Treningová místnost.

First topic message reminder :

akademie-chuunin.

"Jaký mar´tánci báka?! Beru jenom celaskon!" založil jsem ruce na prsa a zatvářil se megauraženě. No jasně, vydrželo mi to asi minutu, než jsem si všiml dívky, co kolem procházela. Usmál jsem se jak reklama na lacalut a mávnul na ní.
Pak jsem se otočil na brášku a zle se zašklebil, což v mém podání vlastně tak zle nevypadalo, nebyl jsem hold Toshi!
"Ukážu ti to! Yosh!" zatnul jsem ruce v pěst a kdyby to bylo možné, z očí by mi vyšlehli plameny odhodlání. Složil jsem pár pečetí a zmizel.
Pomocí Shunshinu jsem se dostal za něj, shýbl se a chtěl mu podrazit nohy. Nutné podotknout, že rychlost byla téměř nepostřehnutelná okem, byl jsem přece Yotsuki!

Po chvíli jsem s sebou trhla a podívala jsem se k těm dvěma.
Sledovala jsem smutnýma očima, co dělají. Přesto mi připadalo, že se dívám spíš za ně než abych vnímala, co se děje.

"Jen aby jsi nevypálil díru do ozónu.." Protočil jsem očima, no pak jsem pozvedl obočí, zajímalo by mě, co má v plánu. Jeho rychlost byla sotva postřehnutelná, ano moc dobře jsem věděl, co to obnáší mít tuhle rychlost. Naposlední chvíli jsem včas uskočil, prudce se otočil a vykopl nohou obrovskou rychlostí ve snaze mířit mu na břicho. Museli jsme vypadat zajímavě, jen dvě sotva rozpoznatelné šmouhy.
"Zlepšila se ti rychlost.." Podotkl jsem při dalším výpadu, tentokrát na jeho obličej. Bylo to už dávno, co jsme takhle bojovali, naposledy jako malí kluci..

Zamrkala jsem.
To už mám i halucinace?
Jejich rychlost mne velmi překvapila, i když v této chvíli jsem ji považovala spíše za výplod svých pocuchaných nervů.

Jeho nohu jsem vyblokoval, ale druhý útok na tvář už jsem nestihl. Sakra!! Ucítil jsem ránu, potom jsem vzlétl a spadl na záda. "Sakra brácho, já chci mít protézu tak v 80ti!! Nemusíš mi vyrazit všechny zuby!" zabručel jsem a zvedl jsem se ze země.
"Táta mě dost učil, když jsi odešel.." zamumlal jsem. "Mám pro tebe návrh... když tě porazím, půjdeš domů a usmíříš se s tátou!" zvedl jsem k němu pohled, nečekal na odpověď a rychlostí blesku se objevil před ním. Má ruka mířila přímo do středu jeho obličeje, zničit mu nos! Aspoň by se na něj ty holky tolik nelepili!

Chvíli jsem tam stál jako solnej loup, při jeho odpovědi. Myslí to vážně?! Nestihl jsem, ale pak včas zareagovat, jen jeho ránu trochu odklonit, čímž jsem sice neměl přeražený nos, ale ve vzduchu jsem pár kotrmelců udělal a nos sakra bolel, no doufal jsem, že zlomenina to vážně není! No, v tu chvíli se z nosu ještě spustila krev, paráda! Takhle mě dostat, to bylo podlé! Ušklíbl jsem se a krev si hřbetem ruky setřel.
"Sho opravdu si myslíš, že na tuhle nabídku přistoupím? Copak to nikdy nechápíš bráško.. Nikdy mi otec neodpustí a já se doprošovat nehodlám!" Tohle jsem si uvědomil už při odchodu k ANBU, nepůjdu k nim se staženým ocasem.
Hned po svých slovech jsem vyskočil do vzduchu, párkrát se otočil a mířil zeshora kopem na Shoovu hlavu.

Uskočil jsem a pomocí salta zase dopadl na nohy, notno podotknout, že o dost ladněji než při našem posledním souboji. Tehdy jsem se spíš válel v prachu, než bojoval!
"Copak nii-chan..? Máš strach, že bych tě porazil...? No jo máš pravdu, já jsem ten lepší!" vyplázl jsem na něj jazyk a přikrčil se. "Kdybys nebyl srab, tak na to přistoupíš!" zazubil jsem se, vytáhl dva kunaie, každý pevně chytil do rukou a obrovskou rychlostí zmizel za něj, abych zaútočil na jeho nekrytá záda.

Postavila jsem se proti jednomu ze stromů a začala trénovat. Po chvíli jsem zvýšila vzdálenost. Vybíjela jsem si vztek i smutek zároveň.
V dlaních jsem si pohazovala s menším míčkem. Na první pohled byl celý, na druhý si pozorný člověk mohl všimnou jemných výbojů. Byl z Černého blesku. Hodila jsem ho prudce proti stromu, když jsem si všimla, že se mi nějak připletli do rány. S tou rychlostí jsem je nestačila sledovat. Těsně před nimi se prudce zablesklo. Tyto míčky sloužili jen k chvilkovému oslepení nepřítele.
"Hups..." zavrněla jsem a zatvářila jsem se jako ten největší andílek.
"Já nechtěla.."

"Nejsem srab!" Zavrčel jsem směrem k němu. Ten lepší?! Chce mě jenom vyprovokovat, klid Toshi.. Ušklíbl jsem se. "Moc si věříš, bráško! Aby jsi pak nebyl zzklamaný.. Ale fajn, přistoupím na tvojí pitomou nabídku!" Ušklíbl jsem se a prudce se otočil, mezitím jsem kunaiem vyblokoval ten jeho, no potom mě oslepilo něco. Klopýtl jsem a ucovl o pár kroků dozadu. Nejenom, že mě tady provokuje vlastní bratr, ale dokonce mě i pravdšpodobně dívka, kterou jsem chtěl potom někam pozvat ač zámerně nebo neúmyslně na chvíli oslepila! To je parádní spiknutí! Když to pominulo promnul jsem si oči, využil Shoovi nepozornosti, kunaiem se zapřel do toho jeho a bleskově se mu pokusil dát loktem přímo přes nos!

Chtěl jsem mu říct něco ve smyslu, že jsem větší profík, než on, když mě oslepilo nenadálé světlo. Nic jsem neviděl a navíc bum a už jsem letěl dozadu. Kecnul jsem si na zadek, hystericky se chotil za vlasy, ale vzápětí začal boxovat kolem sebe. "Oslepl jsem, oslepl jsem!!" informoval jsem mírně hlasitěji své okolí a bránil se před neviditelným a hlavně neexistujícím nepřítelem.
Konečně se mi zrak vrátil. Díval jsem se, jak na mě ti dva hledí jak na blázna, možná utečence z Bohnic. Poškrábal jsem se ve vlasech.
"Hehe tak asi ne.." zazubil jsem se. "To není moc pěkné házet po lidech.. tamto!" otočil jsem se na dívku. "Co tu vůbec děláš..? Bejt tu sama asi neubude moc bezpečné! Zvlášť, když je můj bratr na svobodě!" dloubnul jsem ho loktem do žeber a zazubil se.

"Já.... Já..." trhla jsem hlavou, abych se přestala tvářit nechápavě a dostala ze sebe souvislou odpověď.
"Omlouvám se, ale mířila jsem na ten strom a vy jste byli moc rychlí, abych stihla přestat, když jste se před ním objevili. A sama... Já... Mám bratra. I senseie... Ale oba jsou pryč. A už se asi nevrátí."

(Jo přesně tak má bratra takže jestli na ni někdo něco zkusí tak uvidíte omlouvám se za Spam )

"Aha.." poškrábal jsem se zase ve vlasech. "No to je v pohodě! Kdyby to byl kunai, dopadlo by to hůř!" zazubil jsem se nic neřešícím, pohodářským úsměvem. Pak jsem se otočil na Toshiho. "Hej brácho, já ti o těch zubech něco říkal!" zabručel jsem a utřel si krev z koutku úst.

Naskočila mi kapka u hlavy, když Sho měl jeden z těch svých výpadků a pak jsem jen protočil očima. "Sho, bratříčku, kdy konečně dostaneš rozum?" Zaironizoval jsem a zase si zastrčil ruce do kapes. Nos mě stále ještě bolel, ale nějak se mi pokračovat v boji nechtělo, ale pokud ještě jednou řekne, že se ho bojím, bratíček nebratříček vlastnoručně mu něco udělám! Neunikl mi ani tón a slova té dívky před námi, tak jsem na ní přetočil pohled. No, nějak jsem do toho se rýpat nechtěl. "V pořádku, nemusíš se omlouvat" Ušklíbl jsem se nakonec a pokrčil rameny, abych snad nějak omluvil Shoovo chování nevyspělého jedince!
"Máš celkem ránu, máš štěstí, že ten nos není zlomený!" Ušklíbl jsem se a to jsme teprve začali trénovat.

Zazubil jsem se. "Copak, holky by po tobě už tak nejeli s orlím nosem co?!" zakřenil jsem se a začal skládat pečeti. "Tak zkusíme, jak by jsi vypadal s účesem ala sáhl jsem do zásuvky!" znovu jsem se zasmál a dokončil Raiton: Kangekiha.

"Tse" Jen jsem se ušklíbl a před jeho technikou odskočil dál, tohle vypadalo zajímavě. Bere to vážně, co je já s ním budu dělat, Nesmím prohrát! Uviděl jsem blesky míčící ke mě a v mžiku udělal pečetě. Pár blesků mě zasáhlo a vážně se mi po malém výboji v těle parádně zježily chloupky na těle! Chilku jsem byl paralizován. Bylo nevýhodou, když oba umíme podobné techniky a stejný element!
Naštěstí jsem už i já měl poskládané pečetě a když počáteční šok přešel "Raiton: Jibashi!" K Shoovi se blížilo spoustu lehčích blesků, zřejmě aby mu ten úsměv na rtech trochu prodloužilo! zadýchal jsem se, taky Shoova technika se sakra špatně blokovala!

Odskakoval jsem pryč, ale jediná věc, která dokázala být rychlejší než já... byl blesk! Kdo by se aky v tomhlem poli blesků dokázal vyhnout úplně všemu?!
Takže... sečteno a podtrženo, nakonec jsem to byl já, komu stáli vlasy. Opřel jsem se o kolena a zhluboka dýchal. Nedostal jsem tolik zásahů, ale stejně...
"Jsi dobrej bráško..." s obtížemin jsem se narovnal. "Ale já budu lepší a rodina se zase složí!" zazubil jsem se a poskládal pečeti. "Hiraishin!" zmizel jsem, objevil se před ním a chytil ho za ruku. Druhou jsem zvedl a nechal blesk, aby prošel mím tělem a následně přešel do jeho.

Nečekal jsem, že tohle použije a totálně mě zaskočil. Nestačil jsem uhnout a to už jsem pocítil plnou sílu Hiraishinu na vlastní kůži. Nenadarmo se to zřejmě naučil dřív. Ušklíbl jsem se. "Baka Sho.." Zkonstatoval jsem no pak klesl na kolena. Z úst mi tekly pramínky krve. "Umíš ho vážně líp než já.." Znovu jsem se ušklíbla a chvíli tam klečel, než jsem se postavil. Nejenom, že mi stály vlasy, sotva jsem já sám stál na nohou! Tak dostat do těla extra silný blesk nebylo moc fajn. Skoro mi to zablokovalo veškerou chakru, no poskládal jsem pečetě a vyslal na Shoa Raiton:Gian, poslední techniku, kterou dnes použiji. Technika z těsné blízkosti mířila přímo na Shoa, neměl jsem díky Shoovo předchozí technice tolik chakry, takže síla jutsu nemohla být smrtící.

Byl jsem vyčerpaný zásahy, stejně jako použitím áčkové techniky, čili mé reflexy byly opravdu spomalené. Nestačil jsem plně uhnout, jen tak napůl, čili mi blesk prolétl levým ramenem. Sikl jsem bolestí a hned se chytil rukou za kůži, zmáčenou krví. "Shit!" zabručel jsem a podíval se na Toshiho. "Baaka kdybych neuhnul, mohl jsi mě zabít!" začal jsem hysterčit, protože jsem si uvědomil závažnost té situace Ještě chvíli jsem na něj koukal, až jsem se začal nekontrolovatelně smát. "Skvělý nii-chaan, že mě tu techniku naučíš?!"

Vykolejeně jsem se na něj díval a kdybych mohl plácl bych se vážně do čela, jenže jsem byl tak dá se říct paralizovaný, že jsem se rozplácl zády o trávu a musel se ušklíbnout. "Ta rána se zahojí a naučit tě to?! To si ještě rozmyslím.." Ušklíbl jsem se a propaloval pohledem noční oblohu. "Zlepšil ses, vážně ses zlepšil. Kde jsou ty doby, kdy ses tak úporně snažil nevyválet se znovu na zemi.." Dodal jsem, ta vzpomínka byla najednou tak živá, tak čerstvá "Fajn já se nemůžu pohnout a ty krvácíš, když to shrneme, je to remíza a já nikam za otcem nejdu. Možná příště.." Dodal jsem po chvíli a zvedl koutky, jak jsem to míval ve zvyku. "Stejně tak se odsud domů dostaneme tak maximálně zítra.." Podotkl jsem, ne že by mi to vadilo.

Zářivě jsem se usmál. "Nii-chan... díky!" byl jsem na sebe hrdý! Dokázal jsem se mu vyrovnat, konečně jsem se po těch letech tréninku válel na zemi jen tak 1/3 boje! Super!! Byl jsem fakt rád, že ho z ANBU vykopli! Kdyby ne, nebyl bych te´d tady s ním!
Došel jsem k němu, kecnul si vedle a obmotal si mikinu kolem ramene, abych aspoń zmírnil krvácení. Jednou rukou jsem se opřel a díval se na nebe. "To neva, jako malý jsme spali venku často! Přišlo nám to ohromně zábavný... dobře, mě to přišlo ohromně zábavný, tys mě musel hlídat a strašně tě to nebavilo, protože jsi si nemohl číst porno časopisy, nebo cos to tam u sebe věčně dělal, ale stejně... bylo to fajn.." zazubil jsem se. Pak jsem se na něj s vážnou tváří otočil. "Jo a bráško... já to nevzdám! Porazím tě a pak se s tátou usmíříš! Na to vem jed, že to dokážu!" zakřenil jsem se a svalil se na záda. Jasně, on by tu byl určitě radši s někým jiným (škoda, míry 90-60-90 nemám!), ale já byl rád, že mám bráchu!

Jen jsem se ušklíbl a protočil panenkami. S vypětím sil jsem složil ruce za hlavou a pozoroval oblohu. "Jo fajn to bylo.. poslouchat tvoje věčné mumlání ze spaní, objímání medvídka Pufinku a neustálé připomínky o tom, že Rámen nožičky vážně nemá..." Znovu jsem se ušklíbl a dál poslouchal jeho monology. Nechápal jsem, jak můžeme být bratři. Byli jsme úplný protiklady.
"Jsi vážně pako, dokážeš to možná potom, až konečně dospěješ!" Zkroutil jsem rty do ironického šklebu a jen s povzdechem dál relaxoval.

"Baaaka jaká Pufinka!!.. byl to Hašánek!" uraženě jsem ohrnul ret a nasadil ignoranský výraz. "Abys věděl, tak tě porazím! A pak se mi omluvíš muhehehe!" začal jsem se chechtat jako blázen.

"Dobře, tak to mám ještě času dost.." Podotkl jsem po chvilce a odměnil svého bratříčka dalším cynickým úšklebkem. No, mohl na něj být už dávno zvyklý. "Sho, proč se vůnec tak snažíš? Čeho všeho chceš v životě dosáhnout?" Zeptal jsem se ho po chvilce vážně. Doufám jen, že to nebude nějaká kravina typu trhnout rekord v jezení rámenů a podobně..

Zamyslel jsem se. "Vždycky jsem chtěl vyhrát ligu pojídačů ramenu." pak jsem ale nasadil úsměv. "Ale nejdřív budu lepší ninja než ty! A dostanu se k ANBU!" Zazubil jsem se a díval se na nebe. "Ale hlavně vás zase usmířím!" dodal jsem tišeli.