Dům rodiny Akasuna

First topic message reminder :

Vešel jsem do domu a zavolal "Jsem doma!"

I já sama se teď už v některých věcech ztrácím..
Na jeho další otázku jsem přikývla.
"Hai, Amayo je u babičky a jinak tady jsem sama. Všichni mí blízcí jsou mimo vesnici.." Dodala jsem a pak se ho optala. "A ty? V Kiri jsi přeci měl Hitomi, Daie.. Možná i někoho dalšího, to už nevím. To ti nevadí, že jsi teď tak daleko od nich?"

"ani ne, naposled jsem se s Daiem pohádal a cítil jsem se akorát jako přitěž, proto jsem taky raději odešel .. ale myslel jsem, že tu nejsi sama, viděl jsem nějakého chlapce s tebou na lavičce, myslel jsem, že ho znáš, nebo se mílím ?" položil jsem prázdný hrnek na stůl

Jen jsem přikývla a při zmíňce o chlapcovi se mi na tváři při té vzpomínce vykouzlil úsměv.
"Hai, Allii. Byl tu se mnou, ale musel odejít zpátky do Konohy, do své rodné vesnice. Potřebovali ho" Dořekla jsem a znovu se neubránila úsměvu.
Pak jsem vstala a šla si nalít vodu. S plnou skleničkou jsem se znovu vrátila zpátky a znovu usedla do křesla.
"A co tvá minulost? Jak jsi se vlastně dostal na pozici, na které jsi dnes?" Optala jsem se zvědavě a napila se ze skleničky.

"moje minulost ? nic zvláštního, měl jsem štěstí na senseie a tým" usmál jsem se
"studovali jsme s Daiem společně na akademii, Himi je o rok mladší, takže jsme se potkali až, když si nás vzal pod křídla náš sensei Yahiki Ryuuga, tehdejší mizukage, jako tým jsme působili až do smrti našeho senseie, potom jsme s Daiem odešli z Kirigakure už jako ANBU, ale Himi si nás před nějakým časem zase zavolala zpět poté co se stala mizukage, a tak jsme s ní zůstali, bráchovi se poštěstilo a výsledek si viděla na Himi, prstýnek a těhotenství, a já jsem je nechal tedy o samotě, nechci se jim plést do života, měl bych žít svůj, akorát bych je svou přítomností určitě rušil, na samotu už jsem si zvykl, a to je tak vše, a co ty ?" optal jsem se s velkou zvědavostí

"Ne, máš náhodou zajímavou minulost.." Řekla jsem s milým úsměvem.
"Vyrůstala jsem už od plenek s PiliKKou, protože obě dvě jsme přišli o rodiče, vychovávala nás babička. Nechodili jsme do Akademie, protože nám to babička zakazovala. PiliKKa se ovšem naučila loutkařství a jelikož je o 2 roky starší, vydala se svou vlastní cestou. Já jsem se nedozvěděla nic ze světa Shinobi. Až ve 14-ti jse se osamostatnila a vyrazila za PiliKKou, to už byla Kazekage. Ona mě trénovala, a pak do mě zapečetili Ichibiho. Měla jsem s ním dost velké problémy, a tak jsem šla na učení do Konohy. Díky Hokagemu jsem se naučila Shukaka ovládat, a tak jsem povýšila na ANBU a vrátila se zpátky do Suny. To je asi tak vše..." Dodala jsem s pokrčenými rameny a pak jsem se pousmála. "Nějak jsem se rozpovídala, není dobré být ukecaná.."

"náhodou rečnictví je velice zajímavá věc, stejně tak zajímavá je tvá minulost .. takže už je mi jasné kde se tu vzal ten kluk z konohy, nejspíš jste se potkali při tvém tréninku jestli se nepletu, že ?" usmál jsem se "mimochodem .. my jsme vlastně tak trochu kolegové, když jsme oba ANBU ... a jak je vidět, tak oba dáváme najevo něco co by jsme jako ANBU neměli, že je to tak ?" pohled jsem střídal od ní k oknu a zpět

"Hai, v Konoze.." Usmála jsem se a přikývla. Pak jsem se na něj otočila.
"Víš.. Já nikdy tím tvrdým výcvikem u ANBU neprošla. Být strojem na zabíjení, bezcitný, plnící jen rozkazy Velitele.." Pohled jsem znovu upřela na okno a z něj na oblohu.
"Přijde mi to teď jako ironie. Mým snem, už od malička je a vždycky bude stát se Velitelkou ANBU jednotek v Suně. Obdivovala jsem ANBU. Skrýt všechno za masku. Možná.. Možná, že
je to bláhový sen, ale jsem ochotná za něj tvrdě dřít.." S těmi slovy
jsem se zase otočila na něj. "A jaký.. Jaký je vlastně tvůj sen?" Pousmála jsem se.

"sice je hezké, že ANBU všechno skryjí za maskou, ale ono se to hezky jen tváří, svá trápení musí řešit jen sami se sebou, užírají se tím a já vím o čem mluvím, jsem rád, že jsem se ze stavu stroje na zabíjení dostal, nechtěl bych nikdy být tím čím jsem byl." trochu mě zaskočila její otázka
"můj sen ? ... no já nevím, asi jako sen každého normálního kluka .. najít si dívku, mít dítě a žít věčně, vím, to poslední je nesplnitelné, ale u mě jsou nesplnitelné všechny tyhle tří věci, takže se tím nijak moc neužírám, prostě jen přežiju a zemřu, nejradši bych zemřel pro záchranu někoho blízkého, alespoň nějak by byl můj život užitečný" usmál jsem se

Stále se zavřenými oči jsem se protáhla, až mi bolestně luplo v zádech. Konečně jsem se odhodlala oči otevřít, protože jsem zjistila, že ležím, ne vlastně sedím v dost nepohodlné poloze. Zamžourala jsem a porozhlédla se kolem.
Já usnula?! V křesle?! Včera?! No, kdy jindy taky! Baka Yoko!
Rozčílila jsem se sama na sebe a pak vstala. Zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo usnul, tak jsem si skočila pro něco k jídlu do kuchyně. Tentokrát jsem to riskla s ramenem, protože jak jsem sama zjistila bylo už odpoledne, čímž i možnost oběd byla poněkud zvláštní.
Nakonec jsem dva rameny ohřála a přinesla je ke stolu v kuchyni.
Pokud se Daisuke teď neprobudí, bude si to muset ohřát později.
Pousmála jsem se a sedla si. S chutí jsem se pustila do ramenu ignorujíc vrabčí hnízdo na hlavě a bolavá záda.

Probudil jsem se poněkud rozhozen z toho, že spím v sedě
co to sakra ? asi jsem nešel spát dobrovolně ...
Podíval jsem se na Yoko
"ohayo, večer si tu poněkud usnula, vzal bych tě nahoru, ale nechtěl jsem tě vzbudit" usmál jsem se a podíval se na misku před sebou
"děkuju.." poté jsem zahlédl hodiny "..za oběd" vzal jsem si misku a s chutí se dal do jídla "dobrou chuť"

"V pořádku, aspoň se pro příště poučím a rozmyslím si, jestli spát v sedě. Páteř mi za to určitě poděkuje.." Usmála jsem se a rukou si prohmatala krk. Ještě se nějak protáhnu a ta křeč zmizí..
Pak jsem odložila hůlky stranou. "Nemáš zač, dobrou chuť.." Řekla jsem i jemu a stoupla si. Prázdnou misku jsem umyla a dřevěný hůlky hodila do koše. Pak jsem mrkla ven. Slunce svítilo stejně hřejivě jako vždy a donutilo mě k úsměvu.
"Já půjdu trénovat, včera jsem to zanedbala!" Řekla jsem až příliš energicky a znovu se usmála.

"dobře, já půjdu asi taky, ať se to lépe naučím, jeden prst mi bude asi k ničemu" usmál jsem se a šel umýt prázdnou misku
"a ještě jednou děkuju za oběd, bylo to dobrý" pousmál jsem se znovu a vyšel před dům
krásné počasí jako vždy..

Jen jsem nad tím mávla rukou. "Vždyť já to jen ohřála.." Odvětila jsem a také vyšla před dům. Spěšně jsem mrkla na své oblečení. Ještě se nerozpadá, je to fajn.. Ušklíbla jsem se a zamkla dům. Pak jsem mrkla na slunce, které mě hřejivě uhodilo do tváří. Přivřela jsem oči, začala si pro sebe pobrukovat nějakou melodii a vyrazila - směr Tréninková hala.
(Přesun)

Podíval jsem se na nebe z kterého na mě pražilo slunce.
v noci hvězdy a měsíc, ve dne slunce a teplo, samé jevy, které v kirigakure neuvidím .. povzdechl jsem si a vyrazil do haly

Vešla jsem před dům. Byla jsem z dnešního celodenního tréninku celkem vyčerpaná, i když jsem byla ráda, že jsem tím dohnala to včerejší nic nedělání a prospaný den. S úsměvem jsem odemkla a vešla dovnitř. Zjistila jsem, že už se celkem setmělo.
Zapadla jsem zpátky do toho stereotypu, na který jsem si už zvykla. Opět jsem nechala otevřené dveře Daisukemu a klíčky hodila na linku.
"No, Daisuke, já půjdu nahoru. Takže prozatím, dobrou.." Dodala jsem a zmizela na schodišti a posléze i ve svém pokoji.

takhle brzo ? řekl jsem si když jsem vstoupil do domu a zamkl
co já budu dělat ? asi zajdu do kiri, do zítřka budu snad zpátky odemkl jsem vyšel ven a poté zamkl z venčí
musím se vrátit, jinak neodemkne zasmál jsem se a odešel směr kirigakure

Lehla jsem si do postele a snažila se usnout, ale nešlo to. Vůbec! Vrtěla jsem sebou a vystřídala všechny pozice, ale jakmile jsem na chvilku usnula probrala jsem se po hrůzném snu. Zdálo se mi o písku, do nějž prosakovala krev.
Myslela jsem, že ty noční můry přešly!
At jsem se snažila, jak jsem se snažila, zřejmě jsem byla vyspaná až dost. Musím na čerstvý vzduch! Aspoň na chvilku, sama..
Vstala jsem a sešla dolů po schodech, všude byla tma. Myslela jsem si, že Daisuke spí, vzala jsem za kliku a.. Zamčeno?! Kde jsou klíčky, kdo, proč?
Měla jsem v hlavě zmatek a rosvítila. Všimla jsem si, že Daisuke v domě není. On mě tady zamkl?! V mém vlastním domě?
Nenapadl mě jinčí způsob, než prolézt oknem ven. Vyšla jsem na ulici. Chladný studený vánek mě udeřil do tváří.
Přesně to potřebuju, vyčistit si hlavu! Pousmála jsem se a vyrazila pryč. Toulat se do ulic.
(Přesun)

Vešla jsem před dům a chtěla vzít za kliku, když jsem si konečně něco uvědomila. A třeba nechat mi tu vzkaz, nebo si klíčky sebou nebrat?
Rozhodla jsem se to neřešit, nějak si poradím. Vyhlédla jsem si ono otevřené okno, jímž jsem prolezla ven a zase se jím nějak dostala zpátky.
Připadám si jako zloděj!
Ušklíbla jsem se té myšlence a okno za sebou zavřela. Vešla jsem nahoře do koupelny, hodila rychlou sprchu a pak vešla do ložnice. Lehla jsem si a se samými optimistickými myšlenkami a počítáním oveček, se mi konečně podařilo usnout.

Probudila jsem se a zamžourala do ostrého světla. Vstala jsem a vešla do koupelny. Tam jsem nějakou chvilku strávila, než jsem zase vešla zpátky do pokoje. Roztáhla jsem závěsy a svázala si vlasy do rádoby ohonu. Pomalu jsem sešla schody dolů do kuchyně, napila se prvního, co jsem měla po ruce - vody. A prohrábla se v ledničce. Všimla jsem si Danga a dala ho do taštičky.
Tak a teď do okna.
Pomyslela jsem si a vešla do obýváku, otevřela jsem postraní okno a nějak se jím protáhla ven. Lidé, co procházeli okolo na mě koukali poněkud vyjeveně. Není divu, když utíkám z vlastního bytu.
Protočila jsem panenkami a pak se vydala pryč.
(Přesun)

Kitsune opět rychle a nenápadně proběhla do vesnice a zamříila do domu, jež si pamatovala. Před domem se zastavila a oklepala se tak, aby klíče byly vidět. Zachrastily, zaklimbaly a zůstaly pověšené vpředu na jejím obojku. Přiblížila se ke dvěřím a zaškrábala na ně, aby na sebe upozornila. Nakonec čekala, až jí Yo otevře.

Došla jsem před dům a rozhlížela se, když jsem si všimla toho drobného stvoření na zemi. Vzala jsem jí do náruče a pohladila po jemné srsti. Věděla jsem, od koho je. Polární lišky se v Suně rozhodně nevyskytují.
"Tak ty mi tady strašíš před domem.." Špitla jsem a pak si všimla chrastících klíčků. Himi? Jsi poklad!
Pomyslela jsem si a klíčky jí z krčku sundala. Pak jsem jí pustila na zem a sledovala, jak odbíhá pryč. Odemkla jsem a rozsvítila v domě.
Uf, už jsem si myslela, že se sem budu muset cpát znovu přes to okno.
Ušklíbla jsem se a pak pomalu došla do obýváku. Zamířila jsem okamžitě ke schodům, vyběhla nahoru a zamířila do koupelny. Po několika minutách, jsem se vysprchovaná rozhodla dojít do ložnice, zalehla jsem do postele ve snaze usnout a pokořit tak své vlastní myšlenky.

Opět jsem se vrátil a zkoušel jsem otevřít,ale nešlo to tak jsem šel domů.

Probudila jsem se a udělala to samé, jako každé ráno. Zašla do koupelny, nasnídala se v kuchyni a mrkla na hodiny.
Dneska to není tak hrozné, ještě, že není odpoledne..
Pousmála jsem se a pak vykročila ven z domu. Zamkla jsem a klíčky si nechala u sebe.
Včera byl někdo před kanclem, že bych si ho v tom spěchu nevšimla?
Zadumaně jsem odcházela od domu.
(Přesun)

Vešla jsem před dům a odemkla. V domě jsem rozsvítila a vešla dovnitř. Zastavila jsem se v obýváku.
"Umm, nemáš hlad nebo žízeň? Cesta do Suny byla jistě dlouhá.." Pousmála jsem se a pustila ho.

Dveře jsem úplně dovřel a pomalu přišel k Yoko. "Teď nechci nic takového." Rukama jsem jí objal nejdřív kolem pasu a pak jemně jednou rukou hladil záda. Přitom jsem jí věnoval dlouhý smyslný polibek a zůstal k ní přitisknutý.