Nemocnice v Listové

First topic message reminder :

Konoha Nemocnice, zde se léčí všichni zranění.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V nemocnici jsou přítomné dvě NPC Iryo supešalisuto xD (Lékařský specialista).
Shizune a Sakura Haruno.

''to ano''
zamrmlám tak jako bych se nad tím ani nerozmýšlel a měl jsem stále hlavu podepřenou mou dlaní

Krásně sice je, ale i bez byakuuganu vidím, že něco není úplně v pořádku.
Hraju si s myšlenkou prostě se zeptat, co se děje, ale nejsem si jistá, jestli mi do toho něco je. Nebo jsem já řekla něco špatně? Ne... Tentokrát snad ne.
"Děje se něco?" odhodlám se nakonec k otázce a doufám, že je alespoň trochu na místě.

kouknu se na ní
''ale nic ...''
usměji se a po tom se o točím tak aby mě neviděla do obličeje a úsměv mě z mé tváře zmizí a opět si podepřu dlaní hlavu

Nic? To vidím.

"Omlouvám se jestli to byla nevhodná otázka." zašeptám a pomalu vstanu.
Protáhnu se a sklepávám z oblečení pár lístků, které se na něm zachytili za tu chvíli co jsem seděla.

kouknu se na ní a vzdychnu si
''nebyla nevhodná, vlastně jsem rád že tě zajímá to jak se cítím''
usmál jsem se ale jinak než předtím kdy jsem to předstíral

Jen kývnu a znovu si projíždím minulý rozhovor. Co to neesan říkala... Že by ho tu nenechali se potulovat, kdyby lhal? Je možné že by nás slyšel? Trochu provinile sklopím hlavu.
"Jestli to je tím, co řekla Mikomi, tak mi věř, že to tak nemyslela. Občas se vyjadřuje ne zrovna loajálním způsobem. No... Je to prostě její povaha. Nemyslím, že se tu jenom potuluješ. Pro mě je třeba zajímavé sledovat, jak trénuješ." zajiskří mi v očích, když si uvědomím, že si mne všiml až když jsem začala mluvit s Alliim. Na to, že jsem jen genin...

Trhnu hlavou, když si uvědomím, že v tuhle dobu už bych měla být někde jinde.
"Omlouvám se, ale budu za chvíli muset jít."

''aha no''
podrbu se na hlavě
''dobře''

Za chvíli? To jsem řekla. Dobrá, ale v tom případě už ta chvíle nastala... S povzdechem si uvědomím, že jsem ani nemusela ráno dávat těch pár koleček po probuzení. I bez toho se dnes naběhám až až...
"Tak se zatím měj."
Věnuji mu jemný úsměv a rozeběhnu se pryč. Tiše si nadávám za takové zpoždění, ale snad to nebude tolik vadit...

nic jsem jí již neřekl a seděl jsem na lavičce ... zavřel jsem oči a relaxoval jsem

Vešla jsem do svého pokoje, učesala si vlasy a začala se oblékat. Konečně jsem na sobě měla své oblečení. Bílé, ne ten bleďounce modrý nemocniční hábit. Naštěstí můj běžný úbor skrývá dost "vylepšení" která na mě umístili lékaři. Z poloviny chodím zafačovaná dobrovolně. Nebudu budit pohoršení.

Zvláštní. Já chodím v bílém, sestra v černém... a taky jsme hodně rozdílné. Dřív jsem byla jako ona. Co se změnilo? Ona věčně zasněná, já těžký realista. Ona citlivá a opatrná, já občas pronesu dost jízlivou poznámku.

Snad mi něco málo z toho snílka zůstalo.

Sebrala jsem svůj batoh a umístila do něj deník a ostatní drobnosti, které jsem během krátkého pobytu v nemocnici vyštrachala. Konečně se můžu dát na cestu.

(přesun)

rozhlédl jsem se kolem a opět na mě začal jít osamocený pocit kdy jsem cítil pocit bezmoci a strachu, polkl jsem a vydechl jsem nosem tudíž jsem trochu zafuněl ...
''proč mám ten divný pocit''

Když jsem se přes ulice Konohy dostal k nemocnici, všiml jsem sii zamyšleného Taikiho. Přišel jsem k němu a přisedl.
"Zdravíčko" usmál jsem se na něj. "Tak co, mluvil jsi s Mikomi?"

''ale jo, prohodily jsme sice tak jednu větu ani ne... ale mluvil jsem s ní''

"Aha, potkal jsi tu i Shijin?" zamyslel jsem se a následně usmál.

''hmm''
zabručel jsem jako odpověď

"No nic.. zdá se, že ti není do řeči. Mizím, hezký den."
.Přesun.

zůstal jsem tam sedět a koukal jsem se před sebe.. téměř každý druhý člověk který okolo mě prošel se upřeně díval na mou čelenku a po té i na mě ...
už toho začínám mít dost ...
vzdychl jsem si a chtěl jsem se jít vrátit do svého pokoje... vešel jsem do nemocnice a když jsem přišel k nemocnici ležel zde někdo jiný
takže dnes budu spát pod mostem, výborně... peníze jsem již neměl a přišlo mi blbé u někoho škemrat o půjčení na hotel a na jídlo ... mé poslední zásoby zůstali v batohu který jsem hodil do křoví když jsem zachraňoval Mikomi, pomalým krokem jsem odešel z nemocnice
- přesun

Vejdu do nemocnice. A vyhledám sestru, které jsem dával vzorky. ,,Tak jak už jsou výsledky?"
Sestřička
,,Ano, chvíli strpení." Po chvíli hrabání jsem podala výsledky ninjovi.
Seito
,,Jo díky." Rychlým krokem jsem se vydal čekat k bráně.(přesun)

Vtrhl jsem do nemocnice. Sestry i doktoři se hned začali zajímat.
Ihned ji vzali na vozík a odvezli na operační sál.
"Budeme se snažit, ale moc šancí jí nedávám." řekla sestra a zmizela za ostatními.

Sledovala jsem ten shon.
"Možná... Možná jí opravdu dokážou ještě pomoct." zašeptala jsem, ale sama jsem tomu nevěřila. Spíš jsem utěšovala sama sebe. Bože, jak jsem mohla tak ztratit hlavu...

Po tom, co všichni zmizeli za dveřmi od operačního sálu jsem se zpátky podíval na zamyšlenou Shijin. "Už je ti lépe? Nechceš jít třeba na čaj?" usmál jsem se. Zahleděl jsem se do země a zapřemýšlel *možná na to není vhodná doba, ale co bychom mohli teď udělat*
Poté jsem se zase podíval na Shijin s úsměvem.

Pokusila jsem se mu úsměv oplatit, ale nebyla jsem si jistá, jestli se opravdu usmívám. Spíše ne. Pořád jsem ji měla před očima. Popravdě nejraději bych si šla sednout na své oblíbené místo - Střechu našeho sídla - a sledovat mraky. Jít někam mezi lidi...
"Já... Vlastně nevím. Nejsem si jistá, jestli bych teď chtěla jít mezi lidi. "
Vlastně jsem měla na mysli každého koho neznám. Hluk ulice a všechen ten shon lidí, kteří nemají ani ponětí o tom, co se před chvílí stalo.
"Ale čaj bych si dala. " tentokrát je můj úsměv upřímnější. "Jestli by ti nevadilo, že bychom si ho dali na střeše sídla klanu Hyuuga."
Čekám na jeho reakci. Vlastně nevím, co mě to napadlo. Mezi lidi jsem odhodlaná "nejít" ale zároveň teď nechci být sama. Dokonale zmatená.

došel jsem před nemocnici opět k onomu automatu který dává pití zdarma... zmáčkl jsem čudl a z automatu mě vypadla voda, vzal jsem si vodu a po té jsem přešel na tréninkové místo
- přesun

"Ano, rád" můj úsměv byl čím dál jasnější. *už ani tolik nemyslím na tu misi, spíše, jak se cítí Shijin. byl to pro ni vážně šok* "..pokud ho uděláš." Přišel jsem k Shijin a byl připraven se přesunout.

"Hai." kývla jsem a i můj úsměv se prohloubil.
Teď ještě zapomenout na to, co se stalo a dnešní den bude zase skvělý.

(přesouvá se)