Nemocnice v Listové

First topic message reminder :

Konoha Nemocnice, zde se léčí všichni zranění.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V nemocnici jsou přítomné dvě NPC Iryo supešalisuto xD (Lékařský specialista).
Shizune a Sakura Haruno.

Přestanu vzpomínat na minulost a vrátím se do současnosti.

"Eh... co? Vypadáš zamyšleně." všimnu si jaký má Allii výraz ve tváři.

"To nic." odvětím a podívám se na Mikomi. "Kdy už tě pustí?" s úsměvem se optám.

"Říkali, že mě ještě jednou prohlédnou a můžu jít. Jen nevím kdy se dočkám. Jestli to bude trvat dlouho, tak se seberu a zdrhnu." ušklíbnu se.

"Nevím, jestli by to byl nejlepší nápad.. ale co, já bych udělal to samé!" dám se do smíchu. "Moc rád jsem si s tebou zase popovídal, ale teď už musím jít" usmál jsem se na Mikomi a dal se pomalinku do kroku směrem od nemocnice.

Zamávala jsem Alliimu na rozloučenou.

"Ahoj. Měj se." usmála jsem se.

Pak jsem se spokojeně opřela o lavičku a relaxovala.

Ještě jednou jsem mávnul a zmizel.
.Přesun.

Potichu jsem tam vklouzla a byla ráda, že jsem nikoho nepotkala. Kdybych se neotočila viděl by, jak mi zase zrudli tváře. A já si byla jistá, že Mikomi si toho všimne také. Ale hlavně když bude v pořádku. Naprosto ukotvená v realitě jsem zamířila k lavičce, na které jsem ji viděla odpočívat. Ach, takže měl Allii pravdu. Opravdu tu je. Jsem ráda...

"Mikomi?"

Ani jsem nemusela otevírat oči. Poznala jsem hlas své milované sestřičky. No, přesto jsem je otevřela a pousmála se.

"Ahoj nee-chan."

Doufala jsem, že se nebude smát. Vypadala jsem jako zafačovaná mumie.

Unaveně jsem vzdychla. Oči zaregistrovali jak vypadá, ale srdce mi ještě splašeně tlouklo. Celou cestu jsem běžela a to po tréninku asi nebyl dobrý nápad.

"Bože, jsi v pořádku? Co se stalo?" vychrlila jsem na ní otázky, kterými jsem si celou cestu lámala hlavu.
"Allii mi řekl, že jsi tady." zamumlala jsem a následně zase zrudla. Měla bych se naučit ovládat. Ne, to co on mi už dlouho nikdo neřekl. Pravda, myslel tím i sestřičku, ale stejně... Jen tak lehko se z toho nevzpamatuju...

"Co se stalo?" znovu jsem se pousmála a zírala na oblohu.

"Stručně... mě někdo unesl. Snažila jsem se mu neúspěšně utéct, ale akorát mě takhle domlátil. No, naštěstí jsem měla hodně andělů strážných. Tak jsem tady. Ošklivě potlučená, ale nejsem zraněná nijak vážně."

Konečně jsem se odhodlala posadit vedle ní na lavičku a znovu vydechla. Díky bohu... Díky bohu, že si nevšimla mého výrazu... Nic to přece není. To je normální, když někdo někomu řekne, že se mu líbí. A nebylo to jednoznačně pro ni... Ale stejně... A navíc to řekl klon... Zatřepala jsem hlavou a srovnala si v hlavě její věty.

"Kdo by měl zájem na úno... " najednou jsem zmkla a sledovala chvíli jen mraky. Byakuugan? Jistě, kvůli čemu jinému.
Pořád se nemohu rozhodnout, jestli je to dar nebo prokletí... Ale koneckonců o tom už jsme mluvili. Tenkrát jsem veršovala, ale dnes... Je to příliš vážné než abych se vznášela mezi svými verši.

"Jak se dalo čekat, byl to ninja z Kumogakure. Oni si prostě nedají pokoj. Budou se snažit získat byakugan tak dlouho, dokud ho nedostanou. Ale to se jim nepovede." zavrtím hlavou.

"Ale abych neříkala jen negativní věci, zvláštní shodou náhod se objevil jiný ninja z Kumogakure a snažil se mě naopak zachránit."

Ten svět ninjů je prostě šílený.

došel jsem z tréninkového placu k automatu který byl v nemocnici... zmáčkl jsem tlačítko a z automatu vypadla voda, pomalu jsem vodu odzátkoval a napil jsem se

Naklonila jsem hlavu na stranu. Kumogakure?
"Vsadím se, že je to ten ninja, kterého jsem viděla při tréninku. A krom toho ještě Allii, že? " ušklíbnu se a čekám na její reakci.

spozoroval jsem Mikomi a zřejmě její sestru jak sedí vedle sebe na lavičce... pomalu jsem k nim ze zadu přišel s láhví vody v ruce a když jsem stál již za nimi viděli před sebou můj stín

"Sama nemohu uvěřit tomu, že jsem schopná se s někým spřátelit." ušklíbnu se a dobře si uvědomuju, že mé tváře ještě neztratili červeň s jakou jsem zmizela z tréninkových místností.

"Hlavně, že jsi v pořádku."
Moji řeč přeruší stín, který se objevil před námi. Zvednu hlavu a usměju se na něj.
Jistě, viděla jsem ho už při tréninku.
"Zdravím." Hlavou mi proběhne, že bych se měla představit.
"Já jsem Hyuuga Shijin." zavrním a ještě jednou se nesměle usměju.

"My o vlku a vlk za námi." hodím okem po Taikim.

"Shijin-chan, bože můj, jsi červená jak rajče. To ses sem musela tak hnát?"

trochu mě překvapí tím jak se chová ninjovi z kumo ale následně se usměji
''Taiki''
odvětím a pomalu se napiji vody a nic jiného neříkám

Trhnu polekaně hlavou. To nemyslí vážně? Zrovna teď si toho musela všimnout...

"No... Vlastně to není zase tak během jako spíš tím, že si nemůžu zvyknout, že mluvím s někým jiným než s tebou. " odpovím nejdřív Mikomi nee-san.

A už dost. Vážně se musím naučit ovládat... Nad hlavou se mi už podruhé ten den ozve podvědomé zakrákání. Tentokrát ho opravdu vítám, protože se zřejmě vyhnu tomu, proč jsem tak zčervenala. Hmmm... Otočím se k Taikimu. Vypadá trochu překvapeně. Jako vždy se nejdříve zaměřím na své reakce. Pravda, asi bych se k ninjovi z kumo měla chovat trochu jinak, ale to bych zase nebyla já. Koneckonců nee-san téže nevypadá, že by jí jeho přítomnost nějak vadila. Trochu se posunu. Může si sednout k nám, lavička je široká dost. A já stejně za chvíli budu muset jít.

"Co?" zavrním a vrhnu na ní překvapený pohled.
Aha... Omluvně se usměju. Zase jsem se chvíli "topila" ve svých myšlenkách.
"Nechceš si přisednout?" zopakuji jednu z nich nahlas směrem k Taikimu.

''dobře'' povím a po té si sednu vedle Shijin a rukou si podepřu hlavu
jak jsem uslyšel -ale kdyby lhal tak ho tu nenechají volně potulovat- tak jsem se trochu zamyslel nad tím co řekla
takže se tu akorát toulám po vesnici ? tudíž jsem zřejmě na obtíž ?
stále nad tím přemýšlím a rukou si podepírám obličej

"Uh. Omluvte mě, že tak rychle odcházím. Půjdu na pokoj, sbalit si věci a počkám na doktora. Měl by mě co chvíli prohlédnout a říct jestli můžu domů." usmála jsem se na ty dva a zamávala.

Doufám, že nejdu pozdě. Ještě jednou na mě bude nadávat a už mi migne...

Překvapeně se na ní zadívám.
"Uvidíme se v sídle, omlouvám se, že nepočkám, ale za chvíli budu muset jít." zavolám ještě za ní.
Zmizela opravdu rychle. Pohodlně se opřu a pozoruji oblohu.
"Dneska je opravdu hezky." nadhodím první věc, která mne napadne.