Ulice Listové

"Jo to jsou. Namířil jsem na něj svůj pohld "Takže už Jounin jo ? ...měl si potenciál stát se ninjou na volné noze jako já..a ty to zahodíš kvůli čemu ? ..vesnici ?..to jsi schopný bránit tohle ?" Rukou jsem ukázal všchno okolem "To položíš život za něco jako je ta falešná rodina ...Konoha ? Je jen jedna z mála, a jedna z mnoha mých nepřátel. Svůj pohled jsem zase namířil na ulici a pozoroval dál dění lidí

Když se mi podíval z očí do očí využil jsem toho a použil svůj sharingan abych ho chitil do slabého genjutsu kde jsem mu ukázal konohu v plamenech a klan Yamanaka jak jsem ho po jednom vraždil "Osud je neodvratitelný...nic s tím nenaděláš." Když jsem mu vše ukázal genjutsu jsem zrušil. Nechtěl jsem na Konohu zaůtočit jen tak..a rozhodně ne jako na první vesnici, měl jsem jiné plány, důležitější plány.

V klidu jsem seděl ve svém obvyklém sedu a strčil si již rozbalené lízátko do úst. ''Proč mě vždy bavilo koukat se Uchihum do očí hmm?'' Řekl jsem tišeji a neodvracel svůj pohled. Bylo mi jasné že tady nezkusí nuc většíno, přece jen tu byl sám, alespoň jsem si to prozatím myslel. S nikým se za ty tři dny podle všeho nesešel a vlastně mi teď ani nepřipadalo že by chtěl Konohu opravdu zničit a vůbec jsem nevěděl proč. ''Nevěřím v něco, jako je osud'', zamumlal jsem polohlasně a pomalu se postavil. Neměl jsem žádný důvod ho sledovat, pochyboval jsem o tom, že si něco zkusí, alespoň pro teď. ''Užij si to ve tvé rodné vesnici... Nezapomeň, nespustím z tebe ani na chvilku oči.'' Řekl jsem poměrně přesvědčivě a v tu samou chvíli zmizel. (přesun)

Procházel jsem ulicí, přemýšlejíc co bych snědl..Možná, že půjdu..nee tam ne...hmm a nebo si koupím ovoce..jo ovoce přišel jsem k stánku s ovocem..hm co bych si koupil..jo už vím.."Prosím vás pane koupíl bych..dva jablko".."bude to vše?"zamyslel jsem se a potom jsem odpověděl "ano bude to vše děkují"zaplatil jsem a šel jsem zpátky k tréningovému prostoru ...po cestě jsem jedl jablko, když jsem uviděl stánek s květinami, zastavil jsem se..dojedl jsem jablko a šel jsem k tomu stánku..porozhlídl jsem se a uviděl jsem růžovou růži... na chvíli jsem se zamyslel...možná bych tú růži měl koupit...ale jo koupím "Prosil bych jednu růžovou růži...to bude vše děkují"zaplatil jsem a šel, pak jsem si přivoněl k růži a rychlým krokem jsem odešel.
(přesun)

Dnes po obede som konečne zamieril na ulicu. Ani som nevedel presne načo sem vlastne idem ale tak ma napadlo žeby som mohol konečne pohľadať senseia. Hoc to veľmi nespechalo ale trénovať som naozaj chcel. Len problém bol kde ho nájsť.
Ja som naozaj múdry mám v pláne hľadať niekoho koho som nevidel poriadne ako vyzerá ale on by mohol vedieť že koho má v týme a že som v ňom ja ..... Teda aspoň v niečo také som dúfal preto som stále pokračoval v mojej mešej prechádzke.

V túto hodinu už boli ulice zapratané ľuďmi, pomedzi ktorými Yutaka chodil uličkami ďalej a ďalej. Čoskoro narazil na takú ulicu, kde bolo v porovnaní s ostatnými časťami dosť prázdno. Práve tu sa pred ním na zemi zaprášilo, dvihlo sa lístie, a za sekundového mihu vo vzduchu, sa už pred ním objavila moja verná kópia, inak povedané, jeden z klonov, ktorých som vytvoril ešte na cvičisku. Klon teraz iba dúfal, že mu nespôsobil nejaký šok, predsa len no...môj výzor a aj príchod prekvapoval každého, teda, výzor každého kto poznal minulosť a najmä jednu osobu z monumentov. Ale kto by Minata predsa nepoznal, nie? Klon sa na Yutakata pousmial, a pritom k nemu ešte trochu pristúpil. Si Yutaka z klanu Yamanaka, však? Spýtal sa ho, odmlčal sa, a rovno aj pokračoval. Vedel že je to on, síce Yuta nemohol vedieť odkiaľ, ale proste si to zistil. Som Raiken Namikaze, údajne tvoj sensei. Dúfam, že si sa moc nenudil za dobu, čo som sa...neukazoval. Trochu rozpačito sa na neho pousmial, no hneď sa zase tváril už bez rozpakov, proste v pohode. Ešte kým niečo navrhol, čakal, ako Yutaka zareaguje...

Ako som kráčal bol som v tu dobu zamyslený preto keď sa predomnov zjavil tak ma docela myklo. Proste som sa zľakol a kto by nie predsa len to bolo z reflexu. Potom už ale ako na mňa prehovoril tak trocha som vedel alebo som skôr dúfal že kto za človeka to bude. Ja som na to prvé prikývol hlavou a ako pokračoval potom som dodal smerom k nemu."Ále pohoda, trénoval som tak trocha sám zatiaľ. Nó a inak teší ma Senseii. Tak čo pôjde sa trénovať?" Moja prvá otázka smerovaná k nemu bola táto. Hoc som nebol zrovna moc pracovitý ale keď sa človek nudil bolo vždy všetko lepšie než ničnerobenie.

Vyšel jsem z kanceláře ven...přišel jsem k Benjirovi a řekl "Tak co dem?"

Než jsem stihl něco říct už běžel na treninkové pole.
(přesun)