Nemocnice v Listové

First topic message reminder :

Konoha Nemocnice, zde se léčí všichni zranění.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V nemocnici jsou přítomné dvě NPC Iryo supešalisuto xD (Lékařský specialista).
Shizune a Sakura Haruno.

''no, naše činy ovlivňují naše zážitky z našeho života''

"Jo... pravda." zamyslím se a sleduju sestřičky, které neúnavně pobíhají kolem. Tohle zaměstnání by asi nebylo pro mě...

"Trochu nechápu, že jsi šel zachránit načuřenou Hyuugu, která se tě snažila před sídlem kapku zneškodnit." uchechtla jsem se. No jo, svoje teritorium si hlídám.

''třeba i načuřený Hyuuga stojí za záchranu''
usmál jsem se

"Těžko soudit." pokrčím rameny.

"Co ta noha? Docela se divím, že můžeš chodit."

''vůle znamená na tomhle světě vše...''
řekl jsem a koukl jsem se jí do očí
''to je na tom to nejhezčí, stačí jenom vůle a dokážeš cokoli''

"Vůle a spousta prášků proti bolesti hm?" přemýšlela jsem o těch slovech. Věřím tomu. Jestli opravdu stačí jen vůle pak jednou... ještě je dlouhá cesta za splněním mých cílů. Hezky jeden po druhém...

"Trochu mě bolí hlava, půjdu si lehnout jestli ti to nevadí." otočila jsem se na Taikiho.

(musím teď odejít, zase ale přijdu za pár hodin x))

''dobře''
koukl jsem se na ní
''vůle a dobří kamarádi''
mrkl jsem na ní a odešel jsem do svého pokoje

Hmmm. Kamarádi? Lidi co bych mohla nazvat kamarády poznávám až teď. Je to jen chvilku co je znám, ale člověk si snadno zvykne.

Zamávala jsem Taikimu na rozloučenou a odešla do svého pokoje. Lehla jsem si do postele a zavřela oči. Nespala jsem. Jen odpočívala.

Kamarádi. Mají vůbec cenu, když jednou všichni odejdou? Nic netrvá věčně. Nechci se k nikomu upnout a pak litovat, že je konec.

Že by už bylo pozdě?

v mém pokoji jsem si lehl a zadíval jsem se do stropu

Přišel jsem a vyhledal nejbližší sestru. ,,Tady vám Tsunade posílá vzorky krve a slin na rozbory. Jsou to vzorky Mizukage, takže si trochu pospěšte." Vrazil jsem ji do rukou vzorky. ,,Já si pak zajdu pro výsledky." Tak a teď za Assasinem A vyběhl jsem zase zpátky do čtvrti.(přesun)

ležení mě již unavilo a chtěl jsem si zatrénovat ... proto jsem vyšel z nemocnice ven
- přesun

Pobyla jsem si ve stavu polospánku, kdy jsem vnímala všechno kolem, ale byla jsem líná na cokoli reagovat. Jen se dostat zase k sobě... to je vždycky problém. Protřela jsem si oči a opatrně si protáhla záda. Vykoukla jsem z okna. Je fakt hezky.

Hodila jsem na sebe velice "slušivý" nemocniční župan a šla ven, na zdejší zahradu. Venku se procházeli další pacienti, ti silnější sami, slabší v doprovodu sestřiček. Téměř neznatelně jsem se usmívala. Tohle všechno už jsem nemusela vidět...

Posadila jsem se na jednu opuštěnou lavičku a sledovala lenivý ruch okolo.
"Byakugan."

Povedlo se. Žádnej bolehlav se nekonal. Zvedla jsem hlavu k modré obloze a všimla si letících předmětů.
"1, 2, 3, 4, 5, 6, 7... vran?"

Vsadím se, že jich bude osm. Vyčkala jsem. O pár vteřin později mi nad hlavou prolétlo přesně osm vran.

Ptáci jsou úžasní tvorové. Ani můj byakugan na ně nemá. Dívala jsem se za nimi a záviděla jim tu volnost. Však odsud taky brzo vypadnu....

Přibližoval jsem se k nemocnici a všímal si dnešního krásného dne. "Je úžasné počasí." řekl jsem si pro sebe. Všiml jsem si sedící Mikomi a vydal jsem se za ní.
"Krásné ráno, Mikomi!" zavolal jsem a čekal jsem, jestli si mě všímá.

"Tobě taky přeju dobré ráno Allii." řekla jsem směrem k příchozímu.

"Tak co je nového?"

"Nového? U mě nic. Dnes se zatím nic neděje, jen si užívám hezkého počasí a sem tam potkávám nové lidi. Jak se cítíš ty, je ti lépe?" usměju se a podívám se na Mikomi.

"Po fyzické stránce určitě." pousměju se. Jen kdyby mě doktoři neozdobili jak vánoční stromeček... Rovnou to mohli vzít lepenkou, sadisti.

"Doufám, že se tu brzy zorientuješ. Je tu spousta krásných míst."

Usměju se.. "vypadáš trošku jako mumie... jen teď myslím.. ehm. No chápeš mě." začnu se drbat na hlavě. *kso*
"Líbí se mi tu, ale rád bych se časem podíval do Sunagakure" mrknu na Mikomi a zahledím se do nebe.

"Heh... no až se těch obvazů a náplastí zbavím, tak to snad bude lepší." dodám rozpačitě.

"Sunu jsem ještě neviděla, akorát jsem byla jednou v Kiri. Někdy bych to tady chtěla pořádně procestovat."

"Rozumím" usměju se a zpátky se podívám na Mikomi.
"Viděla jsi už dnes Taikiho? Příjde mi takový záhadný, jaký na něj máš názor?"

Podívám se na oblohu, jako bych tam chtěla najít odpověď.

"Taiki. Vlastně o něm vím jen jak se jmenuje. Chová se hrozně podezřele, ale pochybuju že má špatný úmysly. Je jen hodně nesdílný."

"Asi s tebou souhlasím, určitě to není člověk se špatnými úmysly."
Vstanu a optám se. "Co vlastně umíš, cítíš se dost silná na to, abys mi předvedla nějakou techniku. Nebo to je špatný nápad." nahodím zvídavý obličej s kapkou úsměvu.

"Hmmm. Když chci tak se silná cítím kdykoliv potřebuju." pousmála jsem se.

"Něco málo toho umím, ale žádnej zázrak." dodám s dávkou sebeirionie.

Uvědomím si, na co se vlastně ptám *je to geninka-kunoichi a navíc zraněná.. bože já jsem vůl*.
"Někdy si musím zkusit zazápasit, ale až budeš dostatečně silná" pousmál jsem se a obrátil oči v sloup.
Nad něčím jsem se zapřemýšlel.

"Jasně, budu se těšit. Doufám, že mě nebudeš šetřit, jak to má pár lidí ve zvyku." zavzpomínám zejména na starostlivé obličeje Hisagiho, který se rozpakoval vzít na mě katanu. Jako kdybych se nechala dobrovolně propíchnout. Pak přijde opravdový boj, a vytřou se mnou podlahu...

Všimnu si jak Mikomi na něco myslí. Napadlo mě, že bych se sebou měl něco udělat a znovu začít cvičit. *Přeci jenom nejsem zrovna extratřída*
Jen jsem se usmál na Mikomi a mlčel.