsem k němu víc svoji hlavu a vnímala tlukot jeho srdce...jeho dech i jeho teplo...

Vůbec jsem teď nevnímal, co se děje kolem mě. Veškeré mé emoce teď proudili ven, proudili ven skrz mé slzy a já je prostě nedokázal zastavit.... nedokázal. Byl jsem si jistý, že všechno je moje vina, že za všechno, co se stalo můžu jen a jen já. Nebyl jsem si ani jistý tím, jestli tu Ayumi ještě je. Myslel jsem, že už odešla, nechala mě tu... nechala mě napospas tomu všemu, protože jsem si to právoplatně zasloužil... Měl jsem chuť to jednou provždy všechno ukončit... navždy...
V tom jsem ucítil silněji její vůni a nejen ji... cítil jsem její horký dech u mé tváře, který mě ovinul, když na mě promluvila... Nebyla však naštvaná nebo... nebo chladná... Byl o takový... omluvný a zároveň příjemný a lítostivý tón jakoby říkal, že za to opravdu nemůžu a její slova to také dokazovala... nevybájil jsem si to, co řekla...
Věděl jsem před tím, jak se asi cítí... uvědomoval jsem si její bolest a trápení, ale... ale myslel jsem si, že za to vše můžu já, že já to na ni přenesl a všechno to... prostě, že se tak cítí kvůli mě a to také byla pravda, ale... to, jak to řekla... ten pocit, který jsem z toho vycítil... i ten třes, který byl znát i přes zavřené oči a brzy se mi mělo tohle vše potvrdit ještě něčím jiným...
Ucítil jsem, jak se její ruce ovinuli kolem mého těla a přitáhli si mě, jak to jen šlo. Bylo to pevné, ale přitom jemné objetí a cítil jsem, že mě teď chce mít, co nejblíže... a... a já teď pocítil i zbytky toho, co teď prožívala...
Byl jsem zmatený... úplně zmatený... Dokonce jsem na chvíli otevřel oči a překvapeně je vyvalil. Já to však chtěl... chtěl jsem ji cítit, co nejblíže... její dotek... její objetí... bylo to to, co jsem si v tuto chvíli nejvíce přál a ono se to plnilo... plnilo, nezávisle na mě...
Její další slova pro mě byli jako to slastné pohlazení, které dokázalo všechno zahnat do nejvzdálenějšího kouta a nechat u vás jen ty příjemné pocity, který vám dávají pocit bezpečí a něhy, kterou do vás vkládají... Bylo to jakoby jste se propadali do toho úžasného sametového spánku a na cestu vás provázeli ty nejpříjemnější sny jaké si dokážete vybájit... Prostě... nedokázal jsem to ani pospat... opravdu to bylo nepopsatelné, ale v tuto chvíli absolutně nenahraditelné...
Byla tak jemná a přitom stále tak blízko u mě. Ten její životodárný příjemný tón, který při mluvení vydával, ten hřejivý pocit a žár, který z ní sálal... tlukot jejího srdce, tep, třes a hlavně... a hlavně její blízkost...
Vůbec mi nevadili ty její slzy, které dopadali na mé triko... Byli horké a i když se to možná zdá divné, tak příjemné...
Já už měla znova zavřené oči a užíval si každou sekundu s ní. Nechtěl jsem ji pustit a sám jí ještě obmotal ruky kolem jejího trupu a přitáhl si ji, jak to jen šlo... jak to jen šlo...
Stále jsem vzlykal a mé slzy také naopládku mořili to její triko... Teď už však tady toto bylo z důvodu toho, co se mi teď právě teď dělo... z toho, co pro mě teď Ayu dělala a ani nevím, jestli si to vůbec uvědomovala...
"D-děkuji... A-ayu-chan....d-děkuji... j-já... c.chci být s t-tebou... j-jen s t-tebou..." Zašeptal jsem tak potichu a zase velmi koktavě... Stále jsem své emoce nekontroloval, ale teď už mi to bylo jedno... Měl jsem ji u sebe a to bylo hlavní... a chtěl jsem, aby to tak zůstalo navždy... aby tato chvíle nikdy neskončila...

Sonozaki Ayu

Měla jsem pocit, jako bych nevnímala jen své pocity, ale i ty jeho. Všechno se to ve mně míchalo a já si připadala zmatenější, než kdykoliv předtím. Všechny ty emoce mnou divoce vířily a celou tu dobu vycházely najevo pouze v podobě slz. Nedokázala jsem promluvit…ani jsem pořádně nevěděla, co říct, ale hlavně jsem nechtěla přerušit tuhle chvíli kouzelného ticha, ve kterém jsme vnímali jeden druhého. Byl to velice zvláštní pocit. Pokojem se rozléhal pouze zvuk našich vzlyků, který postupně utichal a vyjadřoval vše natolik, že ani nebylo potřeba slov. Uvědomila jsem si konečně naplno, co on celou dobu prožíval…jak se cítil a o čem nejspíš přemýšlel. Ta jeho reakce, když jsem ho objala, mě v tom utvrdila. Připadal mi překvapený, ale zároveň šťastný…Jakoby ani nepočítal s tím, že se sem někdy vrátím…jako by se smířil s tím, že mu znovu uteču a opustím ho. Jestli si tohle opravdu myslel…mýlil se…V jeho náručí jsem si připadala po všech těch letech zase opravdu šťastná. Pocítila jsem, že mě jeho ruce objaly kolem pasu a přitáhly si mě ještě blíž…Jakoby se doopravdy bál, že mu zase zmizím. Tváří mi proběhl spokojený úsměv…úsměv, který vyjadřoval, jak moc jsem ráda, že jsem tady s ním…a jak moc mě mrzí, že jsem ho předtím opustila a on si kvůli mně musel tohle všechno prožít. S ním jsem se cítila tak zvláštně a příjemně. Všechno tohle bylo pro mě úplně nové a neznámé…Nikdy jsem se takto necítila. Pořád jsem měla zavřené oči, ze kterých proudily potůčky slz, a já je nedokázala utlumit. Setrvaly jsme v tom upřímném objetí, plném emocí, snad celou věčnost bez jakéhokoliv slova. Přišlo mi, jakoby se zastavil čas jek kvůli nám. Nechtěla jsem ho za žádnou cenu pustit a plně jsem si užívala každou chvíli v téhle těsné blízkosti. Celou tu dobu jsem se ani nepohnula a až do chvíle, kdy promluvil, jsem si připadala jako ve snu.
Jeho šeptající hlas mi vykouzlil na tváři další jemný a upřímný úsměv a já po dlouhé době konečně otevřela své uslzené oči. Cítila jsem k němu obrovskou důvěru, což mě dojímalo ještě víc. Nechápala jsem, jak se to stalo…jak to bylo vůbec možné, ale uvědomovala jsem si, že je to opravdové. On si dokázal za tak krátkou dobu získat místo v mém srdci. Až teď jsem si byla schopná přiznat, co doopravdy cítím. Jemně jsem si opřela svoji hlavu o jeho rameno a znovu jsme zavřela oči. Dokázala jsem tak lépe přemýšlet a alespoň trochu si urovnat myšlenky.
„Fu…Arigato.“ Řekla jsem něžně. Jeho slova mě hřála u srdce a já to příjemné teplo plně vnímala. Ani na okamžik jsem se od něj nehla...Prostě jsem to nedokázala. Dál jsem chtěla být s ním...jen a jen s ním.
"Už nikdy ti nechci ublížit...Nikdy nechci zažít, aby ses trápil kvůli mě...Prosím, odpusť mi...Omlouvám se za to, co jsem ti udělala." Konečně jsem se odhodlala zvednout hlavu a pohlédnout do těch jeho krásných, od slz mokrých, očí. Můj pohled vyjadřoval lítost...Lítost z toho, jak jsem mu ublížila...Ale taky jsem byla zároveň vděčná...vděčná za to, že tu teď mohu být s ním.

Stále jsem ji pevně držel, ale zároveň i jemně, aby se cítila, co nejlépe. Bylo to... bylo to jako bych se bál, aby mi náhodou naráz neutekla... aby se nezvedla a neodešla pryč... Chtěl jsem si tento okamžik udržet... chránit ho, jak to jen jde... Byl jsem jako malé dítě, které si chrání svou hračku a pečuje oni tak, aby mu ji nikdo nesebral nebo se mu neztratila... Byla prostě teď jen jeho a nemínil se s ní s nikým dělit! S nikým! A běda ten, co by se pokusil na ni dělat nároky...Moje... jen moje... Ozývalo se mu v hlavě a on se nad tou představou také musel pousmát. Opravdu se teď choval jako malé dítě...
Všechno bylo tak... zvláštní... Byl jsem si teď skoro naprosto jistý, že opravdu cítí... cítí to, co jsem prožíval a co tady to vše se mnou udělalo. Nevěděl jsem jak nebo proč, ale... prostě jsem se toho pocitu nemohl zbavit... A vlastně... bylo to i naopak...
Když se nakonec trochu pohnula a položila si svou hlavu na mé rameno, malinko jsem se pousmál. Na krku mě ovanul její horký dech a její sametové vlasy mě zakrývali jako ta nejteplejší a nejemnější deka, kterou bych si mohl přát... Bylo to prostě... dokonalé...
Když pak promluvila jakoby mě po tváři pohladil letní jemný teplý větřik, který zaháněl všechny starosti a smutek na světě...
Jak domluvila, konečně zvedla halvu a zadívala se do mých uslzených očí. Já jsem jí ten pohled oplatil a také se zadíval do těch jejích nádherných a zároveň upřímných tmavých očí. Úplně jsem se v nich utápěl.
Její výraz byl lítostivý... mrzelo ji to... ale i zároveň vděčný... vděčný, že je se mnou... Nevěděl jsem, co na to říct... bylo to... cítil jsem jak ji to trápí, ale přitom vše se z ní vypouští, když jsem s ní a u mě to také bylo tak..."N-neomlouvej se Ayu... neomlouvej... za nic nemůžeš... n-naprosto tě chápu... vím, co sis musela projít... všechno je v pořádku..." A věnoval jsem jí jeden ze svých nejhezčích a nejpříjemnějších úsměvů. Teď to bylo úplně dokonalé...
Pomalu jsem začal vnímat okolí a i sám sebe. Uvědomil jsem si, že vypadám hrozně... jako bych se vyválel někde v kontejneru a přitom ještě takový... nesvůj, i když vše mi teď vynahrazovala Ayu-chan...
Zvedl jsem zpátky pohled k ní a znova pošeptal."J-já... a-asi bych se měl jít trochu... ehm... o-pláchnout a u-upravit... no..." Horká koupel by se mi hodila, jak na uvolnění a probrání myšlenek, tak i na to, abych se trochu zkulturnil. Chtěl jsem jí ještě něco říct... promluvit si s ní, ale... nemohl jsem teď... nemohl... musel jsem si to promyslet v hlavě, než bych se znovu o něco pokusil... potřeboval jsem... potřeboval jsem tu sprchu... musel jsem si to nechat projít hlavou...
Na mém výrazu však bylo něco zvláštního... Jako bych se bál, že když teď se od ní jen trošičku vzdálím, že tu už nebude, až se vrátím... Šlo vidět, že... že se bojím... bojím toho, co by se mohlo stát... bojím toho, že by mě mohla opustit.... Nedával jsem ji opravdu nic za vinu... nebyla to její vina... ale ten strach tam byl... byl... a vzdálit se od ní jen na chviličku bylo tak... těžké... Myslím, že to na mě šlo i dost vidět...

Sonozaki Ayu

Nějakou chvíli se naše pohledy od sebe nemohly odtrhnout. Nemusel vůbec nic říct, protože z jeho pohledu mi bylo najednou vše jasné. Oba dva jsme si dávali vinu především sami sobě a báli se, jak zareaguje ten druhý. V tuto chvíli ze mě veškeré obavy i strach odpadly...už jsem se mu nemusela dál omlouvat...a on mně také ne. Oba dva jsme chápali a zároveň si plně uvědomovali, co se předtím stalo, ale teď už to bylo minulostí. Momentálně mi bylo celkem jedno, co se minule stalo. Důležitá pro mě byla v tomto okamžiku hlavně přítomnost...a to, že jsem s ním.
Nad jeho další větou jsem se jen zasmála a do tváře se mi vrátil můj obvyklý veselý výraz. Pobavilo mě to, protože mi bylo úplně jedno, jak v tuto chvíli vypadá...Popravdě řečeno...ani jsem si toho nevšimla. I přes veškeré prostesty mého vnitřního já, jsem z Fujina nakonec spustila ruce a posadila se vedle něj. Nemohla jsme mu bránit, aby si šel trochu urovnat myšlenky...Nejspíš byl pořád stejně zmatený, jako předtím. Můj zrak spočíval pořád na něm...a hlavně na jeho očích, ve kterých se zračily obavy. Stačil mi jeden pohled, do jeho očí a já pochopila, proč se takto tváří. Já se od něj také nechtěla v tuto chvíli víceméně ani hnout, ale nějak jsem to překousla. Pořád se nějak neměl k odchodu a nejspíše přemýšlel.
"Slíbila jsem, že nikam neuteču...Tak mi zkus věřit." Mrkla jsem na něj s milým úsměvem a pohlédla mu zpříma do očí. Opravdu se nemusel bát, že bych bez rozloučení odešla...že bych vůbec odešla v tuto chvíli.

Byl jsem za to vše, co se teď stalo nesmírně rád, ale opravdu nesmírně...
Konečně jsem cítil, že další slova a omluvy už jsou zbytečné. Tím vším jsme se oba dokázali do sebe tak vžít, že... že jsme to prostě všechno zahnali a nechali v nás už jen proudit všechny ty slastné pocity, která naše vzájemná blízkost vyvolávala...
Stále jsem z jejich očí nemohl spustit zrak a i když jsem se teď trochu rozkoukal, pořád tu byla jen ona... jen ona. Byla prostě na první místě a nic jiného jsem teď k životu nepotřeboval, než ji... To předtím jako by se nestalo...
Když se rozesmála, srdce mi radostí poskočilo. Byl jsem rád, že se zas ta její původní tvář vrátila a já mohl slyšet tu její radost, kterou takhle dávala najevo a i pobavení... Zase už ze mě byl ten Fujin, který se červenal při každé maličkosti a pouhé slovíčko ho dovedlo přivést do nehorázných rozpaků,což se teď také dělo...
Malinko jsem s červenal a jako vždy se nejistě poškrábal na temeni hlavy a tak plaše se také zasmál. S mým přetrvávajícím vzhledem to muselo být asi dost komické... Stále jsem se však od ni nechtěl nijak vzdálit, protože jsem si opravdu nebyl ničím jistým a zmatenost ve mě stále přetrvávala... Ayu-chan to však vzala do vlastních rukou... Nakonec mě teda pustila a posadila se s úsměvem vedle mě...
Byl jsem rád, že chápe a cítí to, co se mi honí hlavou, i když nic neřeknu nahlas. Bylo to všechno pro mě mnohem jednoduší a dost mi to ulehčovalo situaci. Vůbec jsem si totiž neuměl představit, kdybych toto vše musel říkat nahlas...
Po její další větě a takovém tom všeříkajícím mrknutí a úsměvu, plus následného dalšího dlouhého spojení naších očí, jsem se zase musel začervenat jako rajčátko. Bylo zvláštní, když jste věděli, že do vás ten dotyčný takhle vidí, ale i takové... příjemné... Bylo to však... jako vždy por mě... trochu... přímější a to bych přeci nebyl já, kdybych nezačal nějak zmatkovat a nebo moje tělo to nedávalo těmito reakcemi najevo... V jejích očích jsem však viděl tu nejhlubší upřímnost...
"N-no.. ehm... já...j-já si to nemyslel... teda... a-ano, ale... ne špatně...no... já... ehm.. z-za chvilinku b-budu zpátky... j-jen si hodím t-tu sprchu..." Nakonec jsem rychle vyhrkl, protože zamlouvání mi šlo snad ještě hůře, než lhaní a to přitom v tom bylo taky obsažené...
Tak jakoby... co nejrychleji jsem se postavil, abych se náhodou do toho nezamotal ještě víc... Potřeboval jsem rychle zmizet, protože jsem se teď jako vždy festovně ztrapňoval..
Když jsem však zamířil ke dveřím, neuvědomil jsem si prahu u něj a prostě jsem zakopl a jak široký, tak dlouhý se rozplácl na chodbu, až do zadunělo."Auuu..." Řekl jsem a chytil se za ruku a trochu si ji promnul."T-to...bylo s-schválně... ehm..." Rychle jsem ještě plácl to první, co mě napadlo, což mě moc nepomohlo. Zrudl jsem a odvrátil od ní pohled. V mžiku jsem stál na nohách a díval se do země jako bych něco hledal.[color=yellow]["T-tak... já jdu... ehm..."/color] A co nejrychleji jsem zmizel, abych si neutržil ještě větší ostudu, než teď...

Když se dveře koupelny za mnou zabouchli, sjel se po nich po zádech a těžce dosedl na zem..."Pfuuu..." Oddychl jsem si...Ty si, ale fakt vůl Fu... ach... no to byl trapas... heh... snažíš se jí celou dobu něco říct a pak tam sebou takhle praštíš jako ten největší nemotora na světě.... ach... ty fakt zkazíš, co můžeš... Plácl jsem se do čela a nevěřícně zakroutil hlavou. Kvůli tomu jsem však sem nepřišel...
Po chvíli ještě nadávání si a rozdýchávání se na zemi, jsem se nakonec zvedl a došel k zrcadlu. No... vypadal jsem strašně!... Že se nelekla a neutekla... pfff... Prostě... ty rozdrbané a špinavé vlasy, tvář, oblečení... a navíc zřízený jako... jako bych projel mlýnkem na maso a... ještě ty zaschlé slzy... Ach... tu sprchu fakt potřebuji...
Na nic jsem už raději nečekal. Rychle jsem ze sebe sházel všechny špinavé věci a hodil je do prádelního koše. Vzápětí jsem vlezl do sprchového koutka a hned na sebe pustil tu nádherně horkou a příjemnou vodu, která pomalinku začala vše ze mě smývat. Jak špínu, prach a nepořádek, tak i zbylé špatné pocity, únavu a všechno ostatní a nádherně mi začala uvolňovat svaly...
Rukama jsem se zapřel o ještě chladný povrch kachliček a nechal ty jemné kapičky tříštit se o mou nahou kůži... Bylo to tak opojné a... a bezstarostné... Teď už jsem se mohl jen a jen ponořit do svých myšlenek, které jsem si nutně potřeboval urovnat a trochu.... a trochu vše promyslet...

Sonozaki Ayu

Všimla jsem si, jak se do jeho tváří vkrádá zase ta červená barva, díky které vypadal tak roztomile, jako když jsme se potkali poprvé. Musela jsem se usmát. Cítila jsem, že se situace trochu odlehčila, ale jisté kouzlo tu zůstávalo stále. Vzpoměla jsem si na pár prvních okamžiků, když jsem přišla. Ta situace a celková atmosféra byla úplně jiná, že teď. Teď jsem opět pociťovala chuť se pořád usmívat a cítila jsem se šťastně. Opravdu jsem ho zase ráda viděla takto červeného, nejistého a nervózního v mé přítomnosti. Když promluvil, byl to zase on...Fujin, kterého jsem poznala. Byl opravdu roztomilý, když takto koktal a snažil se to nějak okecat. Mé vnitřní já z tohoto jeho chování a reakcí přímo bláznilo. Já se opět jen tak tak držela, abych něco nevykřikla nahlas, ale mé oči musely prozradit mé vnitřní rozpoložení, což dodávalo mému výrazu nejspíš celkově podivný ráz, který ovšem přímo zářil štěstím a také něčím dalším...Bylo to zvláštní...on si možná připadal hloupě, ale popravdě...já byla z jeho chování spíš unešená. Bavilo mě pozorovat jeho reakce a vždy mě to dokázalo rozesmát a rozveselit za jakékoliv situace. Člověk vždy jen čekal, co z něj nakonec vypadne, nebo co udělá...a občas ho to i překvapilo.
Nespustila jsem z něj svůj veselý pohled po celou dobu, co odcházel z místnosti, ale rozhodně jsem nečekala, že zakopne a spadne u dveří. Teď jsem své vnitřní rozpoložení rozhodně nedokázala zadržet v sobě. Jako by nestačilo, že jsem se stěží držela už jen kvůli jeho roztomilosti...teď ještě tohle. Vyšel ze mě zvuk, který se tak nějak podobal smíchu. Podobal se jen proto, že jsem se snažila zadržet ho už v počátku, ale nešlo to...Navíc i on musel poznat, že to rozhodně nebyl žádný výsměšný smích. Jen mě to upřímě pobavilo a byla jsem vděčná, že až takhle odlehčil atmosféru, která pořád byla naplněna všemi těmi emocemi, které se tu celou dobu držely. Jeho další věta, kde se snažil nějak zamluvit ten pád mě dostala ještě víc.
"Jistě, jistě...dávej si pozor. Tenhle dům dokáže být občas pěkně zákeřný." Zareagovala jsem s jemným smíchem. Zrudl ještě víc a hned na to raději zmizel. Teď mi ho bylo tak trochu líto, ale stejně jsem se pořád usmívala. Asi mu nebylo zrovna dvakrát příjemné, že se mu přímo předemnou stalo tohle, ale já to tak nebrala. Byla jsem opravdu ráda, že je takový, jaký je. Proto jsem se s ním cítila příjemně už od začátku...Proto jsem mu nabídla střechu nad hlavou a proto jsem si ho tak rychle zamilovala. Pochybovala jsem, že bych se dokázala takto chovat ke každému...Že bych se cítila s někým, koho jsem znala pár dní tak příjemně a zároveň svá. Já s lidmi nikdy moc nevycházela...ale on byl jiný...úplně jiný než všichni ostatní. Něco ve mně, mě k němu pořád táhlo a já do toho propadala čímdál víc. Jeho povaha..jeho chování, splašené reakce...a ty věčně rudé tváře...Bylo to hlavní, co se mi na něm líbilo. On sám mi otevřel své srdce a nesnažil se skrývat své emoce. Nikdy předemnou nikdo, krom mého bratra, nebrečel...ale on ano...To, že neskrýval tyto emoce...právě to nás dokázalo tolik sblížit jen v těchhle pár dních. Bylo to možná opravdu rychlé...ale mně to nevadilo. Připadala jsem si, jako bych ho znala roky.
Pomalu jsem vstala z postele, na které jsem celou dobu seděla, a přešla k oknu v mém pokoji. Vyhlížela jsem ven do té černočerné tmy a až teď si uvědomila, že musí být strašně pozdě. Museli jsme v tom zvláštním a emocemi prosyceným objetím setrvat velice dlouhou dobu.Ah..Fu...tebe mi snad přinesl samotný osud... Usmála jsem se s pohledem upřeným na noční oblohu a vzpomínala jsem na ty okamžiky, kdy jsem Fujina spatřila poprvé...