Nemocnice

ředitelem je momentálně primář Hatsuo, protože Mauren Reigi je na mateřské dovolené. Jinak se zde léčí jak shinobi tak obyčejní lidé, pomoci se zde dostane každému, kdo si o ni požádá.

Pomalejším krokem, jak mi to bříško a má pohyblivost dovolovala jsem se přesunula do nemocnice, sestřičky mě tam již vítaly a osahávaly si moje bříško, jestli holčička už vydává známky toho, že chce ven. Ale dnes štěstí neměli. Já byla poměrně vklidu, takže se nic nestalo. Vydala jsem se přímo za zástupcem ředitele za panem primářem. POzdravila jsem a v klidu s ním začala probírat pracovní věci o chodu nemocnice, abych zapomněla na chvíli, že je Tatsuo pryč. POzději se ke mě doneslo že se Tatsuo vrátila tak jsem se omluivila a spěšně vyrazila za ním (přesun)

Objavil som sa pred budovou nemocnice, no nezdalo sa mi, že by tu mal byť nejaký poplach. Cestou som stihol skontrolovať ešte cintorín, no tam tiež nikto nebol. Vošiel som dnu a na recepcii som sa hneď spýtal, či sa nestalo niečo podozrivé. Sestrička za pultom ma uistil, že sa nič nedeje. Ja som však rozkázal, aby vyhlásila tichý poplach pre shibnobi, strážiacich túto budovu. Trvalo okolo 5 minút, kým sa všetci zhromaždili v miestnosti, v ktorej som na nich čakal. Následne som povedal, čo je k veci a oni sa rozbehli skontrolovať celú nemocnicu. Ak by sa dialo niečo podozrivé našli by ma vďaka senzibilovi, ktorý v tej skupine bol. Ja som sa teda vydal, späť do ulíc a zamieril si to rovno k vezeniu, kde mal byť Sho.

Myslem jsem si, že jsem konečně na místě, ale vůbec tomu tak nebylo. Jako vždy jsem se ztratil. " Tss, zase špatně. " Už mi celkem lezlo na nervy, že jsem se pořád ztrácel a tak jsem musel vyrazit na další místo ve vesnici a snad se konečně trefím na místo kam mám původně dojít. Možná přece jen se trefím, ale to nikdo neví. (přesun)

Jen co jsem došla do nemocnice vrátit papíry ohledně práce, kterou jsem si vzala domů, začaly mě chytat bolesti. Sestřičky trvaly na tom abych si lehla chvíli na jeden z pokojů. Chvíli jsem ležela, ale bolesti začínaly silnější a intenzivnější. Začínala jsem se bát nejhoršího.
Není tu Tatuso ještě nemůžu. Snažila jsem se přesvědčit, ale věděla jsem svoje, poslíčci jsou tu. Stahy začínaly být po sedmi minutách. Byla u mě kolegyně a sestřičky a říkaly mi instrukce, které jsem se poctivě učila. Když už to začalo být skoro po čtyřech minutách, cítila jsem pod sebou vlhko. Vnímala jsem už jen tempo svého dýchání a zaslechla jsem jednu ze sestřiček, která spěšně odcházela a říkala, že mi praskla voda. Téměř rychle mě převáželi na sál a já se snažila držet. Bolelo to. Chtěla jsem to mít už za sebou. Jakmile mě dostali na sál, kolegyně se mi okamžitě začala věnovat.
"Musíš dýchat, vždyť to znáš." poučovala mě. Já už se křečovitě držela za ruku sestřičky a dýchala. Zavřela jsem přitom oči a už jen tlačila jak jsem mohla. Slyšela jsem spíš své vlastní nářky, ale pak najednou, jakoby se svět zastavil.....uslyšela jsem ten božský zvuk, o kterém jsem věděla, že mě později bude rvát uši, ale přesto jsem nebyla v tu chvíli šťastnější. Byl to zvuk mé malé holčičky. Otevřela jsem oči až v tu chvíli, kdy jsem na svém dekoltu pocítila malé křičící tělíčko ještě špinavé. Byla nádherná. Políbila jsem jí na čelíčko.
"Jak se bude jmenovat Mauren?" pohladila mě po vlasech kolegyně.
"Bude to moje malá Yuriko." usmála jsem se.
"Dobře tak malou Yuriko vykoupeme a hned ti jí vrátíme." vzali mi ji a ještě opečovávali mě. Později mě převezli na pokoj a Yuriko jsem viděla až následující ráno. Usnula jsem již cestou na pokoj. Yuriko spokojeně spala a já se nemohla ubránit slzám. Byla tak nádherná. Nemohla jsem se dočkat až jí uvidí Tatsuo.
"Můžete prosím informovat Raikageho?" zeptala jsem se sestřiček které jen nadšeně kývli. Ten den mě šli navštívit ještě kolegové z práce a gratulovat mi. Teď mi začne teprve vojna. Pomyslela jsem si ale šťastná...

KLON 1

Dorazil jsme do nemocnice a potom jsem si to namířil do pokoje Mauren. Výraz v mém obličeji nebyl vůbec veselí ale byl jsem připraven udělat co musím.Vešel jsem do pokoje a podíval jsem se na ni "Jak se cítíš?"

Spala jsem když najednou začala Yuriko brečet a mě vzbudila, už jsem tušila proč. V pokoji se objevil Tatsuo.
"Tatsuo." usmála jsem se nadšeně.
"Ráda tě vidím, trochu mám bolesti ale jsem v pořádku." Posadila jsem se a natáhla k němu ruku

KLON 1

Na její ruku jsem nijak nereagoval a šel jsem si sednout na židli opodál "Takže tohle je naše dcera?Jak se jmenuje?"zeptal jsem se se stále stejným výrazem jako doposud.

Všimla jsem si jeho výrazu a ruku jsem stáhla zpět k sobě. Ani se na ní nepodívá?
"Stalo se něco?" zeptám se podezřívavě a úsměv mi zmíizí

KLON 1
Došel jsem k ní "Mohu?" zeptal jsem se a natáhl jsem ruce pro Yuriko. Když mi ji dala šel jsem se zase posadit na stejné místo jako předtím a znova jsem se zeptal "Jak se jmenuje?" koukal jsme na ni a choval jsem si ji v náručí.

"Yuriko....tak dozvím se už konečně co se stalo? Jaký byl festival?" bezmocně jsem složila ruce do klína a dívala se na něj. Otec s dcerou, byl to nádherný pohled. Musela jsem se usmát.

Klon 2

"Vybrala jsi krásné jméno."usmál jsem se a potom jsem ji malou Yuriko vrátil."Řeknu ti jen jedno." na chvíli jsem se odmlčel když jsem se přesouval ke dveřím."Jednou si pro dceru přijdu a až ta doba nadejde doufám že mi ji dáš a nebudeš se na nic ptát."Ještě jsem po nich hodil jeden ze svých úsměvů který spíš vypadal bolestně "Opatruj ji a opatruj i sebe" jakmile jsem dokončil větu klon zmizel a u dveří se vytvořil jen malý nápis z blesku který vypadal jako slovo "Budoucnost" a za chvíli zmizel.

"Cože?" nechápala jsem Yuriko začala brečet, když klon zmizel a já se snažila ji utišit. Co to mělo být? Jak dát? Víc jsem Yuriko přivinula k sobě. Nebudu se na nic ptát? Přehrávala jsem si jeho slova pořád dokola. "Budeme se ptát, že Yuriko, táta si z nás dělá blázny." pohladila jsem jí po tvářičkách, okamžitě zaspala a já se uklidňovala tím, že to byl jistě jen nějaký hloupý žert. Co tím myslel? Musím to zjistit nevěděla jsem co se to tu teď odehrálo jestli rozchod nebo jen něco co ho trápilo nic, jestli se mu něco nestalo, a proč vlastně poslal klona a nepřišel se na Yuriko podívat osobně. Zavolala jsem sestřičku, že potřebuji na procházku a to k Raikagemu. Sestřička byla nejdřív proti, ale když jsem se začala oblékat a YUriko ji vtiskla do náruče, tak nic nenamítala. Prostě jsem se oblékla a odcházela najít Raikageho - mého manžela. (přesun)

Spolu s Mauren som dorazil pred nemocnicu. Takže tu sa naše cesty zrejme rozchádzajú, ja mám úlohu ktorú musím ešte vykonať! Snád budete v poriadku povedal som a chystal som sa na odchod.

"Děkuji, pane." usmála jsem se na něj, "nebudu vás zdržovat už tak jsem vás obrala o čas." to už k nám běžela sestřička naštvaná, že jsem odešla. Bylo čas krmení.
"Já už jdu omlouvám se vám ještě jednou." podala jsem mu ruku

Usmial som sa a podal som jej ruku... Tak zatial povedal som a odišiel som (presun)

usmála jsem se apak běžela na pokoj, byl čas kojení, vzala jsem Yuriko do náruče a ona se mi schoulila na rukou. Byla jsem ráda co mám, jen Tatsuo mi chyběl

Přišel jsem konečně do nemocnice a když mě tam viděli tak se sestřičky trochu zděsili, protože jsem byl otrhanej, měl jsem plno modřin a řezných ran a největší byla na boku. Ihned se mě ujali a převezli mě na kliniku. Tam začali s léčbou a dokonce mi i tu ránu zašili tu ránu. Každopádně si mě nechají na pozorování do dalšího dne i když jsem jim říkal, že jsem v pohodě, že chci jít pryč. Musel jsem tam však zůstat a čekat do dalšího dne. Aspoň se trochu prospím. Po nějaké chvíli jsem usnul.

Jakmile jsem se probral tak jsem vlastně na nic nečekal a vzal si věci co mi patří a oblékl se i když do roztrhanejch šatů, chtělo to se stavit zpět do domu kde vybalit a vzít si čisté oblečení. Otevřel jsem dveře od pokoje a procházel chodbou. Sestřičky sice říkali, že bych měl ještě chvíli počkat, ale já si jako vždy dělal co chtěl a pokračoval jsem. Přeci jen vydržím nějakej ten škrábanec. Odešel jsem z nemocnice a mířil kamsi do vesnice. (přesun)

Bylo to zvláštní, ale do nemocnice mě dostal samotný Raikage. Všichni museli být překvapení a jistě už po cestě i vydal pokyny na opravu hlavní budovy a rozeslal anbu. Nebo to conejdřív udělá. nechám se odvést a ošetřit jak nejlíp umějí. Ale to hlavní co mi ordinují je několik dní volna, což bude v mém případě dost téžké snést.

Po pár dnech se mi poměrně obnovila chakra, a bylo mi o moc líp. Už jsem to v nemocnici nemohl déle vydržet a tak jsem se ještě trochu zbytečně obvázanej protáhl oknem a už jsem byl pryč. Zcela potichoučku a nenápadně. Nechtěl jsem vzbudit zbytečný povyk. Jenom sem doufal, že Raikage moudře pomlčí o tom co jsem udělal, nemám rád totiž když jsem ve středu pozornosti.

přesun