Dům rodiny Akasuna

First topic message reminder :

Vešel jsem do domu a zavolal "Jsem doma!"

Vešla jsem do svého pokoje. Byl stále stejný, jako jsem si ho pamatovala.. Teda až na jednu věc. Podívala jsem se na noční stolek. Chyběla tam fotografie s tátou. Zmizela při zničení Konohy. Nedalo se s tím nic dělat a navíc všechny vzpomínky mám navždy v sobě.
Rychle jsem se převlékla do pyžama a došla až k oknu. Odrhnula jsem závěs a vzhlédla k té tmavé obloze poseté krásnými žlutě zářícími hvězdami. Babička říkala, že každá ta hvězda patří jednomu z nás a že dokud stále bude svítit, stále budeme žít. Která z nich je asi tak ta má?
Pohled na hvězdy mě vždycky fascinoval. Ze Suny byl výhled na tmavé nebe jeden z nejkrásnějších. Vždycky mě to tak nějak uklidňovalo. Nakonec jsem svůj zrak od oblohy odtrhla a šla jsem do Piličina pokoje. Bylo zhasnuto. Potichu jsem vešla na druhou stranu postele a lehla si. "Dobrou noc, Pili.." Pronesla jsem potichu, i přesto, že jsem netušila jestli PiliKKa spí, nebo ne. Nakonec jsem i já zavřela oči a nechala se unášet bezesným spánkem.

Slunce, které vtrhlo do potemnělého pokoje mě probudilo. Otevřela jsem oči a párkrát rychle zamrkala. Pak jsem se posadila. Vedle mě oddechovala PiliKKa, což mi připomnělo ty dávné časy. Povzdechla jsem si a vstala. Postel jsem za sebou ustlala a potichu se z pokoje vytratila, abych jí nevzbudila. Vešla jsem do svého pokoje a rychle zamířila do koupelny. Ranní sprcha mě dokonale probrala, dokončila jsem i ranní hygienu a převlékla se. K pasu jsem si připevnla brašničku se svitky a ke stehnu se zbraněmi. V neposlední řadě i na rameno čelenku Suny. Pak jsem sešla po schodech dolů a všude roztáhla tmavé závěsy, aby do domu vniklo světlo. Mrkla jsem na hodiny. Spaly jsme celkem dlouho.. V tom mi na mysli přišel obrázek Daikiho a jen jsem zakroutila hlavou. Nesmím nad tím tolik přemýšlet. Určitě to zvládl.. Pousmála jsem se a nakoukla do ledničky. Vytáhla jsem z ní dvě misky ramenu a ohřála je. Pak jsem nechala postavit na dva šálky kávy a nakonec jsem to celé donesla ke stolu. Sedla jsem si a zamyšleně se pustila do jídla.

Zamrkala jsem a nepřítomně se na posteli posadila. Promnula jsem si oči a protáhla se. Fumi seskočil na zem a radostně štěkal a vrtěl ocasem, ale já ho moc nevnímala. Zapadla jsem do koupelny, umyla se, učesala a alespoń částečně zakryla kruhy pod očima. "Vschop se ty pitomoučká káčo!" vrčela jsme na sebe do zrcadla. Oblékla jsem se, vzala si svůj plášť, připevnila na stehno čelenku své vesnice a sešla dolů. Už na schodech jsem cítila tu povědomou ranní vůni kávy.
"Dobré ráno!" pokusila jsem se usmát na Yoko a sedla si naproti ní. "Děkuji..." zamumlala jsem a napila se tmavohnědé tekutiny. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. "Myslíš... myslíš, že už se probudil? Půjdeme za ním?" optala jsem se.

Odložila jsem prázdnou misku i s hůlkami vedle sebe a teď si pohrávala s kouřícím hrnečkem ve své pravé ruce.
"V to doufám, že se probudil. Zeptáme se doktorů, ale určitě bude v pořádku. Jen tohle uklidím a vyrazíme.." Dořekla jsem a pousmála jsem se. "Myslíš, že bude chtít něco přinést?" Zeptala jsem se jí a odnesla misky s rámenem zpátky ke kuchyňské lince.

"Hmmmm ramen by nám asi nedovolily.." pousmála jsem se. "Ale svoje pyžamo by určitě bral!" zazubila jsem se. Musím se vzpamatovat a myslet pozitivně, jiank mu totiž nepomůžu!! "Takže... půjdeme k němu domů a zajdeme za ním, ne?!" zvedla jsem se od stolu a odnesla za ní i hrníčky.

"Jasně.. A nebo skočíme do obchodu.. Co myslíš, líbili by se mu medvídci?" Při té přeslazené myšlence jsem se ušklíbla. Sama sobě jsem také potřebovala vštípit trochu optimismu.
"Takže jdeme, pokud se Daiki probral bude toho mít na srdci dost.." Usmála jsem se a došla z kuchyně ke dveřím.

"Jasně... takže nejdřív medvídky a pak nemocnice!" pousmála jsem se a otevřela vchodové dveře. Slunce optimisticky svítilo, což mi dodávalo potřebnou energii.

"Hai!" Přikývla jsem s úsměvem a také vyšla ven ze dveří.
(Přesun)

Vešla jsem domů a neslyšně za sebou zavřela. Vyšla jsem nahoru do naší.. své ložnice a uložila Amayo do postele. Její dětské ruce vylétli a chytili mě za ruku. Lehla jsem si vedle ní a pohledila ji po uslzených tvářičkách. "Neplakej, můj andílku... bude to v pořádku... uvidíš..." šeptala jsem konejšivým hlasem, i když mi sem tam přeskočil. "Miluji tě nadevšechno, moje malá včelko... nemysli na nic, spi, bude to dobé... bude se ti zdát o jednorožcích a duze a o mýdlových bublinách v růžovém světě polšťářků..." šeptala jsem, zatím co mi z očí stíkali slzy. Políbila jsem ji na tvář a hladila po vláscích. Ještě chvilku vzlykala, než konečně usnula. Dívala jsem se na její krásnou tvář, tak podobnou těm dvěma... nedokázala jsem oči zavřít, jako bych si v její podobě snažila vybavit... Celou věčnost jsem shlížela na svou maličkou, nemyslíc na nic, jen propadat zoufalství a beznaději...

Zaklepal jsem na dveře a čekal až někdo otevře.

Chodil som medzi domami a hladaol dom Kazekage.
"Ten bude asi največší"
Pozrel som sa nad seba a tam bol osamotený velký dom a mal okolo sebakrásnu prírodu stromi trávu ako jediný dom v sunagakure.
NEnápadne som sa vkradol dovnútra a hladal izbu syna KAzekage po chvílke som ju našiel zobral plyčáka a náramok čo bol na stole.
"Ten je určite po neurovi je na nom znak Uchiha klanu"
Potom som vyliezol pomaly von a smeroval ku bráne.
(presun)

Zaklepu ještě jednou.

Otevřela jsem oči, protože mě z bezesného spánku probral klepot dole na vchodové dveře.
"Kdo.. teď? " Zamumlala jsem a vstala. Pak jsem se, ale zděsila ještě víc. Co dělám doma? Nebyla jsem v poušti? Že já usnula?! Jen jsem nad těmi myšlenkami zakroutila hlavou a zamířila ke skříni, že něco udělám s tím ptačím hnízdem na hlavě, ale všimla jsem si papírku vedle postele. Vzala jsem ho do ruky a přečetla. Usmála jsem se a papírek položila zpátky na místo. Pak jsem zamířila do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a zamířila zpátky do pokoje.
Otevřela jsem dveře a vyšla na chodbu. Nakoukla jsem ještě do vedlejšího pokoje. Pousmála jsem se a pozorovala spící PiliKKu s Amayo. Pak jsem dveře potichu zavřela, nechtěla jsem je rušit a došla jsem dolů k hlavním dveřím. Otevřela jsem je a zamžourala na osobu před sebou.
"Umm, Tendashi? Potřebuješ něco?" Zeptala jsem se a potlačila zívnutí. Pak jsem neutrálně dodala. "Jestli chceš něco od Kazekage-sama počkej na ní v kanceláři, nebo pokud je to naléhavé, já jí to potom sdělím.."
Vážně jsem ji teď nechtěla budit, má starostí až nad hlavu.

Všiml jsem si Yoko a zeptal jsem se jí:

Slyšel jsem,že se něco stalo Kazekage mohu se zeptat co?

"Kazekage-sama.. stalo?.." Zopakovala jsem.
Tak proto byla tak brzo doma i s Amayo! Ale kde je Ruki? Co se sakra stalo? Snad.. ne.. to se nemohlo stát..
V hlavě se mi přemítali ty nejhorší možnosti, ale snažila jsem na ně nemyslet.
"Promiň.. Nevím.. Nevím o ničem.. Překvapil jsi mě.. " Mluvila jsem trhaně, protože jsem si snažila uspořádat myšlenky. Ale stejně to nešlo. Nakonec jsem ze sebe vysoukala souvislou větu.
"Promiň, ale nevím, co se stalo. Ode mě se teď zřejmě nic užitečného nedozvíš.." Dodala jsem po chvilce.

Jen jsem ti chtěl říct,že na pár dnů odjedu z vesnice a nevim jestli se vrátim.Řekněte,že Kazekage sama byla velice hodná a neuvěřitelná.A ty jsi byla také velice dobrá ze senseiů.Tak zbohem řekl jsem a pomalu jsem šel.

Přikývla jsem. Ten dopis jsem četla..
"Hai, tak.. Opatruj se.. Sbohem" Houkla jsem na něj a pomalu zavřela dveře. Se zamyšleným pohledem jsem propalovala prkna pod sebou a pomalým krokem zamířila ke schodišti. Vyšla jsem nahoru a zamířila přímo do pokoje Rukiho. Prázdný...
Prohledala jsem i ostatní místnosti.
Neměli se už vrátit od babičky, Amayo tu už je.. Že by tam Ruki zůstal? Zvláštní..
Zakroutila jsem hlavou.
Pokud se něco stalo, PiliKKa mi to řekne sama, až se probere. Nebudu ji teď budit..
Zamířila jsem do koupelny. Svlékla jsem ze sebe veškeré svršky a vlezla do sprchy, kde jsem i nějakou chvíli hodlala pobýt.

Potichu jsem skočil na střechu aby mě nebylo slyšet a chtěl jsem se dozvědět co se stalo Kazekage sama.

Kuchiyose no Jutsu potichu jsem udělal malinkého ptáčka a poslal jsem ho dovnitř zjistit informace co se stalo.

Odeletěl jsem z vesnice na orlovi a jeden ptáček byl v Kazekage domě.

Po hodně dlouhé době jsem vyšla ze sprchy a převlékla se do připraveného čistého oblečení a učesala si vlasy.
Fajn, tohle už je trochu lepší.. Zašklebila jsem se na sebe do zrcadla a pak si povzdechla. Chovám se občas vážně dětinsky..
Zatřásla jsem hlavou a vyšla z koupelny.
Zamířila jsem dolů do kuchyně s úmyslem postavit vodu na čaj a pokusit se ulovit něco k snědku, protože žaludek se dnes hlasitě ozýval.
Přitom, co jsem nechala vodu hřát a marně hledala krabičku s čajem, jsem si potichu pobrukovala. Stoupla jsem si na špičky a úlevně se usmála, když jsem nahmatala nahoře na poličce krabičku s čajem.
Že já neměřím 2 metry! Teď by se mi hodily!
Stoupla jsem si zase normálně a zalila čaj vodou. Horký hrníček jsem si donesla ke gauči a pozorovala, jak z hrnečku stoupá obláček horkého vzduchu. Usmála jsem se a stále si pobrukovala melodii, kterou už zřejmě z hlavy pryč nedostanu.

Doletěl jsem a rychle jsem začal klepat na dveře.Velice rychle jsem začal dýchat.

Vylekala jsem se při tom klepotu a prudce vstala, čímž jsem si tekutinu z hrčníku vylila na ruku. Kso! Můžu být jedině ráda, že ten čaj už nebyl horký.
Položila jsem polorpázdný hrníček na stůl a politou ruku si otřela.
"Už jdu, už jdu.." Houkla jsem při cestě. Kdo to zase může být?
Zeptala jsem se v duchu samy sebe a otevřela dveře dokořán.
"Tendashi?" Zeptala jsem se a překvapeně se na něj podívala. "Stalo se něco?"

Ano potkal jsem se s jednim z Akatsuki řekl jsem a musel jsem se vydýchat protože jsem použil své nejlepší jutsu.

"Z Akatsuki? Kde?" Zeptala jsem se podezíravě.
V Suně to být nemohlo, ANBU jednotky by přece..
"A jsi v pořádku?" Zeptala jsem se, nevypadal nejlíp.