Ruiny starého hradu - zámek klanu Takahashi

First topic message reminder :


Hrad obýval klan Takahashi, než na něj zaútočili shinobi, zpustošili toto místo a vyvraždili všechny členy klanu, kromě tehdy malé Ayame. Hrad, lesy a hory kolem něj jsou v jejím vlastnictví. Pod zříceninou se táhne velké množství tajných chodeb. Hrad jde špatně najít, lesy ho zakrývají.



Na troskách zničeného hradu byl postaven nový zámek.
Z původního hradu zůstaly podzemní chodby a některé skryté místnosti. Součástí zámku jsou i některé ze stěn, které nebyly zničeny.
Kolem zámku neustále poletují lístky Irisu, které Ayame upozorňují, kdyby se chtěl někdo dostat na území jejího klanu.

kývla jsem hlavou jako náznak díků a uchopila jsem jednu sklenku a druhou jsem podala Ayame a povznesla

Vzala jsem skleničku a přiťukla si s ní o Reininu. ,,Tak na co? Na štěstí, zdraví?'' Ušklíbla jsem se.

"Na zdraví především." usmála jsem se a napila se

Usmála jsem se. ,,Na zdraví.'' Naklonila jsem k sobě skleničku.
Sotva se však zlatavá tekutina dotkla mých rtů, ucítila jsem tlak v hlavě, jako by mi něco zevnitř tlačilo na lebku. Pustila jsem skleničku, ta se rozbila o podlahu a nápoj se rozlil po koberci.
Jakoby se uvnitř mě něco klubalo. A najednou, vše ustalo. Zůstala pouze cizí přítomnost.
Hmm...Zdravím. Temný hlas se mi ozval v hlavě. Nebylo to jako Shi...tohle bylo...nedokázala jsem to popsat.
Oh...Ahoj Reino...Doufala jsem, že už budež navždy mrtvá.
V mysli se mi rozlehl smích.
Chytla jsem se za hlavu a skrčila se v křesle.
,,Vypadni...'' Zasyčela jsem a doufala, že mi konečně zmizí z hlavy.

"Hmm....chápu že mě tu asi nevidíš ráda, ale říct si mi to slušněji mohla." podivila jsem se nad jejím výkřikem

Stále jsem cítila její přítomnost, ale naštěstí teď mlčela.
Pomalu jsem se narovnala v křesle, stále si tisknouc spánky.
,,To nebylo na tebe.'' Zašeptala jsem a omluvně se na ní pousmála.
,,Přísahám, že tohle mu nikdy neodpustím.'' Zavrčela jsem a lítostivě se podívala na podlahu.
,,Takový krásný koberec.''
Zvedla jsem nohy ze země a dala je pod sebe, aby slečna, která přišla, mohla skvrnu řádně vyčistit.

"Hm....takže je to jasné, jelikož můj kurai vibroju o život, kdo ti tam podlou věc udělal?" zadívala jsem se jí do očí a pak jen nadrcnutě řekla
"Ahoj Nibi!"

,,Hokage...aby mi ,zachránil život'.'' Poslední dvě slova jsem řekla s jasnou nelibostí, ačkoliv to byla pravda.
,,A i když těch 100 růží, které nabídl omluvou bylo opravdu krásných, nic to nemění na tom, že se mi to vůbec nelíbí.''
Sklenku, kterou mi přinesli místo tamté jsem vyprázdnila na jeden zátah.
Reino... Zase ten hlas. Je to zvláštní. Tvá schránka je velmi podobná její, má malá hostitelko...po biologické stránce, samozřejmě.
Zamračila jsem se.
Nediv se tak. Vaše krev i chakra v sobě mají jistou podobnost. Řekla bych...z otcovi strany. Ušklíbla se, než se zase stáhla.
Musela jsem rychle polknout, abych obsah svých úst nevyprskla přímo před sebe...tudíž na Reinu.
,,Cože?!''

pobaveně jsem jí sledovala a vybavovala si okamžiky kdy jsem jí takhle hostila i já a hádali jsem se v duchu a pak se zamračila když ona vykřikla

Odložila jsem skleničku, opřela se a zvrátila hlavu dozadu. Následně jsem si prsty vpletla do vlasů a tiše zanadávala.
,,Přísahám že to by nikdy neudělal...'' Polkla jsem a zhluboka jsem se nadechla.
,,Hádej co?'' Podívala jsem se na Reinu. Na tváři jsem měla úšklebek a v očích nevěřícný a z části i šokovaný pohled.

"No copak řekla naše drahá přítelkyně která má IQ malé puberťačky?" dala jsem si nohu přes nohu a sledovala jí

,,Ve zkratce...řekla že můj drahý otec.'' Zastavila jsem se a zašeptala něco na ten způsob: ,,Dopřej mu klid,'' a pokračovala jsem: ,,Tvrdí, že můj otec se ehm...vyspal...s tvou matkou a vznikla má nevlastní sestra...ehm...ty.''
Ukázala jsem na ní a ušklíbla se.

"hezkej vtip, snížila se fakt hluboko." ušklíbla jsem se a napila se čaje

,,Jo...až na to, že ona asi mluví pravdu.'' Ušklíbla jsem se. ,,Měla bys to znát...no minimálně ten pocit kdy víš, že doopravdy nekecá.''
Pomalu jsem vzala do rukou hrníček a chvíli si o něj ohřívala ruce, než jsem se napila.

"vím, ale taky vím jak se chová abys jí nalítla." i když ve mě trochu vyvolala divné pocity a víc jsem si Ayame prohlédla. Musela jsem uznat, že si jsme docela podobné, ale to přece mohla být náhoda
"Ať to dokáže."

,,Rei...už 17 let mám v hlavě tygřici. Poznám, když se se mnou někdo hraje. Ale dobře.''
Dokaž to!
Nevěříš mi? Jaký šok. Co oči. Nemá je snad kočičí? Nepředává se kočičí DNA jenom v klanu Takahashi? Spokojeně zavrčela, ale stále se tvářila neuvěřitelně podle.
Vyložila jsem to Reině. No...to je skvělý...

"Hezké......" naklonila jsem se k ní uchopila jí jemně za bradu a odhrnula jsem si ofinu z levého oka a mrkla jím a dostala jsem do nitra Ayaminy hlavy a setkala se tak po delší době s Nibi
Ahoj drahá, tak ty si myslíš, že jsme sestřičky ano?

Zdravím, hostitelko. Ušklíbla se nad tím oslovením.
Vypadáš nějak seschle...zestárla si. Zavrčela.
Ani se svým novým okem u mě nijak nezaboduješ. A ano. Máte stejnou část DNA. Každá máte jinou matku. Ale otec je stejný.
Postoupila dopředu.
A teď padej!
Trhla jsem sebou, vyškubla se Reině a odklonila se od ní.

"Nezměnila se." řekla jsem chladně a napila se. "to ale podstatně mění situaci, co říkáš?" vstala jsem a šla ke krbu a opřela se o něj loktem zády k Ayame a dívala se do plamenů

,,Jistě. Dozvěděla jsem se, co udělal můj otec.'' Ušklíbla jsem se.
,,Co máš přesně na mysli? Chceš přeze mě mít nějakou provizi?''
Zvedla jsem se a připojila se k ní.

"Ne.....mám od tebe náklonosti až habaděj." odvětila jsem jí
"Co se ještě dozvím? Že jsem dcera Madary nebo hůř?" promnula jsem si spánky

,,No...to už prakticky být nemůžeš...leda bys měla dva otce.'' Ušklíbla jsem se.
,,Připadá ti to tak hrozné? Neměla bych si stěžovat spíš já?'' Pokrčila jsem rameny, stále s úsklebkem na tváři.

usmála jsem se taky
"Ty si nemáš na co stěžovat si jediná osoba, kterýmu z mí strany nehrozí smrt nebo napadení, jediná si zůstala jako přítelkyne." podívala jsem se na ní

,,Jo...to říká ta, která zabila vlastní rodinu?'' Ušklíbla jsem se a dívala se do plamenů, než jsem si šla znovu sednout.
,,Já jsem o ní alespoň regulérně přišla.''

"moje rodina mě nebrala a nedopřávala mi vývoj ,který jsem potřebovala. Doplatili na to a zavinili si to sami." řekla jsem chladně. "Já jsem člověk který potřebuje vlastní prostor." podívala jsem se na ní "Náhodou něco o MAdarovi nevíš?"