Tréninkové místnosti

"Tak ten okamžik kdy jsem se tu objevila si pamatuju taky." pousmála jsem se. Byla jsem tenkrát pěkně nervní.
"Ale no tak, měsíc je pořád stejnej."

"To si dokážu představit, já to bral v klidu. Taková doba uběhla od té chvíle a tolik věcí se změnilo," zasněně jsem ten měsíc dál sledoval, skoro jako by mě hypnotizoval.
"Měsíc a pořád stejnej? Vytáhl bych nějaké filozofické žvásty, ale nechci tě tu unudit. I když je to pořád bleděmodrá stejná koule, je příjemný ji sledovat a navíc přináší takovou atmosféru. Zkrátka, rád sleduju oblohu, ať už za dne, nebo v noci."
Nepatrně jsem se pousmál a očkem koukl na Mikomi.

"Ano, hodně se změnilo. Hodně lidí si vyměnilo role, hodně se změnilo k horšímu, a něco k lepšímu." řekla jsem trochu nepřítomně.
"Měsíc je super, mám ho ráda. Vždycky než usnu tak chvíli sleduju oblohu. Třeba jednou byakuganem uvidím konec vesmíru." pousmála jsem se.

"Ano, tak nějak.."
V duchu ve mně vypukl výbuch smíchu, ale nechtěl jsem ho ventilovat, abych ji náhodou neurazil.
"Nápodobně," mírně jsem se zašklebil a zadržoval smích, pak jsem si začal Mikomi nenápadně prohlížet.

Konečně jsem zase začala trochu vnímat realitu. Sice jsem pořád zírala na oblohu, ale měla jsem pocit, že Allii nemluví celými větami.
"Děje se něco? Jsi divný."

"Nic se neděje, něco by se dít mělo?" řekl jsem s neutrálním výrazem.
Snad teď nebude následovat série nesmyslných otázek o samých blbostech.

"Hm? Ale ne ne, asi se mi něco zdálo." pokrčila jsem rameny. Je čím dál divnější. Měla jsem pocit, že se mi směje.

Ona je hrozně divná...roztomilá...
"Tak co, už sis koupila ty úžasné žůžové šaty, na které jsi tak zasněně čučela do výlohy?" zašklebil jsem se.

Výraz, jaký jsem na něj hodila mluvil za vše.
"A už sis zašel k psychiatrovi?"

Sakra. Něco si ještě musím zařídit. Rychle jsem vstal a vyrazil pryč.(přesun)

"Tenhle ,,Hyuuga výraz" ti nesluší," usmíval jsem se.
"Hmm... slyšel jsem, že jsi před nějakým časem byla na misi, tuším v Iwě. Jaké to tam bylo?" teď už jsem to nevydržel a musel jsem se začít smát. Ještě, že se ty drby šíří rychle.

Tvářila jsem se, že vůbec nevím nač naráží.
"Ale, vlastně dodnes netuším proč mě tam Hokage-sama poslal. Myslím si, že to bylo kvůli Sasorimu. Zdržela jsem se tam jen jeden den." pokrčila jsem rameny.

No to je rozkošný, Mikomi červenají tvářičky.
"Ehm.. ano, jistěže to byla naprosto normální mise, kde se nic osobního nestalo. To já se jen tak ptal," následoval další výbuch smíchu a posadil jsem se.
"Víš, že ti to zakecávání moc nejde?" bral jsem to spíše jako řečnickou otázku. Na kterou se podle mých výpočtů mělo jasně ,,odpovědět."

"Osobního... něco k smíchu?" pozvedla jsem obočí a nechápavě zírala na toho magora.
"Podle pohybu tvých očí vidím, že jsi zvrácený." odvětila jsem suše.

Na pravém spánku mi naskočila žilka. Tak takhle to obrátit proti mě byl velice moudrý tah, hodný mistra.
"Já a zvrácený? Nepovídej.. Mimochodem podle pohledu na tebe taky vidím a zcela zřetelně, jak jsi zvrácená," odpověděl jsem sebevědomě.

"Nikdo neumí číst v lidech lépe než Hyuuga. Ani to nezkoušej." ušklíbla jsem se.
"A pozor ať ti nepraskne žilka." dodala jsem s už vážným výrazem.

Zhluboka jsem dýchal a uklidnil se, následně jsem se položil do trávy a začal si broukat nějaké rytmické melodie.
"Tsunade-sama, co jsem to od vás převzal, tímhle tempem mi vážně jednou v tý hlavě rupně.." pošeptal jsem tiše pro sebe.

Spokojeně jsem se usmála. Vzdal to. Konečně. A konečně mám pokoj od všetečných otázek.
"Čas jít domů. Nevím jak ty, ale já tu ponocovat nehodlám." vstala jsem, založila si ruce na prsou a sledovala ho z výšky. Mám na něj šlápnout? Nemám?

"Na to jít k sobě domů už jsem moc uleželej, přespím tady pod stromem," musím si pořídit klobouk pro větší efekt.
"A co tak koukáš?"

Nic jsem neřekla, nakonec jsem na něj nešlápla, pouze ho překročila.
"Snad tě tu nepřepadne v noci Sasuke. Přeju sladké sny." ušklíbla jsem se, což nemohl už vidět, jelikož jsem k němu stála zády a pomalu odcházela. Za chvíli jsem zmizela ve tmě.
Přesun.

"Dobrou noc," řekl jsem a ještě chvíli pozoroval její odcházející stín.
Sasuke? SARUTOBI SASUKE!
Zvedl jsem se ze země a rychlejším krokem zmizel v ulicích.

.přesun.

Došla jsem do tréninkových místností a posadila jsem se na břehu jezera.
Naklonila jsem se nad hladinu, takže mi pár pramenů dlouhých vlasů spadala do vody.
Dá se skvěle využít... Ale bez Fuutonu ne. Jak mám být ukázková Hyuuga, když tohle se mi nedaří...
V hlavě mi bleskl nápad.
Ha ha... Tohle se ti nepovede, Shijin.
Přesto jsem vstala a začala zkoušet, co mě napadlo.
No samozřejmě to vypadalo, že tam jen stojím a soustředím se.
Vůbec nic se nestalo.

Nakonec jsem to vzdala.
Vypadá to, že by to mohlo vyjít... Ale bude třeba víc času.
Zavřela jsem oči a soustředila se na Byakuugan.
Cítila jsem tlukot svého srdce a snažila se ho zklidnit na naprosté minimum.
Po chvíli jsem se zhluboka nadechla a zkusila to znovu.
Cítila jsem se jako při učení Kaitenu.
Složité, ale možná to zvládnu.

Povzdechla jsem.
Tak tímhle bych neodblokovala úder, natož kunai...
Jinak řečeno celý trénink jako kdyby nikam nevedl. Nedokázala jsem najít správné množství chakry. Po chvíli jsem se zamyslená vydala pryč.
Potřebuji přijít na jiné myšlenky...

(Přesun)

Jakmile jsem doběhla až k tréninkovým prostorám, popadla jsem několik dřevěných figurín a začala je likvidovat. Měla jsem pocit, že pokud si nevybiju vztek na nich, zmlátím někoho jiného.



Pochopitelně jsem pořád neměla dost, a tak jsem v tom pokračovala. Bylo to náramně uvolňující.



Nakonec jsem se svalila na zem a vydýchávala se. Čakry bych měla ještě fůru, ale ten běh mě značně unavil. Byl to pěkný kus cesty.



"Zabiju jeho a potom sebe, a nebo ne, zabiju jeho, potom ji a nakonec sebe, ale ne, jinak, zabiju svoje rodiče, protože ti by to neunesli, potom jeho pak ji a sebe..." mumlala jsem si cosi sotva slyšitelně.