Hlavní brána Listové

''N-ne to není tím..byla byste..''Nestihl jsem to ani doříct a už byla pryč. Trochu jsem si poupravil kapuci na hlavě, abych alespoň viděl a zaměil se více na Raikena, který již ovšem také zmizel.
Taková rychlost..A ten obličej přesně jako ten, po kterém mám jméno. Pomyslel jsem trochu vylekaně a po chvilce se ppusmál. Zároveň jsem kmital pohledem mezi ním a Hokage, s čehož mi bylo jasné že něco plánují.
Že by nějaká tajná záchrana geninů..? Problesklo mi hlavou, přičemž jsem udělal znovu pár kroků zpět a opřel se o ten totožný dům. Zároveň jsem sledoval toho Yamanaku s Akimichim, kteří právě dostali onu pečeť. Kapku vyděšeně jsem zamrkal, ale pak se hned zase vzpamatoval a ponořil se do svých myšlenek.

Když mě udeřil do břicha a tím tam zanechal pečeť, okamžitě jsem se svalil na zem. Chvíli jsem se tam jsem tak válel. Když začala konečně únava a bolest ustupovat, pomalu jsem se zvednul a navlekl jsem na sebe oblečení. ,,Nesnáším radu a její poskoky.'' Pomalým a unaveným krokem jsem došel k Amimichimu a Yamanakovi a pozdravil jsem je. ,,Zdravím....ehhhh..... já jsem Satoshi Aburame...ehhh...'' Pomalu jsem se snažil rozdýchat tu únavu.

Bylo to jako předem nahrané. Po úderu jeho ruky jsem pocítila na těle únavu, bolest a jiné ty nepříjemné pocity, které mě vytáčí k něpříčetnosti. Flákla jsem sebou na zem a tam se chvíli v bolestech válela. Nakonce mě lenost se dál svíjet přemohla a já jen zůstala ležet. Hmm, to mi nikdo z genltemanů nepomůže? trochu nestraně jsem se koukala, jak si tam společně pomáhají kluci na nohy, jen ženský slaboučký a ubohý nepomůžou. No jo, tak nic.
Pomalu jsem se vyhrabala na nohy a odpotácela se k pár metrů vzdálenému sloupku, kde jsem se opřela a rozdýchávala se. ,,No tak to je na nic." nakonec jsem si nahlas vzdychla a narovnala se úplně. Třela jsem is bolavé břicho a přemýšlela, co asi onomu ninjovi řeknu doma u stolu.

Po vypálení pečate, pocítim ohromnú bolesť. Bolesť takých rozmerom, kvôli ktorej prestávam vnímať okolie. Som doslova v extáze. Pomaly nerozoznávam, či je ten pocit tak dobrý a príjemný alebo tak zlý. Moja malátnosť z výbuchu pri Hokageho miestnosti sa mi obrovskou rýchlosťou vracia. Prestupuje od brucha smerom do všetkých končatín. Akonáhle sa mi nepríjemný pocit doslova dostane do celého tela, zasiahne ma obrovský nátlak na telo. Okamžite na to odpadnem a iba z veľmi veľkými ťažkosťami vnímam okolie. Zahmlí sa mi pred očami, ale som príliš preťažený na to, aby som rozmýšľal nad tým, čo sa deje. Zrazu sa násilne postavím a konečne sa zobudím ako na mysli, tak aj na tele. Ale niečo nieje v poriadku. Nemôžem sa hýbať. Pomaly si začínam uvedomovať, čo sa deje a som skutočne nahnevaný. Za jeden deň som dvakrát odpadol a teraz tu máme prepadnutie. Zrazu prestávam cítiť chodidlá. Pomaly to prestupuje do nôh, až mám pocit, akokeby mi zmizlo telo, a zostala po mne iba myseľ...

Všechno jsem sledvoala a nestačila se divit. Tohle nebyli oni, ten hajzl je ovládal, a pak, zmizeli a nebylo po nich ani stopy. Sevřela jsem ruku v pěst.
"K*etén, co si o sobě vůbec myslí? Využívat lidi okolo sebe, ale že by se sám ukázal a bojoval? To ne, a tohle si říká Shinobi? Tse.." Naštvaně jsem nakopla kámen vedle své nohy. Byla jsem naštvaná, a že se to u mě, jakožto obvykle klidné povahy, stávalo vážně málokdy. Otočila jsem se na Hokage, chtěla jsem něco říct, když jsem jí tak viděla, ale dala se do kupy docela dost rychle i bez mé pomoci, obdivovala jsem ji, jako každého Hokageho. Od minulých až po ni. Na její návrh jsem jen přikývla.
"Nejsem začátečnický chunnin, mohla bych i výrazně pomoct, pokud se proti mě nepostaví nějakej borec se Suitonem. Navíc, jak si vůbec dovoluje mi šlohnout týmového parťáka?" Zabručela jsem potom, moje odpověď vyzněla jasně, jdu s nimi, ve vesnici bych byla potřebná asi tak jako mrtvýmu zimník.

To co se tu v poslední době dělo, mě nijak nerozhodilo. Ano, bylo to sice velmi zajímavé, možná v některých momentech i divné, ale co no? Bylo to prostě součástí toho velkého celku, takže, člověk si hold musí zvykat na takové věci. Seděl jsem stále na střeše a poslouchal ty geniny při svých proslovech. Bylo to vážně fascinující, jak může jeden člověk ovládat tolik těl. Jeden z těch geninů ještě před tím říkal že ten únosce je Yamanaka, takže tohle bude asi nějaká jejich mistrná technika. Bylo by celkem zajímavé jí umět. No, ale co. Genini po chvíli začali mizet. Když byli všichni pryč, Hokage začala léčit toho Chuunina co ležel na zemi. Já jsem stále seděl na té střeše a čekal na to až Hokage vydá rozkaz k sledování. Už jsem se celkem těšil až někomu po dlouhé době nakopu jeho zadek. A tyhle souboje můžou být zajímavé.

Jakmile Hokage rozhodla, jen jsem se krátce porozhlédla po vesnici a pak pohled vrátila zpátky na bránu, byla jsem rozhodnutá, že už s nimi půjdu, ve vesnici bych nebyla schopná pomoct nikomu a už vůbec ne příteli!
Yamanaka, hm..
Opustila jsem bránu a vydala se skrz les, i na úrovni chunnina, jsem nějak extrémně pozadu nebyla.
(Přesun.)

Poslouchal jsem Hokage a pouze na její návrh přikývl. * Takže přes Les až k vodě... hmm... řekl bych že v lese by nás teoreticky nemělo nic potkat, jelikož je to stále okolí vesnice, takže by mělo být bezpečno, ale kdo ví jestli se na nás nezačali už připravovat... to by pak bylo horší... no a po lese... nás čeká cesta až k moři... takže tam bychom si měli dávat bacha na pasti a různé podobné hejblata... * pomyslel jsem si a mlčky vyrazil za Hokage a zbytkem týmu.
- Přesun -

Přistáli sme v lese kousek od brány ke které jsme po chvíli došli. Pozdravil jsem je a odevzdal své zbraně, mile se pousmál a po poděkování za přání hezkého dne jsem vešel do vesnice. Ještě chvíli jsem čekal na Hidea ale pak sem se otočil a namířil si to ke kanceláři, bylo slušné se ohlásit

Přilétl jsem až k bráně, přistál kousek před Daikim, přidřepl si před něj a se škodolibým úsměvem hlasitě vykřikl. "Nechrápej!" ušklíbl jsem se.
Měl jsem výtečnou náladu! Pravda, teď jsem trochu pochyboval, zdali chci odejít, ale věděl jsem, že tahle možnost už se mi zase dlouho nenaskytne a já potřeboval provětrat hlavu. Bylo to nejlepší možné řešení!
Přesto jsem věděl, že její obličej, uvolněný ve sladké spokojenosti ještě hodně dlouho nevymažu z hlavy!

"Plnej počet." přisvědčil jsem k jeho otázce, což mu ale stejně muselo být jasné! Znal mě, věděl, jaký věci mě dokážou udělat radost a věděl, kvůli čemu se nadšeně usmívám!
"Vždy připraven!" kývl jsem a znovu se usmál. Pohledem jsem také zabloudil ke Konoze, ale na rozdíl od něj, jsem neviděl vesnici, ale jednu malou, dokonalou holku!
"Jdeme třeba na Antarktidu kámo, to je fuk! Mám chuť pořádně to rozjet!" zasmál jsem se, ale zamlčel jsem, že s holkama už to nebude tak horký, jak by to čekal. Nemůžu zrovna jemu přiznat, že jsem se nejspíš zamiloval...