Hebimarova skrýš

First topic message reminder :


Spousta chodeb, místností, a laboratoří.

Pomalu jsme vše procházeli. Snad už tu bude...

Objevil jsem se ve svém křesle - hiraishin no jutsu.
"Všichni, jděte do tréninkové haly, čeká vás tam překvápko." řekl jsem vysokým hlasem a tiše se zasmál. Vstal jsem z křesla a šel do tréninkové haly, čekajíc na své děti.

Postavila jsem se a protáhla se. Tělo jsem měla poněkud zdřevěnělé. Rukou jsem si prohrábla vlasy a upravila mašličky. S rukama za zády jsem se vydala do tréninkové haly, jak nám bylo přikázáno. Úsměvem jsem Hebimara pozdravila a potom vyčkávala.

Držali sme sa za ruku a obidvaja sme ticho išli ako posledný. Detaily popisovať asi netreba. Potom keď sme sa dostali do tej tréningovej haly tak sme si sadli vedľa seba.

Jen jsem kývla na pozdrav Hebimarovi a pak se společně se Soem vydala do tréninkové haly. Tam jsem se vedle něho posadila a vyčkávala.

Jenom tři? Nevadí, další se časem naberou.
"Vítám vás. Poskytl jsem vám vše, co jako váš vůdce, otec jsem mohl. Teď vám dám něco, díky čemu se stanete mou součástí. Také budete pilně trénovat, abyste na Chuuninské zkoušce obstáli." Udělal jsem pečeť a podíval se na Hime.
"Ty první." Můj krk se natáhl a já ji kousl na místo pod krkem.
"Dostaneš pečeť Země." můj krk se stáhl a pak se zakousl Soutovi do ramena.
"Ty dostaneš tohle -
" Opět se hlava stáhla k tělu a pak vystřelila směrem k Amaterasu. Zakousl jsem ji do krku.

Pečetě které jste dostali.:

Cítila jsem, jak se mi zuby boří do krku. Roztáhly se mi zorničky a vykřikla jsem bolestí. Automaticky jsem se chytila za to bolestivé místo a svezla se na kolena. Z očí mi tekly slzy a snažila se zůstat při vědomí, protože bolest, která se rozlévala tělem, byla nesnesitelná.

Len som cítil tu bolesť. Chytil som Am za ruku a držal ju.

To, co jsem cítila bylo nepředstavitelné. Taky jsem se svezla na kolen, držíc si poraněné místo, jen jsem sotva popadala dech a snažila se nevnímat tu otřesnou bolest. Horkost se mi rozlévala po celém těle a pečeť na krku silně pálila a štípala. Pociťovala jsem jakoby do mě někdo bodal všude tisíce nožů. Snažila jsem se ale, abych byla potichu. Nechtěla jsem ztratit nic ze své hrdosti. Soovu ruku jsem teď vůbec nevnímala.

"Čekám, že to přežijete, tak mě nezklamte, prosím." klekl jsem si před Hime a pohladil ji po tváři.
"Zítra tě čeká nový začátek, nechť společně získáme vše." pošeptal ji. S úsměvem jsem odešel do své místnosti.
Kazuo, tak čekám tě. Snad si mě ještě nezradil.

Jen jsem se podíval směrem k té druhé dívce. Pořád jsem se držela za krk.Co se to děje...to nejde vydržet...

Se znuděným pohledem, který neprozrazoval mé znechucení bílou sněhovou s***kou, kterou jsem měl snad až v p***** jsem vešel do skrýše. Posunul jsem si brýle na nose a zkoumavě se porozhlédl. Ten interiér je stále stejný, což je dobré. Velmi dobré.
"Hebimaru-sama?" naklonil jsem hlavu s otázkou v očích. Potřebuje mě vůbec?

"Stále jsi tady, opravdu mě překvapuješ, Kazuo." zasmál jsem se a seděl rozvalen v křesle.
"V tréninkové hale je můj tým, právě jsem těm děckám dal prokletou pečeť, postarej se o jejich těla. A co tvá mise v Konoze?"

Bolí to...To strašně bolí... Na zem dopadaly mé slzy. Klečela jsem a jednou rukou se držela za tři tečky, které se mi na krku utvořily. Třásla jsem se a cítila jsem, jak mi hoří tělo od vysoké horečky.
,,Otou-san!" vykřikla jsem a písek, který jsem měla u sebe v dózičce se zvedla do vzduchu a obalil mě. Tím jsem ztratila vědomí. Písek mi v tuto chvíli sloužil jako brnění, schránka, ve které jsem měla naději přežít.

Vylovil jsem z kapes balíček karet a položil je na stůl.
"Konohu mám zmapovanou, všiml jsem si, že přibylo několi geninů, ale nepředstavují žádnou hrozbu, není mezi nimi nikdo zajímavý. Až skončím s léčením těch děcek, zaměřím se více na jouniny a drahého Hokage." ušklíbl jsem se. Poté jsem přešel k těm "obdarovaným".
"Vypadáte tedy dost zřízeně, copak se vám to stalo?"

"Dobrá práce, teď musím splnit já tu svou. Zůstaň zatím tady." zasyčel jsem a zmizel.

S tichým lupnutím jsem se objevil v křesle. Vstal jsem a zamířil do laboratoře. vytáhl jsem z klece dva polomrtvé jedince a začal s rituálem.
Za několik minut, jsem přivolal zpět dva Shinobi, uschoval je do rakví a ty zmizely.
Tak, jsem připraven. Zasmál jsem se a šel zpět do svého pokoje.

Jen jsem se otočila a zničeným a zpoceným obličejem se pokusila ještě o nějaký odpor."Ještě se tak blbě směj..." Potom jsem jen protočila oči v sloup a tvrdě dopadla na zem v bezvědomí.
(Souta už tu není tak ho ber taky, že odpadl )

Souta
----------------------------------------------------------------------------------------------------

(ja neodpadl ja sem tvrdas xDDDD)
Len som sa na neho pozrel a snažil som sa neodpadnúť.

Poklekl jsem k nim a začal je léčit. Snažil jsem se zmírnit jejich bolest a ujistit se, že se jejich stav nezhorší. Po chvíli jsem skončit.
"Ležet, spát, odpočívat. To jediné vám teď pomůže."

Souta
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Keď bolesť ustupovala, sadol som si a položil som si Aminu hlavu na svoje nohya hladil som ju po hlave.

Přišel jsem do tréninkové haly.
"Vstávejte mé ovečky." usmál jsem se.
"Nastala vaše chvíle. Stali jste se všichni mou součástí, začněte trénovat na zkoušku chuuninu."

Sedel som ďalej a čakal som až sa Am zobudí ale stále som ju hladil po hlave.

Amaterasu

-----------------------------------------------------------------------------------------------
Vstala som a už som necítila takú bolesť. Bolo to už lepšie.

Udělal jsem pečeť a všem třem se probudila Prokletá pečeť a prolezla celým tělem.
"Teď se ji naučte používat."