Treningová místnost.

First topic message reminder :

akademie-chuunin.

Já to tušil.. Kdybych mohl kroutil bych nad jeho inteligencí hlavou. "Hmm, tak ANBU? Hlavně neudělej stejnou kravinu jako já! Nikdy si nic nezačínej s velitekou ANBU jednotek!" Dal jsem mu velice vážnou radu do života a ušklíbl se. Když jsem tak přemýšlel, jaký jsem měl vlastně cíl já? Ano, získat uznání svého klanu zpátky a.. A postarat se o tohle pako dokud aspoň nedospěje, jenže Sho nevypadal, že by se na to chystal dvakrát brzo!

"Počkej, počkej... jak nezačínej s velitelkou ANBU?! Tys měl něco s velitelkou? Proto tě vykopli?! A to MĚ říkáš, že jsem nevyspělej..? Bááka!" zazubil jsem se. "Nechat se vyhodit kvůli holce!"

"No, víš jak byla přitažlivá! Bylo to těžký, jenže no.. Prostě mě pak vykopla!" Dodal jsem na svou obhajobu a zachmuřil se. "Stejně to i přesto stálo za to!" Dodal jsem a ušklíbl se. "S tím ty pokud vím, máš ještě pramalé zkušenosti! Pokdu tedy vůbec nějaké!" Podotkl jsem po chvilce.

Cítil jsem, jak mi zčervenali tváře a děkoval bohu, že je tma, protože kdyby nebyla, ten Casanova vedle by se nejspíš počůral smíchy! "Náhodou!" odsekl jsem. "Nejsem už žádný dítě!" zašpulil jsem rty a otočil hlavu aby mi neviděl do obličeje. Když lžu, tvářím se fakt nenápadně! "Sex s velitelkou ti stál za vyhazov? Nemohl sis najít nějakou obyčejnou řadovku, co by ti nezařídila propustku ještě než si zapnula podprsenku..?"

"Ano, všichni víme své!" Dodal jsem k jeho první poznámce a musel se zase tak posměšně ušklíbnout. Mohl být rád, že se prozatím nedokážu otočit, určitě by jeho výraz stál za to!
"Noo..." Protáhl jsem zamyšleně, něco na jeho slovech bylo. "Víš, tomu se říká vyšší třída. Chtěl jsem si troufnout na něco víc než na někoho podřadného, ta propustka byla podpásovka to přiznávám, mohl jsem s tím počítat" Pokrčil jsem rameny a znovu pozoroval nebe. "Tomu se říká dávat si vyšší cíle, i když pravdu v podstatě máš! No rozhodně toho nelituju!" Uznal jsem nakonec rezignovaně.

Protočil jsem panenkami, zatnul pěst a bouchl ho do ramene, čehož jsem následně litoval, protože se ozvalo mé rameno. "Ksooo..." zaskučel jsem. "Nechápu tě! Většina chce... já nevím! Dobré techniky, práci... milou, věrnou přítelkyni, dům, děti, rodinu! Víš brácho já ještě můžu blbnout, ale ty už by ses měl začít klidnit! Nemůžeš věčně běhat za holkama, začni přemýšlet, co od života vlastně chceš... sakra, co to tu kecám?!" uvědomil jsem si, jak normálně zním a zazubil se, tohle ke mě fakt nesedělo! "Chci jen říct... začni už dělat něco smysluplnýho!"

"Kso, nemohl by jsi se mírnit?" Dodal jsem a za tu ránu do ramene ho kdybych mohl propaloval pohledy. Protože se mi po těle zase rozlily blesky, Hiraishin je holt sakra třída a schytat ho naplno, no chvilku si tu pralizovaně posedím!
"Pff.." Zabručel jsem po chvíli. "Víš, mě tenhle život vyhovuje.. Plnění misí, užívání si. Tohle je po mě život, ne ten nudnej každodenní stereotyp. Chci si užívat, dokud budu moct." Dodal jsem a pak si jen povzdechl, proč ve mě při těch slovech něco hlodalo?! "Jo, možná máš pravdu. Jenže to by musela přijít taková, kterou bych nechtěl jen na to jedno a to se co.. Nestane!" zašklebil jsem se, i když v duchu jsem nad tím přemýšlel. Kdo ví.. "Te%d mě hlavně zajímá to, jak splatím staříkovi dluh a tebe trochu naučím užívat si života!"

"Jen počkej! Třeba přijde stejnej případ jako ty a vzájemně se vynulujete!" zakřenil jsem se a pohodlněji si lehnul. "Začnu chodit víc na mise a přispívat ti, když už u tebe bydlím..." zamumlal jsem. Vzpoměl jsem si, jak mi tenkrát nabídl, abych se k němu nastěhoval... a já si přes protesty rodičů zvolil, že ano. Dote´d mi to táta vyčítá... ale kdybych to neudělal, nejspíš by už Toshi zmizel úplně... byl jsem jakousi spojkou, nitkou co držela jinak rozpadlou rodinu. Ironie! "Užívat si života..? Já si užívám!" odfrkl jsem si.

"To by bylo fajn.." Dodal jsem a ušklíbl se. Myslel jsem to na oba jeho zkonstatování, to bohatě stačilo. Nikdy jsem velký řečník nebyl a ani jsem jím být nechtěl.
"Užíváš? Ty akorát tak spíš, trénuješ a jíš.." Dodal jsem a zašklebil se. Pak jsem zase pohledem propaloval tu černou oblohu nad sebou, i to bylo to jediné, na co jsem se dokázal dívat bez přestání.

"Css.... ještě hraju videohry!" dodal jsem se smíchem. "Fajn, fajn... tak mi ukážeš jak si užívat života... ale až zítra, dneska se mi nechce už ani mrkat!" ukázkově jsem si zívl, div si nerozpáral ústa a zavřel oči. Noc byla chladná, ale člověku jako já, co dokáže usnout ve stoje když chce to vážně nikterak nebránilo.
Netrvalo ani pět sekund a spal jsem jak poleno.
"Ramen nemá nožičky...!"

Odklidila jsem se dostatečně daleko a znovu se propadla do deprese.
Bylo to teprve pár dní a já si nedokázala připustit, že v z celého mého týmu už jsem zbyla jen já.

Párkrát jsem zamrkal, než jsem se probudil. Prudce jsem se posadil, sice to už šlo lépe než včera, ale no, že by to bylo v pohodě, to se říct nedalo! Malátně jsem se postavil a protáhl. Připadal jsem si jako šedesátník po nájezdu vnoučat.
Otočil jsem se na chrnícího Shoa. Byl jsem v duchu rád, že už mu ta rána tolik neprosakuje skrz mikinu, vážné zranění jsem mu způsobit nechtěl, ikdyž on mě taky nešetřil. Vyslechl jsem si další příběh o Hašánkovi a pak se porozhlédl. Všiml jsem si té dívky předtím a stejně jsem neměl, co dělat, tak jsem k ní zamířil. Snažil jsem se nechodit jako nadívaný kačer a kupodivu se mi to dařilo!
Po pár krocích jsem k ní došel a pozdravil jí. Připadala mi nějaká skleslá.
"Můžu?" Zeptal jsem se, jenže aniž bych čekal na odpověď, prostě jsem si kecnul vedle ní. "Jak se jmenuješ?" Nadhodil jsem bez otálení, musel jsem využít toho, že Sho spí, bůh ví, co by to pako zase napadlo!

Jen jsem kývla.
"Ikaros. Tenmitsu Ikaros." podařilo se mi přesvědčit se k menšímu, téměř neznatelnému, úsměvu.
"A vy?"

Už jsem se bál, že z ní snad nevyloudím ani jedno slovo. Od věčně upovídaného bratříčka tohle byla teda parádně velká změna!
"Jsem Toshi Yotsuki a nevykej mi, ano?" Dodal jsem a zase jen povzedl koutky. Opřel jsem se zády o zřejmě kmen stromu a chvilku mlčel, než jsem se znovu dá se říct trochu rozpovídal.
"Co tu děláš tak sama? Ráda chodíš sama trénovat nebo tak?" Snažil jsem se navázat rozhovor, a doufal, že to nejsou marné pokusy!

"Dobře." můj úsměv se o něco rozšířil, ale z očí mi na všechny strany šlehal smutek.
"Ráda trénuji sama, ale... Můj sensei se stal nukeninem a můj bratr odešel z vesnice." pokrčení rameny, které následovalo dávalo jasně najevo, že nikoho jiného už nemám.

Poslouchal jsem jí, a tak nějak mi docházelo, proč je tak smutná, no víc jsem jí do toho rýpat nechtěl. Věděl jsem, jaké to je mít nikoho, jenže já se své rodiny zřekl dobrovolně a odešel jsem pryč, samotu jsem s kompenzoval jinými věcmi.. Jenže teď si neumím představit, kdyby třeba Sho tady už nebyl.
"Někdy je bejt sám lepší, můžeš lépe přemýšlet, a tak.. Mluví ze mě vlastní zkušenost.." Ušklíbl jsem se no pak se zamyslel. "No, pokud chceš, nemusíš už trénovat sama. Můžeš se přidat k nám, Shoovi to vadit nebude" Dodal jsem.

"Už i bez trénování jsem vás málem trefila svojí technikou." odvětila jsem kysele, ale vzápětí mi koutky úst cukly do úsměvu.
"Ale děkuji za nabídku... Uhmm.." po chvíli už mi blesklo v očích.
"Vážně by to nevadilo?"

"Jo, myslíš to, co nás oslepilo a Sho přitom tolik vyváděl! Musím říct, že jsem to vážně nečekal!" Podotkl jsem dá se říct, že i uznale. "Už jednou jsem ti to nabízel, takže toprostě platí. Vážně nám to nevadí! To pako bude trénovat stejně tak dlouho, dokud mě neporazí.." Dodal jsem a teatrálně si povzdechl. Ramenem jsme trhl směrem k chrnícímu Shoovi a pak jsem se zase ušklíbl, jako obvykle.

"To je D-ranková technika..." odvětila jsem. "Neublížila by vám, ani kdyby vás zasáhla, ale vážně jsem nechtěla... Nevšimla jsem si, že jste tak blízko." pokrčila jsem rameny.
"Obdivuji vaši rychlost. Jednou bych mohla dosáhnout něčeho podobného. Podobně jako vy máte blesk, tak já mám černý blesk. Je to Hijutsu našeho klanu."

"Ramen nee!!" vykřikl jsem a zděšeně jsem se posadil. Roztěkaně jsem se koukal okolo. Ramen..? Nejsem v ramenbaru..? Vstal jsem a zmateně se díval kolem. Rameno mě bolelo jako čert, ale to bych nikdy nahlas nepřiznal. Naštěstí už nekrvácelo.
Protáhl jsem se, až to zakřupalo a v zápětí se kousl do rtu, abych nevykřikl. Sakra Sho, ty jsi blbeček! Chytil jsem se za rameno.
Otočil jsem se na brášku a dívku vedle něj. To je ta ze včerejška...? Založil jsem si ruce za hlavu a s úsměvem od ucha k uchu se vydal k nim.
"Ohayooo!" protáhl jsem s úsměvem a oba si prohlédl. Otočil jsem se na dívku. "Těší mě, jsem Sho." podal jsem jí ruku. "Zase balíš další holku..?" zakřenil jsem se na Toshiho.

"Mé jméno je Ikaros. Tenmitsu Ikaros." představila jsem se a nadhodila další menší úsměv.
"Těší mě, že vás dva poznávám."

Usmál jsem se. Jak neobvyklé! "Nás taky!" loktem jsem šťouchl do Toshiho a pousmál se. "Vy dva nemáte chu´t trénovat..? Potřebuju tu techniku nii-chaan!" podíval jsem se na brášku s prosebným výrazem a totálním oknem, že moje rameno ještě před pár hodinami připomínalo špíz.

Když jsem zbystřil, že Sho je opět na nohou, měl jsem sto chutí poslat ho na hodně dlouhý prolet celou Kumo, aby si obhlídl památky a dlouho se nevracel! Ale jako vždy jsem se ovládl.
"Bráško, mohl by jsi se trochu zklidnit?! Nezapomínej na to, že rameno máš prošpiškovaný skrz na skrz a já tě neohodlám vláčet do nemocnice. Naučím tě to, ale chvilku si počkáš, můžeme teda i teď, ale no.. Jak chce.. Ehm.. Ikaros?" Dodal jsem a byl rád, že jsem si na to jméno vzpomněl! No, má paměť ještě přeplněná nebyla, ale zkraty někdy nastávají, ne?

Zamračil jsem se a zatvářil se jako kakabus. "Baaka!" Pak jsem se otočil na dívku a s hvězdičkami v očích očekával odpověď. Nutno podotknout, že kladnou! Kdyby mi to nepřišlo divný, skákal bych kolem a prosil ji pořád do kola. Docela mě štvalo, že můj bratr je ochotný dělat něco kvůli holce, ale vlastní brácha je mu ukradenej!

"Trénovat budu ráda!" jejich přítomnost mi značně zlepšila náladu. Dokonce jsem na malou chvíli zapomněla, že se stalo něco špatného. Všimla jsem si, jak mu na chvíli vypadlo mé jméno a rozesmálo mne to.
Ale vzpomněl si...!