Rezidence Otokageho

First topic message reminder :

Rezidence o dvou křídlech nového Otokageho Reiny Kany, na zahradě hlídá drak (Dag) u hlavních vchodů jsou sluhové a v celé rezidenci jsou tři služebné a jedna osobné komorná Reiny a další personál

"máš štěstí, zrovna včera mě navštívil jeden co je z té vesnice a soudíce jeho chování, které ovlivňuje zamilovanost k mé osobě, bych řekla že na mé povolení tě milerád pustí a ještě ti ukáže smlouvy summonů." pousmála jsem se napsala jsem papír a nechala ho na kraji stolu.
"Dej to tam. Kdyby něco dej vědět někoho za tebou pošlu."

"Arigato Reina-sama. Veľmi pekne."poviem, pokloním sa zoberiem ten papier a odchádzam preč."Sayonara!" (presun)

"no joooo no jo. Všichni děkují ...klesla mi morálka." řekla jsem zhrouceně a dál se věnovala plánu na budování výcviků proti MAdarovi

Došel jsem před dveře kde je Reina a zaklepal jsem.

"Tady dneska nebudou lítat jen krystali ....." řekla jsem už opravdu naštvaně "DÁL!" křikla jsem už vážně rozladěná

Dal jsem si kapuci ještě víc do obličeje tak že mi do něj nemohla vidět a vešel jsem. "Dobrý den." Udělal jsem rukou divný posunek, pak jsem se na ni podíval a zamumlal jsem jazykem rodiny, opravdu by mě překvapilo kdyby věděla co říkám. "Je hezčí než na té fotce a o dost." Tento jazyk byl uhlazený jemný a libozvučný, říkalo se mu Liduen Kvaedhí v překladu to znamená básnický jazyk. Potom jsem promluvil normálním jazykem. "Přišel jsem se vás jen zeptat jestli by jste mi nepřidělila senseie." Hlas jsem měl neutrální naprosto odlišný než když jsem mluvil jazykem Liduen Kvaedhí v tom byly poznat city.

"Kdo jsi, jaké máš schopnosti, co si to říkla před tím?" ozvala jsem se podrážděně jako předtím ale ani se na něj nepodívala a spíš se zamřila na práci kterou jsem už chtěla mít hotovou a mít tak potom chvilku pro sebe

Zrovna to s čím se nerad svěřuju. Nadechl jsem se, její podrážděný tón mi byl upřímně u *****, pak jsem začal mluvit, normálním jazykem. "No tak jsem Arrget." Záměrně jsem neřekl příjmení. "Moje schopnosti, no tak zaměřuji se na ninjutsu, ale jinak nic moc neumím." Zase jsem ji neřekl všechno. "Co jsem řekl? Nic důležitýho, to vlastně ani nic neznamenalo." Věděl jsem že tohle mi asi neuvěří, bylo to až moc lehce řečeno a znělo to smyslně na to, aby to nebylo nic.

"NO tos mi toho moc neřekl." pronesla jsem chladně

Zase jsem promluvil jazykem Liduen Kvaedhí. "No to je taky proto že se nerad svěřuju a nechci, aby někdo toho o mě moc věděl. Ach kdybych to neměl tak složitý a mohl bych to všechno někomu říct..vypovídat se, ale ty na to nejsi ta správná osoba." Teď už bylo stoprocentní že jsem mluvil jinou řečí. Pak jsem, ale promluvil zase normálním jazykem a tón jsem měl skoro až chladný. "No tak jsem Arget Maireto, ovládám hijutsu rodiny. Naše hijutsu je tvorba čakrového luku."

"Hm a přestaň o mě mluvit v cizí řeči jinak tě vyrazim hned." řekla jsem chladně už na něj hledíc

Byl jsem rád že mi nevidí do obličeje, ale já ji ano. "No tak je to jednodušší, tak nevíte co si o vás myslím." Díval jsem se ji přímo do očí, ona vlastně, ani neví jak vypadá můj obličej, na to jsem si jen pomyslel. Aspoň něco. Pak jsem si ještě pro sebe něco řekl, spíš zamumlal jak nejvíc to šlo. Říkal jsem to jazykem Liduen Kvaedhí "No tak kdybych ti zrovna řekl že jsi krásná tak mě hned zabiješ, takže je lepší ta varianta vyrazit."

"Sice nevím co říkáš, ale vím, že je to na mě, když se na mě díváš." řekla jsem prostě a poprvé se na něj podívala a přitom odložila papíry. Vražedně jsem se dívala na jeho kápi a iritovalo mě, že si dovoluje v mé přítomnosti být zahalený
"Sundej si tu kápi, v přítomnosti dámy nebo starší vedení není slušné mít něco na hlavě a nedívat se do očí vzpříma a to není přátelská rada ale rozkaz." opřela jsem si lokty o stůl a o dlaně si opřela bradu a propalovala jsem ho očima

Nejdřív jsem zaváhal, ale umřít se mi vážně ještě nechtělo, sundal jsem si kápi, pod ní byly jasně vidět černé vlasy s červeným melírem a hlavně mé špičaté uši. "Co to to že je to na vás to co říká nepopírám, ale to co to znamená vám neřeknu." Odpověděl jsem ji zase tóne bez citů, nebo něčeho podobnýho, mohla si všimnout že city jdou poznat jen v jazyku rodiny. Znova jsem promluvil normálním jazykem. "To jste byla tak zvědavá co pod tou kápi schovávám?"

"Ne byla jsem uražená, že stojíš v mé přítomnosti zahalen a já se ti nemůžu dívat do očí, abych poznala koho mám ve vesnici." řekla jsem prostě a nehnula jsem se a prohlédla jsem si ho.
"Ten jazyk je hodně starý, že? POchází z klanu Maireto, který je tady ve vesnici hodně vzácný."

Ona nás zná? Udivil jsem se v hlavě. "Kápi si sundávám jen tam kde mi lidé rozumí i když mluvím naším jazykem." Pak jsem ji odpověděl na její otázku. "Hai, jazyk je to hodně starý, jednu dobu chtěl i otokage, aby jsme ten jazyk naučili i ostatní, tak by měli ve válkách výhodu, tento jazyk je nerozluštitelný, nikdo kdo ho neumí neví co ten kdo jím mluví říká. Chtěl ho používat k šifrování zpráv, ale naše rodina odmítla, nikdo kromě nás by ho neměl umět a já toho využívám když říkám něco co nechci, aby ostatní věděli co říkám, je to výhoda." Pak jsem však položil otázku já. "A co že se zajímáte o tak bezvýznamnou rodinu, plnou tajemství?"

"Chlapče tahle vesnice má mnoho tajemství." vstala jsem se přešla k oknu a k němu se natočila bokem
"To jsem pochopila, až když jsem se začala zajímat o lidi, kteří v ní žijí. Každý je tu originál. Většinou jsou to něco jako mutatnti stvoření z Orochimarových pokusů nebo od jiného tyrana. Jsou to lidé, kteří se chtějí prosadit a mají názor, který se ostatním nelíbí. Tady hledají uplatnění odvrženci, vyjímeční lidé, zákeřní místy až hodně špatně kotrolovatelní, silní i slabší, kteří neumějí svou sílu využít, ti co hledají ten pocit, kterým jim ostatní vesnice nedokázali dát, jako já." podívala jsem se na něj
"Všechno je to ve spisech o každém tady něco vím, o každém klanu se kterým jsem se setkala, mám dost dobrou paměť stačí mi jeden pohled a toho člověka si zapamatuju. Někoho jako tebe jsem viděla když mi bylo deset a žila jsem ještě ve Sněžné vesnici, s kamarádkou jsme se od něj drželi dál, protože měl legrační uši jako ty, mluvil na nás stejným jazykem..... Netozumím mu, ale vím aspoň z části co říkáš.....prozradí to tvé oči a výraz v obličeji." pousmála jsem se a zase se podívala k oknu

Na slovo legrační uši se mi v ruce mihla černá čakra, jakoby se chtěla zformovat do luku, ale hned se rozplynula. "My nejsem žádný orochimarův výtvor, žili jsme po staletí v lese. Tak když víte aspoň z části co říkám, tak co říkám teď?" Promluvil jsem jazykem Liduen Kvaedhí. "Jste krásná, asi vám to říká hodně lidí, ale slyšet to tímhle jazykem je zázrak." Mluvil jsem pomaleji, ale nijak to jazyku neubíralo na kráse.

POdívala jsem se na něj jakmile mě k tomu vyzval. "Je to nějaká lichotka spjatá s menšm smutkem.....nejsem vědma proboha, jen čtu v lidech z jejich pohybů." podívala jsem se zpět k oknu
"Tak k věci mám hodně práce, co tedy chceš?"

Protočil jsem oči v sloup že to musím říkat znova. "Chtěl bych, aby jste mi přiřadila, nějakého senseie." Pak jsem ji mírně pochválil jako malé dítě. "Docela přesný, jen štěstí že jste doslova nerozuměla, znal jsem jen jednoho člověka kdo uměl náš jazyk, ale už je po smrti a vzal si ho sebou do hrobu, žil pospolu s naší rodinou."

"O Senseie. Fajn....." otočila jsem se na něj a zajiskřilo mi v očích "Vezmu si tě já."

Docela mě tím zaskočila. "Vy? Neříkala jste že máte moc práce?" Jsou dvě možnosti, buď i změní povahu, neeeeeeee, nebo na mě nebude mít čas.

"Ano....mám, ale párkrát si tě vezmu já, pak tě přidělím do týmu." pousmála jsem se "Obytná oblast je na jihu, tréninkové prostory a budovi jsem za ním."

"Vy se mi pokoušíte měnit moji povahu a to není hezký." Uškíbl jsem se, odměřený tón a chlad v něm zmizel. "Ale...to vážně nemusíte dělat, mě je těžký najít a že by se mi sem chtělo chodit se taky říct nedá, je to kvůli tomu starým dědovi."

"Meadows, je jen senilní, jinak je fajn, budeme se scházet na tréninkových prostorech." posadila jsem se na stůl "Jestli nemáš nic proti ráda bych ještě něco udělala než půjdu....dodělat svou práci." pokusila jsem se o úsměv