Tréninkové prostory

Vlasy jsem si opět hodil tak jak patří aby zakryli onu malinkou a nenápadnou značku. Poté jsem si hodil na hlavu kapuci tak jak to mám vždycky. Ten chlápek by musel být hodně důkladný aby tu značku našel. Odešel jsem tedy pryč ze cvičiště nejkratší cestou k jižní bráně. Zajímalo mě co se mnou udělají. Jestli mě zabijí nebo jestli mě budou mučit. Všechna z těchto a mnohých dalších možností se zde nabízeli. Záleželo jen na tom co si ten maniak vybere.

Přesun

,,Všichni kolem toho dělají moc velký povyk. " vzdychla jsem si a vstala. Ne, že bych se nějak bála nebo něco takovýho. Deprimovala mě pesimistická atmosféra panující mezi všemi přítomnými.
Kdyby nás chtěli zabít, tak by to udělali hned, když mají v rukou celou Konohu. Nejspíš vím, o co jde . . . no co, nechám se překvapit. pomalu a trochu znuděně jsem se za všemi vydala. Pravda, dost opožděně, ale přece.

(Přesun)

Přišel jsem až na cvičiště za vzájemného rýpání s tím blonďatým pakem, co měl být můj kámoš. Byl! Líbilo se mi s ním bavit, byl mi v mnoha ohledech podobný a přesto svým vlastním způsobem jiný. To jsem přesně potřeboval.
Postavil jsem se kus od něho a prokřupal si prsty. Potěšeně jsem se usmál. Já se na to, až mě skoro zabije, fakt těšil! Konečně nějaká zábava v tomhle nudným světě!
"Tak jdeme na to, vejtaho!" stáhl jsem si tričko. Ne, že bych byl až takovej exhibicionista, abych se musel veřejně odhalovat, no.. i když... to je fuk, hodlal jsem použít sám sebe naplno a kdo má ty roztrhaný trička pořád vyměňovat?!
Podíval jsem se na něj a ušklíbl se. Nešetři mě!

Znuděně jsem na oko zazíval a pak potřásl hlavou. "Už jsi s tím divadlem skončil?" ušklíbl jsem se. Jasně, to já začal s těma předbojovajma scénkama, ale tak cajk!
Věděl jsem, čeho je majitel tohohle KG schopný. Oba jsme měli slabinu, kterou ovládal ten druhý. Já nebyl schopnej na dálku a on na blízko. Jenže, Daiki, od posledně jsem sakra zrychlil tempo!
Ušklíbl jsem se, zkřížil ruce a z dlaní si nechal vyjet dvě velké kosti. "Dívej se a uč se!" zaznělo, než jsem vyběhl proti němu. Byl jsem expert na taijutsu. bylo jasné, že na něj zaútočím přímo. Zaútočil jsem pravačkou na jeho tvář, i když mi bylo jasné, že to jeho obrana vykryje. Času na to měl dost.

"Pfe.." odfrkl jsem si. Jasný, on a jeho obrana! S tím aby se člověk podělal! Katanu jsem vykryl druhou rukou, odlomil kost, kterou držel železný písek a odskočil od něj. Jestli jsem měl nějakou výhodu, byla to rychlost. Rychlost, já jsem rychlost!
Zvedl jsem obě ruce a natáhl proti němu prsty. Mířil jsem na odkryté části jeho těla, z článků mi vyletěli malé kostičky a rozletěli se poměrně slušnou rychlostí na něj.
To já se rozeběhl hned za nimi.

Ušklíbl jsem se. Poučil se.. ale to já taky! Jasně, pečetě jsem nepotřeboval, stačilo odlomit kost z mé dlaně za běhu. Postřehl jsem, jak polevil v obraně, a pretože jsem ho už znal, věděl jsem, co dělá. Vyskočil jsem do vzduchu, jak předpokládal, jenže místo toho, abych přímo zaútočil, změnil jsem směr útoku. Jak? Díky křídlům, která mi vyrostla ze zad. Nová, prvně použitá technika.. pěkná prácička!
Zaútočil jsem tedy na jeho nekrytá záda. U normálního soupeře bych si byl jist, že zasáhnu, no u něj jsem si nebyl tak jistý!

Spokojeně jsem kývl hlavou, když se mi povedlo ho zranit. Ne, že bych byl taková svině, co ho těší zranění kámoše, ale oba jsme do toho šli s vědomím o riziku. Až mi on touhle technikou prošpikuje tělo, taky mu nebudu nadávat.. nebo možná..
"A dopr*ele!!" První co bylo, že jsem se rozletěl pryč, no došlo mi, že mám tak trochu smůlu. Jediná šance byla použít tu techniku. Ten srábek mě donutil použít Sko! No bejt dlouho naštvanej jsem nemohl, právě na to nebyl čas!
Mezi jednotlivými jehlami začali ze země vyrůstat kosti. Než jsem se jich stačil dotknout a schovat se do nich, měl jsem záda poškrábaná a krvavá, jak kdybych sjížděl štěrkovou cestu!

Kosti rostli všude kolem něj. Nejsilnější technika, jakou jsem měl! Zesílil jsi, kámo!
Objevil jsem se v kosti vedle něj. Jednu ruku jsem měl obalenou velikánskou kostí.. Tessenka no Mai: Hana! Mohl si udělat obranu, ale tímhle bych ji stejně prorazil.
Já neměl ve zvyku dělat něco na půl... čekal jsem, že po tomhle souboji budu zmlácenej, jak už dlouho ne.. ale těšil jsem se!

Věděl jsem, že tomuhle se jen sotva vyhnu, že mi ani písek nepomůže, ale nehodlal jsem odsdd odejít se slovy - vzdávám se! Ne nikdy, ani kdyby mi tou obří kostí měl prošpikovat hrudník skrz na skrz! Na to jsem měl až moc velkou hrdost. Všechen železný písek jsem dal před sebe, nezastavil jsem ho, jen zpomalil, abych mohl poskládat pečetě.
Mám pocit, že jsem prohrál, ale zadarmo ti to nedám!
Náš souboj se pomalu, ale jistě blížil ke konci, všude okolo byly jen kosti a Satetsu, kam se člověk podíval. Široce jsem se usmál.
"Satetsu Shigure!"
Nejsilnější a moje nejpropracovanější S-ková technika. Smrtící, jen málokterý člověk by se tomu vhynul, v podstatě skoro nikdo, ale já znal člověka, co ano, co se tomu vyhne.
Předčím tvou rychlost, Kami!
I s tou myšlenkou se z mraku Satetsu, který se nad námi nahromadil začaly padat jehlice. Tisíce jehlic, jedna za druhou, pršely jak déšť z nebes na nás dva, pořád, rychlostí, jenž se dokázala Kamimu vyrovnat. Nebylo úniku, jehlice byly všude, malé velké, všude, vsakovaly se i do půdy.

Já se chránil, on ne, sice jsem na ochranu před svou vlastní technikou použil Satetsu, takže jsem se přestal chránit před jeho technikou. Zkrížil jsem před sebou jen ruce v obranném gestu a obalil je Satetsu. Cítil jsem, jak se mi jeho kost zarývá hluboko do masa, po bradě mi z úst stekl úzký pramínek krve a já se nepřestával šklebit. Možná to fakt an nemocnici bude, ale koho to zajímá?!
"Díky, kámo" Široce jsem se zazubil, smrtící techniky, ale já se smál! Protože mě tohle neskutečně bavilo, a v těch slovech bylo všechno, upřímný dík za to, že do toho dal všechno!

Těžko říct, jestli bych mu ten hrudník fakt prorazil, ovšem jeho technika mě vyrušila. Kam na tyhle OPčka chodíš, člověče?! Než jsem stačil promluvit, ucítil jsem první jehlu, jak se mi zabodla hluboko do ruky. Kurňa!
Ponořil jsem se do kostí, ale než jsem to dokázal celým tělem, tvář a část ramen mi stihlo poškrábat pár jehliček. Nic moc vážnýho, ale příjemný to fakt nebylo!
Když jsem si byl jistý, že je po všem, vyšel jsem z kosti. Bylo mi divně. Opřel jsem se o kolena a snažil se vydýchat. Ušklíbl jsem se na Daikiho, chtěl mu říct, že jsem vyhrál, když se mi podlomila noha a já skončil hubou v železným písku. Co to sakra...
"Jed?! Děláš si ze mě prd*l?!" mluvil jsem o věci, co mě může zabít.. a smál jsem se!

"Ty parchante!" usmál jsem se. "Podcenil jsem tě!" jasně, já byl v pohodě. Nemít v žilách smrtelnej jed! Normálním lidem by asi přišlo divný, že nejlepší kámoši se skoro zabijou, no my byli prostě trochu jiní!
Tak nějak jsem se doplazil k jedu a kopnul ho do sebe ve chvíli, kdy mi ochablo celé tělo a já jen zůstal zírat do nebe. Skvělý, Kami.. měl by jsi začít makat! Usmál jsem se. Byl jsem spokojený!
"Díky, kámo.." zamumlal jsem a jenom v leže pozoroval hvězdné nebe. Čekal jsem, až paralýza odezní a já budu moct jeho donést do nemocnice.
Spokojeně jsem se usmál.

Probudil jsem se s trhnutím, vyplival hroudu písku, protože jsem se v noci otočil na břicho a otřel si ústa. Slunce svítilo, na nebi bylo pár mraků, kolem to vypadalo jak na skládce a o kus dál se válel můj nejlepší kámoš v kaluži krve.
Opatrně jsem se zvedl, jed naštěstí už zjevně nepůsobil, takže jsem se mohl docela obratně hýbat. Došel jsem k němu a mile ho proplesknul. "Hej kámo, budíček!" ušklíbl jsem se. Nijak nereagoval a já se nedivil, myslím, že krve ztratil dost, taky byl asi bez chakry.
No bez keců jsem si ho hodil na záda a vydal se k nemocnici.
Přesun