Ruiny starého hradu - zámek klanu Takahashi

First topic message reminder :


Hrad obýval klan Takahashi, než na něj zaútočili shinobi, zpustošili toto místo a vyvraždili všechny členy klanu, kromě tehdy malé Ayame. Hrad, lesy a hory kolem něj jsou v jejím vlastnictví. Pod zříceninou se táhne velké množství tajných chodeb. Hrad jde špatně najít, lesy ho zakrývají.



Na troskách zničeného hradu byl postaven nový zámek.
Z původního hradu zůstaly podzemní chodby a některé skryté místnosti. Součástí zámku jsou i některé ze stěn, které nebyly zničeny.
Kolem zámku neustále poletují lístky Irisu, které Ayame upozorňují, kdyby se chtěl někdo dostat na území jejího klanu.

S úšklebkem jsem zakroutila hlavou.
,,Rei...tři týdny jsem strávila u Sasoriho na pokusech, kde ze mě měli udělat jeho loutku a další týden jsem ležela v nemocnici v bezvědomí. Řekni mi...jak bych něco takového mohla vědět?''
Svraštila jsem obočí.

"Tak už to víš, řekla si u Sasoriho? Víš o něm něco? NA toho mám taky spadeno."

,,Nemáš ty taky spadeno na každýho?'' Rozhodila jsem rukama, ale usmívala jsem se.
,,Řeknu ti to takhle...žije. Víc toho nevím. Kdybys měla horečky 45 stupňů, taky by sis toho moc nepamatovala.''

"Parchant." ucedila jsem "No nic asi půjdu....mám doma nevyřešené problémy a čekám návštěvu Raikageho."

,,Kvůli tomu geninovi?'' Ušklíbla jsem se. ,,Nebuď na ně moc zlá.'' Postavila jsem se a snad přes všechno, co mi říkalo, že je to hloupost, jsem ji objala.

"Zradili mě apokusili se o útěk. Uvidíme co mi za ně nabídne Raikage." objala jsem jí taky ale hned na to jsem od ní poodešla
"ZAse přijdu." a pak jsem se odvrátila a odešla prošla jsem na nádvoří tam na mě čekal Dag naskočila jsem na něj zamávala jí a odletěla (přesun)

Můj dnešní den vypadal asi tak, že jsem odpočívala. Jak aktivně, tak pasivně.
Ležení v posteli až do poledne - ano, já to také umím. Venčení koček, což znamenalo - oni si lítají po zahradě a já sedím na terase na lavičce, nejlépe s dekou, knihou a kávou.
Následovala aktivnější část mého programu, krátká procházka, chvilka hry na klavír a chvilka zapojení mozkových závitů, kdy se mě Wilson snažil nachytat v šachách.
Momentálně jsem skončila opět zkroucená v křesle, opet s kočkou na klíně, opět s hrnkem čaje a opět sledující praskající oheň, uvědomujíc si, že bych se asi měla jít podívat do vesnice.
Protože mě ale pravidelná hlídka upozornila, že se nic závažného neděje, dovolila jsem si ještě chvíli klidu, stráveného mimo práci.

Leopard proběhl lesem s Exem za zády. Pro někoho, kdo by neměl průvodce, který to tu zná, by bylo velice snadné se ztratit. Ze vzduchu bylo mnohem snazší se sem dostat, ale i oni zanedlouho zahlédli vysoké věžičky.
Tak jsme tady.
Zavrčel leopard, když dorazili na cestu, která vedla velké bráně.
Stačí zaklepat.

Přívětivě jsem se na leoparda usmál a pak zaklepal na dveře. Bylo to tu opravdu pěkné a já už očima hledal nějaké ty nápisy, či znaky. Také jsem ale bedlivě poslouchal, jestli se něco neozve z poza dveří.

Dveře se otevřely v nich stál starý muž:

Zdravím. Co si přejete? optal se a přívětivě se usmál.

Podíval jsem se na pána a chvíli přemýšlel, kdo to může být. Po nějaké době jsem ho vyhodnotil jako "majordoma, sluhu, lokaje či jiná synonima". Nebylo divu, že mi to ale trvalo celkem dlouho, když jsem se dosud žádného nepotkal. Po dlouhé chvíli ticha jsem se na něj tedy usmál a odpověděl.
Přišli jsme navštívit Tsukikage-sama,
nevíte prosím, kde je tato dáma?

Wilson se přívětivě usmál a kývl. Pokynul někomu za zdmi, brána se otevřela a ukázala výhled na celé nádvoří.
Leopard bez ostychu vyběhl po dlouhé cestě a širokými schody se vydal nahoru k hlavním dveřím ,sídla'.
Majordomus rukou ukázal stejný směr, jakým se vydal leopard.

Díval jsem se, jak leopard vyrazil kamsi do sídla krokem, který dával tušit, že ví kam jde. Podíval jsem se na majordomuse.
Eh...ehm, z nějakého důvodu jsem cítil zrovna před tímhle pánem jakýsi vnitřní respekt a prostě jsem nevěděl, co říct. Mírně jsem se mu uklonil a rychle následoval leoparda směrem, kterým ukazoval.

Wilson je rychle dohnal. Možná byl starý a vypadal křehce, ale stále měl plno energie a sil.
Předešel je a otevřel hlavní vchodové dveře a zavedl je do prostorného vstupního sálu.
,,Tsukikage-sama je v salónku.'' Pokynul jim k jedněm dveřím.

Ex mu kývnul, na znamení poděkování a pak potichu došel ke dveřím. Opatrně vzal za kliku a pootevřel.
Tsukikage-sama? Můžeme vstoupit?
Otázka snad hloupá, snažíme se ale neprohloupit, poznamenal. Stále se cítil trochu divně, když byl u Tsukikage doma. A že to bylo nějaké doma.

Vzhlédla jsem od knihy a vesele se usmála.
,,Jistě, pojď.'' Podrbala jsem Kinjiki za ušima, odložila knihu a ukázala na křeslo proti mě.
Leopard, který Exe přivedl si už jistě hovil v kuchyni u pořádné porce masa.

Otevřel jsem, vstoupil a posadil se do křesla naproti Tsukikage. Usmál jsem se na ní.
Tsukikage-sama, už jste zdravá?
Nebo snad vám stále jen lék sílu dává?
optal jsem se celkem starostlivým hlasem.

,,Už jsem v pořádku, děkuji za optání. Jak se vede tobě?''
Do místnosti vstoupil Wilson se stříbrným tácem, který položil na stolek k nám.
,,Čaj pro Vás slečno a pro Vás mladý pane. Budete si žádat ještě něco dalšího? Něco k snědku?''
Podíval se nejdřív na mě a pak na Exe.

Usmál jsem se na komorníka.
Děkujeme mnohokrát, čaj nám postačí,
jsme z těch, co většinou nesvačí,
vlastně jsem měl dost pochybnosti i o tom čaji. Měřil jsem si ho opatrným pohledem, ale nakonec jsem ten pohled přesunul k Tsukikage.
Nám se vede velmi dobře, jen se trochu nudíme,
kam se vrtnout v alianci pomalu už nevíme, povzdechl jsem si. Měl jsem na mysli pochopitelně hlavně stav knihoven aliance - všechny přístupné jsem už měl.

Kývla jsem na Wilsona, ten se lehce uklonil a odešel.
Zamíchala jsem si čaj, než jsem opatrně usrkla horké tekutiny.
,,Nudíš se? Asi nemáš co číst, že?'' Usmála jsem se a znovu začala hladit Kinjiki.

Přikývl jsem.
Všechno máme již uložené v hlavě,
pokud chcete, vyberte si svitek a řeknem vám ho hravě,
povzdechl jsem si. Možná, kdyby mě někdo mohl učit pečetě, tak by mě to ještě trochu bavilo, ale vzhledem k tomu, že jsem zatím v alianci nepotkal nikoho více zaměřeného na pečetě, než jsem byl já, byla to více méně planá naděje a já nevěděl, co dělat.

Začala jsem si pohrávat s knihou, kterou jsem předtím četla. ,,Pojď.''
Postavila jsem se, Kinjiki jsem vzala do náručí a knihu jsem držela v druhé ruce.
Vyšla jsem ze salónku, suveréně přešla Velký sál a po cestě po šitokém schodišti do dalšího patra jsem stanula před velkými dvoukřídlými dveřmi, různě zdobenými různými znaky.
Pustila jsem kočku na zem a otevřela jsem obě křídla dveří naráz.
,,Prosím.''

Šel jsem za ní a když jsme se zastavili u nádherně zdobených dveří, začal jsem si je důkladně prohlížet. Byl jsem zvědavý, kam mě to vede, ale nemohl jsem přeci vynechat příležitost, nastudovat nějaké ty znaky. Když znaky zmizeli z důvodu, že Tsukikage otevřela dveře a já přeostřil, abych viděl, co je v místnosti za nimi, zůstal jsem chvíli jen zaraženě stát. Pak se ale na mé tváři objevil fascinovaný výraz a oči mi začali svítit, jako malému dtěti o vánocích. Na okamžik jsem pohledem zabloudil k Tsukikage, ale bylo z něj znát, že myslím jsem už dávno u toho, co může být v těch knihách.
Můžu? šeptl jsem a pak jsem se opět fascinovaně vrátil pohledem k policím plných knih.

prišiel s leopardom pred velký zamok a zaklopal na velké dvere

,,Posluž si.'' Musela jsem se zasmát, když jsem viděla, jak fascinovaně si to všechno prohlíží.
Lístky mě upozornily, že je tu někdo další. ,,Zdá se, že máme další návštěvu.''
Prohlásila jsem, zatímco Wilson v přízemí pozval hosta dovnitř.