Nemocnice

Mířila jsem troskami přímo na místo, kde jsem si pamatovala, že by tu měla být nemocnice. Špatně jsem se tu orientovala a ještě to ticho mě ubíjelo. Zastavila jsem se v místě, kde měla stát nemocnice. Aha... poznamenala jsem a rozhlížela jsem se kolem sebe. V přízemí budovy vedle jsem viděla nějaký pohyb.
"Oh že by?" vykročila jsem k té budově a otevřela dveře. Okamžitě mě někdo chytl za loket a mířil mi kunaiem k boku.
"Klid jsem z Iwagakure, Noriko Kana. Nesu nějaké zásoby." a pomalu jsem si stáhla kápi z hlavy a tím na krku odhalila čelenku Iwy. Ten muž si oddychl a pustil mě s omluvou. Usmála jsem se na něj a sundala batoh ze zad a podala jsem mu ho.
"Věci na dně jsou mé osobní zbytek co je v balíčkách je pro vás, rozdejte to lidem." řekla jsem a rozhlížela jsem se kolem sebe než mi můj batoh přinesou zase zpět. Vždycky jsem chtěla být doktorkou. Objala jsem se a pozorovala ochotné lidi, jak si navzájem pomáhají. Muž se ke mě posléze vrátil a vracel mi batoh s otázkou, jestli jsem už byla u Tsuchikage.
"Byla jsem, nevypadá moc dobře, ale věřím tomu, že bude brzo v pořádku." položila jsem mu ruku na rameno. Podal mi ruku na pozdrav a jako gesto poděkování a ať vyřídím Tsuchikage jejich pozdravy. Kývla jsem a pak si nasadila zpět svou kapuci a odešla z budovy. Rozhlédla jsem se kolem a vydala se hledat Kashikeho a Tsuchikage. (přesun)

Vešla jsem do nemocnice a pomalu procházela jejími tichými chodbami, cestou jsem si vzala svůj bílý lékařský plášť a začala kontrolovat pokoje pacientů, nebylo jich mnoho, proto se tu semtam mihly dohromady dvě sestřičky a já jako jediná doktorka. Aitenn už byla také celkem zkušená, ale v mých očích to stále nebylo ono, měla se pořád ještě co učit a já se rozhodla jí dát potřebné vzdělání a trénink. Seděla jsem na recepci a prohlížela si karty pacientů, když jsem s tím skončila, šla jsem překontrolovat zásoby léků. Zase nějaké chyběly, už tak jich nebylo mnoho a teď ještě tohle. Tiše jsem si povzdechla a vrátila se na recepci, kde jsem si otevřela jednu z odborných knih a začetla se do pasáže, kterou jsem teď potřebovala nastudovat kvůli jednomu pacientovi. Při léčení jsem nemohla používat chakru, takže to bylo mnohem složitější než obvykle.

Vešli jsme do budovy, kterou babička dlouho hledala. "Baa-chan, opravdu myslíš, že by Suikori mohla být tady?" Zeptal jsem se jí tiše a mírně se naklonil k ní. Babička ale neodpověděla. Procházela postupně skrze chodbu a zamířila si to přímo k recepci. Já jsem v tu chvíli ale přestal vnímat své okolí. Zatímco se babička bavila se sestrou a popisovala vzhled Suikori a jestli tady náhodou někde neleží, já se zatoulal pryč. Procházel jsem pomalu skrze místnosti a nahlížel do nich. Vždy, když kolem někdo procházel, natěsnal jsem se ke stěně a pak teprve pokračoval dál v chůzi. Docela mě zajímalo, jak to vlastně vypadá v takové nemocnici v akci a jestli vůbec používají i ninjutsu k tomu, aby léčili zranění, nebo jestli je to zcela běžná, ne-shinobi nemocnice.

" Jo... to by teda šlo... " ušklíbl jsem se, ale při pomyšlení že konečně bude zas nějaká sranda, mi škleb z tváře zmizel a já se usmál. Když jsem viděl že udělal henge, zřejmě jsme dostalo ten stejný nápad, o kterém jsme hovořili po cestě. Pokud jsme vážně natrefili na nemocnici, pak by to vyjít mohlo. Poskládal jsem pečetě na henge, a přeměnil jsem se do podoby zraněného muže. Dokonce jsem nebyl ani ninja. Pravou nohu jsem měl celou od krve, takže jsem musel napodobovat kulhání - což se mi celkem dařilo, pak jsem dělal jako bych měl zlomené 2 nebo 3 žebra. Pomalu jsem se sunul ke dveřím do budovy, doufaje že je to vážně nemocnice a že nám náš plán vyjde.

Zvedla jsem oči od knihy, když jsem uslyšela hlasy. První přišla nějaká stará žena nejspíš s vnukem a chvilku po ní i dva muži, jeden na mě promluvil, takže jsem odložila knihu. "Jistě, postarám se o něj." Usmála jsem se, obešla stůl a šla vstříct tomu muži, pořádně jsem ho podepřela a zavedla do jedné z dost bídně vyhlížejících místností, která vyhlížela jako ošetřovna, dovedla jsem toho muže až k lehátku uprostřed místnosti a pomohla mu se posadit. "Podívám se na tu nohu, když dovolíte." Pomalu jsem za pomoci nože rozpárala nohavici, abych se tak dostala ke zraněné části. "Co jste to prováděl?" Ze skříňky jsem vytáhla zbytky desinfekce a obvazy.

Už když jsem došel dovnitř nemocnice, Bejnirovi se povedlo sehnat nějakou pomoc, takže jsem si mohl trochu ulevit. Přišla ke mně nějaká žena - celkem pěkná, to se musí uznat - která mě podepřela a pomohla mi dojít do nějaké celkem bídné místnosti., pak mi pomohla se posadit a já se rukama podepřel za zády. " Tam venku je to celkem nebezpečné... byli jsme asi blbí že jsme se vydali bez nějaké eskorty... sice nejsme žádná Béčka, ale ti nukenini... byli... šílení... jeden z nich měl nějaké divné oči... takové... červené... bál jsem se mu do nich podívat... pak vyskočili další 3... a to už se vážně nedalo... museli jsme utéct... ale bohužel mě jeden z nich trefil do nohy, a když jsem padal, tak jsem si všiml toho kamene na který jsem letěl... díky němu jsem to přežil... " odpověděl jsem jí a čekal, co bude dělat dál. Sice jsme měli určitý cíl tady ve vesnici, ale nějak se mi do něj nechtělo. Nechtěl bych jí zabít. Byla by to možná škoda, protože by se nám mohla někdy hodit.

"Venku je to nebezpečné všude, tyhle časy nejsou příznivé ani pro nás, natož pro poutníky." Pomalu a šetrně jsem mu začala ránu čistit desinfekcí. "S odchodem si stejně budete muset dát načas, tak snad se do té doby situace trochu uklidní. Naštěstí ta zranění nejsou z nejvážnějších, takže se zahojí rychle. Bolí vás něco? Hlava, břicho, nebo jiné části těla?" Celkem nezvyklé, léčit ez chakry.

" Jo to jo.. my měli to štěstí že jsme si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži... " ušklíbl jsem se a po chvíli mi došlo, že je to vlastně i vidět. Nebyl jsem zvyklý chodit bez masky, nosil jsem jí vážně vždy, dokonce i do postele, a teď najednou jí nemám. " No... podle bolesti počítám, že mám zlomená 2 nebo 3 žebra... možná.. bohužel nejsem lékař abych to na sobě poznal... " odpověděl jsem jí a podíval se na Benjira tázavým pohledem. Doufal jsem, že ví co jsem tím myslel. Měla to být otázka jestli začneme teď, nebo až za chvíli.

"Nic není zlomené, nanejvýš naražené." Oznámila jsem mu po krádké prohlídce. "Chce to odpočinek a málo pohybu. Ale nic vážného to není." Usmála jsem se na ně a obvázala mu zraněnou nohu obvazem, aby se mu do rány nedostaly další bakterie. "Kdyby něco, budu na recepci, pokud budete chtít, můžu vám v nemocnici zajistit nějaký pokoj na přespání."