Kancelář Kazekage

Pousmála jsem se a podepřela si hlavu dlaněmi. "No.. ujišťuji vás, že Suna nehodlá jen tak, pro nic za nic odpečeťovat a pouštět démony. Je to riskantní. Kdyby utekli, osvobodili se, pak prosím... ale abychom dobrovolně riskovali zničení vesnice a někomu zničili život jen proto, abychom pustili démony... ne to odmítám!" dál jsem se usmívala, tohle téma pro mě bylo uzavřené.

"Chápem, teda vlastne nie. Podľa mňa je oveľa nebezpečnejšie mať démona zapečateného priamo v dedine, kto vie ako starou pečaťou." Uvedomil som si, že o mieste zapečatenia sme sa nebavili, takže som dúfal, že si toho nevšimne.
Ak neuspeje rozhovor, budem musieť použiť Satakeho tyč citlivú na chakru. Zhodnotil som pre seba situáciu, keď som čakal na jej odpoveď.

"A podle vás mám dělat co?" další přesladký, leč celkem falešný úsměv. "Vypsat si inzerát. hledá se člověk, do kterého zapečetíme démon, ps: přežití není jisté? Nebo si mám náhodně vybrat dítě? Prosím, mluvme vážně a bu´dme humální. Kdyby se něco takového stalo, pak budu pečetit bez váhání. Jinak ne.. krom toho nemusíte se bát, jinchuuriky je na bezpečném místě." dívala jsem se na něj. Něco mi na tom bylo podezřelé i když jsem sama nevěděla, co to je... asi jsem byla trochu paranoidní..

"Myslím, že naše názory sa v tomto nezhodnú." Postavil som sa, že už som na odchode a pod rukávom som uchopil železnú tyč.
Čo mám vlastne robiť, keď démona nájdem? Proste podám hlásenie Satakemu? Prešiel som ku dverám a ešte raz sa otočil na Kazekage.
Mám to, ale šťastie. Kazekage-dono si nevšimla ničoho podozrivého alebo aspoň tomu nevenovala veľkú pozornosť.

"Hai, i já mám ten samí názor!" pousmála jsem se a také vstala. "Mimochodem.. proč se Tsuchikage zajímá o démona v Suně...? Pokud vím, nemáme ani mírovou smlouvu." naklonila jsem hlavu na stranu a pozorovala jej.

"Ehm, Tsuchikage-sama uvažuje o nových spojenectvách. Ale to viete, dediny, ktoré mu nemajú čo ponúknuť ho nezaujímajú." Pokúsil som sa o falošný úsmev a rýchlo som chytil kľučku.

"Moment... tohle je poněkud divné!" opřela jsem se o stůl, vážněji. "Uvažuje o spojenectvích, nebo o démonech?! Nerada bych vyvozovala špatné závěry, ale z vašeho zájmu o Shukaku usuzuji dvě možnosti. Buď přivlastnit si jej, nebo vypustit na vesnici. Takže teď bych ráda slyšela skutečný důvod vaší návštěvy!" tvářila jsem se docela chladně, nepřirozeně vzhledem k mému věčně vysmátému rozpoložení.

Hra končí... Zatvoril som dvere a pohľadom sa vrátil na Kazekage.
"Dúfal som, že ma dáte iba sledovať. Ale vy na to idete otvorene." Teraz som sa už tváril veľmi vážne.
"Takže čo chcete počuť? Pravdu? Dobre, v tom prípade som sem prišiel, aby som Ichibiho získal alebo aspoň zistil jeho polohu." Sarkasticky som sa usmial sledujúc Kazekage, aby sa o nič nepokúšala.

"Fajn... jsem ráda otevřená, nemám ráda překvapení.. i když vy jste pro mne pořádným soustem." zamračila jsem se. Vstala jsem od stolu a přešla vedle něj, sledovala jsem ho, nespouštěla z něj zrak. "A dál..? Co čekáte, že přijde..? Myslíte, že vám řeknu, kde je..? Nebo vás nechám odejít..?" naklonila jsem hlavu na stranu s výrazem hladové šelmy. Něco tak drzého jsem už dlouho neviděla!

"Nie, určite mi nepoviete, kde je." Ale to už si viem zisitť sám.
"A ani sa ma nepokúsite napadnúť. Ani jeden z nás nechce, aby tak krásna dedina, ako je Suna, ľahla popoľom. Áno, určite by sa mi nepodarilo utiecť, ale keď už by som mal zomrieť, zobral by som so sebou čo najväčší počet ľudí. Alebo to chcete riskovať?" Aj keď som pôsobil vyrovnane, jej reakcie som sa obával. O obrannom systéme Suny som nevedel nič.

"Věřte mi, že jednat s tak arogantním sobcem mi činí nevýslovné potíže!" prskla jsem chladně. "Ale varuji vás! Dotknete se mojí vesnice a živý neodejdete o to se postarám. Svůj život klidně obětuji!" nespouštěla jsem z něj pohled. "Nevypadáte jako pitomec, takže musíte vědět, že dostat se z vesnice nemáte šanci!"

"To je ale hlúpa situácia, však? Aká je pravdepodobnosť, že sa na mňa ANBU nevrhnú hneď, ako opustím vašu pracovňu?" Úsmev sa mi pomaly vytrácal z tváre. Hlasno som preglgol a ustúpil pár krokov od Kazekage.
Ja predsa nie som drzí! Za to môže napätie z tejto situácie!

"A co čekáte..? Mám pro vás dvě řešení. První-" zvedla jsem ruku se vztyčeným ukazováčkem. "Vzdáte se a já vás nechám žít. Druhá-" zdvihla jsem i prostředníček. "Budete bojovat. V tom případě ale čekejte, že i pokud se vám povede zabít mě, celé mé vesnici neuniknete!" stáhla jsem ruku. "Takže... je to na vás! Postavte se k tomu čelem!"

"Nie, neplánujem stráviť zbytok svojho mizerného života vo väzení, kde sa pri vašich teplotách zaživa uvarím." Moja nervozita sa stupňovala. Mal som pripravený plán úniku, ale o obrane Suny som predsa nič nevedel. Pohľadom som prešiel na okno, ktorým som chcel urýchlene opustiť pracovňu.

"Takže si radši dobrovolně volíte smrt.. protože já vás odejít nenechám." usmála jsem se. "Takže budeme bojovat.. z vašich pohnutků usuzuji, že se chystáte opustit kancelář. Takže máme dvě možnosti. Dveře a okno... dveře jsou blíž, ale to by jste musel tři patra dolů, to je riskantní. Okno je proti tomu za mnou, takže by jste musel přese mě, což je také riskantní. Nuže.. jsem zvědavá, jak dál." jednou nohou jsem vykročila, ale zůstala stát, druhou zajela do své brašničky připravena použít svitky. "Jste tak bláhový... proč to všechno děláte? Pro sebe určitě ne!" přimhouřila jsem oči.

Odvrátil som od Kazekage pohľad, keď začala s témou pre koho pracujem. Zaujal som tiež bojový postoj.
"Nebude lepšie, keď sa presunieme na strechu? Ani jednému z nás sa nebude dobre bojovať v tak malom priestore." V ruke sa mi objavila železná tyč, ktorú som po celú dobu ukrýval pod rukávom.

"Jistě, na střeše se bude lépe utíkat!" ušklíbla jsem se ironicky. "Neodpověděl jste mi na otázku!" zamračila jsem se. "Pro koho pracujete a co chce?!" nehýbala jsem, ani neútočila, jen čekala. Jak já nesnášela boje... všechna ta pošetilost a rádoby hrdinství.. pche!

"Na obe otázky som už odpovedal! Pracujem pre Tsuchikageho a prišiel som sem pre Ichibiho." Snažil som sa hovoriť presvedčivo.
"Ešte stále sa môžeme tváriť, že sa nič nestalo a obaja ísť bez úrazu domov."

"Je mi líto... nevěřím vám ani slovo! Dokud se tohle nevysvětlí, nikam nepůjdete! Maximálně tak do vězení." zavrtěla jsem rezolutně hlavou. Ze mě pitomce teda rozhodně nikdo dělat nebude! "Dávám vám poslední šanci říct vzdávám se a dobrovolně odejít!"

"Ja by som veľmi rád odišiel, ale čo pre mňa znamená, keď sa vzdám?" Čakajúc na odpoveď som plánoval stratégiu úteku alebo aspoň využitie nábytku v pracovni.
"Ako znášate vysoké teploty, Kazekage-dono?"

Zamračila jsem se, no neřekla nic. Jen jsem stála a pozorovala ho, každý pohyb, abych mohla zareagovat. Napadla mě ještě jedna věc! Aktivovala jsem jištění kanceláře, všude kolem se natáhly chakrové nitky. "Už jste byl někdy v zabezpečené kanceláři..? Když se pohnete, spustí se obrana. Já ji znám... otázku je, zda se dokážete bránit vy!" přimhouřila jsem oči a čekala. Bylo mi jasné, že pokud by se tak stalo, mám také mizivou šanci na přežití, ale já mám alespoň nějakou!

V ten moment som sa prestal ovládať. Železnú tyč som namieril priamo na Kazekage a chystal sa ju bodnúť. V pracovni nebolo dosť miesta pre moje techniky ani na ovládanie bábok, ale to už mi bolo jedno. Vedel som, že bez boja sa z dediny nedostanem. "Ospravedlňujem sa, Kazekage-dono."

Přesně jak se pohnul, z pod stolu vyjela mohutná trubice. Zadržela jsem dech, věděla jsem co přijde, což samozřejmě můj protivník vědět nemohl. Místnost v mžiku zavalil oblek sytě rudé barvy. Paralyzační plyn. Logicky a hlavně rychle jsem se snažila přemýšlet. Já stojím před ním a on přede dveřmi. Jediná cesta ven, kterou jsem schopna najít!
Zdvihla jsem ruku a naprázdno zkusila hodit do rudé tmy chakrová vlákna. Povedlo se mi až na potřetí najít nějaký předmět. Ruku jsme přitáhla, čímž jsem tu věc dostala do vzduchu a přerazila ji přímo o něj. Doufala jsem, že ho to při nejmenším složí a já budu moct vyběhnout.

Miestnosť zahalila jedová hmla a ja som sa pokúsil zadržať dych. Oblak bol hustý, takže sa mi nepodarilo trafiť železnou tyčou Kazekage. Ani som sa nestačil spamätať, keď do mňa narazil kus nábytku. Narazil som do dverí, cez ktoré som prepadol. Ležal som na chodbe a rýchlo sa nadýchol čerstvého vzduchu. Jed bol, ale veľmi hustý, takže sa začal šíriť aj do vestibulu. Bolo mi jasné, že pred budovou sa čoskoro objaví celá jednotka ANBU, takže som sa rozbehol na strechu.

Uviděla jsem světlo a vyběhla jsem do chodby. Mocně jsem se nadechla, no rychle jsem se vzpamatovala, abych se vzápětí rozeběhla za ním. "Srabe!" prskla jsem si rpo sebe, no běžela za ním. Své dvě loutky už jsme vyvolala a momentálně se vznášeli za mnou. Temari jsem pro jistotu nechala ve svitku.