Tréninkové místnosti

Pousmála jsem se i když jsem měla kolem žaludku takový nepříjemný pocit.
"Děkuju sensei."
Spokojeně jsem se posadila do trávy a čekala co bude dál.

(xDsry)
Stál som a sledoval NAomi

"co na mě čumíš červeno očko ?"

Zívol som si.
"NEmôžem?"

Zhodnotila jsem situaci znaleckým pohledem, zvedla se a přešla raději o deset metrů dál. Tam jsem se opět usadila a sledovala co bude následovat.

"Ne...žádný uchiha který není Sasuke...na mě čumět nebude" otočila jsem se a odcházela

"Půjdeme." vyhrkla jsem a byla odhodlaná ho odtud odtáhnout.

Battle...
Líně jsem si promnul oči a vyrazil za Mikomi. Vypadá to, že z toho bude fajn kino.
"Nemáš popcorn?" usmál jsem se a posadil vedle Mikomi.
Ách.. to už to představení končí?

"Takže Sasuke...."
ZAmyslel som sa
Potom som zbadal že odchádza.
"Zbohom"

"Hai, sbohem." obrátila jsem ironii ve svůj prospěch, popadla ho za ruku a druhou zamávala Alliimu a Mikomi.
Já mu dám popcorn... S příměsí Juukenu.

(Přesun sídlo XD )

Zmateně jsem koukala na ten šrumec a těžko skrývala zklamání.
"Popcorn bohužel nemám, jaká škoda, mohla být legrace. Tedy pro nás a pro Naomi." ušklíbla jsem se.

(presun)

"Už je vážně po všem.. chjoo," ulehl jsem na trávu a pozoroval temnou oblohu.
"Co nového?" optal jsem se nepřítomně.

"Kupodivu nic nového, tentokrát od našeho posledního setkání tak dlouhá doba neuběhla." pravila jsem zamyšleně.
"Ale dokončila jsem ty techniky, jak jsi na tom ty s těmi lékařskými?"

"To je pravda," mít teď klobouk, tak si ho sklopím dolů, "od té doby se nic nedělo, je tu hrozná nuda. Začíná mi to vadit."
"Není to nějak brzo? Doufám, že to na mě nebudeš zkoušet," ušklíbl jsem se. "S těmi lékařskými, moc daleko jsem nepostoupil." Respektive jsem ani nezačal..

Přišel jsem do místnosti a rozhlídl se kolem. V dáli jsem uviděl nějaké lidi, ale nemohl jsem je nějak poznat na tu dálku. Místo toho jsem přešel k vodě a postavil se na ni. Tak, je načase zkusit něco nového. Usmál jsem se a začal se soustředit. ,,Mizu no jikuukan." Moje tělo se rozprsklo na vodu a objevilo se o pár metrů dále. Dá se to, ale na větší vzdálenost to ještě radši nebudu zkoušet.

"Zatím jsem to na ničem živém nezkoušela, a ani to nemám v plánu." pousmála jsem se. I když... mohl by být dobrý terč.
"A lepší klid než válka."

"Tak to se mi ulevilo," můj pohled byl stále upřený na oblohu, "nemluvím o míru nebo válce."
Další válka, moc obětí, moc práce... to ne.
"Mám na mysli to, že celá Konoha je teď poslední dobou taková vylidněná, aspoň misi, nebo třeba i výlet by to chtělo," tiše jsem se uchechtl.

Zadívala jsem se taky na oblohu, abych zjistila co tam vidí zajímavého.
"Já jsem ráda doma v Konoze. Byla jsem často pryč, na misích... a pak ta válka... stýskalo se mi."

"Já neříkám, že se mi tu nelíbí, ale potřebuju se nějak zabavit," koukl jsem, jak také sleduje oblohu a musel jsem se mírně pousmát, "víš, co tam vidím?"

"Začni tedy zdokonalovat ty lékařské techniky. To tě zabaví." ušklíbla jsem se a věnovala mu krátký pohled.
"Co tam vidíš? Že by vycházející hvězdy?" pravila jsem a zase otočila pohled k nebi.

Přešel jsem z vody až pod strom a lehl si pod něj. Rozhlídl jsem se kolem sebe a až teď poznal, kdo ti dva jsou. No, nebudu je radši nějak rušit. Usmál jsem a taky se zadíval na oblohu.

"Asi se na to vrhnu, nezbývá mi nic jiného."
Usmíval jsem se při pohledu na nebe a Mikomi otázce.
"Přesně tahle obloha mi připomíná tu oblohu, kdy jsme se poznali. Měsíc svítí úplně stejně, jako kdybych prožíval deja vu. Pamatuješ si ten den, ne? Jak se tě pokusili unést a potom tě zachránil ten namyšlený, otravný Hyuuga. Večer jsem se stavil za tebou na pokoji, v nemocnici. Dali jsme se do řeči. Ten den si pamatuju naprosto přesně."

Zatvářila jsem se trochu divně, možná posmutněle ale snažila jsem se to nedat znát. Radši jsem pohledem hypnotizovala oblohu. Je to tak dávno.
"Promiň, pamatuju si na souboj s tím kdo mě unesl. Vzpomínám si i na toho jak říkáš namyšleného Hyuugu, ale už si vůbec nepamatuju o čem jsme si to my dva povídali." řekla jsem poněkud zahanbeně. Je fakt, že toho dne toho na mě bylo moc.

"To si nepamatuju ani já," možná trošku blbě jsem se zasmál. "Jen ten samotný okamžik a celé to, jak jsem se objevil v Konoze."
Takhle zavzpomínat je uklidňující a příjemné.
"Musím se opakovat, ale ten svit měsíce je vážně nádherný."