Kancelář Otokageho

"Ale, Ty jsi neslyšel ten proslov? Myslím, že byl slyšet dost daleko." chladně jsem se ušklíbl.

"Hm hm hm."zasmál jsem se.
"Říkal jsem, že v Pátek nastane čas, kdy dobijeme Konohu a zajistíme slávu Vesnici ukrytou ve Zvuku."

Falošne mi zažiarilo v očiach. Hai! Budem pripravený. Otogakure sa konečne dostane na vrchol! Ďakujem Orochimaru-sama! Ukloním sa a odídem.
(presun)

Dokončil jsem Reině svatební dar a odešel na Svatbu.

Vešla jsem do místnosti a prošla obrovskou knihovnu. Byla jsem tu tolikrát, některé tituly jsem znala nazpaměť. Hbitě jsem vytáhla jednu starou, narůžovělou knihu a chvilku v ní listovala. Našla jsem příslušnou stránku a prolétla ji očima. Zúžili se mi panenky, když jsem přečetla hledaný řádek. ..Podzemní chodby! Zaklapla jsem knihu a uklidila ji zpět na místo. Zvedla jsem oči nad sebe a stiskla kříž na svých prsou. "Konečně... léta hledání a strádání... konečně vytoužený cíl... zachráním tenhle svět!" otočila jsem se a pomalými, rozvážnými kroky se vydala k velkému krbu v rohu místnosti. Podle všech indícií jsem našla železný hák s malým, vyřezaným hadem a přiložila ho do žlábku ve stropu krbu. Ozvalo se hrozivé zapraskání, ale já se ani nepohnula. Uvnitř sebe jsem však cítila spalující neklid! Objevilo se temné, zašlé, vlhké schodiště, skryté za krbovou zdí. Vstoupila jsem na ně a po nějaké době vešla do tmavé místnosti. Posvítila jsem si lucernou. Na vydlážděném podstavci se spoustou ornamentů ležel malý kámen zasazený ve stříbrném kroužku. V očích se mi pohnuli jiskřičky touhy. "Konečně!" došla jsem k němu a posvátně ho přejela bříšky prstů.

Někdo mě budí? Někdo pronikl přes pečeť? Uvidíme, jak si poradí semnou.
V místnosti nad kamenem se objevil obrovský blesk z čistého nebe. Stál jsem průzračný před kamenem a pomalu získaval formu.
"Copak? Někdo chce moc?"

Očima plnýma očekávání jsem fascinovaně hleděla na tu čirou energii. Cítila jsem tu sílu, tu moc, ty možnosti! Neustoupila jsem ani o krok, nezměnila tvář, jen pozorovala mohutné stvoření. "Jsem Tsukiko Tooya... chci tvou moc!"

"Jsi troufalá, děvče!" Ušklíbl jsem se.
"Tak si to zkus, říkají mí Raijin!!!" Mé tělo obalilo blesk.

"Nejsem děvče!"promluvila jsem klidně. "Nechci bojovat, nemám potřebu někomu dokazovat svou moc a sílu. Chci získat a znovu spojit nejsilnější předměty a nastolit novou vládu... neutralitu mezi dobrem a zlem, která bude kontrolovaná jediným člověkem, ovládajícím elementární kameny... chci svět bez válek a zabíjení, bez strachu a touhy po moci... pro svůj cíl obětuji cokoliv! Dokáži splnit svůj cíl, dokáži zbudovat nový svět... jestli to bude nutné budu bojovat do úmoru... pokud to nezvládnu, byla moje existence nesmyslná... ale dokud dýchám vzduch a v mých žilách proudí krev, nevzdám se!" zvedla jsem k němu oči a klidně rozevřela náruč. "Chci aby všichni žili v míru..."

"Velmi ušlechtilé, líbíš se mi. Opravdu si myslíš, že tohle všechno dokážeš? Ve světě Shinobi je tolik nenávisti. Já sám jsem byl Shinobi na počátku věků a rozhodně vím, co to znamená. Nenávist se zrodila už při zrodu světa Shinobi. Nenávist dvou bratrů, která rozpoutala vlnu nenávisti, která přerostla přes válku. Myslíš, že se dokážeš vyhnout nenávisti?" Ušklíbl jsem se.

"Nenávist vznikla v důsledku nerovnosti... dva bratři z nichž každý měl svou moc, ale nevlastnil moc bratrovu! V mém světě nebude existovat nadřazenost a podřazenost! Všichni si budou rovni, nebudou si mít co závidět a tudíž nebudou cítit nenávist... jen já budu mít moc, abych udržela trvalý mír. Jedna osoba si nemá co závidět! Pokud se síly spojí v jednu nebude existovat nic vyššího... a pokud by se objevil opovážlivec ničící mír, ztrestala bych ho boží silou, kterou budu mít!" přiblížila jsem se k němu. "Všichni žijí ve strachu o svůj vlastní nicotný život, ničí životy ostatních a nevidí, že svět se řítí do záhuby!"

"Jsi bláhová! Svět už poznal mnoho takových jako jsi ty! Všichni si jen vykládají, že vše dělají pro dobro lidstva. Jsou jenom sobci, myslící na sebe!! Já jsem odsouzen k věčnému zatracení a stará se někdo o mě? Ne. Všichni chtějí jenom tu zatracenou moc, díky které jsem uvězněn. Myslíš, že to je dobré?" Rozchechtal jsem se. Komnata se začala třást.

Nevzrušeně jsem chytila kříž na svých prsou. "Já jsem jiná... já dokáži obětovat cokoliv pro záchranu tohoto světa... zažila jsem samotu, boj o moc, zabíjení, bolest, ztrátu... vzdala jsem se všeho, svého života a přátel, domova a poklidu, jen abych našla kameny, co mi dají sílu... pokud nemám právo sjednotit moc, pak zemřu jako zbytečný a slepý článek... ale pokud dokáži ovládnou tebe a zbytek zachráním svět... to mi za můj bezcenný život stojí..."

"Zajímavá odpověď, jsi opravdu jiná než ostatní. Ale, je to všechno? Debatami svět nezměníš...Nezměníš Shinobi systém, kterým se vše řídí už přes několik staletí!!!" rozchechtal jsem se na celé oko, pak jsem se ztišil a pohlédl jí do očí.
"Nuže, dám ti šanci, získat moc, ale pokud si necháš ukradnout kámen, tak tě zabiju."

"Nezměním svět debatami, ale ztělesněním boha!" přivřela jsem oči, přistoupila blíže a znovu se dotkla kamene. "Sebráním kamene by si podepsal smlouvu s peklem, protože bych se změnila v ďábla!"

"Boha? To už jsem taky slyšel a hned několikrát." Zasmál jsem se a přeměnil se na velký klikatý blesk, který osvítil celou komnatu. Pak jsem vnikl do kamene, který se rozzářil do běla.
Tak si ho vezmi, když to dokážeš.

"Jenže já jsem první ďábel a bůh v jednom!" tváří se mi mihl náznak úsměvu. Tak blízko! Vzala jsem kámen do ruky a pověsila ho na krk vedle křížku. Sotva se dotkl kůže ňader, vykřikla jsem bolestí. Bylo to jako by mi vypaloval díru do kůže, bolest se šířila a jako tisíce jehel bodala do všeho, co měla poblíž. Svezla jsem se na kolena vedle podstavce a chytila se za krk. Vzduch! Nemohla jsem dýchat! Padla jsem na podlahu celá, svíjela jsem se v křečích, neutuchající bolesti. Jako bych slyšela tichý smích? Naposledy jsem vykřikla, jednou rukou jsem stiskla kříž i kámen a pak upadla do apatického stavu sladkého bezvědomí...

Mírně jsem sebou trhla. Konečně jsem přicházela k sobě. Zvláštní.. necítila jsem vůbec nic! Chvíli jsem pochybovala, že se stalo, to co se stalo.. ale hlas v mé hlavě mě přesvědčil, že to nebyl sen!
Výborně! Vypadá to, že jsi přežila!
Zatřepala jsem hlavou. Čekal jsi snad něco jiného? Raijine?
Od tebe? Ani ne!
Mírně jsem se pousmála a s pomocí podstavce se postavila. "Měla bych tě vyzkoušet..."
Neumíš se mnou zacházet!
"Nenecháš mě zemřít! V nesnázích poznáš přítele!" odrazila jsem se a trochu vrávoravě vykročila. "Ověříme si sílu kamene živlů!"

Vešla jsem do místnosti a doslova se zhroutila na křeslo. Ostře mě píchalo na prsou, těžce se mi dýchalo, točila se mi hlava.
"Co to je...?" nehty jsem zarývala do křesla, abych alespoň trochu ulevila bolesti.
Tvé tělo se snaží vypudit mě.
"Mé tělo je jen nástrojem, to moje mysl určuje co se bude dít! Acchhh..." prudce jsem zaklonila hlavu dozadu, jak nová bolest projela všemi orgány.
Jak myslíš... jsi si ale jistá, že ten nástroj, jak říkáš ten nápor vydrží?
"Ticho!" zamračila jsem se. "Jestli nezvládne pojmout jeden kámen, nezvládne už nic a je bezcenné, stejně jako já! Dokážu to!" opřela jsem se do sedadla. Bolest ustupovala. Položila jsem ruce na stůl a vyndala všechny spisy ze stolu, ve kterých jsem začala obezřetně číst.
Co to děláš?
"Hledám cestu k dalšímu kameni.." odvětila jsem nevzrušeně.
Umíráš, protože nedokážeš pojmout tolik síly a hledáš další?
"Nemám čas čekat! Svět se rychle chýlí k záhubě..."
Jsi zvláštní... možná to zvládneš..
"Možná? Buď si jist, že ano!" pousmála jsem se a plně se ponořila do studování.

S kapucňou na hlave som pomalým krokom smeroval ku kancelárií. Zaklopal som, no nič sa nedialo tak som vstúpil dnu. Poobzeral som sa okolo seba. Lady tu není? Sadol som si na gauč a čakal som kedy príde.

Vešla jsem do místnosti.
Někdo tu je!
Stočila jsem pohled na muže a pousmála se.
"Ale, ale.. návštěva! Vítám tě!" pousmála jsem se hřejivě.
Najednou je jako med!
To víš, herečka!
Ticho vy dva!

Pozrel som sa jej do očí Dobrý Lady Tsukiko! Usmial som sa.

"Nevěděla jsem, že mě někdo zná..." pousmála jsem se. "Ale lichotí mi to!" přešla jsem ke stolu a sedla si na židli. Začala jsem si hrát s tužkami na desce.
"My jsme spolu tu čest zatím neměli... že?" přimhouřila jsem oči a skenovala jej.