Nemocnice v Listové

First topic message reminder :

Konoha Nemocnice, zde se léčí všichni zranění.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V nemocnici jsou přítomné dvě NPC Iryo supešalisuto xD (Lékařský specialista).
Shizune a Sakura Haruno.

"Na to se mě ptáš teď?" lehla jsem si. "Promiň, ale na tohle ti nemůžu odpovědět."

´To nic ale už bych tě neměl rušit mám už jít?´

"Můžeš tu zůstat jestli chceš. Ale jsem unavená, tak nejspíš budu spát."

´Už pudu zase se někdy stavím´přesun Kiri

"Kdykoliv." usmála jsem se.

Zavřela jsem oči.

Znovu jsem se objevila před klecí.
"Co tu zase chceš?"
"To je mi uvítání." ušklíbla jsem se.
"Jdi pryč!" zavřčel. Pohyboval se po obvodu klece.
"Nebuď na mě zlej. Přišla jsem na návštěvu." Zavrčel. "Fajn. Chci tě o něco požádat..." tentokrát žádné vrčení. "Asi jsi už zjistil, jak na tom jsem..."
"Co po mě chceš?" vrčel.
"Co bys asi řekl?"
"A co z toho budu mít?"
"No..." protáhla jsem to. "Zlomím pečeť... až budu schopna tě udržet na uzdě."
U klece se objevily jeho oranžové oči. Hned zase zmizely. Pokrčila jsem rameny.
Prostředníček a ukazováček jsem si přiložila na čelo a vypouštěla z nich čakru.

Probrala jsem se v nemocnici. "Už tu nechci strávit ani minutu!" tentokrát jsem zavrčela já. Vstala jsem. Počítala jsem s ostrou bolestí, ale nic nepřicházelo. Pousmála jsem se. Převlékla jsem se a vyskočila z okna.

No to je radosti... zase doma!

"Zdravím, nesu vám pacientku." řeknu jedné sestřičce. Mrkla na nás jedním zkušeným pohledem a spráskla ruce. Následovaly jsme ji a než bych řekla švec, vyrojili se tu asi tři doktoři. Dva se ujali Shiz, položili ji na léhátko a jeli s ní pryč. Ten třetí se na můj vkus až příliš motal okolo mě.

"Tak bezbolestnou léčbu a brzké uzdravení přeju!" zavolám na ni a mávám na rozloučenou. V tom je tu ten sadista v bílém plášti.

"Slečno, co máte s tou rukou?"
"Eeee... nic, to je dneska moderní ty obvazy..."
"Ale krev vám prosakuje z rány."
"To vůbec nic není a kurv..."

Podívala jsem se na svou levačku a obvaz byl více rudý, než bílý.

Navíc se mi v nemocnicích dělá špatně.

A Shiz i já jsme byly konečně mimo nebezpečí.

Takže jsem sebou konečně praštila...

Tma... To jsem umřela? Jestli jo, je to hrozně trapné... Pro mě, i pro můj klan... Ještě neumím Kaiten!

Do nosu mě udeřil nemocniční zápach. Tomu se říká osud horší než smrt přátelé...

Otevřu jedno oko, otevřu druhé... Ležím na pokoji a naštěstí sama. Zkusím se pohnout a jde to. Tentokrát žádné modřiny a škrábance, zato roztomile probodnutá ručka. Pohnu s ní a kupodivu to ani nebolí. Mám čistý obvaz a krev neprosakuje.

Lékaři jsou neoblomní. Nechají si mě tu do zítřka...

No... utéct můžu vždycky... ale co můj trénink sakra?

Nechala jsem se ošetřit. Vička se mi zavírala. Už zase jsem tady... S takovou se jim nemůžu podívat do očí!

Na pokoj přivezli starou babču. Napřed jsem si jí nevšímala, ale když mi došlo, že to nemá v makovici v pořádku, začal to být problém.

"Neviděla jste moji sestřenici? Nosí ravatu... a kolem pasu rocas..."

Vydržela jsem ten dotaz poprvé. Podruhé. Popáté... podesáté... Pak jsem měla pocit, že se zblázním. Ještě k tomu ty její klapáky... aby jí náhodou nevypadly...

Nevydržela jsem. Zbaběle jsem utekla... pryč z tohohle ústavu pro fyzicky i duševně choré!

Ležela jsem na lůžku. Oči jsem měla zavřené.
V duchu jsem si stále přehrávala boj s neznámou ženou. Kruci! Kousla jsem se do rtu. To vážně nic nedokážu?! Chtěla jsem se utápět ve svých výčitkách.

Dostala jsem křeč v pravé noze. Posadila jsem se. Nohu jsem si přes obvaz masírovala. Najednou se otevřely dveře a do místnosti vešel doktor. Přistoupil k lůžku.
"Bolí Vás to?" zamračil se.
"Ne jen jsem dostala křeč." přestala jsem s masírováním.
Odložil chorobopisy na stolek. "Podívám se na to." začal mi sundávat obvazy z nohy. Viděla jsem, že mám ošklivou jizvu. Nejspíš si všiml mého výrazu a řekl: "Nebojte se, nic vám tam nezůstane." Usmál se.
"Hm..." Otočila jsem hlavou.
Přiložil mi ruku na nohu a začal z ní vypouštět nazelenalou čakru. Cítila jsem jak se mi sval uvolnil. "Ještě tu musíte zůstat, dokud Ván neřeknu, že můžete odjít." Vpíjel se do mě pohledem.
Asi ví, že jsem minule utekla. pomyslela jsem si.
Pak mi obvaz sundal i z druhé nohy a udělal to samé. "Ještě Vás prohlídnu." Natáhl ruku k mé hrudi.
"Proč?" vyjekla jsem.
"Je to standartní postup. Musím zjistit, zdali Vám ještě něco je."
"Nic mi není." vyhrkla jsem ze sebe.
"Nechcete mi něco říct?" díval se na mě.
"Nesnáším doktory." zalhala jsem. "Nic mi neudělala, kromě nohou." pokusila jsem se o úsměv. Nadechl se, že něco řekne, ale předběhla jsem ho. "A co Mikomi, je v pořádku?"
"Ano, je v pořádku."
"To jsem ráda." lehla jsem si. "Můžete odejít?"
"Dobře tedy. Budeme Vás chodit pravidelně kontrolovat. A prosím neutíkejte." řekl a odešel.
Lehla jsem si na bok a skrčila nohy. Oddychla jsem si.

Každou hodinu za mnou chodila sestra. Už mi to lezlo na nervy, ale když jsem ji žádala, že mě chodit kontrolovat nemusí, odpověděla: "Máme nařízeno od doktora, že na Vás máme dohlédnout." a usmála se.
Jen jsem protočila očima. "Nic mi není." zaprotestovala jsem.
"To nechte rozhodnout kvalifikovanější." Povzdechla jsem si.
Pak mi přonesla něco k jídlu. Podívala jsem se na to, co bylo na talíři. Jestli tomuto říkají jídlo, tak jsem duch. Přehrabovala jsem se v tom. Něco málo jsem snědla, aby mi nereptali.
"Zachraňte mě někdo!" zasténala jsem, když sestra odnesla jídlo a zavřela za sebou.

Už jsem nevěděla jak bych si měla lehnout. Posadila jsem se. "Já chci pryč!" zaklonila jsem hlavu. V tom se otevřely dveře. Do pokoje vešla sestra.
"Nechystáte se někam, že ne?" spražila mě.
"Ne." vyhrkla jsem. "Jen se potřebuji protáhnout. Stoupla jsem si. Měla jsem pocit, jako bych pořád měla v nohách zabodnute tanto. Byl to divný pocit. Prošla jsem se k oknu a otevřela ho. Sestra udělala několik rychlík kroků ke mě. "Nebojte, nehodlám utéct." opřela jsem se o parapet. Bylo zataženo, takže nebyli vidět hvězdy. Povzdechla jsem si.
Zase mě chytla křeč. Sehnula jsem se a začala nohu masírovat. "Pojďtě si lehnout." Přistoupila ke mě a ačkoliv to nebylo nutné podepřela mě a pomohla mi na lůžko. "Chvíli potrvá, než Vám nohy budou složit jako dřív."
Otočila jsem oči v sloup. Lehla jsem si. Sestra tam ještě chvíli zůstala a ulevila mi od bolesti. Oči se mi zavíraly. Usnula jsem.

Hned jak jsem se objevila v nemocnici, měla jsem smůlu na toho sadistu, který mě ošetřoval, když jsem o sobě nevěděla. Napřed mě sprdnul, jak si to jako představuju nedodržovat léčebný plán, ale pak se trochu uklidnil.

Ne, o té příšerné babce, kterou mi šoupli na pokoj s ním mluvit nebudu...

Musela jsem napřed vydržet výměnu obvazů. Jelikož jsem teď byla při plném vědomí, mohla jsem do toho kecat. Vynutila jsem si, abych mohla hýbat prstama. Rána se naštěstí docela dobře hojí, takže lékař příliš neprotestoval.

Bolest mi stejně nějakou velkou akrobacii nedovolí, ale snad budu moct alespoň psát.

Ještě jsem se stavila u Shiz, ale tvrdě spala a nechtěla jsem ji budit. Krabici se sladkostmi a oříšky (kombinace dobrá na nervy) jsem ji nechala na nočním stolku spolu s krátkým vzkazem.

Protože mě včera uctili jedním nemocničním blafem, napadlo mě, že by ti mohlo prospět něco zaručeně "zdravého". Tak přeju brzké uzdravení a pevné nervy s doktory. Mikomi

Poté jsem potichu odešla z pokoje a rychle vypadla z nemocnice.

(přesun)

Valím si to nemocnicí s velkým pugetem bílých růží za Shiz,přes rameno mám tašku s neznámým obsahem.
Krátka epizoda se známým v nemocnici mě přesně nasměruje ke dveřím pokoje kde leží Shiz.
A již Klepám *Klep* *Klep* a vezmu za kliku,vstoupím a hned spustím "Zdravím bojovnice....něco jsem Ti přinesl" dojdu k posteli a strkám Shiz puget bílých růží.

"Yuu-sama." usmála jsem se. "Jů, děkuju." čichla jsem si k růžím. "A já myslela, že mě odtud dostanete."
Rozhlédla jsem se, jestli tam někde není váza. Nenašla jsem ji.

Shizuka Yoru napsal:"Yuu-sama." usmála jsem se. "Jů, děkuju." čichla jsem si k růžím. "A já myslela, že mě odtud dostanete."
Rozhlédla jsem se, jestli tam někde není váza. Nenašla jsem ji.

Usměju se "Hmmm odsud Tě nedostanu,ani já..jsem sice poloviční doktor,ale mám tu prd slovo" koukám také kde je váza...na chvilku vyletím na chodbu a po chvilce se vracím s vázou naplněnou vodou,vezmu od Shiz puget a dám je do vázy,které umístím na stolek.
"Něco jsem Ti ještě přinesl" přitáhnu si židli k posteli a začnu se hrabat v tašce...po chvíli vyndám obložené chleby,plechovky s limonádou,bonbony,a misku která je přikrytá látkou. "V misce je ramen,ještě teplý,vím jaká je nemocniční strava" usměju se a všechny pochutiny dávám na stolek k růžím.

"Takže tu budu muset trčet, už tak mě chodí kontrolovat, jak jsem posledně utekla."
Podívám se na stolek. "To bych tu měla být častěji." usmála jsem se. Vzala jsem si misku s rámenem a pustila se do jídla.
"Od koho jste se dozvěděl, že jsem tu?" vyzvídala jsem.

Shizuka Yoru napsal:"Takže tu budu muset trčet, už tak mě chodí kontrolovat, jak jsem posledně utekla."
Podívám se na stolek. "To bych tu měla být častěji." usmála jsem se. Vzala jsem si misku s rámenem a pustila se do jídla.
"Od koho jste se dozvěděl, že jsem tu?" vyzvídala jsem.

"Raději tu být co nejméně" usměju se a koukám jak Shiz pojídá ramen.
"Od koho...Tady se nic neutají...Konoha zas není tak velká,jak se zdá" usměju se.
"A je Ti doufám lépe...aby ses mohla co nejdříve vrátit k treninku" podrbu se na hlavě.

"No jo no." povzdechla jsem si. Všimnu si jak se na mě dívá. "Promiňte. Jsem to nevychovaná." otřela jsem si hřbetem ruky ústa.
"Jo snad mě brzo pustí. Vše už je zahojené." skloním hlavu.

Shizuka Yoru napsal:"No jo no." povzdechla jsem si. Všimnu si jak se na mě dívá. "Promiňte. Jsem to nevychovaná." otřela jsem si hřbetem ruky ústa.
"Jo snad mě brzo pustí. Vše už je zahojené." skloním hlavu.

Usměju se "To je dobře,že jsi už zdravá...tedy celkem" usměju se.
"Až Tě pustí zajdem koupit nějakou katanu,ať můžeš trénovat" usměju se

"Až na to, že je tu nuda."
Trochu jsem se pousmála. "Jo budu trénovat tvrdě!" zašeptala jsem si spíš pro sebe.

Shizuka Yoru napsal:"Až na to, že je tu nuda."
Trochu jsem se pousmála. "Jo budu trénovat tvrdě!" zašeptala jsem si spíš pro sebe.

Usměju se "Nuda to se dá přežít" sáhnu pod šaty a vyndám malou lahvičku a napiju se "Bude se trénovat,snad Ti v tom i v něčem pomůžu" usměju se

Podívala jsem se na něj. Chtěla jsem něco říct na to jeho pití, ale nechala jsem to plavat.
"Děkuju." usmála jsem se.

Shizuka Yoru napsal:Podívala jsem se na něj. Chtěla jsem něco říct na to jeho pití, ale nechala jsem to plavat.
"Děkuju." usmála jsem se.

Usměju se "Neděkuj ještě nevíme co bude" zasměju se a podrbu se na hlavě "Snad bude trénink stát za to....já nejsem dobrý učitel..vybral jsem si kariéru chůvy...takavou chybu nedělej...nevděčná práce..." usměju se