Rezidence klanu Takahashi

Došla jsem až k sídlu. Ta konference mě nějak zmohla. A vlastně...k čemu byla? Naprostá ztráta času...
Ani jsem nestačila dojít k hlavním dveřím, už se otevřely. V teplém světle vycházejícího z haly stál vysoký, hrdě napřímený postarší muž. „Slečno,“ pozdravil jedním slovem. „Jste zpět.“ „Vskutku,“ řekla jsem, lehce kousavě a došla k němu. Naklonil vlavu na stranu a z jeho pohledu bylo jasně poznat, co si myslí. Neměl rád, když jsem takhle mluvila. Měla jsem být andílek - alespoň podle jeho názoru - ale poslední dobou jsem tomu byla na míle vzdálená.
Omluvně jsem se usmála, vešla a Wilson zavřel. Hned na to na mě něco přistálo, zachytilo se to drápky za mé oblečení a vyšplhalo mi to až na ramena. Na to se mi u ucha ozvalo prskání a na druhé straně místnosti někdo vydával stejný zvuk.
Usmála jsem se, sáhla si za hlavu a o chvíli později jsem v náručí držela hnědo-bílé chlupaté stvoření. „Ach, ty rodinné potíže, že Kinjiki,“ promluvila jsem k ní a podrbala ji na hlavě.
„Sharii,“ pozdravila jsem i druhou kočku, bílou peršanku, když jsem kolem ní procházela. Jenom zamňoukala a tvářila se úplně nevinně.
Zakroutila jsem hlavou a došla do blízkého salónku. Jak jsem si mohla myslet. Nedávno změněný název byl naprosto přesný. Nebyl to můj nápad, ale zaměnit Salón lady Winnifred za Kočičí odpočívárnu rozhodně nebylo špatně. Chudinka teta, kdyby viděla, co se tu děje.
Sotva jsem vešla, uslyšela jsem hašteření, které se zde ozývalo pouze v jedné určité době, každý den. „Čas večeře,“ ozvalo se za mnou. Wilson nesl stříbrný tác, který položil na stolek a následně zapálil oheň v krbu. S úsměvem jsem ze sebe shodila plášť, pověsila ho na věšák a s Kinjiki v náručí jsem se schoulila ve svém oblíbenék křesle vedle stolečku.
„Krásné být doma,“ zavrněla jsem, opřela jsem si hlavu, zavřela jsem oči a nechala jsem teplo z ohně příjemně laskat mou tvář.

Anbu

Zlaťáček se objevil v předzahrádce vily klanu Takahashi a rozhlédl se. Jen několik vteřin trvalo, než vedle něj na trávníku přistála i Utsukushi-sa. Pohotově ji zachytil, ne, že by to bylo potřeba, ale nějak ji v poslední době rád zachytával.
Prudce se mu vytrhla, urovnala si šaty a s vystrčenou bradou přešla k hlavním dveřím. Přeci jen, jejich vztah byl "naprosto" tajný. Zazvonila na zvonek. Praktiky Anbu, co se Raikage týkalo, se trochu změnily. Pokud jste ji nechtěli naštvat, bylo lepší řídit se jejími pravidly slušného chování. Samozřejmě v mezích.
Zlatooký si jen povzdechl a postavil se, s neurčitým úsměvem ve tváři za svou společnici. Tentokrát si nevzal svou vlčí masku...
Utsukushi tam samozřejmě stála ve své masce odporného skřeta a čekala, jestli komorníka ten strašlivý obličej vyleká.

Z rozjímání mne vytrhl domovní zvonek. Wilson, který si po celodenním běhání po domě konečně sedl, se chtěl opět zvednout, ale zarazila ho má ruka. „Seď,“ řekla jsem klidně. „Ale...musím jít otevřít,“ protestoval.
Zavrtěla jsem hlavou, stále jsem se neobtěžovala otevřít oči. „Pokud je to důležité, otevřou si sami, nebo najdou jinou cestu dovnitř,“ odpověděla jsem. Wilson tedy opět usedl do křesla, ale chvílemi se nervózně ošil. Tohle by se Mezinárodní společnosti komorníků vůbec nelíbilo...

Anbu

Utsukushi se začala už po pěti sekundách nervózně ošívat. Podupávat nohou… založila si ruce na prsou a po dalších několika sekundách se prudce opřela do zvonku.
Ruku jí z něj musel strhnout až Zlatooký.
Ale i on se nervózně ošil. Hlídky hlásily, že už by měla být doma… Hmmm…
„Jdeme pryč,“ prohlásila Utsu, otočila se na patě a kráčela zahradní stezkou někam do tmy. Jak je to vždy v těch akčních filmech.
Zlatíčko ji zachytil za ruku a začal jí tahat okolo domu. Došel až k zadní verandě a tam si stoupnul. Postupně začal prozkoumávat okno za oknem, až došel k salónku.
Když spatřil sedící raikage, ulevilo se mu. Je v pořádku, hurá… Ale proč nikdo nepřišel otevřít? Nevadí.
Vytáhl z jedné kapsy svého kabátu papír, pak natáhl ruku k Utsu, která mu do ní vložila tužku. Rychle naškrábal několik znaků, zaťukal na okno a vzkaz na něj připlácnul.
Všichni kage se zdají být v pořádku a dorazili domů. Jsme rádi, že i vy. Konec hlášení.
Utsu se pod maskou pousmála, samozřejmě to nebylo vidět.
„Začínáš pochycovat Ishiho praktiky,“ poznamenala ledovým hlasem a otočila se k odchodu.
Nikdo jiný než zlatíčko by drobný náznak pobavení v jejím hlase nedokázal rozpoznat.

Podrážděně jsem zavrčela. Pořád někdo rušil. Otočila jsem se a s jedním pootevřeným okem jsem si přečetla vzkaz.
Ze stolku vedle jsem vzala jeden čistý papír, který se povaloval mezi popsanými, které jsem donesla někdy dávno, když jsem se rozhodla pracovat doma. Popadla jsem tužku, něco načmárala a pak, aniž bych se otočila, zvedla jsem nad hlavu ruce s papírem. 'Spím!' hlásal nápis.
Wilson se místo toho zvedl, s omluvným úsměvem otevřel okno a pokynul ANBU dovnitř.

Anbu

Anbu se usmál, když si přečetl vzkaz. Tak to bychom neměli rušit… Jenže komorník otevřel a Utsu samozřejmě okamžitě vlezla dovnitř. Postavila se před Raikage a ostře kývla hlavou. Asi to měla být úklona. Nějak si nedokázala zvyknout, že na vysoké židli teď sedí tohle škvrně.
Zlatíčko protočil oči a přešel ke své kolegini. Šťouchl do ní, ať se trochu uvolní. Raikage vypadala nějak namručeně, podrážděně, nebo možná jen ospale. Vlastně ani neplánoval lézt dovnitř, kdyby samozřejmě Utsu nebyla tak hyperaktivní.
Poškrábal se za krkem.
„Dobrej večír. Jen jsme se chtěli ujistit, že jste v pořádku. Necháme vás zase odpočívat…“ samozřejmě věděl, že Ami dorazila do domu, ale cítil potřebu ověřit si to.
„Jak vlastně dopadlo setkání?“ poznamenal při tom, co tahal Utsukushi nazpět k oknu. Nečekal, že by se stalo něco zásadního, ale u Kage nikdy nevíte.

Povzdechla jsem si. „Byla to naprostá ztráta času. Nic se nevyřešilo, málem se tam pobili...A já pořád přemýšlím, jestli mám chování ze strany Iwy považovat jako vyhlášení války,“ naklonila jsem hlavu na stranu a zamračila jsem se.
Nakonec jsem se i s křeslem nějak otočila a koukala jsem na Zlatíčka. „Co se dělo tady?“ zeptala jsem se, jako bych před chvílí nepoznamenala docela závažnou věc.

Anbu

Zlatookého nepříjemně překvapilo, když slyšel o výsledcích srazu. Válka? To by byl problém. Ne, že by nebyli připravení, spíš by to stálo moc životů, zbytečné plýtvání. Ano, Zlatíčko na rozdíl od Utsukushi neměl nikdy války rád.
Pomalu odstoupil od okna s teď již naprosto vážnou tváří.
„Máme něco podniknout? Navrhl bych tajné vyzbrojení a vycvičení alespoň několika jednotek. Jen pro jistotu,“ povzdechl si.
Na druhou otázku odpověděla s úsměvem pod masou Utsu:
„Nic se tu nedělo. Všechno bylo v naprostém pořádku. Přišli jsme pouze o jednoho člena Anbu, ale byla to naprosto jeho chyba. Chodil, kam neměl,“ prohlásila bez známky emocí v hlase.

s doprovodem jsem došla před honosný dům stráž mě ohlašovala zatím co jsem já čekala na přijetí

„Uvidíme...dávám ti to na starost,“ usmála jsem se. Koneskonců, stejně to byla jeho práce.
„Jeden ANBU? Kdo a kam?“ zajímala jsem se a podívala jsem se na Utsu.

Chuunin dovedl Reinu k rezidenci a zaklepal.
O chvíli později se dveře otevřeli. „Pojďte, prosím, dál,“ pokynul Reině a ustoupil, aby mohla vejít. „Tudy, prosím,“ ukázal jí následně cestu k salónku, kde jsem byla.

"Díky." usmála jsem se na něj a pokračovala dál do salonku. Hned u vchodu jsem si všimla Raikage, klekla jsem si na koleno a uklonila se
"Lady Raikage, jsem osobní ochranka Tsuchikage a posílá Vám spěšný dopis." vytáhla jsem ruličku s pečetí a podávala jsem jí ho

Spoiler:

Svůj pohled jsem přesunula na ženu, která vstoupila. Postavila jsem se a došla jsem k ní. „Vstaňte, prosím,“ řekla jsem, jakmile jsem převzala dopis. „Dáte si čaj, sušenky...cokoliv...?“ zeptala jsem se automaticky a rozbalila ruličku.
Zajímavé...
„Posaďte se,“ usmála jsem se na ni, sama jsem zůstávala stát. Raději jsem si dopis přečetla ještě jednou, než jsem ho hodila do ohně v krbu.

"Děkuji madam." řekla jsem a postavila jsem se, ale nesedla jsem si ani jsem si nic nenabídla.
"Budete chtít poslat odpověď?"

Wilson se přihnal a položil na stolek u Reiny tác s domácími sušenkami, konvičkou s čajem a druhou s kávou, šálkem s mlékem a s dvěma prázdnými šálky. „Prosím,“ pokynul Reině ke křeslu.
Já jsem zatím došla do vedlejší místnosti a když jsem se vrátila, nesla jsem psací potřeby, sedla jsem si a dala jsem se do psaní dopisu.

"Děkuji, ale nemůžu jsem v práci pane." usmála jsem se na něj omluvně a čekala dál

Wilson se zamračil a zabrblal něco o tom, že jí přece nenabízí alkohol.
„Ale já si dám,“ ozvalo se náhle, když se vzbudila tygřice. Pořádně se protáhla a seskočila ze své sedačky. „Nevíš, o co přicházíš,“ podívala se na Rei, když ukořistila jednu ze sušenek.
S úsměvem věnovanému okolnímu dění jsem dokončila dopis. Dala jsem na něj pečeť Kumo a podala ho Reině.

Spoiler:

"Děkuji madam, ale dobrá abych neurazila jednu si dám." usmála jsem a vzala si jednu sušenku a pak jsem se uklonila
"Nshledanou, Lady Raikage." obalila jsem se krystalem a náhle pukla (přesun)

„Nashledanou,“ zopakovala jsem a sledovala ji, jak zmizela.
Wilson se opět narovnal, rád, že si vzala alespoň jednu sušenku, nicméně stále si něco brblal pod vousy (které neměl).
Znovu jsem se otočila k ANBU.

Anbu

Anbu tiše stáli v rohu místnosti, zatímco Kage si povídala s poslem. Pak se vrátili zpět k původnímu tématu. Jako by je vůbec nikdo nepřerušil.
„Udělám, co budu moct,“ a ještě víc, kývnul Zlatooký. Pak si vzala slovo opět Utsu:
„Ishi nechal zapnutý červený pokoj a šel nakazit Anbu jednotku smrtícím virem. Mezitím mu do něj vlezla Orokana Waka. Nejspíš si nevšimla té malé cedulky Nevstupovat. Ishimu trvalo dvě hodiny, než ji tam našel. Moc z ní nezůstalo a o zbytky jsme se postarali,“ dokončila svůj monolog Utsu. Vykládala to bez jakékoli změny hlasu, jen její maska se nebezpečně šklebila.

(*Red room: Naše nová mučící místnost, pokud ti to nevadí. x) Je to trochu složité na popisování, ale strašně se mi líbí, je tam hodně červené barvy. Lidi se tam dokážou po patnácti minutách zbláznit. Nechtěj vědět, co zbylo z té holky po dvou hodinách…)

Zastavila jsem se hned na začátku jejího monologu.
„Ishi šel nakazit jednotku smrtícím virem,“ zopakovala jsem. O ANBU, která vlezla do červeného pokoje jsem snad už nejevila zájem. Stejně už je ztracená. Riziko povolání.
„Ishi šel nakazit jednotku smrtícím virem,“ zavrčela jsem prozměnu a tentokrát i krátce ukázala špičáky. „Kde je?“ zeptala jsem se.

Anbu

Utsukushi se pod maskou šťastně usmála.
„Na velitelství Anbu, nejspíš ve své laboratoři,“ konstatovala. Byl tam téměř pořád.

Popadla jsem plášť a oblékla si ho.
„Kam jdete, slečno,“ zamračil se Wilson. Nelíbilo se mu, že bych měla někam chodit takhle pozdě. „Namlátit jednomu neuvěřitelně šíleně pitomému géniovi,“ procedila jsem skrz zuby a vyšla jsem ze dveří.
Zrovna jsem procházela jedním z dalších salónků, když jsem si všimla něčeho bílého tam, kde to nemělo co dělat.
„Co ty tu děláš, broučku?“ zeptala jsem se kotěte. Tvář se mi náhle proměnila. Výraz na ní zněžněl, všechny starostlivé vrásky, které se mi tam stihly usídlit za den se mi vyhladili a na okamžik jsem připomínala toho Wilsonova tolik chtěného andílka. Usmála jsem se a vyndala kotě ze sklenice.
Už jsem ho chtěla položit na zem, ale vzpomněla jsem si na Hakushi. „Půjdeš s námi na výlet, co ty na to?“ kývla jsem se koťátko a pohladila ho po hlavě. Jenom zaňoukalo, zaseklo mi drobné drápky do pláště a přitulilo se ke mně. „Beru to jako ano,“ rozhodla jsem a vydala jsem se ke dveřím a následně pryč.

Anbu

Utsu byla nadmíru spokojená. Nikdy neměla toho potrhlého laboranta ráda. Pod maskou se usmívala a když Ami odcházela, následovala ji. Samozřejmě skryta. Zatne mu tipec. Lalala…. Prozpěvovala by si, pokud by to nepovažovala za příliš nepřijatelné.
Zlatíčko ji v tom nechal samotnou, nepovažoval to za tak akutní situaci, aby musel Ishiho chránit. Rozloučil se s komornííkem a vydal se rovnou do nějakých odlehlých částí velitelství, aby shromáždil nejdůležitější členy svého budoucího jádra armády. Taky musel upozornit SNY. Nějak se to na něj na chudáka sesypalo.
(přesun)