Dům rodiny Akasuna

First topic message reminder :

Vešel jsem do domu a zavolal "Jsem doma!"

Seběhla jsem dolů a chytila se znovu tety za ruku. "Teto Yo? Co to říká? Proč mluví tak ošklivě? Maminka přece chtěla odejít a nechtěla nikoho s sebou!" třásli se mi rtíky strachem.

Sevřela jsem ruce v pěst a sklonila zrak k zemi. V očích se mi zračili slzy a zadržela jsem je. Pak jsem vzhlédla a vrazila jsem mu za jeho slova facku.
"Nic o Kazekage nevíš! A nevíš nic o mě, takže na mě laskavě přestaň řvát! Sedět na zadku?! Pokud jsis ten dopis přečetl, tak moc dobře víš, že nic dělat nemůžu! Kazekage je pro mě něco jako sestra a myslíš, že mi to nebolí?! Myslíš si vážně, že mi nevadí, že jí nemůžu pomoct?! Že je mi ukradená?! Mám to tady celé opustit a zklamat to, v co jediné věřila?! Ona nechce, abychom ji hledaly, copak jsi to ještě nepochopil?" Vykřičela jsem na něj všechno, co mě tížilo.
"Tohle nemá cenu. Jestli jsi sem přišel jen na mě řvát a vyčítat mi věci o kterých nemáš ani tušení, tak prosím, ale teď buď tak laskav a odejdi" Odpověděla jsem chladně. Na co si to hraje?! Nic neví, vůbec nic..
Pak jsem se uklidnila a otočila se na malou Amayo. Pohladila jsem ji po vláskách.
"Bude to dobré Amayo, ano? Teď půjdeme.. On to tak nemyslel, maminka se vrátí a bude silnější než kdy dřív. Věří v nás, ale to ty už dávno víš, že?"

Když mi dala tu facku začalo to ve mě bušit a prostě jsem se už neudržel vytáhl jsem kunai a ten vletěl vedle Yoko.

Zbohem řekl jsem a odešel jsem (přesun)

"Už dost!!" vykřikla jsem, v očích se mi znovu objevil sharingan. Držela jsem si rukou jedno oko a třásla se. Popotáhla jsem. "Už dost..." zašeptala jsem, nepouštějíc její ruku. Měla jsem strach, bála jsem se a už jsem nechtěla slyšet jejich křik!

Míchala se ve mě zlost se vztekem. Nejradši bych se teď složila a na všechno zapomněla, ale nesměla jsem. Až příliš věcí mi teď bylo svěřeno a já je musím splnit. Musím. Kvůli Pilice, kvůli vesnici i kvůli sobě.. Jsem přece kunoichi!
Všimal jsem si křiku Amayo. Až teď mi došlo, jaké to pro ni musí být a já na něj ještě křičím. Jsem prostě moc sobecká..
"Uklidni se, Amayo... Už je to pryč... Už nebudeme křičet" Šeptala jsem a prohlédla jsem si její Sharingan. Takže už se probudil? Zavrtěla jsem hlavou, abych to neřešila a objala její malé tělíčko. Bylo to na ní moc. Přinutila jsem se k malému úsměvu, i když jsem byla uvnitř dost otřesená a pak jí vzala za ruku. "Tak půjdem do té kanceláře, ano?" Zeptala jsem se a pomalu šla ke dveřím.

Rukou jsem si otřela oči a tiše přikývla. Když jsem je otevřela, byli zase stejně modré, jako před tím. "Půjdeme... teto, že sem už nepřijde?" upřela jsem na ni prosebný výraz.

"Ne, už nepřijde.." Ujistila jsem ji, i když jsem si tím nebyla jistá. "Tak jdeme a pokud by jsi po cestě něco chtěla klidně řekni, ano?" Pousmála jsem se, rychle šáhla do kapsy a zkontrolovala klíčky od kanceláře. Vyšla jsem z domu a vyndala druhé klíčky, tentokrát od domu. Zamkla jsem již opravený zámek, který tehdy Daiki rozbil a pak společně s Amayo odešla.
(Přesun)

Kývla jsem a tiše, skoro neslyšně jsem ji následovala./Přesun/

Odemkla jsem dveře a vešla jsem i s Amayo náručí do domu. Opatrně jsem vystoupala po schodech nahoru a chtěla zamířit do jejího pokoje, ale rozmyslela jsem si to. Otevřela jsem Piličin pokoj.
Tady jí bude lépe..
Pousmála jsem se a opatrně ji položila do postele. Přikryla jsem ji peřinou a ještě pohladila po tvářích.
Musela si toho už tolik prožít.. Ale jednou bude vážně silná! Vím to!
Pousmála jsem se a vstala. Pro dnešek jsem byla celkem unavená, ale ještě mě čekaly ty další papíry v kanceláři.
Seběhla jsem schody dolů a zamkla dveře, kdyby se do domu přeci jenom někdo chtěl mezitím, co tady nebudu dostat.
Před práh dveří jsem do písku přimíchala svou chakru, abych byla o nezvaných hostech včas informovaná. Pak jsem dům opustila.
(Přesun)

Došla jsem před dům a přenechala Hitomi Daisukemu, protože jsem potřebovala vyndat klíče. Vytáhla jsem jedny a ve tmě je nerozpoznala, a když nepasoval do zámku zjistila jsem, že to nebude on.
"Gome, vzala jsem klíče od kanclu.." Řekla jsem omluvně a konečně vyndala ty správné. Když jsem se nějakým zázrakem strefila do zámku dveře jsem otevřela a rozsvítila v chodbě. Jinak bylo v domě zhasnuto.
"Buďte prosím potichu, Amayo pravděpodobně spí, no nemyslím, že by nás slyšela, ale přece.." Řekla jsem a pak ukázala nahoru.
"Tam jsou pokoje pro hosty, ložnice i koupelny a tady dole je kuchyň a obývák. Cokoliv budete potřebovat, řekněte" Pousmála jsem se a rozsvítila i v obýváku a kuchyni.
"Hitomi? Dáš si čaj, že? A Daisuke nechceš taky, nebo vodu?" Zeptala jsem se těsně předtím, než jsem zamířila do kuchyně.

"voda postačí děkuji" rozhlížel jsem se po domě a následně zamířil do obýváku i s Hitomi, kde jsem jí uložil na gauč "copak ti vůbec je ? jsi nějaká bledá .. stalo se něco ?"

Neměla jsem čas se rozhlížet. ,,Nechci čaj, Yo, děkuji." řekla jsem polohlasně. Daisuke mě uložil, ale já se posadila. ,,Není mi dobře, už od dnešního rána.." maličko jsem se pousmála a pohladila si bříško. Podívala jsem se mu do očí. ,,A tyhle nevolnosti ještě nějaký čas potrvají..Budu máma, Daisuke.."

"Dobrá.." Přikývla jsem a nějak se odklidila do kuchyně, kde jsem osaměla. Pustila jsem kohoutek vody a opřela se o dřez a chvilku jen hleděla před sebe. To, co jsem se tak pracně snažila v sobě zadusit se zase dralo na povrch. Pocákala jsem si obličej studenou vodou, abych na to přestala myslet. Přestala myslet na to, co asi dělá právě teď, nebo kde je jí vůbec konec..
Otřela jsem si obličej do útěrky, a pak nalila do skleničky vodu. Natáhla jsem se pro krabičku s čajem a sama sobě přichystala jeden ovocný. Hrníček jsem zalila horkou vodou a obě věci vzala do ruky. Loktem se mi podařilo zhasnout světla v kuchyni a vracela jsem se do obýváku. Položila před Daisukeho vodu a hned vedle svůj hrníček s čajem, ze kterého se ještě kouřilo.

"jedna lepší zpráva za druhou, koukám, že můj odchod prospěl, stíháte toho opravdu mnoho" zasmál jsem se a díval se na její bříško "kdo by si byl pomyslel, že jednou splodíš malého Utsushiho, či malou Utsushi" usmíval jsem se a podíval se opět jí do tváře "ale měla by si pít a něco malého sníst, tohle ti neprospěje a dítěti taky ne, když jeho matka zemře hlady a žízní" potom jsem si vzal vodu "děkuju Yoko" podal jsem skleníčku Hitomi "no tak, napij se"

Skousla jsem si spodní ret, ne snaze zadržet emoce, jenže bylo pozdě. Povolila hráz a slzy dostaly volný průchod. Odmítla jem skleničku s vodou. Prudce, možná až přlíš, jsem se zvedla a se zašeptáním slůvka ,,Gomene." jsem utekla z domu své nejlepší přítelkyně. Tohle jsem nemohla vydržet. Jsem slabá, i když se snažím dokázat opak. Nevím, kam jsem běžela, každopádně mi to bylo jedno. V tu chvíli mi bylo jedno všechno. Pečeť, můj momentální stav, prostě vše. Zamířila jsem do ulic Suny, nejspíš, podle osvětlení venku.

Prudce jsem vstala, až jsem se opařla čajem, který jsem svírala v ruce.
"Kso!" Sykla jsem a hrníček vztekle odložila. To už je dneska podruhé, co jsem to na sebe vylila!
Podívala jsem se nahoru a pak na Daisukeho.
"Prosím, jdi za ní a hlavně ji najdi a neztrať se! Znáš ji lépe než já. Já tam potom přijdu.." Řekla jsem mu a přinutila se k úsměvu, i když na mě všechno řvalo, abych se přímo a hned teď složila. Ne, to neudělám. Nemůžu!

Vystoupala jsem po schodech nahoru a zamířila do Piličina pokoje. Otevřela jsem a spatřila spící Amayo. Došla jsem k ní a pohladila ji po tvářích. Pak jsem jí šáhla na čelo.
Teplotu nemá, je v pořádku.
Oddechla jsem si a pousmála jsem se. Sedla jsem si k ní a netušila jsem, že mě zmůže únava. Usnula jsem během chvilky při vzpomínce na onu černovlasou dívku, která v mém životě byla jednou z nejdůležitějších.

Zaklepu na dveře a čekám až někdo otevře.

Celou noc jsem se snažil najít chakru Hitomi, nakonec jsem jí našel u brány
Takže vyrazila zpět ... snad bude v pořádku ..

Ráno jsem zaslechl klepání na dveře a došel k nim načež jsem otevřel a podíval se na může, který stál před nimi
"co tu chceš ? potřebuješ něco ?"

Ano je tu Yoko? zeptal jsem s e.

"je tu, ještě spí, takže jestli něco potřebuješ, můžu jí to vyřídit nebo můžeš přijít později, nejlépe odpoledne, ale lepší by bylo kdybys přišel až zítra, dneska má ještě práci" řekl jsem v rychlosti a čekal na odpověď

Dobře jen ji vyřiď,že pár dnů budu v Konoze řekl jsem mu a šel jsem (přesun)

"dobře, bezejmený blázne .. jak chceš" zavřel jsem dveře a zamkl jsem, poté jsem zamířil do kuchyně a dal se do přípravy oběda pro Yoko a Amayo.

Shunshinovala som sa puštou v podstate neustále až od Kirigakure takže som bola značne vyčerpaná.. cítila som že som na spodnej polovici zo svojou chakrou no vedela som že sa nemôžem zastaviť.. po tvári mi tiekol pot pri čom som už vypila minimálne 1/3 vody ktorú som pri sebe mala.. keď sa niekto pozeral smerom ktorým som išla mohlo mu to prijsť trocha divné.. za mnou sa totiž vznášal oblak piesku a prachu ako vedľajší efekt môjho shunshinu na moje okolie. Za chvíľu som už dorazila do Sunagakure no sato kde som sa len rozdýchavala pri bráne a hneď na to som pokračovala ďalej.. po chvíľke hladania som narazila na nejaký dom.. hemm skúsim sa spýtať tu.. aj keď.. to bude taká divná otázka.. prešlo mi hlavou pri čom som prišla k dverám a zabúchala som na ne.

Odebral jsem se z kuchyně ke dveřím
tady v tom době není ani chvíli klid, to je hrůza, doufám, že to neni ten blázen.
odemkl jsem a hned jsem zahlédl čelenku kiri
"etto .. potřebuješ něco ?" optal jsem se
co tu dělá člověk z kiri ? doufám, že se nic nestalo Himi !